Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Jaroslavy Neumannové, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti výrokům II, III a IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2025 č. j. 17 Co 8/2024-340, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Petra Šultese a 2) Jany Šultesové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížnost se týká výlučně nákladů řízení, konkrétně uplatnění tzv. moderačního práva ze strany odvolacího soudu. Vychází z civilního sporu o stanovení povinnosti odstranit poškození nemovitosti. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek prvostupňového soudu, který zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastníci domáhali, aby stěžovatelka odstranila poškození jejich rodinného domu. Co se týče nákladů řízení, krajský soud využil moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení, a povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu rozdělil na půl mezi stěžovatelku a vedlejší účastníky.
2. Stěžovatelé v napadeném nákladovém výroku spatřují porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti namítají, že použití moderačního práva krajským soudem nesplňuje ústavní požadavky na řádné odůvodnění a poskytnutí procesního prostoru k vyjádření, je založeno na libovůli a odporuje principům předvídatelnosti, rovnosti zbraní a přezkoumatelnosti. S odkazem na znalecké posudky stěžovatelka dále tvrdí, že tvrzení krajského soudu jsou nepravdivá.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12
(N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní soud jistě není nejvyšším nákladovým soudem. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Takové mimořádné okolnosti v posuzované věci Ústavní soud neshledal a dospěl k závěru, že věc nedosahuje ústavní intenzity (srov. čl. 83 Ústavy).
5. Občanský soudní řád v § 150 přiznává civilním soudům jistý prostor pro zohlednění specifik projednávané věci ve výroku o nákladech řízení za účelem spravedlivého řešení sporu. Musí přitom jít o rozhodnutí odůvodněné a rámcově předvídatelné [nález ze dne 28. května 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10
(N 95/69 SbNU 457), bod 23; usnesení ze dne 24. dubna 2024, sp. zn. IV. ÚS 90/24
, bod 14]. Při hodnocení skutkových otázek jsou soudy vázány zásadou volného hodnocení důkazů, která se pojí se zásadou bezprostřednosti dokazování. Není úkolem Ústavního soudu, aby úvahy příslušných civilních soudů o moderaci nákladů řízení jako další odvolací instance věcně přezkoumával, zvláště je-li zpochybňováno hodnocení důkazů (usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 191/25
, bod 10; usnesení ze dne 7. května 2025 sp. zn. II. ÚS 1087/25
, bod 23).
6. Podstatné je, že se krajský soud neuchýlil k nic neříkající citaci zákona, nýbrž své rozhodnutí o moderaci nákladů srozumitelně vyložil. Uvedl, že se vedlejší účastníci mohli zcela důvodně domnívat, že vlhkost a plísně v jejich domě jsou důsledkem stavebních prací na domě stěžovatelky, a upozornil na podíl stěžovatelky na vyvolání sporu (bod 21 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Úlohou Ústavního soudu pak není, aby tyto úvahy dále přehodnocoval (i kdyby se s nimi sám neztotožňoval) či ověřoval správnost skutkových zjištění, z nichž tyto úvahy vycházejí (usnesení ze dne 9. dubna 2025 sp. zn. IV. ÚS 848/25
, bod 12). V dané věci odvolací soud nevyšel ze skutečností, které by byly pro účastníky řízení nové či objektivně překvapivé. Bylo tedy alespoň rámcově možné předpovídat, že odvolací soud může náhradu nákladů řízení moderovat (např. usnesení ze dne 9. dubna 2025 sp. zn. IV. ÚS 848/25
, usnesení ze dne 3. prosince 2024
sp. zn. I. ÚS 384/24
, usnesení ze dne 24. dubna 2024
sp. zn. IV. ÚS 90/24
).
7. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že zdůvodnění uplatnění moderačního práva ze strany krajského soudu je postačující a že z hlediska výše vymezeného velmi zdrženlivého standardu ústavněprávního přezkumu napadené rozhodnutí obstojí.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu