USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně J. O., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 195/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 91 Co 19/2022-258, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 89/2016 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 12 C 195/2019-130, zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně svým prvním rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 91 Co 19/2022-198, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 562,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 34 912 Kč (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).
4. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 3216/2022-225, první rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k částce 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu nesprávného posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci.
5. Na to odvolací soud rozhodl podruhé, a to rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 91 Co 19/2022-258, kterým výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí částky 100 000 Kč s příslušenstvím částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 12 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 9. 2019 do zaplacení, a ve zbylém rozsahu tento výrok potvrdil (výrok I druhého rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 50 140 Kč (výrok II druhého rozsudku odvolacího soudu).
6. Druhý rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém byla žaloba v meritu věci zamítnuta, tedy v části jeho výroku I, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby ohledně částky 87 750 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.
7. Dovolatelkou předestřená námitka, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jelikož vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
8. Z části VI. Stanoviska kromě toho vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Z tohoto důvodu pak dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není ani v rozporu s žalobkyní citovanými závěry ohledně pravidla proporcionality uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, který se navíc věnuje zcela odlišnému typu nároku, a to nároku na náhradu škody na zdraví, ani s citovanými závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, jenž poukazuje na závěr Evropského soudu pro lidská práva o přiměřené výši zadostiučinění přiznaného vnitrostátním orgánem, pokud dosahuje alespoň 45 % toho, co přiznává sám, což je rozmezím základních částek dle Stanoviska stále dodrženo, jak je uvedeno výše. Obdobně se odvolací soud svým právním posouzením nemohl odchýlit ani od dalších citovaných nálezů Ústavního soudu, které se věnují odlišným typům nároků, a to odškodnění za nezákonné trestní stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18) nebo za nezákonný výkon trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04), jejich závěry tudíž nejsou na danou věc aplikovatelné. Ze stejných důvodů se pak odvolací soud neodchýlil ani od žalobkyní odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu akcentujících bližší sepjetí odpovědnosti státu za škodu s ústavním právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 847/23, ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1126/22, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 99/07, a ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05).
9. Poukazovala-li žalobkyně v tomto směru na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004, publikovaného pod č. 91/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak tyto na danou věc rovněž nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného typu nároků, a to náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Z toho důvodu nejsou případné ani následující odkazy žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17) ohledně nezohlednění relevantní judikatury.
10. Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24).
11. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud žalobkyně v části II
dovolání uvedla, že dovolání je přípustné rovněž (bez ohledu na „formální neexistenci přípustnosti dovolání“) z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv, tak zcela opomíjí, že i dle jí odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobkyně mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě výše uvedeného žalobkyně u vypořádaného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezila i předpoklady přípustnosti v souladu s § 237 o.
s. ř. (včetně tvrzeného rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), Nejvyšší soud její dovolání neposoudil v této části jako vadné.
12. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 6. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu