Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky: Jarmila Otradovcová, zastoupená Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024 č. j. 30 Cdo 468/2024-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 91 Co 19/2022-258, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 30 Cdo 3216/2022-225, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 91 Co 19/2022-198 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. června 2021 č. j. 12 C 195/2019-130, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny.
2. Věcně se stěžovatelka (žalobkyně) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016 (v tomto řízení stěžovatelka spolu s jiným žalobcem podala proti pojišťovně žalobu o zaplacení částky 57 187 Kč jako náhrady škody odpovídající nákladům na opravu vozidla po autonehodě).
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobě částečně vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 12 250 Kč s úrokem z prodlení; jinak rozsudek potvrdil. Rozhodl tak podruhé, neboť jeho první rozsudek ze dne 11. května 2022 zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. července 2023 č. j. 30 Cdo 3216/2022-225 (ten také stěžovatelka obsahově napadá, byť jej v ústavní stížnosti nesprávně označila jako rozsudek ze dne 23. června 2021 č. j. 30 Cdo 1181/2021-12, jde však o zjevnou chybu v psaní vzniklou kopírováním z jiného podání).
4. Dovolání stěžovatelky proti druhému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelčina námitka, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci, nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. Městský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jelikož vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu. Nejvyšší soud dále poznamenal, že z části VI. stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku stěžovatelky, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Poznamenal, že tento závěr Nejvyššího soudu akceptoval i Ústavní soud (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23
nebo ze dne 15. května 2024
sp. zn. II. ÚS 252/24
).
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá "větší sepjetí nároků na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci s ústavním právem", realita v podobě rozhodování obecných soudů je však jiná. Poukázala na to, že Nejvyšší soud posuzoval otázku přiměřenosti doporučeného rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouho vedeného řízení před 14 lety za zcela jiné ekonomické situace (poukazuje na růst cen potravin, růst mezd, včetně platů soudců), přitom však stále odmítá aplikovat běžný princip valorizace, včetně valorizace náhrad škody, což vede k diskriminaci poškozených uplatňujících nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. při porušení obecného principu proporcionality. Nejvyšší soud tak formalisticky konzervuje tak tyto nároky v absolutních hodnotách roku 2010.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
7. Ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy, jež se s nimi ústavně souladným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. Že by tak v tomto případě neučinily, stěžovatelka v ústavní stížnosti nenamítá.
8. Námitky stěžovatelky se týkají obecně toho, že Nejvyšší soud se zdráhá zvyšovat částku, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení a která se od vydání jeho sjednocujícího stanoviska v zásadě nezměnila. Obsahově obdobné ústavní stížnosti, sepsané týmž právním zástupcem, již Ústavní soud v poslední době posoudil jako zjevně neopodstatněné, viz např. usnesení III. ÚS 1/24 ze dne 13. března 2024 nebo usnesení ze dne 23. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23
, na které poukázal i Nejvyšší soud.
9. Obecné soudy svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ačkoli byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě ještě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Jak Ústavní soud vyslovil v cit. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23
(blíže k tomu body 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud dosud nezměnil svoji ustálenou judikaturu v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatelky na soudní ochranu. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku.
10. Ústavní soud dodává, že uvedené neznamená, že může jít o částky trvale či dlouhodobě neměnné. Je samozřejmé, že důvody pro úpravu (valorizaci) částek v čase zesilují. Tuto okolnost musí obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem brát v úvahu. Nelze vyloučit, že po nějakém čase obdobné ústavní stížnosti přestanou být zjevně neopodstatněnými a stanou se důvodnými, pokud sám Nejvyšší soud včas svůj přístup nepřehodnotí.
11. V tuto chvíli však, i s ohledem na nedávno vyslovené právní názory, Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu