Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti T. F., t. č. ve Věznici Rapotice, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Pavlíkem, advokátem, sídlem Bráfova třída 161/20, Třebíč, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2025 č. j. 1 To 35/2025-279 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. března 2025 č. j. 28 Nt 53/2023-253, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Posuzovaná ústavní stížnost se týká nároku na bezplatnou obhajobu, respektive obhajobu za sníženou odměnu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Rozhodnutí stručně řečeno odůvodnil tím, že zjištěné okolnosti vypovídají o schopnosti stěžovatele obstarat si prostředky nejen na uspokojení základních potřeb, ale i na určitý nadstandard při trávení volného času, což vylučuje závěr o nedostatku prostředků k hrazení nákladů obhajoby. Následnou stěžovatelovu stížnost Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl jako nedůvodnou.
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho práva podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy podle něj nevycházely ze specifických poměrů stěžovatele, který se nachází ve vězení, je v insolvenčním řízení, zhoršilo se mu astma a nemá nyní žádný příjem. Místo toho údajně vyšly ze stěžovatelových potenciálních poměrů v nejisté budoucí době, což stěžovatel považuje za rozporné s judikaturu Ústavního soudu. Tyto argumenty stěžovatel rozvedl v následných doplněních ústavní stížnosti.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Je třeba předeslat, že Ústavní soud o ústavních stížnostech stěžovatele týkajících se obdobné právní otázky již opakovaně rozhodoval a posoudil je jako zjevně neopodstatněné (usnesení ze dne 24. července 2024
sp. zn. I. ÚS 1295/24
a ze dne 24. července 2024
sp. zn. I. ÚS 1356/24
). Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i nyní.
6. Obecně Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení náleží primárně trestním soudům. Důvod k zásahu Ústavního soudu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné (nález ze dne 11. září 2025
sp. zn. I. ÚS 1523/25
, bod 12). Obecné soudy v posuzovaném případu z uvedených mezí nevybočily.
7. Obecné soudy vzaly v potaz aktuální majetkové poměry stěžovatele i jeho schopnost obstarávat si prostředky na obstarávání životních potřeb i nadstandardních výdajů. Soudy v napadených rozhodnutích nestanovily majetkovou potencialitu stěžovatele protiústavním způsobem pouze na základě spekulací či nejistých hypotéz vztahujících se k velmi vzdálené budoucnosti [nález
sp. zn. III. ÚS 3501/20
ze dne 1. února 2022 (N 12/110 SbNU 115), bod 19; citovaný nález
I. ÚS 1356/24
, bod 14]. Výdělečnou potencialitu stěžovatele soudy neposuzovaly mechanicky, nýbrž vzhledem k současné situaci, přičemž vycházely mimo jiné z výpovědi samotného stěžovatele, kterou učinil před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy tedy nespekulovaly o nejistých, časově vzdálených výdělečných možnostech. Zaměřily se výhradně na stěžovatelovu aktuální situaci a bezprostřední budoucnost. Vrchní soud zejména zdůraznil, že stěžovatel je pracovně zařazen a pobírá odměnu ve výši 10 400 Kč. Tyto úvahy nevybočují z mezí ústavnosti.
8. Ani další námitky stěžovatele nejsou opodstatněné. Stěžovatelem předložený dokument, který má prokazovat jeho nezpůsobilost k práci, se týká pouze konkrétního pracovního zařazení a především byl vydán až několik měsíců po rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud však v řízení o ústavní stížnosti posuzuje napadené rozhodnutí optikou skutkové situace, která byla orgánu veřejné moci známa v době vydání napadeného rozhodnutí (usnesení ze dne 28. dubna 2020
sp. zn. IV. ÚS 3921/19
). Co se týče stěžovatelem tvrzené insolvence, vrchní soud uvedl, že insolvenční řízení neprobíhá, neboť stěžovatelův návrh na oddlužení byl zamítnut pro jeho nepoctivý záměr. Stěžovatel sám v ústavní stížnosti potvrdil, že to je pravda, ale uvedl, že ve věci podal dovolání. Ústavní soud pouze poznamenává, že skutečnost, že stěžovatel podal dovolání, nezpůsobuje protiústavnost nyní přezkoumávaných rozhodnutí. Konečně Ústavní soud naznal, že stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 3. prosince 2024
sp. zn. I. ÚS 2653/24
na nynější věc nedopadá s ohledem na zásadní skutkové odlišnosti. Podstatou citovaného nálezu totiž bylo, že obecné soudy dostatečně nezohlednily skutečnost, že tehdejší stěžovatelka procházela rizikovým těhotenstvím.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
10. S ohledem na výsledek řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele, aby bylo rozhodnuto, že náklady na zastoupení stěžovatele zcela zaplatí stát. Podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak lze učinit pouze v případě, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu