Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Kašparem, advokátem, sídlem nám. Sokolovské 306/7, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1106/2024-978 z 12. 3. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 47/2024-926 z 21. 3. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 2 T 34/2021-865 z 18. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V trestním řízení vyplynulo, že stěžovatel jako fyzická osoba a jednatel souběžně obžalované společnosti X, která byla čtvrtletním plátcem daně z přidané hodnoty (dále též "DPH"), úmyslně do daňových přiznání neuvedl některá zdanitelná plnění za čtvrté čtvrtletí 2014, třetí čtvrtletí 2015 a druhé čtvrtletí 2016. V celkovém součtu za uvedená zdaňovací období zkrátil DPH ve výši 2 743 725 Kč.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku proto uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku, a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Souběžně se stěžovatelem byla uznána vinnou a potrestána i společnost X. Krajský soud v Praze odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
3. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod; čl. 6, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními obecných soudů a domnívá se, že v řízení byly opomenuty podstatné důkazy svědčící o jeho nevině. Namítá, že obecné soudy vycházely jednostranně pouze z okolností svědčících v jeho neprospěch. Rozhodnutí o vině je podle něj navíc ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Soudy se rovněž měly blíže zabývat jeho argumenty, že popsané jednání bylo omluvitelným právním omylem a že trestný čin zkrácení daně svou formulací v trestním zákoníku je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Upozorňuje, že se veřejné zasedání o odvolání konalo v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel sice uznává, že zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného nejsou tak přísné jako v případě hlavního líčení, bez bližší argumentace se však domnívá, že jeho nepřítomnost v daném případě dosáhla intenzity porušující jeho základní právo být osobně přítomen na řízení. Stěžovatel také poukazuje na délku řízení, kterou považuje za nepřípustný zásah do své osobní svobody a odkazuje na nález
sp. zn. I. ÚS 554/04
z 31. 3. 2005.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. S ohledem na charakter stěžovatelových námitek nicméně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
z 20. 6. 1995). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83 Ústavy). K takovému závěru však v posuzované věci Ústavní soud nedospěl.
6. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele (s výjimkou namítané nepřiměřené délky řízení) již vypořádaly v napadených rozhodnutích. Jak bude stručně rozvedeno dále, jejich vypořádání nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávních garancí co vytknout.
7. Stěžovatel předně nesouhlasí se skutkovými závěry obecných soudů ohledně subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Kromě pouhého nesouhlasu nicméně nenamítá žádné konkrétní ústavní vady, které by mohly založit opodstatněnost této části ústavní stížnosti. Předně jasně neuvádí, v čem shledává zjevný rozpor skutkových závěrů obecných soudů s provedenými důkazy, neoznačuje ani konkrétní důkazy, které obecné soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a jejich obsah interpretovat proti jeho skutečnému vyznění. V tomto ohledu uvedl stejné výtky i Nejvyšší soud v bodě 33 svého usnesení. Stěžovatel přednáší toliko vlastní verzi skutkového stavu, ze kterého vyvozuje závěr o absenci úmyslného jednání.
8. V ústavní stížnosti také namítá, že obecné soudy neprovedly důkazy svědčící o jeho nevinně (konkrétně zmiňuje úvěrovou dokumentaci od společnosti Equa bank a.s.). Ústavní soud nicméně nezjistil existenci tzv. opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné (srov. nález
sp. zn. I. ÚS 1135/17
z 1. 11. 2017 nebo nález
sp. zn. II. ÚS 2736/19
z 13. 10. 2020). Rozhodující soud totiž není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů důkazy neprovedl (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2736/19
z 13. 10. 2020 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 1799/24
z 4. 6. 2025).
9. Obecné soudy ale těmto požadavkům v posuzované věci dostály. Řádně odůvodnily, proč odmítly provést důkaz úvěrovou dokumentací od Equa bank a.s. Ta se totiž týkala jiného subjektu než obžalované společnosti X, a proto nemohl stěžovatel touto listinou prokázat svá tvrzení zpochybňující jeho úmysl (viz bod 102 in fine rozsudku okresního soudu, či body 36 až 38 usnesení Nejvyššího soudu). Jinými slovy, uvedená listina nebyla v projednávané věci nijak relevantní. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto odůvodněním ale nemůže na posouzení Ústavního soudu nic změnit (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 228/23
z 14. 3. 2023).
10. K namítanému porušení práva být osobně přítomen se Nejvyšší soud vyjádřil v bodech 25 až 31 svého usnesení. Zdůraznil, že podle § 263 odst. 4 trestního řádu lze veřejné zasedání o odvolání konat v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jen tehdy, jestliže se účasti při veřejném zasedání výslovně vzdá. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná také tehdy, jestliže se ho soud rozhodl namísto předvolání pouze vyrozumět například z důvodu, že není nutné obviněného vyslechnout, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání (srov. PÚRY, František. § 233. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2914). Každopádně je třeba obviněnému umožnit účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom on sám trvá a svou neúčast řádně a včas omluví takovými důvody, které mu objektivně znemožňují se ho zúčastnit.
11. Nejvyšší soud v posuzované věci konstatoval, že stěžovatel nebyl v rozhodné době vazebně stíhán ani omezen na osobní svobodě, proto bylo možné provést jednání i v případě, že se stěžovatel účasti na jednání výslovně nevzdal. Uvedl, že krajský soud stěžovatele o veřejném zasedání pouze vyrozuměl. Tím mu dal jednoznačně najevo, že jeho osobní účast na jednání nebyla nutná. I když účast stěžovatele nebyla nutná, stěžovatel na ní trval. Následně se ale z veřejného zasedání omluvil. Jak ale vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, z pohledu soudu stěžovatel svou neúčast řádně neomluvil. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž nepředložil takové lékařské potvrzení, které by konstatovalo jeho nemožnost se veřejného zasedání zúčastnit. Stěžovatel navíc své konkrétní námitky podrobně prezentoval prostřednictvím obhájce v písemném odůvodnění řádného opravného prostředku. Tyto výhrady pak jeho advokát ústně tlumočil při přednesu odvolání. Z daného proto vyplývá, že stěžovateli nebylo zcela znemožněno, aby jeho argumentace v průběhu jednání zazněla.
12. Ani Ústavní soud nemá, co by takovému odůvodnění vytkl. Podstatné bylo, že stěžovatel nebyl k veřejnému zasedání předvolán, nýbrž pouze vyrozuměn, nebyl omezen na osobní svobodě a řádně neomluvil svou neúčast. Stěžovatelova následná nepřítomnost za daných okolností nemohla zasáhnout do jeho práva být v řízení osobně přítomen (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 2152/08
z 9. 7. 2009).
13. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou týkající se právního omylu. Obecné soudy konstatovaly, že pokud stěžovatel daňovým předpisům nerozuměl, nic mu nebránilo se obrátit na příslušného správce daně a vyžádat si od něj k dané otázce stanovisko nebo alespoň věc předem konzultovat s odborníkem na daňovou problematiku. K tomu však o své vůli a zjevně záměrně nepřistoupil. Za této situace obecné soudy dovodily zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu a jeho obhajobu, že jednal v právním omylu, odmítly (bod 43 usnesení Nejvyššího soudu).
14. K námitce tvrzeného porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona, zakotvené v čl. 39 Listiny) Ústavní soud pouze ve stručnosti podotýká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu na základě jasného, určitého a předvídatelného zákona, konkrétně § 240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku (srov. usnesení
sp. zn. I. ÚS 742/25
z 3. 9. 2025). Stěžovateli nelze ani přisvědčit ohledně namítané nedokonalé zákonné úpravy daně z přidané hodnoty. Obecné soudy v řízení poukazovaly na fakt, že stěžovatelem nezahrnutá zdanitelná plnění byla běžnými transakcemi spadajícími pod DPH a namítané nepochopení daňových předpisů hodnotily jako účelové tvrzení vzhledem k nevyužití konzultací s profesionály či přímo se správcem daně (bod 10 a 11 usnesení městského soudu). Proto Ústavní soud shrnuje, že i s námitkami ohledně nejasné zákonné formulace a právního omylu se obecné soudy řádně vypořádaly.
15. Stěžovatel závěrem vyjadřuje znepokojení nad délkou trestního řízení. Bez bližší argumentace konstatuje, že vzhledem k tomu, že s orgány činnými v trestním řízení vždy spolupracoval a řízení nijak neprotahoval, došlo samotnou délkou řízení k nepřípustnému zásahu do jeho osobní svobody. Tuto námitku nicméně stěžovatel vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto je materiálně nepřípustná. Stěžovatel musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí. Svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález
sp. zn. III. ÚS 2387/24
z 29. 1. 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura).
16. Shrnuto, stěžovatelova stížnost je pouhou pokračující polemikou s napadenými rozhodnutími, aniž by konkrétně namítal, v čem spatřuje porušení svých základních práv či svobod. V části je jeho ústavní stížnost také materiálně nepřípustná. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu