25 Cdo 2109/2018-165
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců:
a) A. K., narozený XY, b) J. K., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni
JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha
2, proti žalované: ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem
Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306, o 3.900.000 Kč, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 268/2016, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142,
jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá; jinak
se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 1. 2014
zemřela při dopravní nehodě čtyřiadvacetiletá dcera žalobců Z. K. poté, co byla
sražena vozidlem zn. XY, které bylo pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla pojištěno u žalované. V trestním řízení vedeném u Okresního
soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 T 92/2014 byl řidič vozidla M. J. uznán vinným ze
spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti a byla mu uložena povinnost uhradit
každému ze žalobců na náhradě nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké
350.000 Kč. Žalovaná následně na základě provedeného šetření a dostupných
podkladů vyplatila každému z pozůstalých rodičů na předmětný nárok částku
550.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, podle kterého při úvahách o výši
náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“), je třeba zohlednit jak okolnosti na straně
poškozeného (pozůstalého) – zejména intenzitu vzájemného vztahu, jejich věk,
komplexní existenční závislost pozůstalého na usmrcené osobě, či případné
poskytnutí jiné satisfakce pozůstalým, tak na straně původce újmy – zejména
jeho postoj k projednávané věci, dopad události do jeho duševní sféry a míru
zavinění, eventuálně spoluzavinění usmrcené osoby. Soud prvního stupně podle
tohoto rozhodnutí vycházel ze zásady, že u skupiny citově nejblíže spjatých
osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé, se jako odpovídající zásadám
slušnosti v typových (neutrálních) případech jeví stanovení výše náhrady
nemajetkové újmy v základním rozpětí od 240.000 Kč do 500.000 Kč, nejsou-li v
konkrétním případě naplněna kritéria pro její zvýšení či snížení. V
projednávané věci bylo zjištěno, že oba žalobce pojilo k zemřelé dceři
intenzivní citové pouto a její smrt je psychicky zasáhla natolik, že se oba
dostali do stavu duševního onemocnění. Dcera pomáhala rodičům s některými
úkony, např. s nákupy či administrativními záležitostmi, jinak si však žalobci
zvládali zajišťovat své běžné životní potřeby sami, se zemřelou nežili ve
společné domácnosti a nebyli na ní ani finančně závislí. Zemřelá nebyla jediným
dítětem žalobců, a byť by to byla patrně ona, kdo by vůči rodičům do budoucna
zastával roli pečující osoby, mohli se se žádostí o pomoc vždy obracet rovněž
na své dvě další děti. Z okolností na straně škůdce vzal soud v potaz zejména
nedbalostní formu zavinění, kterou lze na rozdíl od úmyslného jednání vnímat
jako neutrální prvek, potažmo přístup škůdce po činu, kdy zaslal žalobcům
omluvný dopis a nabídl jim poskytnutí finanční kompenzace. Vzhledem ke všem
zjištěným skutečnostem soud prvního stupně uzavřel, že jako proporcionální se
jeví náhrada stanovená při horní hranici základního rozpětí vymezeného v
citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterou určil částkou 550.000 Kč pro
každého z pozůstalých. Jelikož náhrada v uvedené výši již byla žalobcům
vyplacena, neshledal soud žalobu ani zčásti důvodnou a v plném rozsahu ji
zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 7. 3. 2018, č. j. 27 Co 421/2017-142, rozhodnutí soudu prvního
stupně zčásti změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze
žalobců 250.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
v podstatné míře rovněž s jím učiněným právním posouzením věci, s přihlédnutím
k dikci § 2959 o. z. však dospěl k závěru, že okresním soudem stanovené částky
náhrad nejsou dostačující. Zohlednil přitom zejména intenzitu vzájemných vztahů
žalobců a jejich nejmladší dcery, kdy obzvláště žalobkyně byla na zemřelou již
od narození silně fixována, neboť jí pomohla překonat vážné zdravotní
komplikace, dále věk všech jmenovaných či fakt, že zemřelá byla bezdětná a
„zmizela tudíž ze života žalobců, jako by vůbec neexistovala“. Přihlédl rovněž
ke skutečnosti, že to byla právě zesnulá dcera, do níž žalobci vkládali své
naděje na zaopatření či pomoc ve stáří, a to i vzhledem k tomu, že byla
zdravotnicky vzdělaná a měla s nimi v budoucnu žít v jednom domě. Okolnost, že
zemřelá nebyla jediným dítětem žalobců, jimž tudíž zůstaly zachovány další děti
a vnoučata, nepovažoval odvolací soud za způsobilou zmírnit jejich ztrátu a
psychické utrpení. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které směřují proti části
výroku napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně, a dále proti výroku, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Namítají, že částka
přiznaná odvolacím soudem není dostatečná s ohledem na zjištěný skutkový stav,
zejména vzhledem k intenzitě jejich vzájemného vztahu se zemřelou či očekávání
budoucí pomoci z její strany, a neodpovídá výši náhrad přiznávaných soudy v
jiných obdobných případech. V souvislosti s tím odkazují na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, jímž bylo
aprobováno přiznání náhrady pozůstalému z titulu § 2959 o. z. ve výši 1.000.000
Kč. Mají za to, že odvolací soud v rámci svých úvah sice správně posoudil
skutkové okolnosti na straně pozůstalých, již se však vůbec nezabýval
okolnostmi na straně škůdce, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016. Nevzal zejména v potaz lhostejnost,
aroganci a vyjádřenou bezcitnost škůdce plynoucí z jeho postupu v rámci
trestního řízení, kdy sice zaslal žalobcům omluvný dopis a učinil jim nabídku
finanční kompenzace, avšak tímto jednáním nesledoval odčinění způsobené újmy,
nýbrž toliko zajištění si polehčující okolnosti. Jsou dále přesvědčeni, že v
případech, kdy je finanční kompenzace hrazena pojišťovnou z titulu pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a současně není naplněn žádný
z předpokladů pro vznik regresního nároku pojišťovny vůči škůdci ve smyslu § 10
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č.
168/1999
Sb.“), by soudy neměly při určování míry odškodnění žádným způsobem přihlížet k
majetkovým poměrům škůdce a „brzdit“ tím poškozené v uplatňování jejich nároků,
neboť přiznaná výše náhrady se za daných okolností nemůže majetkové sféry
škůdce nijak dotknout, natož mít likvidační povahu (k tomu srov. např. již
zmíněné usnesení sp. zn. 7 Tdo 1389/2016). Poukazují na pojistné limity, které
jsou často sjednávány až na 200.000.000 Kč, tedy vysoko nad zákonné minimum
35.000.000 Kč. Konečně pak dovolatelé vyjadřují svůj nesouhlas se závěry
přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1402/2015, který doporučuje obecným soudům vycházet u skupiny citově nejblíže
spjatých osob v typově neutrálních případech ze základního rozmezí náhrady od
240.000 Kč do 500.000 Kč. Jsou přesvědčeni, že toto doporučení představuje
návrat k dřívějšímu dlouhodobě kritizovanému systému odškodňování
prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek zakotvenému v § 444 odst. 3 předchozího občanského zákoníku, citované rozhodnutí navíc žádným způsobem
nevysvětluje, z jakého důvodu byl stanoven interval právě v uvedeném rozmezí,
resp. jakými úvahami či matematickými postupy byl Nejvyšší soud při jeho
vytváření veden. Stanovený rámec se pak jeví nedostatečným i vzhledem ke
skutečnosti, že současná právní úprava již neumožňuje, aby se dotčené osoby
domáhaly zvýšení satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Mají za to,
že by Nejvyšší soud měl přehodnotit závěry přijaté v rozsudku sp. zn. 4 Tdo
1402/2015, a že by měl konkrétním výpočtem stanovit nové rozmezí náhrad, které
by se alespoň rámcově přibližovalo pomyslné hodnotě zmařeného lidského života
ve smyslu Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví
(10.000.000 Kč). Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání
žalobců v rozsahu, jímž napadá potvrzující část výroku I. rozsudku odvolacího
soudu, je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka stanovení výše náhrady
za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. nebyla
dosud judikaturou dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, avšak není
důvodné. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní
škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou
náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit,
stanoví se podle zásad slušnosti. Uvedená úprava zakládá svým způsobem výjimečný nárok tím, že deklaruje plnou
náhradu újmy způsobené duševními útrapami nikoliv osobě poškozené na zdraví
(jako je tomu u nároků z ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.), nýbrž dalším
osobám, tedy tzv. druhotným obětem, jimiž jsou manžel, rodiče, děti či jiná
osoba blízká. Jejich újma spočívá ve ztrátě příbuzného či osoby blízké, která
byla usmrcena. Vzhledem k tomu, že smrt je nezvratným koncem života každého
člověka, aniž by zpravidla bylo možno předpokládat, kdy nastane, je ztráta
blízké osoby přes svou nespornou tragičnost pro každého pozůstalého něčím, čemu
se nelze vyhnout a co zasahuje drtivou většinu populace (smrt prarodičů, rodičů
či jiných starších příbuzných). Nárok na odčinění traumatu z takového zásahu do
rodinných vazeb má tedy vystihovat ponejvíce fakt jakési neočekávanosti a
nepřípadnosti, samozřejmě s výjimkou případů usmrcení dětí či mladých lidí,
která se naopak většinové zkušenosti vymykají. Nejde tedy o odčinění zásahu do
základního lidského práva na život (osoba, která o něj přišla, nemůže žádnou
kompenzaci dostat), nýbrž o porušení práva na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech). Citované ustanovení tak zavedlo s účinností od 1. 1. 2014 nově široké obecné
pravidlo pro odčinění duševních útrap pozůstalých a nahradilo dosavadní systém
odškodňování prostřednictvím zákonem stanovených paušálních částek, který byl v
minulosti podrobován časté kritice, neboť neumožňoval reagovat na specifika
jednotlivých případů a nepředstavoval tudíž vyčerpávající řešení dané
problematiky. Nová úprava zavádí jednoznačně vhodnější způsob odčinění
nemateriální újmy sekundárních obětí, umožňující soudu výrazněji zohlednit
individuální okolnosti každého případu; nelze současně přehlédnout, že u širší
veřejnosti vyvolala ničím nepodložené představy o nezbytnosti
několikanásobného, ba až nelimitovaného navýšení částek náhrad přiznávaných
podle předchozí právní úpravy. Primárním úmyslem zákonodárce při přijímání
nového občanského zákoníku však bylo toliko odstranění nevhodného systému
paušálních zákonných náhrad, nikoliv zpochybnění samotné rozhodovací činnosti
soudů, která se k předmětné problematice před nabytím účinnosti nového
občanského zákoníku vyvinula.
V dané souvislosti sluší se uvést, že při
jakémkoliv rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy je zapotřebí důsledně
vycházet z principu proporcionality v tom smyslu, aby výsledná částka
odpovídala co možná nejpřesněji legitimnímu očekávání veřejnosti. Toho lze
přitom docílit zejména právě porovnáváním náhrad přiznávaných v jiných
srovnatelných řízeních (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Odvolací soud v těchto intencích postupoval a opřel se argumentačně o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který z požadavku
na zachování kontinuity rozhodovací činnosti soudů a z principu proporcionality
v části týkající se rozsahu náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. vychází. Kromě toho byla rozhodovací praxe soudů v mezidobí usměrněna rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaným pod
č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen
„Sbírka“ (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu
ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4156/18), jak konstatoval i Ústavní soud v
usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2997/19, jímž odmítl ústavní
stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo
3111/2018, v jiné obdobné věci. Vzhledem k tomu, že právní argumentace použitá
odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí i samotný výsledek řízení
odpovídají principům naznačeným v citovaných rozhodnutích, aniž by dovolací
argumentace vedla dovolací soud k závěru o potřebě se od nich odchýlit, lze
považovat napadené rozhodnutí za souladné s postupně se ustalující judikaturou. Ve zmíněném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 894/2018 Nejvyšší soud označil za účelné,
aby se v soudní i mimosoudní praxi výše náhrad vázala na ukazatel průměrné
hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním
hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Za základní částku náhrady
v případě neutrálního vyznění všech relevantních kritérií lze považovat u
nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné mzdy (obdobnou
metodu užil Krajský soud v Ostravě v rozhodnutích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 6
To 370/2014, ze dne 23. 10. 2015, sp. zn. 6 To 404/2015, ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 6 To 51/2016, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 6 To 122/2016, citováno podle
Shrnutí rozhodovací činnosti českých soudů na trestním úseku – rozhodování v
adhezním řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestnou
činností, zpracovaného oddělením dokumentace a analytiky judikatury Nejvyššího
soudu, sp. zn. Tpjn 54/2015, verze aktualizovaná ke dni 31. 7. 2018). Jelikož
průměrná mzda za r. 2013 činila podle údajů zveřejněných Českým statistickým
úřadem 25.128 Kč, činila by pro daný případ (tj. úmrtí v roce 2014) uvedená
částka 502.560 Kč, což zhruba odpovídá částce použité odvolacím soudem coby
východisko pro stanovení výše náhrady.
Takovéto orientační zakotvení základní
výše náhrady není postupem navracejícím se k nepřípustné paušalizaci částek,
jak namítají dovolatelé, protože jeho smyslem je založit srovnatelný rámec
rozhodovací činnosti tak, aby mohl být naplněn požadavek legitimního očekávání
ve smyslu § 13 o. z., podle nějž každý, kdo se domáhá právní ochrany, může
důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní
případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v
podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se
domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Odvození výše náhrady od takto definované částky přitom představuje pouze první
krok úvah o výsledné částce, kterou je třeba dále přizpůsobit a náležitě
zdůvodnit s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu a k dopadu typových
či jiných kritérií na situaci pozůstalých, jak budou vyložena níže. Ohledně nastavení základního východiska pro výši náhrady není opodstatněná
dovolací argumentace odkazující na částku 10.000.000 Kč doporučenou Metodikou
Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (k výkladu § 2958 o. z. –
srov. č. 63/2014 Sbírky a zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2017,
sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní), která je rámcovou
výchozí částkou pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
při kompletním vyřazení poškozeného ze společenského zapojení z důvodu trvalých
zdravotních následků. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že jde o částku
nastavující určitou finanční hladinu pro zcela odlišný nárok, náležející přímé
oběti, jíž bylo zasaženo do práva na život a zdraví (hodnoty zcela nejvyšší a
nejcennější), zatímco v posuzovaném případě jde o nároky druhotných obětí, jimž
škodní událost zasáhla do základního práva na budování a rozvíjení rodinných
vztahů. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1421/2015,
publikovaném v časopise Trestněprávní revue, č. 2/2018, vyložil, že Metodiku
Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. nelze využít pro zjištění výše nemajetkové újmy
v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených, kteří jsou sekundárními
oběťmi ve smyslu § 2959 o. z. Ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská
práva mezi těmito nároky činí výrazný rozdíl, neboť zatímco nejvyšší náhrady
(kolem 100.000 euro) jsou poskytovány za dosti výjimečné zásahy do práva na
život podle čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech (jde zejména o selhání
státu při ochraně života), rozpětí náhrad přisuzovaných stěžovatelům za zásah
do rodinných vztahů podle čl. 8 Úmluvy se pohybuje průměrně zhruba kolem 10-20
% uvedené částky. Jak již bylo naznačeno, soud musí při úvaze o přiměřenosti navrhované
satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby
především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností
konkrétního případu, musí přihlédnout např.
k intenzitě, charakteru a způsobu
neoprávněného zásahu, k povaze a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i
vlivu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické
osoby ve společnosti apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 2206/2006). Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality
tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to
nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných
osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy
způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše peněžité
náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních,
současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. již citovaný
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14). Výčet okolností vyjmenovaných v § 2957 o. z., které představují obecné zásady
pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu (jde o okolnosti zvláštního
zřetele hodné, jež se mohou vyskytnout i při usmrcení či závažném ublížení na
zdraví), je pouze demonstrativní (příkladmý), a je tedy třeba zohlednit i další
okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Relevantní
kritéria pro rozhodování o výši náhrady shrnul Nejvyšší soud na základě
poznatků z judikatury k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, účinnému do
31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30
Cdo 2535/2013). Ústavní soud sice toto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil,
hlediska určení výše náhrady však převzal (srov. nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, odst. 53 a 54). Má-li mít orientační určení výše náhrad
způsobilost sjednotit soudní praxi a dosáhnout účelu sledovaného v § 13 o. z. (tj. v obdobných případech rozhodnout obdobně), měla by základní částka být
modifikována s ohledem na specifické okolnosti na straně škůdce či poškozeného
zpravidla již jen v řádu desítek procent, nikoli mnohonásobků (obdobně viz
Metodika k náhradě nemajetkových újem na zdraví, část A/X). Obecně vzato je na straně pozůstalého významná zejména intenzita a kvalita jeho
vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost
na zemřelém a případné poskytnutí jiné satisfakce. Vzájemný vztah je významný
proto, že ztráta milované osoby zasáhne pozůstalého nesrovnatelně citelněji než
ztráta příbuzného, k němuž má vztah neutrální či dokonce negativní; z hlediska
prožívání ztráty osoby blízké je právě jejich vzájemný vztah klíčový (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016,
publikovaný pod C 16045 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1/17). Při zohlednění věku zemřelého se odlišuje, nakolik je prožívána ztráta
novorozence jeho rodiči, ztráta rodiče jeho dětmi nebo ztráta osoby důchodového
věku jeho vnoučaty.
I když ztráta rodiče představuje újmu v každém věku, bude
mít jiný dopad na dítě útlého věku, které si ztrátu není dosud schopno plně
uvědomit (absence rodiče jej však bude ovlivňovat a provázet celým dalším
životem), jiný na dítě školního věku, které je na rodiči citově i existenčně
závislé, a konečně jiný na dospělého jedince, který již nežije ve společné
domácnosti s usmrceným rodičem a má vlastní rodinu. Judikatura považuje ztrátu
dítěte za nejtěžší újmu, která v těchto vztazích vůbec může vzniknout (srov. např. rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 2 T
37/2015, či Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 2 T
25/2015). Náhrada nákladů na výživu je pak samostatným nárokem majetkového
charakteru, ovšem ztráta osoby, na níž je pozůstalý existenčně závislý (nemusí
jít jen o podporu peněžitou, nýbrž i o pomoc osobní, jak tomu je i v
projednávaném případě), se jistě negativně projeví i ve sféře osobnostního
prožívání. Zákon zde jednoznačně preferuje peněžitou náhradu, takže jiná forma
satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení)
obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí a následné posouzení
jejího významu však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění (srov. Vojtek, P. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1118-1119, dostupné v
systému ASPI). Zohlednit lze rovněž, byl-li poškozený očitým svědkem škodní
události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem
se o nich dozvěděl [srov. Bezouška, P. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, s. 1722, marg. č. 30-31]. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především postoj škůdce ke škodní
události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v
omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce. Právě postoj škůdce může ovlivnit
vnímání újmy pozůstalým; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce
může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či
projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit. Průměrný člověk obdařený
svědomím bude způsobením smrti jinému bezpochyby sám otřesen, jestliže se to
projeví například dokonce psychickými problémy, je možné je zohlednit. Je třeba
vzít zřetel na okolnosti smrti, především z pohledu počínání škůdce; větší
dopad na prožívání sekundárních obětí má úmyslné usmrcení než usmrcení z
nedbalosti či objektivní odpovědnost za výsledek. Podle § 2959 o. z. mají být duševní útrapy pozůstalých při usmrcení osoby
blízké kompenzovány náhradou „vyvažující plně jejich utrpení“, resp. náhradou
stanovenou podle „zásad slušnosti“.
Citované ustanovení patří k právním normám
s relativně neurčitou hypotézou, jedná se tedy o právní normu, která přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností, a na základě toho
určil, jaká výše náhrady bude v konkrétní posuzované věci odpovídat zásadám
slušnosti. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu
možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen
je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2046/2009). V dané souvislosti je v prvé řadě třeba konstatovat, že v projednávané věci
soudy obou stupňů v souladu s judikaturou Ústavního, resp. dovolacího soudu
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015)
učinily skutková zjištění k příslušným relevantním kritériím jak na straně
pozůstalých (zejména kvalita a intenzita vzájemného vztahu, věk zemřelé, zásah
do duševní sféry žalobců, otázka plánované budoucí pomoci žalobcům ve stáří ze
strany zemřelé), tak na straně škůdce (zejména nedbalostní forma zavinění či
jeho přístup k pozůstalým po činu), a v tomto směru jim tudíž nelze ničeho
vytknout. Odvolací soud významné okolnosti, které přicházejí v úvahu pro
zvýšení náhrady nad obvyklou míru, bral v potaz a na základě podrobného
rozboru, v čem spatřuje důvod ke zvýšení náhrady nad 500.000 Kč, z níž vychází
soudní praxe v případě neutrálního vyznění posuzovaných kritérií, dospěl k
závěru, že přiměřenou částkou pro každého z rodičů je 800.000 Kč, tedy částka o
60 % vyšší. Dovolatelé namítají, že přiznaná náhrada není dostačující s ohledem na
specifické skutkové okolnosti projednávané věci, zejména vzhledem k jejich
intenzivnímu poutu k zemřelé dceři, potažmo spoléhání se na její pomoc ve
stáří. Namítají především rozpor závěrů rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem
sp. zn. 7 Tdo 1389/2016, který nepovažoval za nepřiměřeně vysokou náhradu
1.000.000 Kč. I když v obou případech šlo o újmu vzniklou ze srovnatelné škodní
události - dopravní nehody zaviněné nedbalostí řidiče, pomíjejí dovolatelé
některé další okolnosti, které jsou již odlišné. V uvedené trestní věci byla
vyšší náhrada přiznána sedmiletému chlapci, který při dopravní nehodě přišel o
matku jakožto jediného pečujícího a spolužijícího rodiče, traumatizující
prožitek byl u něho značně zesílen ještě okolností, že mu byl osobně také sám
přítomen, a že musel celou věc – alespoň v prvním období bezprostředně po
nehodě – vnímat za situace, kdy sám byl těžce zraněn, byl hospitalizován v
nemocnici a neměl tudíž oporu ve stálé přítomnosti jiné blízké osoby; intenzita
způsobené újmy pak u něj byla zesílena rovněž následným vývojem událostí,
protože byl svěřen do péče otce, musel se přestěhovat do jiného regionu a tam
se sžívat s novou rodinou, prostředím, školou apod. I ve věci vedené pod sp. zn.
4 Tdo 1402/2015 (náhrada v celkové výši 700.000 Kč) šlo o sedmiletou dívku,
která při dopravní nehodě, jíž byla osobně přítomna, přišla o matku jakožto
jediného fakticky pečujícího rodiče. Byť v žádném případě není záměrem
dovolacího soudu jakýmkoliv způsobem bagatelizovat duševní útrapy dovolatelů
spojené s úmrtím jejich nejmladší dcery, nelze současně přehlížet, že v obou
uvedených případech vycházely soudy při stanovení výše náhrady mimo jiné z
existence specifických okolností vedoucích k dalšímu výraznějšímu prohloubení
traumatizujícího zážitku pozůstalých, které v případě dovolatelů naplněny
nejsou (např. osobní přítomnost u tragické události, ztráta živitele, vytržení
pozůstalého z dosavadního rodinného i jiného prostředí, ohrožení jeho budoucího
vývoje v důsledku ztráty stěžejního výchovného činitele apod.). Jelikož ze
skutkových zjištění nalézacích soudů v projednávané věci (jejichž správnost
dovolacímu přezkumu nepodléhá) nevyplývá, že by se na straně dovolatelů,
potažmo škůdce vyskytovaly v porovnání se zmíněnými případy další zvláštní
okolnosti odůvodňující zvýšení celkové částky náhrady, neshledal dovolací soud
náhradu ve výši 800.000 Kč pro každého z dovolatelů nepřiměřeně nízkou. Dovolatelé dále vyjadřují své přesvědčení, že v případech, kdy je škůdce
pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ve smyslu
zákona č. 168/1999 Sb. a současně není naplněn žádný z předpokladů pro vznik
regresního nároku pojistitele, by nemělo být přihlíženo k jeho majetkovým
poměrům, resp. i vzhledem k limitu pojistného plnění ve výši 35.000.000 Kč musí
být „škůdce schopen prostřednictvím pojišťovny zaplatit náhradu v řádech
miliónů korun českých“. Tento závěr ovšem přehlíží povahu a účel pojistného
limitu; podle § 3a odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se limitem pojistného plnění
rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události, tedy jde
o nastavení rozsahu plnění, které pojistitel v jednotlivých případech poskytuje
poškozenému za škůdce, a v jakém již je pojištěný povinen hradit újmu
poškozenému sám. Rozhodně tedy nejde o jakékoliv vodítko pro stanovení výše
náhrady jednotlivých dílčích nároků. Ostatně zejména v případech trvalých újem
na zdraví může poškozenému vznikat více nároků, které nemusejí mít jen
jednorázový charakter (bolestné, náhrada za ztížení společenského uplatnění),
nýbrž mohou trvat po mnoho let (náklady léčení, ztráta na výdělku), takže není
důvodu z vysokého minimálního limitu cokoliv dovozovat ve vztahu k výši plnění,
které náleží pozůstalým podle § 2959 o. z. Nesprávné jsou i úvahy dovolatelů o vlivu majetkového stavu škůdce, případně
pojistitele jeho odpovědnosti, na výši náhrady za nemajetkovou újmu. Majetkové
poměry škůdce totiž soudy zvažují jen ve výjimečných případech tak, aby finální
výše odškodnění nepředstavovala pro škůdce likvidační důsledek hrozící i tím,
že poškozeným se nedostane plnění. Pouze v případě, že by ukládaná částka
škůdce finančně zatížila natolik, že by se to mohlo dotknout i nároků
pozůstalých, přistupují soudy k využití zmírňovacího práva a výši náhrady
upravují směrem dolů (srov.
zejména již zmíněný rozsudek č. 85/2019 Sbírky). Nelze tedy z této moderační pojistky dovozovat opačný závěr, totiž že by
výjimečně dobrý majetkový stav škůdce či pojistitele jeho odpovědnosti zakládal
bez dalšího důvod pro vyšší plnění, a nelze proto akceptovat automatický vztah
přímé úměry mezi finančními poměry škůdce (pojistitele jeho odpovědnosti) a
výší nároku poškozeného. Odvolací soud tedy v rámci svých úvah o celkové výši
odškodnění postupoval věcně správně, jestliže nepřihlédl k majetkovým poměrům
škůdce a nezvýšil náhradu jen proto, že škůdce byl pro případ odpovědnosti za
újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb. Důvodnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatelů, že se odvolací
soud nezabýval tvrzenou lhostejností, arogancí či vyjádřenou bezcitností
škůdce, jež měly plynout z jeho jednání v rámci trestního řízení, kdy nejprve
vyhotovil omluvný dopis a nabídl žalobcům finanční kompenzaci, posléze však od
tohoto svého úmyslu ustoupil s tím, že šlo o nabídku toliko v rámci přípravného
řízení, která již není aktuální, čímž měl projevit absenci jakékoliv lítosti a
prohloubit psychické problémy žalobců. Uvedená námitka postrádá charakter
právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
nesměřuje proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti
zjištěnému skutkovému stavu, který je od dovolateli předestíraného stavu
odlišný. Je sice pravdou, že v obecné rovině může být do výše náhrady
nemajetkové újmy promítnut i negativní postoj škůdce, např. nevhodné chování k
pozůstalým, přezíravost či arogance, na druhou stranu ovšem ani případné
popírání viny škůdcem v trestním řízení, které je standardním způsobem
obhajoby, neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a přihlížet je tak
možno jen k excesivnímu vybočení (pozůstalé zraňující postoje či projevy). Tím
spíše pak případná procesní taktika motivovaná například snahou o dosažení tzv. odklonu trestního stíhání v přípravném řízení (podmíněné zastavení či
narovnání) nemůže být bez dalšího považovaná za negativní přístup ze strany
škůdce. Činí-li ovšem dovolatelé vlastní skutkové závěry, které podle jejich
názoru vyplývají z provedených důkazů (tj. závěry o lhostejnosti, aroganci a
bezcitnosti škůdce), neuplatňují tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§
241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ze všech uvedených důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek je z pohledu
uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v
části, jíž je napadána potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé, podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Proti výroku napadeného rozhodnutí, jímž žádnému z účastníků nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, pak není dovolání
objektivně přípustné, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu
týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Dovolací soud jej tedy v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo
zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu