USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Š. W., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 10/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 11 Co 199/2023-99, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 17. 1. 2023 domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 39/2019 – dále jen „posuzované řízení“. Žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila dne 14. 7. 2022 a žalovaná dne 17. 1. 2023 žalobkyni za nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení uhradila 38 000 Kč; v rozsahu této částky žalobkyně podáním ze dne 17. 1. 2023 vzala žalobu zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 22 C 10/2023-70, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), řízení ohledně částky 38 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 1. 2023 do zaplacení zastavil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 870 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 1. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 15 % z částky 38 000 Kč od 15. 1. 2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 154 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 15. 1. 2023 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 200 000 Kč od 15. 9. 2022 do 14. 1. 2023 soud prvního stupně zamítl (výrok IV) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 570 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V).
3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 11 Co 199/2023-99, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III potvrdil a ve výroku IV jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 130 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 15. 1. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku IV potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 34 912 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byla žaloba ohledně částky 100 000 Kč zamítnuta, napadla žalobkyně včasným dovoláním ve znění doplnění ze dne 27. 10. 2023, ze dne 1. 11. 2023 a ze dne 14. 11. 2023. Nejvyšší soud však její dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud totiž ve svých rozhodnutích (od nichž se odvolací soud v posuzovaném případě neodchýlil) ustáleně konstatuje, že pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. výše zmiňovaný rozsudek ESLP, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).
6. Naznačuje-li dovolatelka, i s ohledem na v dovolání citovaný rozsudek ESLP ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04 a ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13], že takto ESLP stanovil právně závazný názor na délku kompenzačního řízení, kterou lze ještě považovat za přiměřenou, jíž se odvolací soud neřídil, nezakládá daná otázka přípustnost dovolání, neboť i u kompenzačních řízení je třeba vycházet z obecného závěru, že abstraktní nejvyšší možnou délku řízení určit nelze, naopak i zde je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021).
7. Námitka žalobkyně pod bodem IV dovolání, označená jako „Proporcionalita“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž založit nemůže. Žalobkyně namítá, že postup odvolacího soudu založený na ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu při stanovení procentuální modifikace základní částky ročního odškodného neobstojí v rámci tzv. testu proporcionality.
8. K této námitce žalobkyně je třeba uvést, že dovolací soud již dříve uzavřel, že dovolání může být zcela výjimečně shledáno důvodným i v případě, že odvolací soud ve své do značné míry diskreční úvaze při stanovení procentuálního podílu jednotlivých kritérií relevantních pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení podle § 31a odst. 3 OdpŠk, se dopustí zcela zjevného nedopatření při vyhodnocení míry jejich závažnosti. Nedojde-li však k takovému zcela zásadnímu a zjevnému pochybení, má dovolací soud prostor pouze k posouzení správnosti základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, je-li jejich nesprávnost dovoláním napadena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). Takové zcela zásadní a zjevně nepřiměřené pochybení v tomto směru však dovolací soud v dané věci neshledal. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že řízení bylo po stránce skutkové, hmotněprávní a procesně-právní standardní (nebylo v tomto směru složité), přičemž jeho délka byla překročena, nikoliv však extrémně. Základní částku přiznaného zadostiučinění pak snížil o 20 % vzhledem ke složitosti věci s ohledem na výrazně zvýšenou složitost instanční.
Úvahy odvolacího soudu tedy nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřené.
9. Dovolatelka také pod bodem V dovolání namítá, že posuzované řízení bylo zatíženo zmatečnostním postupem a průtahy, které odvolací soud přehlédl a nezohlednil při posouzení nepřiměřené délky řízení. - Odvolací soud shledal, že přiměřená délka kompenzačního (posuzovaného) řízení ve dvou stupních soudní soustavy byla překročena, nikoliv však extrémně (odst. 20 rozsudku odvolacího soudu). V postupu soudů v posuzovaném řízení pak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro korekci základní částky odškodnění, k čemuž uvedl, že „odškodňovací řízení není supervizí posuzovaného řízení a za průtah lze označit jen zásadní procesní pochybení typu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Takového charakteru postup soudu nenabral, a proto soud tento postup nepovažuje za průtah. Ostatně věci k společnému projednání spojil v dané věci třeba i Ústavní soud. Podobné je to i u nerespektování rozsudků odvolacího soudu u dalších poškozených, nejedná se o pochybení v podobě nerespektování závazného právního názoru. Na tyto rozsudky upozornila žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení, jak je patrné z rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení. Lze připomenout, že odporuje zásadě promptnosti podrobné zkoumání, zda posuzovaný soud z různých možných legitimních postupů zvolil skutečně ten nejefektivnější.
Soud proto zadostiučinění za postup veřejné moci neupravoval“ (viz odst. 25 rozsudku odvolacího soudu a odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se tedy s touto námitkou dovolatelky náležitě a srozumitelně vypořádal, takže námitka žalobkyně, že tyto „zmatečnosti nebyly soudem hodnoceny“, přípustnost dovolání nezakládá, neboť vytýká odvolacímu soudu nedopatření, jehož se nedopustil (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 549/2019, ze dne 25. 5.
2021, sp. zn. 22 Cdo 831/2021, a ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 26 Cdo 239/2023).
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže být spjata ani s námitkou dovolatelky pod bodem VII dovolání, označeném jako „Základní částka“, vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflaci. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že k takové valorizaci důvod není; vyšel přitom z rozmezí základních částek uvedeného ve stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na dovolatelkou předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k odškodňování nepřiměřeně dlouhých řízení).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu