USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. M. N., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 822 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 116/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 55 Co 283/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 6. 2023, č. j. 18 C 116/2022-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 177 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 355 200 Kč od 2. 6. 2022 do 2. 3. 2023 a z částky 177 600 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení (výrok I), co do částky 644 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 2. 2. 2022 do 1. 6. 2022, z částky 644 800 Kč od 2. 6. 2022 do 2. 3. 2023 a z částky 822 400 Kč od 3. 3. 2023 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 35 275 Kč (výrok III).
2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 55 Co 283/2023-163, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí částku 27 047 Kč, a ve výrocích I a II jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení původní částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku výkonu vazby v délce 296 dní, kterou vykonal v rámci trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 9/2020, které neskončilo jeho odsouzením, ale žalobce byl obžaloby zproštěn (dále jen „předmětné trestní stíhání“). V průběhu řízení (dne 2. 3. 2023) žalovaná uhradila žalobci na tento nárok částku 177 600 Kč, s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby tedy soud prvního stupně řízení co do částky 177 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 3. 3. 2023 do zaplacení usnesením ze dne 3. 3. 2023, č. j. 18 C 116/2022-48, zastavil. Předmětem řízení tak zůstala částka 822 400 Kč s příslušenstvím.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II a změny nákladového výroku III rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Dovolání není přípustné proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). Z těchto důvodů se tudíž Nejvyšší soud námitkami žalobce proti tomuto výroku blíže nezabýval.
6. Ohledně dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku II rozsudku soudu prvního stupně se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
7. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3245/2023).
8. Závěry odvolacího soudu týkající se výše poskytnutého zadostiučinění však nikterak extrémní nejsou, pokud žalobci přiznal částku 1 200 Kč za každý den vykonané vazby. Při stanovení této částky pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaným pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, náležitě zohlednil touto judikaturou dovozená kritéria, a to povahu věci, dobu trvání omezení osobní svobody žalobce a následky v jeho osobní sféře, a náležitě je ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním odůvodnil. Svým právním posouzením této otázky se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem odkazované judikatury Ústavního soudu (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, a ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21), která se navíc vztahuje k odlišnému typu nároku (zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání). Otázka výše přiznaného zadostiučinění tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá.
9. Rovněž žalobcem předestřená námitka, že rozmezí částek za den trvání omezení osobní svobody ve vazbě dovozené (mimo jiné) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011, by mělo být valorizováno s ohledem na dobu, která od jejího stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jelikož vyšel z rozmezí částek za den trvání vazby a při stanovení konkrétní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaným pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011). V této souvislosti pak Nejvyšší soud poukazuje na to, že i dle výše uvedené judikatury bylo dovozené rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody ve vazbě považováno za orientační s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v daném případě, k jaké částce dospěje, a pokud pro to budou svědčit konkrétní okolnosti projednávané věci, lze částku 1 500 Kč překročit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024). Takové mimořádné okolnosti však odvolací soud v daném případě neshledal a za adekvátní považoval částku 1 200 Kč denně, tedy částku při horní hranici judikaturou dovozeného rozmezí.
10. Z těchto důvodu není dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v rozporu s žalobcem citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to nároku na náhradu škody na zdraví, ani s odkazovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž se také věnuje jinému typu nároku, a to zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalších uváděných nálezů Ústavního soudu, které se také věnují odlišným typům nároků, a to zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18) nebo zohlednění nepřiznání valorizované náhrady ušlého zisku za dobu nezákonného výkonu trestu v rámci rozhodování o náhradě nemajetkové škody dle dřívější právní úpravy ochrany osobnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04); jejich závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné. Poukazoval-li žalobce v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak tyto na danou věc rovněž nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároků, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobcem předestřenou argumentaci.
11. Ani otázka stanovení počátku prodlení žalované s ohledem na namítanou protiústavnost § 15 OdpŠk přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení ve vztahu k zamítnutí příslušenství z částky 644 800 Kč napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud na jejím zodpovězení své rozhodnutí ve vztahu k předmětu dovolacího řízení nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K zamítnutí požadovaného úroku z prodlení z této částky totiž nedošlo s ohledem na posouzení počátku prodlení žalované s úhradou této částky, ale z důvodu, že v této části dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci zadostiučinění přesahující přiznanou, resp. žalovanou dobrovolně uhrazenou, částku vůbec nepřísluší. Stejná situace je pak i ohledně úroku z prodlení z žalovanou dobrovolně uhrazené částky 177 600 Kč za dobu po jejím uhrazení (tj. od 3. 3. 2023 do „zaplacení“), která navíc již nebyla ani předmětem řízení, neboť (mimo jiné i) v tomto rozsahu soud prvního stupně řízení částečně zastavil usnesením ze dne 3. 3. 2023, č. j. 18 C 116/2022-48, ale soudy o tomto úroku z prodlení i přesto rozhodly. Vymezenou otázkou se tudíž odvolací soud ve vztahu k těmto úrokům z prodlení nezabýval. Pokud pak jde o zamítnutý úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 355 200 Kč od 2. 2. 2022 do 1. 6. 2022 (který v kapitalizované výši činí 13 721,42 Kč), jenž zůstal samostatným předmětem řízení poté, co ohledně jeho jistiny a zbytku příslušenství již bylo pravomocně rozhodnuto (z části tak, že řízení bylo zastaveno, a z části bylo žalobě vyhověno), a byl tedy zamítnut právě s ohledem na posouzení otázky počátku prodlení, tak v tomto rozsahu je dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž se jedná o peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč a žalobcem vymezená právní otázka (určení data počátku prodlení) se týká pouze tohoto nároku, tedy zamítnutého úroku z prodlení z přiznané či dobrovolně vyplacené částky od data, od něhož žalobce úrok z prodlení požadoval (tj. od 2. 2. 2022), do data splatnosti takové důvodně požadované částky dovozeného odvolacím soudem (tj. 1. 6. 2022) (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).
12. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud žalobce v části II
dovolání uvedl, že dovolání je přípustné rovněž z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy extrémního rozporu se základními principy právního státu, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě výše uvedeného žalobce u vypořádaných dovolacích důvodů rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. (včetně tvrzeného rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.
13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu