Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Jiřího Pavelky, zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem st., sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2515/2023-808 ze dne 24. dubna 2024 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 110/2022-758 ze dne 16. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupených advokátem JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít tím, že soudy nevyhověly jeho žalobě na náhradu škody, která měla být způsobena neplatností smluv uzavřených s vedlejším účastníkem, a tím, že soudy vedlejšímu účastníkovi (státnímu podniku) přiznaly náhradu nákladů na zastoupení advokátem.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cm 107/2009, stěžovatel uspěl ve výběrovém řízení organizovaném vedlejším účastníkem a získal zakázky na provádění lesnických činností ve dvou smluvních územních jednotkách. Za účelem jejich realizace uzavřel s vedlejším účastníkem několik smluv. Výběrová řízení se na základě původního názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže konala mimo režim zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nicméně posléze svůj názor v rozhodnutí č. j. VZ/S227/05-151/5990/05-MO a č. j. VZ/S228/05-151/5991/05-MO ze dne 27. 1. 2006 změnil a rozhodl, že tato výběrová řízení musejí podléhat režimu uvedeného zákona.
3. Vedlejší účastník proto stěžovatele vyzval, aby svou činnost plynoucí ze smluv pro jejich neplatnost (§ 90 zákona o veřejných zakázkách) ukončil, a vypsal nová výběrová řízení, tentokrát již v režimu zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatel se přes výzvu vedlejšího účastníka těchto výběrových řízení neúčastnil.
4. Žalobou u krajského soudu se stěžovatel po vedlejším účastníkovi domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastník zavinil uzavření neplatných smluv. Škoda měla spočívat v marně vynaložených nákladech na rozvoj firmy a na lidské zdroje a v ušlém zisku.
5. Rozsudkem č. j. 21 Cm 107/2009-662 ze dne 11. 3. 2022 krajský soud žalobu zamítl a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 766 118,71 Kč. Krajský soud vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 ze dne 20. 6. 2017 (N 100/85 SbNU 661), jímž byla řešena ústavní stížnost jiného stěžovatele mající také původ ve sporu s vedlejším účastníkem ohledně náhrady škody způsobené neplatnými lesnickými smlouvami a podle kterého je to právě vedlejší účastník, který neplatnost smluv způsobil. Dále krajský soud odkázal na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 38/2021-880 ze dne 14. 4. 2021 (také vydaný ve věci vedlejšího účastníka, z níž vzešel zmíněný nález), podle něhož nález sp. zn. II. ÚS 2370/14 nezpochybnil možnost naplnění liberačního důvodu podle § 268 obchodního zákoníku, tedy že osoba, které měla škoda vzniknout, o neplatnosti právního úkonu věděla. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel věděl o okolnostech zakládajících neplatnost smlouvy, a vedlejší účastník proto za škodu neodpovídá. Navíc byla přerušena příčinná souvislost mezi porušením povinnosti vedlejšího účastníka a tvrzenou škodou tím, že stěžovatel nereagoval na nová výběrová řízení na stejné smluvní územní jednotky, na kterých by v opačném případě mohl lesnickou činnost nadále vykonávat.
6. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 70 246,70 Kč. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů ve výši 36 106 Kč.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neústavně vyložily § 268 obchodního zákoníku, který jako liberační důvod uvádí, že osoba, které byl právní úkon určen, o neplatnosti právního úkonu věděla. Soudy však v rozporu s tímto jednoznačným zněním posuzovaly, zda stěžovatel věděl o okolnostech, na nichž neplatnost právního úkonu spočívá. Podle stěžovatele se vědomost poškozeného musí vztahovat ke skutkovým okolnostem, o nichž ví jako o možném důvodu neplatnosti. Tuto vědomost v posuzované věci údajně neměl, naopak měl vědomost opačnou, tedy že smlouvy jsou zcela určitě platné, jelikož o tom byl opakovaně vedlejším účastníkem ubezpečován.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že v kontraktačním procesu byl slabší stranou a měl na výběr pouze to, zda se výběrového řízení účastní, nebo ne. Pánem procesu byl vedlejší účastník. Oba subjekty jsou nesrovnatelné hospodářsky i z hlediska míry dostupných informací. Jakožto slabší straně měla stěžovateli být poskytnuta ochrana, a to i s ohledem na § 3 odst. 2 písm. c) a § 6 odst. 2 občanského zákoníku.
9. Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 150/2022-1252 ze dne 4. 1. 2023, kterým bylo podobné žalobě (šlo o řízení, z něhož vzešel výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 38/2021-880) vyhověno. Uvedený rozsudek byl sice zrušen v dovolacím řízení, ale jen z procesních důvodů. Vrchní soud v Praze tedy zastává opačný názor, než zaujal Vrchní soud v Olomouci v této věci, s čímž se Nejvyšší soud přes stěžovatelovo upozornění nevypořádal.
10. Stěžovatel nesouhlasí ani s údajným přerušením příčinné souvislosti. Podle judikatury Ústavního soudu k přerušení příčinné souvislosti dochází, působila-li nová okolnost jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní událost. Zůstala-li původní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Právní obsah tohoto pojmu je tedy zcela odlišný od toho, jaký mu přiznaly soudy. Posouzení, zda došlo k přetržení příčinné souvislosti, je navíc otázkou právní, nikoli skutkovou, jak nesprávně uvedl Nejvyšší soud. Stěžovatel neměl žádnou právní povinnost přihlásit se do výběrových řízení, naopak měl právo podle svého vlastního uvážení vykonávat takovou podnikatelskou činnost, kterou považoval za nejvýhodnější.
11. Podle stěžovatele se soudy odchýlily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 , který se sice liberačním důvodem výslovně nezabýval, ale zároveň dospěl k závěru, že poškozený neplatnost lesnických smluv nezpůsobil, což logicky znamená, že o neplatnosti v době jejich uzavření nevěděl, protože jinak by ji (spolu)způsobil. Má se tak uplatnit v nálezu zmiňovaná zásada, že je spravedlivé, aby škodu nesl ten, který mohl škodlivému následku nejsnáze zabránit. Stěžovatel poukazuje i na nález sp. zn. III. ÚS 2451/18 ze dne 28. 4. 2020 (N 76/99 SbNU 428), podle kterého postupuje-li zadavatel v zadávacím řízení způsobem rozporným se zákonem, musí být připraven nést vlastní odpovědnost za protiprávnost svého jednání.
12. Stěžovatel také namítá porušení práva na legitimní očekávání, neboť byl v dobré víře v legální postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a vedlejšího účastníka jako státního podniku. Stěžovatel jako soukromý občan nemohl přezkoumávat zákonnost jejich postupu.
13. K porušení stěžovatelových práv mělo dále dojít tím, že krajský soud stěžovatele nepoučil o změně svého náhledu na existenci příčinné souvislosti. Tato změna je podle stěžovatele zřejmá z toho, že soud nechal původně vypracovat znalecký posudek k zjištění výše škody, což by bylo nadbytečné, pokud by nebyla v příčinné souvislosti s jednáním vedlejšího účastníka.
14. Stěžovatel konečně nesouhlasí s tím, jak soudy rozhodly o nákladech řízení, neboť vedlejší účastník je státním podnikem, na který je nutno nahlížet jako na veřejnoprávní instituci hospodařící se státními prostředky. V souladu s judikaturou Ústavního soudu tak nelze jeho náklady spojené se zastoupením advokátem považovat za účelné. Přesto soudy vedlejšímu účastníkovi v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky náhradu těchto nákladů přiznaly.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného usnesení; o nákladech dovolacího řízení rozhodoval podle úspěchu ve věci, rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím dovolacímu přezkumu nepodléhají.
16. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. V daném případě byl naplněn liberační důvod dle § 268 obchodního zákoníku, mezi porušením povinnosti a tvrzenou škodou navíc neexistuje příčinná souvislost. Ve zbytku vrchní soud odkázal na obsah napadeného rozsudku.
17. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout, případně zamítnout. Stěžovatel údajně řádně nevyčerpal všechny prostředky ochrany práva, neboť podle Nejvyššího soudu "nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání". V této souvislosti vedlejší účastník odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/24 ze dne 3. 4. 2024, jímž za podobné skutkové a právní situace Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti pro nepřípustnost. V nyní posuzované ústavní stížnosti navíc údajně chybí vymezení toho, jaká ústavně zaručená práva měla být porušena, což samo o sobě je důvodem pro její odmítnutí.
18. Dále vedlejší účastník uvádí, že velká část stěžovatelovy argumentace byla poprvé uplatněna až v dovolání. To se týká hlavně námitek, že pochybnosti o důvodech neplatnosti lesnických smluv skončily v momentě, kdy Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vydal blíže nespecifikované stanovisko. To navíc není pravda, neboť úřad první stanovisko vydal již 1. 3. 2004, uzavírání lesnických smluv však bylo i nadále hojně diskutovaným tématem a stěžovatel sám v dopise ze dne 21. 1. 2005 na riziko neplatnosti upozorňoval. Výklad Nejvyššího soudu k § 268 obchodního zákoníku pak je podle vedlejšího účastníka správný a souladný s rozhodovací praxí.
19. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že smluvní strany byly v rovnocenném postavení, navíc pouze stěžovatel mohl stanovit ekonomické parametry lesnických smluv. Stěžovatel byl profesionálem, podnikatelem s dlouholetou praxí, který nebyl na vedlejším účastníkovi závislý a po ukončení plnění neplatných smluv se úspěšně realizoval jako subdodavatel jiných podnikatelů. Vedlejší účastník není orgánem veřejné moci, ve smluvních vztazích jedná sám za sebe a totožně jako jiné podnikatelské subjekty. Stěžovatelův poukaz na legitimní očekávání je alibistický, argumentaci důvěrou v postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže může navíc stejně použít i vedlejší účastník.
20. K zmiňovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze vedlejší účastník poznamenává, že byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a po vrácení věci Nejvyšším soudem byla žaloba v souladu s rozhodnutím v nynější věci zamítnuta. Vedlejší účastník neshledává ani odklon od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 , naplnění podmínek liberace nemá nic společného se zásadou, že je spravedlivé, aby škodu nesl ten, kdo mohl následku nejsnáze zabránit. Tato zásada se již promítla do závěru o odpovědnosti vedlejšího účastníka za neplatnost lesnických smluv a nelze akceptovat, aby na jejím základě byl vedlejší účastník znovu trestán vyloučením možnosti liberace.
21. Vedlejší účastník se ztotožňuje i s posouzením příčinné souvislosti, která byla přetržena tím, že se stěžovatel nepřihlásil do výběrových řízení. Pokud by stěžovatelova tvrzení, že předkládal nejlepší nabídku, jak v řízení opakovaně uváděl, byla pravdivá, stal by se opětovně vítězem. V jiných výběrových řízeních v roce 2007 se navíc stěžovatel s nabídkami umísťoval až v druhé polovině, jeho nabídky tedy nebyly tak výhodné, jak prezentoval. Potom však nemohl předpokládat, že by na jejich základě mohl dál plnit uzavřené lesnické smlouvy. Nadto stěžovatel sám opakovaně tvrdil, že další poskytování lesnických činností na smluvní jednotce Oskava pro něj nebylo ekonomicky výhodné. Toto tvrzení vylučuje možnost ušlého zisku a potvrzuje přerušení příčinné souvislosti. Stěžovatel se přitom uvolněné výrobní kapacity rozhodl použít jako subdodavatel, což mu dle jeho vlastních slov přineslo větší zisky. Jeden harvestor nebo jedna vyvážecí souprava nemohou již z podstaty jejich existence být na dvou místech najednou, rozhodl-li se je stěžovatel využít jinde, potom by mu mohla vzniknout škoda jen při generování nižších zisků, tak tomu však nebylo.
22. Námitka absence poučení podle vedlejšího účastníka neodpovídá skutečnosti, neboť krajský soud účastníky upozornil na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu a na jeho dopady na posuzovanou věc na jednání dne 2. 3. 2022. Tomu odpovídal i průběh tohoto jednání, který se z valné většiny týkal možné liberace. Rozsudek soudu prvního stupně tak rozhodně nebyl překvapivý, stěžovatel ostatně tuto námitku ani neuplatnil v odvolání.
23. K nákladům řízení vedlejší účastník uvedl, že má stejné soukromoprávní postavení při smluvních i soudních jednáních jako stěžovatel. Pokud by nemohl být zastoupen advokátem, nepochybně by šlo o porušení principu rovnosti stran.
24. Stěžovatel v replice vyjádřil nesouhlas s tím, že řádně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva. Nesouhlasí ani s tím, že byla prokázána jeho vědomost o neplatnosti smluv, podle zákona se totiž tato vědomost vztahuje k samotné neplatnosti jako právní kategorii, nikoli k okolnostem způsobujícím neplatnost. Rozhodující je navíc skutečná vědomost, nikoli např. nevědomá nedbalost; stěžovatel byl přitom v tomto smyslu laikem. Stěžovatel také trvá na tom, že byl ve věci slabší stranou, jelikož vedlejší účastník byl veřejným zadavatelem jednajícím v součinnosti s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Tvrzení, že se stěžovateli i po zániku smluvního vztahu s vedlejším účastníkem dařilo, pomíjí, že ani přes veškeré úsilí se stěžovateli nepodařilo ušlý zisk kompenzovat, a proto mu vznikla škoda. K otázce příčinné souvislosti stěžovatel trvá na tom, že nebyl soudem prvního stupně řádně poučen. Otázka, jaká škoda v souvislosti s ukončením smluvního vztahu vznikla, pak byla řešena znaleckým posudkem. K nákladům řízení stěžovatel dodal, že materiálně je vedlejší účastník veřejnoprávní korporací disponující rozsáhlým právním oddělením.
25. Ústavní stížnost je přípustná a obsahuje všechny nezbytné náležitosti. K námitce vedlejšího účastníka Ústavní soud podotýká, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele zabýval věcně a neodmítl je pro vady. To, že žádná z předložených otázek podle Nejvyššího soudu nezaložila přípustnost dovolání, neznamená, že dovolání mělo vady. Praxe Ústavního soudu vycházející ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), odmítající ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně pro nepřípustnost kvůli řádnému nevyčerpání dovolání, dopadá na jiné případy. Ztotožnit se nelze ani s tvrzením, že v ústavní stížnosti nejsou identifikována porušená ústavně zaručená práva. Stěžovatel tato práva specifikoval a předložil i argumentaci, kterou se snaží porušení doložit. Na tom nic nemění, je-li tato argumentace skutková či v konečném důsledku nepřesahuje rovinu podústavního práva.
26. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
27. Ke stěžovatelově námitce nedostatečného poučení je potřeba podotknout, že tvrzení vedlejšího účastníka, že ji stěžovatel neuplatnil v odvolání, vůbec neodpovídá obsahu spisu. Z něho nicméně zároveň plyne, že příčinná souvislost byla v nalézacím řízení řešena a vyjadřovali se k ní opakovaně oba účastníci (existence příčinné souvislosti je ostatně předpokladem vzniku nároku na náhradu škody). Tak např. ve vyjádření ze dne 15. 10. 2019 vedlejší účastník mimo jiné předložil argumentaci, že došlo k přerušení potenciální příčinné souvislosti a že stěžovatel "ve většině případů nereagoval na výzvy žalovaného učiněné v roce 2007 k podání nabídky". Příčinná souvislost a možnost stěžovatele účastnit se výběrových řízení byly podrobně řešeny i ve vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 6. 3. 2020 v reakci na doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů stěžovatele ze dne 6. 2. 2020. Na jednání dne 2. 3. 2022 pak krajský soud účastníky upozornil na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 38/2021-880. V bodě 37 tohoto rozsudku se přitom uvádí, že "při vydání mezitímního rozsudku ve sporu o náhradu škody je tedy třeba se vypořádat s posouzením všech zákonných podmínek odpovědnosti za škodu kromě její výše, to znamená posouzení, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (majetková újma) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody". Bylo tudíž zřejmé, že se krajský soud bude touto otázkou zabývat. I kdyby tomu tak navíc nebylo, stěžovatel mohl námitky proti závěrům soudu uplatnit v odvolacím řízením, což učinil.
28. Jde-li o věc samu, v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel věděl o okolnostech, pro které byly lesnické smlouvy neplatné. Stěžovatelův výklad, že to neznamená, že věděl o samotné neplatnosti ve smyslu § 268 obchodního zákoníku, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, který mimo jiné právě i ve zmiňovaném rozsudku velkého senátu č. j. 31 Cdo 38/2021-880 ztotožnil vědomost o neplatnosti právního úkonu s vědomostí o tom, "že nastala skutečnost způsobilá založit (mít za následek) neplatnost právního úkonu". V souladu s tím je podle Nejvyššího soudu "třeba zkoumat konkrétní skutkové okolnosti, o nichž žalobkyně případně ví jako o možném důvodu neplatnosti". Tento výklad, který neztotožňuje vědomost o neplatnosti právního jednání s jistotou ve vlastní právní posouzení tohoto jednání, nevybočuje z ústavních mantinelů výkladu podústavního práva (srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024).
29. Uvedený výklad není ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 (a už vůbec ne s nálezem sp. zn. III. ÚS 2451/18 , který řešil odlišnou otázku), který se naplněním liberačního důvodu nezabýval, jak vyplývá z jeho bodu 34, podle kterého: "[Stěžovatelka] však o otázce, zda budou lesnické smlouvy uzavřeny v rámci, anebo mimo rámec zákona o veřejných zakázkách, nerozhodovala a z dosavadního dokazování je zjevné, že stěžovatelka nebyla tím, kdo neplatnost lesnických smluv ve smyslu § 268 obchodního zákoníku způsobil (nakolik by mohl být naplněn liberační důvod uvedený v § 268 věta první in fine nebylo v napadených rozhodnutích řešeno)." Naopak, v usnesení sp. zn. II. ÚS 244/12 ze dne 5. 9. 2012 Ústavní soud uvedl, že pokud by "mělo být ustanovení § 268 obchodního zákoníku ... interpretováno tak, že vedlejší účastník musel o porušení zákona o veřejných zakázkách vědět (navzdory tehdejšímu opačnému stanovisku ÚOHS), neboť neznalost zákona jej neomlouvá, bylo by současně nutno konstatovat, že je zde dán tímto ustanovením předvídaný liberační důvod, jelikož by se uplatnila presumpce, že o porušení zákona musela vědět i stěžovatelka, protože ani ji by tím pádem neznalost zákona omlouvat nemohla". Jakkoli některé úvahy tohoto usnesení již ve světle nálezu sp. zn. II. ÚS 2370/14 neobstojí, úvaha o liberačním důvodu - jak už bylo řečeno - nálezem dotčena nebyla.
30. Na tom nic nemění stěžovatelovo tvrzení, že byl slabší stranou. Jednak jak již uvedl Nejvyšší soud (a stěžovatel to nezpochybnil), postavení stěžovatele jako slabší strany nebylo v řízení namítáno a prokázáno. Vedlejší účastník pak ani nevystupoval jako orgán veřejné moci, šlo o horizontální vztah (viz bod 33 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2370/14 ). Z ničeho navíc neplyne, že by se s ohledem na slabší stranu liberační důvod dle § 268 obchodního zákoníku nemohl uplatnit.
31. Stejně tak na věci nic nemění zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze. Zaprvé, vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), který zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování (§ 14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), je Nejvyšší soud, který tak činí typicky v dovolacím řízení. Přípustnost dovolání se pak odvíjí od toho, zda a jak je určitá otázka řešena v judikatuře dovolacího soudu, nikoli od případné rozkolísanosti rozhodovací praxe odvolacích soudů. Nejvyšší soud nemá povinnost se vypořádávat s argumenty podřízených soudů, které zazněly v jiných, dovoláním nenapadených rozhodnutích. Tím spíše to platí, pokud tato jiná rozhodnutí byla Nejvyšším soudem, ať už z jakéhokoli důvodu, zrušena. Koneckonců v novém rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozhodl v souladu s nyní napadenými rozhodnutími.
32. Opodstatněné nejsou ani námitky ohledně příčinné souvislosti. Stěžovatel samozřejmě neměl povinnost se do nových výběrových řízení hlásit. Těžko lze ale na jednu stranu tvrdit, že účast ve výběrovém řízení by nebyla výhodná, a zároveň se domáhat ušlého zisku (jenž ve vyčíslené škodě představoval jednoznačně nejzásadnější položku, k dalším položkám se stěžovatel ostatně ani nevyjadřuje), který měl být způsoben ve skutečnosti právě tím, že se (řádné) výběrové řízení původně nekonalo (proto byly smlouvy neplatné).
33. Při uplatnění této argumentace, jakož i při námitce porušení legitimního očekávání, totiž stěžovatel pomíjí, jak měla škoda v podobě ušlého zisku v této věci vzniknout. Ušlým měl být zisk, kterého by stěžovatel dosáhl, pokud by lesnické smlouvy byly platně uzavřeny. Neplatnost smluv ale spočívala v tom, že vedlejší účastník ve výběrovém řízení nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách. Nelze se tedy tvářit, že nebýt pochybení vedlejšího účastníka, byly by nepochybně uzavřeny smlouvy mezi stejnými stranami a shodného znění. Nebýt pochybení vedlejšího účastníka, bylo by vyhlášeno výběrové řízení splňující zákonná kritéria a stěžovatel by měl možnost se do nich přihlásit. A to se v posuzované věci stalo. Závěr soudů, že pokud se stěžovatel výběrových řízení neúčastnil, došlo k přetržení příčinné souvislosti, je tudíž namístě. Úvahy, zda jde o otázku právní či skutkovou, jsou pak nadbytečné.
34. K nákladům řízení Ústavní soud podotýká, že jakkoli může mít rozhodnutí o nákladech citelný dopad do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich ústavně zaručená práva (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1969/24 ze dne 21. 8. 2024). Je pravda, že Ústavní soud v několika nálezech konstatoval, že pro účely rozhodnutí o nákladech řízení zásadně nelze považovat za účelné, pokud se stát v soudním řízení nechá zastoupit advokátem (srov. judikaturu uvedenou v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2689/23 ze dne 12. 6. 2024). Ovšem ve vztahu ke státnímu podniku, který je do značné míry subjektem specifickým, tuto úvahu Ústavní soud dosud nálezem nevyslovil, nelze tak tvrdit, že soudy porušily čl. 89 odst. 2 Ústavy, pokud vyšly ze základního pravidla, že v řízení úspěšný účastník má právo na nahrazení nákladů na zastoupení advokátem.
35. Bez ohledu na uvedené, i kdyby šlo uvedenou judikaturu na státní podniky vztáhnout, zastoupení advokátem přesto může být shledáno účelným, a to např. je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s činností dotčeného subjektu, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva apod. Posuzovaná věc byla letitým sporem vymykajícím se běžně agendě vedlejšího účastníka, ve kterém šlo o významnou částku a problematiku, která musela být řešena nálezem Ústavního soudu a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu. Zastoupení vedlejšího účastníka advokátem tak nelze považovat za neúčelné (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1460/18 ze dne 29. 5. 2018).
36. Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud tuto námitku přehlédl, není opodstatněné, neboť dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu pak rozhodnutí o nákladech řízení, je-li dovolání odmítnuto, nemusí být odůvodněno. Mohou sice nastat situace, kdy navzdory uvedenému bude s ohledem na ochranu ústavně zaručených práv účastníků nezbytné výrok o nákladech odůvodnit, ovšem v posuzované věci - kdy o účelnosti zastoupení nejsou pochyby - by zrušení výroků o nákladech toliko pro nedostatek odůvodnění vedlo jen k prodloužení řízení a vzniku nákladů dalších.
37. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu