Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Šárky Wegnerové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2024 č. j. 30 Cdo 163/2024-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023 č. j. 11 Co 199/2023-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2023 č. j. 22 C 10/2023-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na zákaz diskriminace podle čl. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatelka (žalobkyně) v občanském soudním řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky "kompenzačního" řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 39/2019 (jde tedy o zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy v řízení o zadostiučinění za újmu způsobenou průtahy v původním řízení). Stěžovatelka uplatnila svůj nárok u vedlejší účastnice řízení dne 14. července 2022. Vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila dne 17. ledna 2023 za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení 38 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), řízení ohledně částky 38 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 870 Kč s příslušenstvím (výrok III). Žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 154 130 Kč s příslušenstvím obvodní soud zamítl (výrok IV) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok V). K odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil a ve výroku IV jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 130 Kč s příslušenstvím; jinak rozsudek obvodního soudu ve výroku IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelčina námitka, že základní částky za rok trvání řízení upravené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula, turbulentní dobu posledního roku a extrémní inflaci, nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Městský soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jelikož vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu. Nejvyšší soud dále poznamenal, že z části VI stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Nejvyšší soud nevyhověl požadavku stěžovatelky, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na stěžovatelkou předestřenou argumentaci. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani stěžovatelčiny námitky týkající se tvrzeného rozporu rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu s judikaturou ESLP, disproporcionality dovoláním napadených rozhodnutí a rovněž zmatečnostního postupu a průtahů nezakládají přípustnost dovolání.
5. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá "větší sepjetí nároků na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci s ústavním právem", avšak namítla, že realita rozhodování obecných soudů je odlišná. Poukázala na to, že Nejvyšší soud posuzoval otázku přiměřenosti doporučeného rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouho vedeného řízení podle 14 let starých judikatorních standardů, které byly nastaveny za zcela jiné ekonomické situace (poukázala na růst cen potravin, růst mezd, včetně platů soudců). Nejvyšší soud stále odmítá aplikovat princip valorizace, včetně valorizace náhrad škody. To podle stěžovatelky vede k diskriminaci poškozených uplatňujících nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. při porušení obecného principu proporcionality. Nejvyšší soud tak formalisticky konzervuje tyto nároky v absolutních hodnotách roku 2010.
6. Stěžovatelka dále rozporovala některé úvahy, jimiž se soudy v dané věci řídily při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Konkrétně namítala rozpor se závěry ESLP týkajícími se délky a složitosti posuzovaného řízení, jakož i pozornosti státu kladené na vyřízení kompenzace za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení. Dále stěžovatelka uvedla, že napadená rozhodnutí jsou založena na soudní libovůli a popírají princip proporcionality. Obecné soudy jí kladly k tíži využití opravných prostředků, v důsledku čehož snížily výši zadostiučinění o 20 %. Učinily tak navíc nepřiměřeným způsobem, neboť žalovaná svým postupem prodloužila délku řízení o 11 měsíců, což ovšem nevedlo k navýšení kompenzace stěžovatelky. Stěžovatelka také polemizovala s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. února 2023 sp. zn. I. ÚS 1154/20 . Stěžovatelka pak poukázala na vady řízení před obecnými soudy, které souhrnně označila jako "zmatečnost/průtahy", a konečně uvedla, že ústavní stížnost se dotýká také otázky nezávislosti soudců.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka podpořila svou argumentaci o nutnosti valorizace odškodnění za průtahy v soudním řízení upozorněním na nové rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2024 č. j. 20 C 201/2023-73. V něm obvodní soud zvýšil rozmezí pro úvahy soudu o přiměřeném odškodnění průtahů v soudním řízení o 50 % na 22 500 Kč - 30 000 Kč ročně.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
9. Ústavní stížnost obsahuje především opakování námitek, s nimiž se ústavně souladným způsobem vypořádaly obecné soudy. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Obecně je totiž určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení zejména věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit specifické okolnosti individuální věci.
10. Stěžovatelčiny námitky se především týkají neochoty Nejvyššího soudu zvyšovat částku, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení a která se od vydání jeho sjednocujícího stanoviska z roku 2011 v zásadě nezměnila. Obsahově obdobné námitky, sepsané týmž právním zástupcem, již Ústavní soud v poslední době posoudil jako zjevně neopodstatněné, viz např. usnesení ze dne 4. července 2024 sp. zn. I. ÚS 1857/24 , usnesení III. ÚS 1/24 ze dne 13. března 2024 nebo usnesení ze dne 23. listopadu 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23 . V zájmu stručnosti Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění těchto usnesení.
11. I v nyní projednávané věci obecné soudy svůj postup srozumitelně a logicky odůvodnily. Ačkoliv byla základní částka zadostiučinění obecnými soudy určena ve výši podle 13 let starého stanoviska z roku 2011, dospěl Ústavní soud k závěru, že to samo o sobě ještě neústavnost napadených rozhodnutí nezpůsobuje. Jak Ústavní soud vyslovil v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23 (zejména body 8 až 10), skutečnost, že Nejvyšší soud dosud nezměnil svoji ustálenou judikaturu v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměnu hospodářských poměrů, nepředstavuje ještě natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. V citované věci Ústavní soud rovněž neshledal, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatelky na soudní ochranu. Je tomu tak zejména proto, že uvedená základní částka zadostiučinění je pouze pomůckou, obecné soudy jsou povinny individuálně posoudit každý případ a stanovit adekvátní zadostiučinění, případně i mimo rozpětí stanovené Nejvyšším soudem v uvedeném stanovisku.
12. Ústavní soud stejně jako v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1857/24 dodává, že uvedené neznamená, že může jít o částky trvale či dlouhodobě neměnné. Je samozřejmé, že důvody pro úpravu (valorizaci) částek v čase zesilují. Obecné soudy v čele s Nejvyšším soud musí brát důvody pro valorizaci v úvahu. Jakkoliv Ústavní soud nemůže danou otázku hodnotit v tomto řízení, o posunech v této oblasti ostatně svědčí stěžovatelkou zmíněné rozhodnutí obvodního soudu, na které poukázala v doplnění ústavní stížnosti a v němž měl obvodní soud přistoupit ke zvýšení výchozího rozmezí pro odškodňování nepřiměřené délky soudního řízení. Nelze vyloučit, že po nějakém čase přestanou být ústavní stížnosti podobné té nyní projednávané zjevně neopodstatněnými a stanou se důvodnými, pokud sám Nejvyšší soud včas svůj přístup nepřehodnotí.
13. Co se týče dalších námitek vztahujících se k hodnocení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, tyto představují pouhou polemiku s jejich posouzením obecnými soudy. Obecné soudy se řádně vypořádaly s hodnocením délky řízení, složitosti věci (včetně přesvědčivého zdůvodnění instanční složitosti), jednání poškozené (nyní stěžovatelky), postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz zejména body 22 až 26 napadeného rozsudku městského soudu). Obecné soudy se též řádně vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami, zopakovanými v ústavní stížnosti, které mířily na údajný rozpor rozhodnutí s principem proporcionality a na tvrzenou "zmatečnost/průtahy" (viz body 32 až 34 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavní soud v ústavní stížnosti neshledal dostatečné důvody pro zpochybnění či korekci závěrů obecných soudů.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu