Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele: L. M. N., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 30 Cdo 175/2024-188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2023 č. j. 55 Co 283/2023-163 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. června 2023 č. j. 18 C 116/2022-106, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny, právo na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny a právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel (žalobce) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, kterou utrpěl v důsledku výkonu vazby v délce 296 dní. Vazbu vykonal v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 9/2020.
Trestní řízení neskončilo jeho odsouzením. Stěžovatel byl zproštěn obžaloby, protože skutek, který mu byl obžalobou kladen za vinu [kvalifikován jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku], nebyl trestným činem. Vedlejší účastnice řízení stěžovateli v průběhu kompenzačního řízení uhradila stěžovateli 177 600 Kč. Předmětem řízení tak zůstala částka 822 400 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku 177 600 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu změnil pouze ve vztahu k výši náhrady nákladů řízení a ve zbytku jej potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění. Výslednou částkou se Nejvyšší soud zabývá pouze v případech zcela zjevně nepřiměřeného zadostiučinění. K tomu však v daném případě nedošlo. Stěžovatel v dovolání dále namítal, že by rozmezí částek odškodnění za den omezení osobní svobody ve vazbě dovozené judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudkem ze dne 31. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 914/2011) měla být valorizována s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci.
Nejvyšší soud však vysvětlil, že judikaturou dovozené rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den omezení osobní svobody ve vazbě je pouze orientační. Soudy je mohou v konkrétním případě překročit, svědčí-li pro to konkrétní okolnosti. Takové okolnosti však Nejvyšší soud v daném případě neshledal a uvedl, že částka přiznaná stěžovateli, 1 200 Kč za den vazby, se blíží horní hranici uvedeného rozmezí. Proto v případě přezkoumávaných rozhodnutí nedošlo k porušení principu proporcionality. Nejvyšší soud dále vysvětlil, proč stěžovatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu na projednávaný případ nedopadá, a uzavřel, že ani další stěžovatelovy námitky nezakládají přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá "větší sepjetí nároků na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci s ústavním právem", avšak uvedl, že rozhodování obecných soudů tento princip bagatelizuje. Poukázal na to, že Nejvyšší soud stanovil doporučené rozpětí kompenzace 500 Kč až 1 500 Kč za den vazby v letitých rozhodnutích z roku 2012. Ty navíc vycházely z judikatury Evropského soudu pro lidská práva z konce devadesátých let.
Stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud odmítá valorizovat náhradu škody, což vede k diskriminaci poškozených uplatňujících nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. při porušení obecného principu proporcionality. Poukázal na snížení reálné hodnoty přisuzovaných částek odškodnění v důsledku ekonomického vývoje, který ilustroval na vývoji průměrných cen některých potravin a vývoji průměrné mzdy v České republice. Konečně stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost se dotýká také otázky nezávislosti soudců. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel podpořil svou argumentaci o nutnosti valorizace odškodnění upozorněním na nové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12.
června 2024 č. j. 20 C 201/2023-73, které se týkalo kompenzace za průtahy v občanském soudním řízení a v němž soud zvýšil dříve stanovené rozmezí pro úvahy soudu o přiměřeném odškodnění průtahů v soudním řízení.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
7. Stěžovatelovy námitky se týkají neochoty Nejvyššího soudu zvyšovat částku, kterou se odškodňuje omezení osobní svobody ve vazbě a která se od vydání judikatury z období kolem roku 2012 v zásadě nezměnila. Obsahově obdobné námitky týkající se nutnosti valorizace odškodnění, byť v kontextu průtahů v soudním řízení, sepsané týmž právním zástupcem, Ústavní soud v poslední době opakovaně posoudil jako zjevně neopodstatněné, viz např. usnesení ze dne 4. července 2024 sp. zn. I. ÚS 1857/24 , usnesení III. ÚS 1/24 ze dne 13. března 2024, usnesení ze dne 23. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 nebo usnesení ze dne 18. října 2023 sp. zn. I. ÚS 2582/23
. V zájmu stručnosti Ústavní soud v podrobnostech mutatis mutandis odkazuje na odůvodnění těchto usnesení.
8. I v nyní projednávané věci obecné soudy svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ačkoliv byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena v rozmezí stanoveném judikaturou Nejvyššího soudu z minulé dekády (zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 914/2011), dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Jak Ústavní soud vyslovil v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23
(zejména body 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud dosud nezměnil svoji ustálenou judikaturu v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. Uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném rozsudku.
9. Individuální posouzení ze strany obecných soudů v nyní projednávaném případě z hlediska ústavnosti obstojí. Vedlejší účastnice řízení poskytla stěžovateli odškodnění za vykonanou vazbu ve výši 600 Kč za den. Již obvodní soud však částku navýšil na dvojnásobek, a to po pečlivém zvážení faktorů stanovených judikaturou, zejména povahy trestní věci, celkové délky omezení osobní svobody a následků v osobní sféře stěžovatele (viz body 12 až 16 napadeného rozsudku obvodního soudu), a po zvážení změny socioekonomické situace (viz body 17 a 18 téhož rozsudku).
Takové úvahy potvrdil Nejvyšší soud (viz výše bod 4 tohoto usnesení). Ani Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal dostatečné důvody pro zpochybnění či korekci závěrů obecných soudů. Ústavní stížnost obsahovala především opakování námitek, s nimiž se ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Stížnostní námitky navíc zůstaly v abstraktní rovině argumentů pro nutnost valorizace, aniž by stěžovatel konkrétně tvrdil, jaké specifické okolnosti učinily přiznané zadostiučinění v jeho individuálním případu nepřiměřenými.
10. Ústavní soud dodává, že uvedené neznamená, že může jít o částky trvale či dlouhodobě neměnné. Je samozřejmé, že důvody pro úpravu (valorizaci) částek v čase zesilují. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soud musí brát důvody pro valorizaci v úvahu. Nelze vyloučit, že po nějakém čase přestanou být ústavní stížnosti podobné té nyní projednávané zjevně neopodstatněnými a stanou se důvodnými, pokud sám Nejvyšší soud včas svůj přístup nepřehodnotí. Již obvodní soud ovšem v nyní napadeném rozsudku přisvědčil, že ke změně socioekonomické situace došlo; dokonce to považoval za notorietu. O posunech v této oblasti ostatně svědčí i stěžovatelovo tvrzení v doplnění ústavní stížnosti, v němž poukázal na nedávné rozhodnutí obvodního soudu v jiné věci, jímž měl obvodní soud přistoupit ke zvýšení výchozího rozmezí pro odškodňování nepřiměřené délky soudního řízení.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu