Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. F., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2025 č. j. 100 Co 1/2025-390, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) V. F., 2) nezletilého M. F. a 3) nezletilého K. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka výše výživného na děti.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel a vedlejší účastnice 1) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků řízení 2) a 3). V lednu 2024 ukončili soužití. Obecné soudy svěřily nezletilé děti do střídavé péče rodičů. Sporným se mezi rodiči stala výše výživného. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v návětí označeným rozsudkem změnil rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) 35 000 Kč měsíčně, z toho 25 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na účet na jméno nezletilého. Na výživu vedlejšího účastníka 3) je stěžovatel povinen přispívat 30 000 Kč měsíčně, z toho 20 000 Kč k rukám matky a 10 000 Kč na účet na jméno nezletilého. Dlužné výživné otce činilo pro vedlejšího účastníka 2) 423 000 Kč a pro vedlejšího účastníka 3) 350 000 Kč. Matka (vedlejší účastnice č. 1) musí přispívat na výživu vedlejšího účastníka 2) 10 000 Kč měsíčně, z toho 5 000 Kč k rukám otce a 5 000 Kč na účet na jméno nezletilého. Na výživu vedlejšího účastníka 3) je povinna přispívat 9 000 Kč měsíčně, z toho 4 000 Kč k rukám matky (správně otce, pozn. ÚS) a 5 000 Kč na účet na jméno nezletilého. Dlužné výživné matky činilo pro vedlejšího účastníka 2) 90 000 Kč a pro vedlejšího účastníka 3) 89 000 Kč. Krajský soud k tomu uvedl, že příjmy obou rodičů jsou nadstandardní. Po srovnání příjmů a poměru majetku obou rodičů krajský soud naznal, že zákonným kritériím odpovídá stanovit výživné otce ve výši 3,5 násobku výživného stanoveného matce s tím, že část bude určena na spoření.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny. Poukázal též na nerespektování nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Obsáhlou ústavní stížnost lze ve stručnosti shrnout následovně. Při stanovení výše výživného krajský soud údajně postupoval jen mechanicky a matematicky a rozhodl, že vysokým výživným má být životní úroveň dětí zvýšena i nad životní úroveň rodičů, protože na to obchodní společnost stěžovatele má. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud se uchýlil jen k (ne zcela správné) analýze majetkové situace obchodních společností rodičů, aniž by zohlednil životní poměry rodičů, potřeby dětí a jejich nejlepší zájem. Stěžovatel zdůraznil, že životní úroveň obou rodičů je shodná, a poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze rodiče nutit, aby žili životní úroveň přímo úměrně jejich majetku. Dále stěžovatel rozporoval výši dlužného výživného, poukazoval na nevhodnost spořící složky výživného, upozornil na větší intenzitu rodičovského konfliktu v důsledku napadeného rozsudku. Krajský soud měl také popřít právo stěžovatele na výchovu svých synů, neboť svým rozhodnutím nebral zřetel na výchovné metody v nejlepším zájmu dětí. Konečně stěžovatel namítl procesní vady napadeného rozsudku, konkrétně nedostatek odůvodnění, nepravdivá tvrzení vyřčená během ústního vyhlášení rozsudku a faktické chyby v jeho písemném vyhotovení. Krom toho namítal porušení participačních práv staršího syna s tím, že mu krajský soud nedoručil rozsudek a neodpověděl na dotaz položený při ústním jednání.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení ze dne 18. února 2025
sp. zn. II. ÚS 299/25
, bod 12). K otázce výše výživného Ústavní soud přistupuje obzvláště rezervovaně. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (např. usnesení ze dne 21. února 2024
sp. zn. IV. ÚS 3214/23
). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení ze dne 12. června 2024
sp. zn. I. ÚS 1253/24
a judikatura tam citovaná).
6. Vady extrémní intenzity však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí ve světle stížnostních námitek neshledal. V nedávných rozhodnutích Ústavní soud považoval za adekvátní, pokud soud rodičům s nadstandardními příjmy stanoví i nadstandardně vysoké výživné (nález ze dne 29. ledna 2025
sp. zn. IV. ÚS 2278/24
, bod 50; usnesení ze dne 15. ledna 2025
sp. zn. I. ÚS 1534/24
, bod 9). Cílem takového postupu však není zajištění luxusních podmínek. Sdílení životní úrovně s rodičem dosahujícím vysoce nadstandardních příjmů by mělo mít určité meze, aby pro nezletilé nebylo v konečném důsledku demotivační a rodičům nebyla upírána autonomie rozhodovat o finančních prostředcích, se kterými bude dítě disponovat. Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu ze dne 16. prosince 2015
sp. zn. IV. ÚS 650/15
(N 217/79 SbNU 489) Ústavní soud uvedl, že stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. V nálezu upozornil, že nelze ztrácet ze zřetele, že právem i povinností rodičů je naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Dlužno dodat, že daný nález řešil případ, kdy byla otci stanovena povinnost platit výživné 150 000 Kč, respektive 200 000 Kč měsíčně, následně pro dobu po rozvodu 100 000 Kč měsíčně na jedno nezletilé dítě. K posuzování hranice, kdy nadstandardní výživné může být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, však Ústavní soud přistupuje s ohledem na výše uvedený deferenční standard přezkumu ve věcech týkajících se výživného zdrženlivě a kasační zásah připouští v případech excesivního a protiústavně nepřiměřeně vysokého výživného (usnesení ze dne 24. července 2024
sp. zn. I. ÚS 1576/24
, bod 14). Výživné stanovené v nyní posuzované věci (viz bod 2 tohoto usnesení) je vysoké. Nejde však o výživné excesivní a protiústavně nepřiměřeně vysoké, čemuž ostatně podpůrně svědčí i srovnání s nedávnými případy řešenými Ústavním soudem (citované usnesení
sp. zn. I. ÚS 1576/24
, bod 14, či usnesení ze dne 10. září 2024
sp. zn. II. ÚS 2154/24
, srov. též citovaný nález
IV. ÚS 650/15
).
7. Co se týče stěžovatelovy námitky ohledně nedostatečného odůvodnění ze strany krajského soudu, Ústavní soud připomíná, že smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění nelze chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999
sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Podstatné tedy je, že obecné soudy předložily logický argumentační celek, který dostatečným způsobem podporuje správnost jejich závěrů. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí dostojí. Své závěry krajský soud v nezbytné míře odůvodnil, zejména co se týká majetkových poměrů obou rodičů. Protiústavní vadou ani porušením práva vlastnit majetek není, že krajský soud při stanovení výživného bral v potaz též stěžovatelovy obchodní společnosti. Obecné soudy jsou povinny pro správné určení výživného pro nezletilé děti zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Musí zohlednit skutečné i potenciální příjmy povinného, včetně těch, které mu plynou z účasti v obchodních společnostech (nález ze dne 16. dubna 2025
sp. zn. IV. ÚS 2492/24
). Co se týče zbylých namítaných procesních vad (údajná nepravdivá tvrzení vyřčená během ústního vyhlášení rozsudku a faktické chyby v jeho písemném vyhotovení), je s ohledem na výše stanovený standard přezkumu zřejmé, že nemohly nabýt protiústavní intenzity. Pokud jde o chyby v psaní a počtech, stěžovatel navíc uvedl, že ke krajskému soudu podal návrh na vydání opravného usnesení, a v ústavní stížnosti netvrdil žádná pochybní krajského soudu ve vztahu k tomuto návrhu. Konečně tvrzené porušení participačních práv staršího syna není námitkou porušení základních práv a svobod stěžovatele, čehož si je ostatně stěžovatel vědom, Ústavní soud se proto touto vedlejší námitkou dále nezabýval.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu