Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti P. K., P. K., J. Č., F. K. a H. K., zastoupených advokátem Mgr. Tomášem Maxou, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 361/2024-332 ze dne 15. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva, aby jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K porušení těchto práv mělo dojít nedostatečným zohledněním specifických okolností věci při stanovení výše náhrady podle § 2959 občanského zákoníku.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé jsou příbuznými P. K., který zemřel při automobilové nehodě způsobené řidičem protijedoucího vozidla, jenž byl pod vlivem alkoholu. V řízení před soudy se domáhali po vedlejší účastnici (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) mimo jiné náhrady útrap ve smyslu § 2959 občanského zákoníku, jelikož jim mimosoudně přiznaná náhrada nepřišla dostatečná.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 28 C 75/2018-188 ze dne 31. 5. 2021 žalobě ve vztahu ke všem žalobcům částečně vyhověl. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 2021-290 ze dne 2. 3. 2022 pak prvostupňové rozhodnutí (jde-li o náhradu útrap) změnil ve vztahu k první stěžovatelce, které náhradu zvýšil.
4. Oba soudy vycházely z toho, že zemřelý nebyl připoután, a stanovily tak jeho spoluzavinění na 40 %. Dále vzaly v potaz, že vztahy mezi žalobci a zemřelým se v zásadě nevymykaly běžnému standardu, že škůdce způsobil dopravní nehodu bezohlednou jízdou pod vlivem alkoholu a z místa nehody utekl, zároveň ale byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
5. Ve vztahu k první stěžovatelce, manželce zemřelého, obvodní soud přihlédl mimo jiné k jejímu psychickému stavu po nehodě a k tomu, že zemřelý udržoval mimomanželský poměr (s řidičkou automobilu, v němž zahynul), o kterém měla stěžovatelka povědomí. Městský soud pak ke zvýšení přiznané náhrady přistoupil s ohledem na potřebu akcentovat finanční závislost první stěžovatelky na zemřelém. Za odpovídající náhradu útrap proto považoval 600 000 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 360 000 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo první stěžovatelce v řízení přiznáno jako náhrada útrap 110 000 Kč.
6. U druhého stěžovatele, syna zemřelého, který měl v té době 11 let, soudy považovaly za odpovídající částku 700 000 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 420 000 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 350 000 Kč. Celkem tedy bylo druhému stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 70 000 Kč. Soudy přihlédly zejména k věku druhého stěžovatele, jeho ekonomické závislosti na zemřelém a také zhoršenému psychickému stavu.
7. Třetí stěžovatel je biologickým synem první stěžovatelky a se zemřelým žil ve společné domácnosti od svých tří let. Soudy na něj proto pohlížely jako na osobu spadající do okruhu nejbližších osob. V době nehody byl dospělý, se zemřelým již ve společné domácnosti nežil a nebyl na něm finančně závislý. Za odpovídající tak soudy považovaly náhradu ve výši 513 720 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 308 232 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo třetímu stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 58 232 Kč.
8. Čtvrtý stěžovatel je otcem zemřelého, který měl se zemřelým standardní hezký vztah. Soudy proto za odpovídající výši náhrady útrap považovaly 513 720 Kč, přičemž 60 % z této částky činí 308 232 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo čtvrtému stěžovateli v řízení přiznáno jako náhrada útrap 58 232 Kč.
9. U páté stěžovatelky, sestry zemřelého, soudy považovaly za odpovídající náhradu 462 348 Kč, neboť nešlo o příbuzné v řadě přímé, stěžovatelka nežila se zemřelým ve společné domácnosti a nebyla na něm finančně ani jinak závislá; jejich vztahy byly nicméně nadstandardní. Z uvedené částky 60 % činí 277 408,80 Kč, od nichž je potřeba odečíst plnění druhé vedlejší účastnice ve výši 250 000 Kč. Celkem tedy bylo páté stěžovatelce v řízení přiznáno jako náhrada útrap 27 408,80 Kč
10. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nepovažoval za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu ohledně míry spoluzavinění zemřelého ani výši přiznané náhrady, přičemž odvolací soud podle Nejvyššího soudu vzal při jejím stanovení v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu.
11. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že nebyla zohledněna veškerá relevantní kritéria pro stanovení výše náhrady. Zejména podle stěžovatelů soudy nevzaly v potaz okolnosti, za nichž k nehodě došlo - byla způsobena opilým řidičem, který utekl, a dokonce se vrátil do podniku, v němž byl před nehodou, a naléhal na obsluhu, aby zatajila, že požil alkohol. Čelem se škůdce k nehodě nepostavil ani během trestního řízení, jeho obhajobu tehdy Krajský soud v Praze podle stěžovatelů označil za nekorektní. Soudy sice uvedly, že k těmto okolnostem přihlédly, na výši odškodnění se to však neprojevilo.
12. V této souvislosti stěžovatelé poznamenávají, že soudy naopak zdůrazňovaly spoluzavinění zemřelého, které v rozporu s obecně vnímanou ideou spravedlnosti stanovily ve výši 40 %. Podle stěžovatelů je tento rozpor o to zřejmější, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu může i míra spoluzavinění spolujezdce dosáhnout nanejvýš 50 %, a to i v případech, kdy k nepřipoutání přistoupí další okolnosti jako jízda s opilým řidičem, absence řidičského oprávnění či zjevně technicky nezpůsobilé vozidlo. K ničemu takovému v posuzované věci nedošlo, přesto má být spoluzavinění zemřelého čtyřicetiprocentní. Podle stěžovatelů navíc ani znalci jednoznačně nekonstatovali, že by v případě připoutání zemřelý přežil.
13. Soudy podle stěžovatelů dostatečně nepřihlédly ani k okolnostem na straně poškozených. Jejich vztahy se zemřelým totiž byly nadstandardní. Dojem soudů, že dobré vztahy jsou standardem, je údajně ovlivněn osobní zkušeností soudců, kteří pocházejí z harmonických rodin, což ale v dnešní době není běžné. Stěžovatelé poukazují na silné vztahy mezi druhým stěžovatelem a zemřelým, jakož i na to, že soudy sice konstatovaly, že třetí stěžovatel měl se zemřelým mimořádně blízký vztah, ve výši náhrady to ale nepromítly. Stejně tak nepromítly ani věk zemřelého. Výše přiznaných náhrad navíc podle stěžovatelů neodpovídá částkám, které byly přiznány ve srovnatelných případech.
14. Napadené rozhodnutí má dokládat tendenci paušalizovat peněžitou náhradu pozůstalým v tak citlivých věcech, jako je posuzování jejich vzájemného vztahu. Ve značném množství případů soudy označí vztahy za standardní, čímž se vyhnou použití tohoto modifikačního kritéria, což je podle stěžovatelů v rozporu s ústavně zaručenými právy i nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ze dne 31. 3. 2020 (N 57/99 SbNU 165).
15. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Při posouzení věci Nejvyšší soud nepostupoval mechanicky podle šablon, ale hodnotil konkrétní okolnosti případu. Mírou spoluzavinění újmy se Nejvyšší soud k námitce stěžovatelů zabýval a na svých závěrech setrvává, přičemž stěžovatelé směšují míru spoluzavinění s kritériem pro stanovení výše náhrady spočívajícím v okolnostech na straně škůdce, neboť odkazují na jeho chování po způsobení dopravní nehody. Toto jednání bylo odsouzeníhodné a bylo také soudy vzato v úvahu při stanovení náhrady stejně jako to, že škůdce byl za své jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což je pro druhotné oběti také jistou satisfakcí. Výši náhrady Nejvyšší soud posuzoval v souladu s judikaturou, jejíž závěry Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí aproboval. Nejvyšší soud dále nesouhlasí s tím, že by dobré vztahy v rodině bylo nutno hodnotit jako nadstandardní, neboť smyslem § 2959 občanského zákoníku je odčinit duševní strádání, což předpokládá dobré vztahy mezi zemřelým a druhotnou obětí. Jinak by nebylo co odčiňovat.
16. K odkazům stěžovatelů na některá jeho dřívější rozhodnutí Nejvyšší soud připomněl, že pro výsledek dovolacího řízení je rozhodné rovněž to, v jakém rozsahu může dovolací soud věc posuzovat s ohledem na uplatněný dovolací důvod a na to, který z účastníků dovolání podal. Rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 ze dne 24. 4. 2019 tak např. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalobců pouze do zamítavé části rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud uzavřel, že úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená, jestliže nepřiznal částku vyšší. Ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 ze dne 29. 5. 2019 Nejvyšší soud zohlednil věk nezletilých, které přišly o matku v útlém věku (7 a 4 roky), ale rovněž velmi podstatnou skutečnost, že matka se stala obětí vraždy, újma tak byla způsobena úmyslně a náhrada byla zvýšena i s ohledem na § 2957 občanského zákoníku.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ačkoli součástí ústavní ochrany soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) je rovněž právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 (N 43/64 SbNU 491)], stanovení její konkrétní výše je úkolem obecných soudů, které při tom mají široké meze diskrece [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545)]. Samotná skutečnost, že stěžovatelé mají na "správnou" výši odškodnění jiný názor, k zásahu Ústavního soudu nepostačuje, a to ani kdyby snad tento názor sdílel.
19. Ke kasačnímu zásahu tak Ústavní soud v těchto věcech přistupuje jen výjimečně, např. tehdy, pokud je napadené rozhodnutí soudů zcela nedostatečně odůvodněno či jsou v jeho odůvodnění zásadní logické vady (nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ), pokud soud odmítne jako irelevantní judikaturou ustáleně akceptovaná kritéria pro určení výše náhrady škody [nález sp. zn. I. ÚS 1764/19 ze dne 25. 8. 2020 (N 168/101 SbNU 171)] či pokud v rámci stejné škodní události dojde bez patřičného důvodu k markantně odlišnému odškodnění jednotlivých poškozených (nález sp. zn. I. ÚS 837/24 ze dne 20. 6. 2024). K porušení ústavně zaručených práv poškozených (i škůdce) může dojít i tehdy, přistoupí-li soudy ke stanovení výše náhrady "mechanicky" bez zohlednění konkrétních okolností řešeného případu (nález sp. zn. IV. ÚS 2578/19 ). K těmto ani srovnatelným pochybením ale v nyní posuzované věci nedošlo.
20. Jde-li o míru spoluzavinění zemřelého, soudy při jejím stanovení vyšly (na podkladě znaleckého posudku) z toho, že pokud by se zemřelý připoutal, s největší pravděpodobností by přežil. Určit, co by se za této hypotetické situace opravdu stalo, samozřejmě nelze se stoprocentní jistotou, to ale ani není nezbytné. Vyčíslení spoluzavinění na 40 % pak v zásadě odpovídá judikatuře v jiných případech (krom rozhodnutí, na která odkázal Nejvyšší soud v napadeném usnesení, srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1702/22 ze dne 15. 8. 2022 či sp. zn. III. ÚS 2724/19 ze dne 22. 10. 2019). Lze dodat, že míru spoluzavinění škůdce a zemřelého soudy považovaly za významně odlišnou (míra spoluzavinění byla v poměru 3 ku 2), přičemž jak již vysvětlil Nejvyšší soud, není ani tak podstatný počet okolností, nýbrž to, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši. Dospěly-li soudy k závěru, že by zemřelý - pokud by byl připoután - nehodu s největší pravděpodobností přežil, pak jejich závěr, že se nepřipoutání na vzniku následku v podobě úmrtí podílelo podstatným způsobem, z ústavního hlediska obstojí.
21. Pokud se týče samotné výše náhrady, soudy v souladu s judikaturou vycházely ze všech relevantních kritérií. Ke splnění této jejich povinnosti přitom není potřeba, aby ke každému z nich (a ve vztahu ke každému poškozenému zvlášť) výslovně uvedly, zda a konkrétně o jakou částku dané kritérium v podmínkách této věci výši náhrady ovlivnilo; zvážení všech okolností případů není přesnou matematickou operací. Proto např. v posuzované věci nelze soudům vytýkat, že se výslovně nevyjádřily k tomu, jak výši přiznaného odškodnění ovlivnil věk zemřelého. Obvodní soud uvedl, že při posuzování tohoto kritéria "se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového věku jeho vnoučaty". Pokud následně věk zemřelého (nedožitých 45 let) výslovně nezmínil jako důvod zvýšení, či snížení přiznané náhrady, je zjevné, že jej považoval za "průměrný" a nevyžadující korekci výše náhrady (lze nicméně dodat, že městský soud na věk zemřelého, ovšem ve spojení s dalšími okolnostmi, poukázal při rozhodnutí o zvýšení náhrady pro první stěžovatelku).
22. Lze připustit, že v posuzované věci soudy při zvažování, do jaké míry mají okolnosti věci modifikovat průměrnou výši náhrady, postupovaly poměrně rezervovaně, tím ovšem nevybočily z mezí své volné úvahy, nadto jde o postup mající oporu v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 4478/2018 ze dne 26. 11. 2020). Platí navíc, že v jednotlivých případech není "přiměřeným ‚odškodněním' pouze jediná konkrétní částka, zatímco všechny ostatní číselné hodnoty by proto byly nepřiměřené" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1764/19 ). Jen pro úplnost lze dodat, že zdrženlivost soudů v tomto směru nebyla pro stěžovatele vždy nevýhodná, neboť s jistým odstupem soudy přistoupily i ke kritériím hovořícím v "neprospěch" (co do výše náhrady) stěžovatelů (možné narušení vztahu první stěžovatelky a zemřelého, o kterém hovořil obvodní soud).
23. V této souvislosti Ústavní soud s ohledem na námitky stěžovatelů dodává, že si lze představit, že by soudy přiznaly vyšší váhu okolnostem, za nichž došlo k dané automobilové nehodě, na druhou stranu škůdce byl nejen trestně stíhán, ale i odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3370/22 ze dne 21. 2. 2023 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ze dne 19. 9. 2018), a to právě i výslovně za neposkytnutí pomoci, což, jak uvedl Nejvyšší soud, samo o sobě působí jako satisfakce. Přesné vyčíslení, nakolik se újma stěžovatelů navýšila jednáním škůdce po nehodě a nakolik byla kompenzována jeho trestním stíháním, odsouzením a uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, náleží obecným soudům. Ústavní soud by vybočil ze svého postavení ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), pokud by v řízení o ústavní stížnosti nahrazoval jejich rozhodnutí vlastní úvahou. Podstatné z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelů je, že si soudy byly okolností na straně škůdce vědomy (viz bod 34 rozsudku obvodního soudu) a zahrnuly je do svých úvah o přiměřenosti přiznané náhrady.
24. Jde-li o okolnosti na straně stěžovatelů, žádný ze soudů nepopřel, že měli se zemřelým v zásadě hezký vztah. To je nicméně vnímáno jako určitý standard (z něhož vycházejí nejen soudy - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1835/2020 ze dne 13. 5. 2021 - ale i zákon). Stěžovatelé sice namítají, že každodenní realita není tak ideální, jak ji údajně vnímají soudci, na druhou stranu ovšem pozůstalí obecně mají pochopitelnou tendenci vnímat či prezentovat právě jejich vztah se zemřelým subjektivně jako výjimečný a silnější než vztahy jiných vzájemně spřízněných osob. Ne každý rodinný vztah však může být - objektivizovaným pohledem - mimořádný a v posuzované věci soudy dospěly k závěru, že vztah stěžovatelů se zemřelým se běžným vztahům v rodině v zásadě nevymykal.
25. Mimořádným soudy shledaly vztah třetího stěžovatele se zemřelým, to ovšem v kontextu toho, že stěžovatel nebyl biologickým synem zemřelého (jinými slovy, třetí stěžovatel měl se zemřelým takový vztah, jako by jeho biologickým synem byl). Je pravda, že odvolací soud se ve vztahu k čtvrtému stěžovateli dopustil určitého protimluvu tím, že konstatoval, že soud prvního stupně "správně posoudil jejich vzájemný citový vztah jako standardní vztah, byť mimořádně intenzivní, když spolu trávili často volný čas a vzájemně si pomáhali, což je při normálně fungujícím vztahu rodičů a dětí nejen zcela obvyklé, ale také žádoucí". Šlo však spíše o formulační neobratnost, neboť z rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že soud prvního stupně shledal uvedené vztahy standardními a odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil.
26. Soudy vedle konkrétních okolností věci přihlédly i k tomu, jakých částek dosahují přiznané náhrady v jiných případech, což odpovídá požadavku přiznání co možná nejvíce srovnatelných částek za objektivně podobné újmy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 837/24 ze dne 20. 6. 2024). Stěžovatelé oproti tomu poukazují na jiné případy, které považují za srovnatelné a v nichž byla přiznaná částka vyšší.
27. Jakkoli z pohledu pozůstalých každé takové srovnání kulhá, neboť ztrátu blízkého člověka pochopitelně pociťují jako nezměrnou, je nutno - z pohledu objektivního - poznamenat, že ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4518/2018 ze dne 16. 10. 2019 byla náhrada zvýšena s ohledem na "postavení žalované [nemocnice] jakožto garanta odbornosti a profesionality zdravotnického personálu". Rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 3463/2018 Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání žalobců, posuzoval tedy, zda přiznaná náhrada nebyla nepřiměřeně nízká, přičemž shledal, že nikoli. V dané věci navíc šlo o úmrtí obou rodičů (což obvykle vyžaduje vyšší náhradu, než k jaké by bylo možno dojít pouhým zdvojnásobením náhrady za utrpení spojená se smrtí jednoho rodiče) a ve vztahu k smrti otce považovaly soudy za přiměřenou částku 800 000 Kč, což se ani zásadně neodchyluje od částky přiznané druhému stěžovateli. Ve věci řešené rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3111/2018 šlo o odškodnění související s vraždou policistky (matky malých dětí) při výkonu služby, šlo tedy o úmyslně způsobenou újmu. Konečně, v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2091/2020 ze dne 29. 6. 2022 Nejvyšší soud řešil náhradu v souvislosti s úmrtím matky jako jediného rodiče poškozených (ve věku jednoho roku, resp. pěti a půl let). Rozdílné odškodnění v těchto případech tedy má své vysvětlení.
28. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu