USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) P. K., b) P. K., c) J. Č., d) H. K., e) F. K., f) H. K., všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, 110 00 Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, o 3 878 233,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 75/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 21 Co 343/2021-290, ve znění doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 343/2021-318, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 28 C 75/2018-188, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 28 C 75/2018-299, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 61 178,60 Kč (výrok 1), žalobci b) 70 000 Kč (výrok 2), žalobci c) 58 232 Kč (výrok 3), žalobkyni d) 62 448,80 Kč (výrok 4), žalobci e) 58 232 Kč (výrok 5), žalobkyni f) 27 536,20 Kč (výrok 6), vše s úrokem z prodlení 8,05 % od 28. 1. 2018 do zaplacení, zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně a) domáhala zaplacení dalších 710 366,40 Kč (výrok 7), žalobce b) dalších 580 000 Kč (výrok 8), žalobce c) dalších 448 520 Kč (výrok 9), žalobkyně d) dalších 713 196,20 Kč (výrok 10), žalobce e) dalších 696 269 Kč (výrok 11), žalobkyně f) dalších 729
881,80 Kč (výrok 12), vše rovněž s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok 13). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení náhrady nemajetkové újmy za duševní útrapy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), která jim vznikla v souvislosti s úmrtím P. K.. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 10. 2015 Z. G., který řídil vozidlo Audi pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované, způsobil dopravní nehodu tak, že v důsledku nepřiměřené rychlosti pod vlivem alkoholu přejel do protisměru, kde čelně narazil do protijedoucího osobního automobilu řízeného M.
H., který se převrátil na střechu; viník nehody neposkytl zraněným pomoc a z místa nehody utekl. Řidička vozidla utrpěla vážná zranění, stejně jako její spolujezdec P. K., který seděl na předním sedadle, nebyl připoután bezpečnostním pásem a na místě nehody zemřel. Viník nehody byl trestně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Žalovaná před zahájením řízení vyplatila žalobkyni a) 264 736 Kč včetně nákladů pohřbu, žalobcům b) 350 000 Kč, c) 250 000 Kč, d) 271 087 Kč včetně nákladů na náhrobek, e) 250 000 Kč a žalobkyni f) 250 637 Kč včetně pronájmu hrobového místa a fota na náhrobek.
Žalobkyně a) byla manželka zemřelého. Seznámila se s ním v roce 1994, v roce 2002 uzavřeli manželství a v roce 2003 se jim narodil syn – žalobce b). S manželem měli hezký vztah, společné zájmy, jezdili spolu na dovolenou, trávili čas na chalupě u rodičů, později ve své vlastní chalupě, kde se scházela celá širší rodina. Byla na manželovi finančně závislá. Po dopravní nehodě se psychicky zhroutila, musela vyhledat pomoc psychiatra a psychologa, dva roky užívala léky. Půl roku před smrtí manžela začala tušit, že manžel má mimomanželský vztah s M.
H; s ohledem na tuto okolnost soud neuvěřil tvrzení žalobkyně a), že její vztah s manželem byl mimořádný. Žalobce b) měl s otcem velmi úzký vztah, trávili spolu volný čas, sportovali spolu, hráli počítačové hry, po smrti otce začal mít problémy ve škole, bezdůvodně ze školy odcházel. Žalobce c), nevlastní syn zemřelého, s ním měl blízký vztah, hodně společných aktivit, sportovali spolu, jezdili na dovolené a na chalupu, nežil s ním však ve společné domácnosti ani na něm nebyl finančně závislý. Žalobci d) a e) byli rodiči zemřelého, měli s ním hezký vztah, často se stýkali a vzájemně si pomáhali.
Žalobkyně f) byla sestrou zemřelého, i ona s ním měla blízký vztah, stýkali se jednou týdně, trávili spolu víkendy. Musela zařizovat vše kolem pohřbu. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2959, § 2918, § 2957 o. z. a zákona č. 168/1999 Sb. Základní částku náhrady za nemajetkovou újmu stanovil soud podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 ve výši 513 720 Kč. Za okolnost ovlivňující výši náhrady u všech žalobců shledal intenzitu jejich vztahu se zemřelým, která se však nevymykala běžnému průměru a odpovídala vztahům v rodinách, kde příbuzní mají nekonfliktní hezké vztahy, vzájemně se navštěvují, vypomáhají si a tráví spolu část svého volného času.
Pouze u žalobkyně a) zohlednil, že vztah mezi manžely nemohl být mimořádný, jestliže byl narušen mimomanželským vztahem zemřelého s M. H. Na straně škůdce považoval soud za podstatnou skutečnost, že způsobil dopravní nehodu bezohlednou jízdou, pod vlivem alkoholu a z místa nehody utekl, aniž by účastníkům poskytl či přivolal pomoc. Při úvahách o stanovení výše nemajetkové újmy odkázal soud na řadu srovnatelných případů rozhodovaných různými soudy. Za přiměřenou považoval náhradu nemajetkové újmy u žalobkyně a) ve výši základní náhrady 513 720 Kč, u žalobce b) ve výši 700 000 Kč s ohledem na jeho věk a ekonomickou závislost na otci, u žalobců c), d) a e) náhradu v základní výši 513 720 Kč a u žalobkyně f) 90 % základní částky (462 348 Kč) s ohledem na prokázaný charakter a intenzitu jejich vztahů.
Vzhledem k tomu, že nepřipoutání bezpečnostními pásy se na úmrtí P. K. podílelo zásadním způsobem, stanovil soud míru jeho spoluzavinění v rozsahu 40 % (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1022/2019). Spoluzpůsobení újmy zemřelým ve větším rozsahu nepovažoval soud prvního stupně za adekvátní, neboť primární příčinou úmrtí P. K. byla bezohledná jízda viníka dopravní nehody pod vlivem alkoholu. Při zohlednění výše uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcům přísluší doplatek pojistného plnění v rozsahu uvedeném ve výrocích 1 až 6, ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl (výroky 7 až 12).
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 21 Co 343/2021-290, ve znění doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 343/2021-318, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku 7 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) dalších 51 930,40 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil (výrok I), potvrdil rozsudek ve výrocích 8, 9, 11 a 12 (výrok II a doplňující rozsudek), změnil jej ve výroku 10 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni d) dalších 324,20 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (výrok IV).
Odvolací soud se ztotožnil se stanovením míry spoluúčasti P. K. ve výši 40 %. Z dokazování totiž vyplynulo, že pokud by použil bezpečnostní pás, utrpěl by sice těžká zranění, avšak k úmrtí by nedošlo. V případě žalobkyně a) odvolací soud navýšil náhradu nemajetkové újmy na částku 600 000 Kč, neboť soud prvního stupně nezohlednil kritérium její finanční závislosti na zemřelém. Současně odvolací soud rozhodl i o žalobkyní a) podle § 2961 o. z. požadované náhradě nákladů pohřbu ve výši 29 741 Kč. Obě částky krátil o 40 % a odečetl od nich plnění vyplacené pojišťovnou.
U žalobce b) odvolací soud nad rámec kritérií hodnocených soudem prvního stupně zohlednil zhoršení jeho psychického stavu, což vedlo ke zhoršení prospěchu ve škole. Přesto považoval částku přiznanou soudem prvního stupně za přiměřenou. V případě žalobců c), d), e) a f) se odvolací soud stran výše náhrady zcela ztotožnil se soudem prvního stupně.
Ve vztahu k žalobkyni d) však soud prvního stupně nesprávně vypočetl nárok na náhradu nákladů pohřbu podle § 2961 o. z., a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal jí dalších 324,20 Kč s příslušenstvím. Nárok všech žalobců na náhradu nákladů právního zastoupení vynaložených v souvislosti s mimosoudním uplatněním pohledávky u žalované považoval odvolací soud za správně zamítnutý, neboť ho žalovaná uspokojila ještě před zahájením řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II a částech výroků I a III, jimiž byly potvrzeny zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně, napadli žalobci dovoláním. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018, neboť nerespektoval všechna tam vymezená kritéria a zabýval se pouze otázkou existenční závislosti žalobců na zemřelém a úrovní jejich vztahů, jejichž kvalitu navíc nepromítl do výše náhrady. Nijak nehodnotil kritérium věku zesnulého ani okolnosti na straně škůdce.
Byť tyto námitky vznášeli dovolatelé již v odvolání, odvolací soud se jimi nezabýval. Zdůraznili, že kvalitní a intenzivní vztahy nejsou v současné době běžné, a proto jejich prokázání mezi žalobci a zemřelým mělo vést odvolací soud k navýšení základní částky. U žalobkyně a) byly zohledněny její psychické problémy, jejichž bodové ohodnocení při náhradě bolestného by bylo 50 000 Kč. Navýšení základní částky o 86 280 Kč tedy není s ohledem na ostatní kritéria dostatečné. U žalobce b) nezohledňuje navýšení kvalitu a intenzitu jeho vztahu se zemřelým ani jeho psychický stav a výchovné problémy.
Žalobce c) měl se zemřelým vztah rovnocenný vztahu syna a otce. Trávili spolu volný čas, měli společné zájmy, často se navštěvovali. Zemřelý zajistil žalobci c) první práci i samostatné ubytování. I v případě žalobců d) a e) měly vést jejich mimořádně blízké vztahy k navýšení náhrady nad základní částku. Ze stejných důvodů neměla být základní částka u žalobkyně f) snížena. Nedostatečné je navýšení z důvodu věku, jež u žalobce b) vyplývá ze srovnání s navýšením o 30–35 % v případě ztížení společenského uplatnění podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.
I věk zemřelého (44 let) měl vést k navýšení náhrady, což by podle Metodiky představovalo 10 %. Z rozhodnutí navíc není zřejmé, jak přesně se existenční závislost projevila v navýšení u žalobců a) a b). Dále se odvolací soud vůbec nezabýval naprosto bezohledným postojem škůdce k celé události (útěk z místa nehody), dopady události do jeho sféry ani mírou jeho zavinění. Dovolatelé zdůraznili, že opilost viníka nehody vedla k navýšení náhrady například ve věci sp. zn. 7 Tdo 450/2015. Judikatuře dovolacího soudu pak neodpovídá ani stanovení spoluúčasti zemřelého na vzniklém následku ve výši 40 %.
Poukazovali na to, že soudy shledávají 50% spoluúčast v případech, kdy k nepřipoutání se bezpečnostním pásem přistoupí ještě další okolnost, jako je jízda s opilým řidičem, absence řidičského oprávnění, zjevně technicky nezpůsobilé vozidlo apod. P. K. nebyl toliko připoután.
V takových případech dovozuje judikatura spoluúčast v rozsahu od 20 % do 30 % (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 791/2007, 25 Cdo 1145/2006, 25 Cdo 2288/2011). Odkazy soudu prvního stupně na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, 25 Cdo 1022/2019 a 25 Cdo 2810/2019 nejsou přiléhavé, neboť v těchto případech byly řešeny dopravní nehody, při kterých by použití bezpečnostního pásu vedlo pouze k banálním zraněním, a nikoliv k těžkým zraněním s trvalými následky. I připoutaná řidička M. H. utrpěla mimořádně těžká zranění, která ji bezprostředně ohrožovala na životě. Z dokazování navíc není možné postavit najisto, že by P. K. přežil, pokud by byl připoután. V takovém případě není možné dovozovat na jeho straně žádnou spoluúčast.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
5. Žalobci spatřují odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce míry spoluzpůsobení újmy zemřelým s tím, že měla být stanovena nižší než 40 %. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
6. Závěr odvolacího soudu o míře spoluzpůsobení si újmy zemřelým vychází jednak z konkrétních okolností posuzované věci a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Odvolací soud na základě skutkového stavu (který podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu) uzavřel, že okolnost, že P. K. nebyl v okamžiku nehody (obrácení auta na střechu) připoután bezpečnostními pásy, se podílela na jeho úmrtí zásadním způsobem. Určení rozsahu spoluzpůsobení újmy není odvislé pouze od počtu okolností, jež mu lze v tomto směru přičítat, nýbrž i od toho, jak významným způsobem se každá z nich podílela na vzniku škody a její výši (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2740/2018), přičemž míra spoluúčasti poškozeného jako spolujezdce může dosahovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu až 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Není tedy vyloučeno, aby existence byť i jen jediné okolnosti přičitatelné poškozenému odůvodnila závěr o jeho spoluzavinění v míře srovnatelné s účastí primárního škůdce, podílela-li se na vzniku a celkové výši škody stěžejním způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1022/2019). Stanovil-li odvolací soud spoluúčast zemřelého na vzniku újmy v rozsahu 40 % s ohledem na to, že byl-li by připoután bezpečnostními pásy, dopravní nehodu by pravděpodobně přežil (byť s těžkými zraněními) a současně, že lehkomyslnost a bezohlednost škůdce, který nehodu způsobil nepřiměřeně rychlou jízdou pod vlivem alkoholu, byla zásadní příčinou tragického následku, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou ani odchylující se od výše citovaných rozhodnutí.
7. V dovolateli odkazovaných rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 791/2007 a sp. zn. 25 Cdo 2288/2011 se dovolací soud otázkou spoluzpůsobení újmy poškozeným nezabýval, a proto se od nich odvolací soud nemohl odchýlit. V řízení vedeném pod sp. zn. 25 Cdo 1145/2006 nebyl poškozený řidič připoután a překročil maximální povolenou rychlost. Pokud by se připoutal a dodržel rychlostní limit, buď by dokonce zvládl dobrzdit, nebo by jeho zranění nebyla tak vážná a smrtelný následek by nenastal. V tomto případě shledal dovolací soud jako přiměřenou spoluúčast ve výši 1/3 (33 %), což není ve zjevném rozporu se 40% spoluúčastí stanovenou zemřelému v tomto řízení. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2740/2018, ve kterém byla stanovena spoluúčast poškozeného ve výši 50 %, neboť nepoužití bezpečnostních pásů výrazně přispělo k jeho vážnému poškození zdraví. Ve velmi obdobných případech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 1022/2019 a 25 Cdo 2810/2019, na které rovněž dovolatelé odkazují, byť jsou podle nich nepřiléhavé, byla za přiměřenou shledána rovněž spoluúčast poškozených ve výši 50 %. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se při stanovení míry spoluzpůsobení újmy poškozeným od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, a proto není dovolání v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
8. Namítají-li dovolatelé, že se žalované nepodařilo spoluúčast poškozeného prokázat a že nebylo postaveno najisto, zda by zemřelý dopravní nehodu přežil, pokud by se připoutal, neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zpochybňují totiž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a soudem odvolacím, a proto jejich námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
9. Dovolatelé dále vytýkali odvolacímu soudu, že při určení výše náhrady nemajetkové újmy se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nevzal v úvahu všechna relevantní kritéria a jím stanovené částky jsou nepřiměřeně nízké.
10. Při určování výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké ve smyslu § 2959 o. z. je podle již ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která sice obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Při stanovení konkrétní výše náhrady lze za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, považovat v případě nejbližších osob dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného, v daném případě 513 720 Kč. Takto nastavená základní částka je východiskem k další úvaze soudu o výši náhrady zohledňující již konkrétní aspekty té které projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaný pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). I § 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kde je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (jak bylo vysvětleno v bodu 5 tohoto rozhodnutí).
11. Odvolací soud při stanovení výše náhrady vycházel z toho, že klíčovou okolností je kvalita vzájemných vztahů mezi zemřelým a pozůstalými žalobci, přičemž uzavřel, že se jednalo o běžné rodinné vztahy, eventuálně lehce nadstandardní. Tento závěr odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, podle něhož se předpokládá, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Není tudíž důvodná námitka dovolatelů, že již samotné prokázání standardních (tedy dobrých) vztahů má vést k navýšení základní částky. Pro úplnost pak lze dodat, že k modifikaci základní částky by mělo docházet zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli vícenásobků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4478/2018).
12. Z okolností odůvodňujících modifikaci základní částky soud zohlednil jak hlediska svědčící pro její zvýšení [žalobkyně a) se po dopravní nehodě psychicky zhroutila, musela vyhledat odbornou pomoc a brát léky, její finanční závislost na zemřelém; věk žalobce b), rovněž jeho finanční závislost na zemřelém, jejich velmi úzký vztah, zhoršení jeho psychického stavu, které vedlo ke zhoršení prospěchu ve škole; žalobce c), který sice nebyl synem zemřelého, ale měli velmi blízký vztah i společné zájmy; žalobkyně f) měla se zemřelým nadstandardně blízké vztahy a zařizovala pohřeb; škůdce způsobil dopravní nehodu svou bezohlednou jízdou pod vlivem alkoholu a neposkytl účastníkům dopravní nehody pomoc], tak i pro její snížení [kvalita vztahu žalobkyně a) a zemřelého byla narušena jeho mimomanželským vztahem; žalobce c) se zemřelým nežil ve společné domácnosti a nebyl na něm existenčně závislý; potrestání škůdce nepodmíněným trestem odnětí svobody]. Není tedy důvodná námitka dovolatelů, že se odvolací soud zabýval pouze otázkou jejich existenční závislosti na zemřelém a úrovní jejich vztahů. Vyhodnotil-li uvedená kritéria ve vztahu k žalobkyni a) tak, že za adekvátní považuje náhradu ve výši základní částky navýšenou zhruba o 17 %, a ve vztahu k žalobci b) tak, že za adekvátní považuje náhradu ve výši základní částky navýšenou zhruba o 36 %, neshledává dovolací soud takový závěr zjevně nepřiměřeným. Totéž platí i ohledně žalobců d) a e), rodičů zemřelého, jimž soudy přiznaly náhradu ve výši základní částky, stejně jako žalobci c), kde soud zohlednil mimořádně blízké vztahy se zemřelým, přestože žalobce c) nebyl jeho blízkým příbuzným. Závěr odvolacího soudu o stanovení náhrady pro žalobkyni f), sestru zemřelého, zohledňuje všechna výše uvedená relevantní kritéria a odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, podle něhož by zadostiučinění poskytované sourozencům mohlo dosáhnout základní částky pouze v případě nejintenzivnějších vztahů, o něž se ale v posuzované věci nejednalo (byť se jim intenzitou blížilo).
13. Zcela nedůvodné jsou námitky odkazující na bodové ohodnocení psychických problémů žalobkyně a) jako bolestného nebo navýšení základní částky z důvodu věku žalobce b) a zemřelého podle Metodiky. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015, vyložil, že Metodiku k § 2958 o. z. nelze využít pro stanovení výše nemajetkové újmy za duševní útrapy pozůstalých, kteří jsou sekundárními oběťmi ve smyslu § 2959 o. z. Přitom vyšel z toho, že Metodika nastavuje určitou finanční hladinu pro zcela odlišný nárok, náležející přímé oběti, jíž bylo zasaženo do práva na život a zdraví, zatímco v posuzovaném případě jde o nároky druhotných obětí, jimž škodní událost zasáhla do základního práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2109/2018)
14. Lze uzavřít, že odvolací soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo, žádnou nepominul a jeho úvaha neobsahuje žádný logický rozpor. Je tak v souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19. Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že námitky dovolatelů, týkající se výše náhrady stanovené v rozporu se zásadami slušnosti, nejsou důvodné. Přiznané náhrady nejsou zjevně nepřiměřeně nízké a odvolací soud se proto při stanovení náhrady od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
15. Napadají-li žalobci dovoláním i zamítavé výroky odvolacího soudu ohledně tvrzeného nároku na náhradu nákladů právního zastoupení vynaložených při mimosmluvním uplatnění nároku, nepředkládají v dovolání v této souvislosti žádnou argumentaci, neformulují žádnou otázku hmotného či procesního práva ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují ve smyslu § 237 o. s. ř. za naplněný. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
16. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolateli namítanými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
18. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu