Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Trigema Smart byty s.r.o., sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5, právně zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem, sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1826/2024-819 z 23. 4. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 260/2023-760 z 16. 1. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 164/2017-727 z 27. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Aleny Musilové, a Ing. Václava Musila, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě s vedlejšími účastníky zavázala k převodu bytové jednotky po její dostavbě. Tato jednotka byla nicméně zkolaudována jako projekční ateliér (nebytová jednotka) z důvodu nesplnění hygienických limitů pro hluk a vibrace. Vedlejší účastníci na srovnatelnou bytovou jednotku (od jiného developera) museli vynaložit větší částku. V řízení před obecnými soudy se proto domáhali po stěžovatelce zaplacení 1 378 978 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Žaloba byla v rozsahu 569 862,50 Kč pravomocně zamítnuta. V poslední fázi řízení šlo o 809 115,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 vedlejším účastníkům vyhověl a stěžovatelce uložil uhradit předmětnou částku. Obvodní soud dovodil porušení povinností plynoucích z uzavřené smlouvy a uzavřel, že nebylo možné přistoupit k liberaci stěžovatelky podle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku z důvodu nesplnění podmínky nepředvídatelnosti překážky.
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné a plně se ztotožnil s jeho závěry.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako vadné v části, ve které stěžovatelka bez bližšího vymezení uvedla, že předestřené otázky hmotného práva mají být dovolacím soudem posouzeny "jinak", a ve zbylé části dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na podnikání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny a dále namítá porušení zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy a principu rovnosti zaručeného čl. 1 Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy dezinterpretovaly závěry znaleckého posudku a nesprávně posoudily otázku nepředvídatelnosti v souvislosti s možností liberace podle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku.
V posouzení kritéria nepředvídatelnosti a přípustnosti dovolání spatřuje znaky zjevné libovůle. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry, že vzhledem ke svému postavení odborníka podle § 5 odst. 1 občanského zákoníku pro ni nemohla být posuzovaná překážka nepředvídatelná. Takový závěr obecných soudů považuje za diskriminační a namítá, že jí soudy tímto znemožnily se bránit vůči nároku na náhradu škody vedlejších účastníků; soudy podle stěžovatelky nedůvodně navýšily nároky na ni kladené při její podnikatelské činnosti.
Podle stěžovatelky posuzovaná ústavní stížnost přesahuje její individuální zájmy, a to především v souvislosti s posouzením podmínek přípustnosti dovolání.
5. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 z 25. 9. 2007), do jejichž rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83 Ústavy).
6. Jádro ústavní stížnosti spočívá na argumentu, že obecné soudy špatně pracovaly se znaleckým posudkem a nesprávně vyhodnotily podmínku nepředvídatelnosti překážky. Ústavnímu soudu s ohledem na shora vymezenou roli nepřísluší znovu posuzovat obsah znaleckého posudku a provést opětovné právní hodnocení. Hodnocení důkazů je v gesci obecných soudů. Ústavní soud může s ohledem na základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pouze posoudit, zda obecné soudy při práci se znaleckým posudkem (hodnocení důkazů) nevybočily z ústavně vymezených standardů, zda se s případnými rozpory v posudcích ústavně souladně vypořádaly a zda nepominuly některé klíčové námitky stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 461/25 z 11. 4. 2025, bod 9). Právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, však neznamená právo na úspěch ve sporu. Ne každý spravedlivý proces totiž musí vést k výsledku, který bude pro stěžovatelku příznivý. Jde o procesní základní právo, které garantuje, že proces jako celek bude spravedlivý (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2093/23 z 13. 11. 2024, bod 7).
7. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti námitky týkající se přenosu podnikatelského rizika s uvedením, že se tímto posouzením městský soud vůbec nezabýval (bod 13 usnesení Nejvyššího soudu), není zcela správný a takové odůvodnění není dostatečné. Městský soud totiž uvedl, že se ztotožňuje s veškerými závěry obvodního soudu (bod 26 rozsudku městského soudu) a navíc ve svém odůvodnění určité závěry rozvedl. V tomto případě tak zcela jistě nelze uzavřít, že se takovým posouzením městský soud nezabýval, respektive jej nepřevzal.
8. V posuzované věci je nicméně podstatné, že napadená rozhodnutí nestojí pouze na otázce možnosti přenosu podnikatelského rizika. Obecné soudy totiž uzavřely, že překážka spočívající v nadlimitním zatížení nemovitosti vibracemi a hlukem nebyla nepředvídatelná, jelikož stěžovatelka - v postavení zkušeného developera - v době uzavření smlouvy s vedlejšími účastníky musela s touto překážkou počítat; již v průběhu výstavby totiž navyšovala příslušné izolační rezervy. Ty však nakonec nebyly v určitých částech bytového domu dostatečné (bod 37 rozsudku obvodního soudu). O tom, že stěžovatelka musela překážku předvídat, svědčí i to, že v průběhu stavby realizovala izolační opatření opakovaně (bod 28 rozsudku městského soudu). Ostatní stěžovatelčiny námitky přípustnost dovolání nezaložily, závěry obecných soudů týkající se nesplnění podmínky nepředvídatelnosti by tedy obstály na základě jiných výše uvedených nosných důvodů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3206/17 z 2. 4. 2019).
9. Ústavní soud nemá, kromě výše uvedeného, co by z ústavněprávního pohledu obecným soudům vytknul. Nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že se v rozhodování obecných soudů objevují znaky libovůle. Obecné soudy své závěry srozumitelně a vnitřně konzistentně odůvodnily. Libovůli Ústavní soud neshledal ani v rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, který vysvětlil (vyjma bodu 13 usnesení), z jakého důvodu každá jedna stěžovatelkou předestřená právní otázka nemůže založit přípustnost dovolání. V právních úvahách obecných soudů Ústavní soud nenachází žádný exces, který by musel být odstraněn cestou zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatelka dále namítá, že způsobem, jakým obecné soudy právně posoudily možnost liberace s ohledem na postavení stěžovatelky jako odborníka podle § 5 odst. 1 občanského zákoníku, došlo k porušení zákazu diskriminace. Nicméně tato námitka představuje pouze pokračující polemiku s jí nevyhovujícími právními závěry, aniž by stěžovatelka uvedla relevantní kritéria, na základě kterých diskriminaci spatřuje. Z její argumentace není zřejmé, že by s jiným subjektem v obdobném postavení mělo být zacházeno rozdílně. Porušením ústavních záruk rovnosti a zákazu diskriminace není každé odlišné zacházení (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/24 z 23. 4. 2025, bod 41). Jinak řečeno, právní závěr o předvídatelnosti překážky mimo jiné i z toho důvodu, že se stěžovatelka nachází v pozici odborníka, nepředstavuje automaticky "diskriminační zacházení". V případě namítaného porušení práva na podnikání stěžovatelka neuvádí žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci.
11. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto zčásti pro vady. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, který srozumitelně odůvodnil, proč nemůže dovolání v této části projednat. Proto shledal ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněnou (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 z 28. 11. 2017). Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe zdejšího soudu, ústavní stížnost je proti rozhodnutím soudů nižších stupňů v té části, ve které je dovolacím soudem odmítnuta pro vady, nepřípustná (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1098/25 z 14. 5. 2025). Důvodem je skutečnost, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejích práv připouští.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu