Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů V. K. a A, zastoupených Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022 sp. zn. 3 Tdo 948/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021 sp. zn. 9 To 70/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. 47 T 1/2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
I
Stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byli uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dále navrhují zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a stěžovatelé nově uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl stěžovatel V.
K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce pěti let a k peněžitému trestu v celkové výměře 5 000 000 Kč a stěžovatelka A, byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výměře 10 000 000 Kč. Navrhují rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla odmítnuta jejich dovolání. Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II
Skutek, pro který byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval (stručně vyjádřeno) v následujícím. Stěžovatel jednající jako jediný člen představenstva stěžovatelky (vystupující původně pod názvem A1) vedl jednání se zástupci státního podniku B za účelem prodeje společnosti C (dále jen "C"), jejímž jediným akcionářem byla stěžovatelka, tomuto státnímu podniku. Stěžovatelka přitom převedla do základního jmění společnosti C nepeněžité vklady osmi nemovitostních souborů a již v průběhu jednání s kupujícím podnikem B převedl stěžovatel 100 % akcií společnosti C na společnost D.
Poté stěžovatel uzavřel mezi stěžovatelkou a společností C (za kterou rovněž jednal on sám) čtyři kupní smlouvy, jimiž stěžovatelka prodala společnosti C další čtyři nemovitosti, a to za sjednanou kupní cenu 90 500 000 Kč, ačkoli jejich souhrnná tržní hodnota činila 71 370 000 Kč, přičemž tato kupní cena měla být uhrazena až ve lhůtě jednoho roku od uzavření smluv. Učinil tak i přesto, že v době uzavření těchto smluv již byla jediným akcionářem společnosti C společnost D. Stěžovatel o uzavření uvedených čtyř kupních smluv neinformoval ani spoluobžalovaného P.
T. jednajícího za společnost D ani osoby jednající za státní podnik B. Stěžovatel tak vytvořil závazky společnosti C ve prospěch stěžovatelky, splatné v době, kdy akcie společnosti C již měla vlastnit Česká republika a právo hospodařit s nimi měl mít státní podnik B. Ke koupi 100 % akcií společnosti C ze strany podniku B od společnosti D skutečně došlo, a to za cenu 351 000 000 Kč, přičemž stěžovatel zamlčel osobám jednajícím za obě uvedené společnosti, že tímto vzniká kupujícímu i povinnost uhradit stěžovatelce kupní cenu 90,5 mil.
Kč za zmíněné čtyři nemovitosti. Jako škoda způsobená uvedeným skutkem byla stanovena částka nejméně 19 130 000 Kč odpovídající rozdílu mezi tržní cenou uvedených čtyř nemovitostí (tj. 71 370 000 Kč) a výše uvedeným závazkem 90,5 mil. Kč, který vznikl podniku D. Stěžovatelé primárně brojí proti uvedenému způsobu výpočtu způsobené škody.
Podle nich měla být v této souvislosti zohledněna celková hodnota akcií společnosti B, nikoli jen jednotlivá aktiva a pasiva. Trestní soudy podle nich nepřihlédly k tomu, že obchod byl pro státní podnik B ziskový, a tudíž zde nebyla mezi majetkovou dispozicí a vznikem škody dána příčinná souvislost. Odvolacímu soudu vytýkají, že se ve svém druhém rozhodnutí v této věci přiklonil ke koncepci škody, kterou ve svém prvním rozhodnutí odmítl jako protiprávní, a proto jeho rozhodnutí považují za překvapivé a ústavně nekonformní.
Nejvyššímu soudu vytýkají, že se při stanovení výše škody odchýlil od své předchozí judikatury, aniž by to přesvědčivě zdůvodnil; odkazují přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 407/2016 a 5 Tdo 487/2019. Nejvyšší soud navíc podle jejich názoru přehlédl, že do společnosti C kromě předmětných čtyř nemovitostí přibyla i další aktiva v hodnotě nejméně 14,8 mil. Kč, která mimo rámec dojednané ceny zvyšovala její hodnotu. Při určování tržní hodnoty čtyř sporných nemovitostí měly trestní soudy porušit zásadu in dubio pro reo, když nepřihlédly ke znaleckým posudkům, které byly pro stěžovatele v některých částech příznivější; odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu se pak podle nich v této souvislosti odchýlilo od jejich argumentace obsažené v dovoláních.
Uvádějí, že trestní soudy svévolně nepřihlédly k dojednanému smluvnímu mechanismu kompenzace kupní ceny pro případ poklesu hodnoty akcií, který by případnou škodu vylučoval. Stěžovatelé dále namítají, že nabytí čtyř dalších nemovitostí nemohlo být zamlčeno, neboť bylo patrné z katastru nemovitostí i z účetnictví společnosti C, ke kterému měli zástupci státního podniku B neomezený přístup, přičemž odkazují na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Rozporují závěr trestních soudů, že stěžovatel v rozhodné době jednal se státním podnikem B o převodu akcií, neboť takové jednání měl vést spoluobžalovaný P.
T. jednající za společnost D. Podvodný úmysl stěžovatele podle nich nebyl prokázán, resp. poukazují na okolnosti, z nichž podle nich vyplývá opak. Tvrdí, že nebylo jisté, zda vůbec dojde k provedení transakce. Poukazují na to, že stěžovatel při určení ceny nemovitostí vycházel z ocenění zpracovaného společností Real-Treuhand Reality. Odložená splatnost kupní ceny za čtyři další nemovitosti podle nich o podvodném úmyslu nesvědčí, naopak byla pro státní podnik B výhodná, neboť se kupní cena efektivně snižovala o příjmy z nájemného z těchto nemovitostí.
Stěžovatelé trestním soudům také vytýkají, že se nevypořádaly s případným zánikem trestnosti v důsledku toho, že stěžovatel odkoupil zpět čtyři sporné nemovitosti, přičemž tak učinil po třech dnech od vytknutí ze strany státního podniku, v čemž spatřují dobrovolné upuštění od dokonání činu. III Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl.
81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizují stejným způsobem, jakým to činili v rámci své obhajoby. Stěžovatelé tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III.
ÚS 84/94 ,
III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Ústavní soud nejprve musí odmítnout tvrzení stěžovatelů o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Odkazuje na č. l. 30-32 usnesení Nejvyššího soudu, neboť se ztotožňuje s důvody, na základě kterých se s uvedenou námitkou dovolací soud vypořádal. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí nijak podstatně nezasahoval do právní kvalifikace stíhaného skutku. Tím, že se odchýlil od způsobu, jakým výši škody stanovil ve svém rozsudku nalézací soud (a od svého původního názoru vyjádřeného ve svém předchozím rozsudku ze dne 16.
4. 2020 sp. zn. 9 To 1/2020), došlo ke snížení výše této škody z původních 85 826 000 Kč na konečných 19 130 000 Kč, tedy šlo o změnu ve prospěch stěžovatelů. Šlo navíc čistě o právní posouzení otázky výpočtu škody, tudíž nebylo třeba doplňovat dokazování. Stěžovatelé tedy uvedeným postupem odvolacího soudu nijak nebyli zkráceni na svém právu na obhajobu. Neexistuje žádné zákonné ustanovení či právní princip, který by soudu v popsané situaci zakazoval změnit svůj předchozí právní názor. Nejvyšší soud se také přesvědčivě vypořádal s tou částí argumentace stěžovatelů, která byla založena na odkazu na předchozí, výše citovanou judikaturu Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud tak na č. l. 36-37 vysvětlil, proč na nyní projednávanou věc nelze aplikovat závěry vyplývající z usnesení sp. zn. 5 Tdo 407/2016 (publikovaného pod č. 16/2017 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud shledává tyto úvahy (které lze obdobně vztáhnout i k usnesení sp. zn. 5 Tdo 487/2019, na něž stěžovatelé rovněž odkazují) zcela logické a nemá, co by jim vytknul.
Dodat lze pouze to, že rozdíl mezi nyní posuzovanou věcí a tou, která byla řešena v usnesení sp. zn. 5 Tdo 407/2016, nespočívá pouze v tom, že v prvním případě šlo o pasiva a ve druhém případě o aktiva obchodní společnosti. Šlo totiž i o charakter jednání, jímž byla způsobena škoda, přičemž v posuzované věci bylo rozhodující, že zatajením informace o koupi čtyř nemovitostí (a jejich nadsazené kupní ceně) vznikl podniku B konkrétní závazek převyšující skutečnou cenu nemovitostí. Právě tento následek vznikl v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, tedy se zamlčením uvedené skutečnosti, jež byla podstatná pro kupující podnik B.
Tato příčinná souvislost je podle Ústavního soudu zcela zřejmá, jakkoli ji stěžovatelé popírají. V návaznosti na to je třeba odmítnout i další námitky stěžovatelů, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nezohlednil aktiva, která do majetku společnosti C přibyla a zvyšovala její hodnotu, a že předmětný obchod byl pro podnik B ve výsledku ziskový. Stěžovatelé sice tvrdí, že v posuzované věci bylo prokázáno, že ve společnosti C po jejím převzetí podnikem B zůstala další aktiva ve výši 14,8 mil. Kč, nicméně z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by trestní soudy takovou okolnost skutečně měly za prokázanou.
Z argumentace obsažené v ústavní stížnosti ani nelze dovodit, že by absence takového skutkového zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud jde o tvrzení stěžovatelů, že navzdory závazkům společnosti C souvisejícím s předmětnými nemovitostmi byl nákup akcií společnosti C pro podnik B ziskový, Ústavní soud podotýká, že taková skutečnost není v rozporu s tím, že v příčinné souvislosti se stejnou transakcí došlo ke způsobení škody. Jestliže totiž kupující při koupi počítá s určitým ziskem, který sice vznikne, ale je oproti očekávání nižší, a to v důsledku okolností, které byly kupujícímu zatajeny, jde o škodu v podobě ušlého zisku.
Jako neopodstatněnou hodnotí Ústavní soud též námitku stěžovatelů, že trestní soudy porušily zásadu in dubio pro reo, když v souvislosti s určením hodnoty předmětných nemovitostí nevycházely ze znaleckých posudků, které byly pro stěžovatele v některých ohledech příznivější (konkrétně se mělo jednat o posudek znaleckého ústavu BDO Znalex, s.r.o. a posudek znaleckého ústavu APOGEO Esteem, a.s.). Ve skutečnosti šlo o to, že trestní soudy neakceptovaly návrh obhajoby na doplnění dokazování těmito posudky.
Ústavní soud proto připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I.
ÚS 425/97 ,
I. ÚS 362/96 ).
Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či
I. ÚS 459/2000 ). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť trestní soudy opakovaně konstatovaly, že uvedené důkazní návrhy stěžovatele považují za nadbytečné, jelikož nepřináší nic nového a zásadního oproti posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., z něhož trestní soudy při určení ceny nemovitostí vycházely (srov. č. l. 14-15 rozsudku Městského soudu v Praze, č. l. 12-13 rozsudku Vrchního soudu v Praze a č. l. 34 usnesení Nejvyššího soudu). Jestliže navíc stěžovatelé uvádějí, že jimi zmiňované znalecké posudky výhodněji (z jejich pohledu) oceňovaly pouze jeden ze souborů nemovitostí, nelze přehlédnout závěr, který na č. l.
11 svého rozsudku vyjádřil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). Ten totiž uvedl, že posudek ústavu Česká znalecká, a.s., je v porovnání s ostatními posudky pro stěžovatele nejpříznivější, takže pokud z něj nalézací soud vycházel, postupoval v souladu s principem in dubio pro reo. Nutno podotknout, že na tento argument stěžovatelé v ústavní stížnosti nereagují. Ve vztahu ke způsobu, jakým trestní soudy určily výši způsobené škody, Ústavní soud ještě odkazuje na č. l. 37-38 usnesení Nejvyššího soudu.
Zde se Nejvyšší soud adekvátně vypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se dojednaného smluvního mechanismu kompenzace kupní ceny pro případ poklesu hodnoty akcií. Nejvyšší soud zde zdůraznil, že tento mechanismus byl navázán na hodnotu akcií, takže v souvislosti s jednáním, za něž byli stěžovatelé odsouzeni, je zcela bezpředmětný. Ústavní soud nemá, co by této argumentaci vytknul. Opodstatněná není ani námitka stěžovatelů, že nemohlo dojít k zamlčení podstatných skutečností, neboť nabytí nemovitostí bylo zjistitelné z katastru nemovitostí a účetnictví.
Jak správně uvádí i Nejvyšší soud na č. l. 34-36 svého usnesení, pro naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu se nevyžaduje, aby podvedená osoba po daných skutečnostech pátrala či si je ověřovala. Také z komentářové literatury vyplývá, že důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, takže není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2054). Pro obchodní vztahy platí, že jsou to jejich účastníci, kteří mají dbát na ochranu svých majetkových zájmů dodržováním elementární míry obezřetnosti; to ostatně vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, na které stěžovatelé odkazují.
Zároveň ale tyto vztahy musí být založeny také na určité míře vzájemné důvěry, ze které vyplývá opodstatněnost očekávání a předvídatelnost postupu účastníků obchodních vztahů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1426/2016). V nyní posuzované věci šlo o situaci diametrálně odlišnou od té, které se týkalo zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
Podnik B totiž nekupoval ojedinělou nemovitost, aniž by si z katastru nemovitostí zjistil, jestli není zatížena právy třetí osoby, nýbrž kupoval akcie obchodní společnosti v hodnotě přesahující 350 mil. Kč. Jak navíc uvedl již vrchní soud na č. l. 15 svého rozsudku, kupující mohl jen těžko předpokládat, že by mu prodávající hodlal prodat při shodě na předběžné kupní ceně bez jejího navýšení ještě další nemovitosti, o nichž dosud nejednali. Takové jednání stěžovatelů se totiž vymyká běžnému chování účastníků obchodních vztahů.
Jak sice správně poznamenal Nejvyšší soud na č. l. 35 svého usnesení, podnik B si při nabytí akcií společnosti C počínal do jisté míry neobezřetně, když si neověřil, zda se nezměnila majetková podstata kupované společnosti. Na druhou stranu však podle mínění Ústavního soudu nemůže být řeč o krajní neopatrnosti, která by mohla vést k závěru, že trestněprávní postih není namístě (srov. ČEP, D., KANDOVÁ, K. In. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1688 a 1693). Ve vztahu k námitce, že stěžovatelé v rozhodné době se státním podnikem B nejednali, odkazuje Ústavní soud v plné míře na č. l.
33-34 usnesení Nejvyššího soudu. Zde uvedenou argumentaci lze považovat za vyčerpávající, takže není třeba k ní cokoli dodávat. Obdobný závěr lze učinit ve vztahu k námitce, že stěžovatelé neměli v úmyslu státní podnik podvést, když při stanovení kupní ceny za čtyři sporné nemovitosti vycházeli z ocenění provedeného společnosti Real-Treuhand Reality. Přesvědčivě se s ní totiž vypořádal jednak Nejvyšší soud na č. l. 38 svého usnesení a jednak (zejména) vrchní soud na č. l. 17 svého rozsudku. Trestní soudy adekvátně poukázaly na skutečnost, že stěžovatel jako zkušený realitní podnikatel musel vědět, že výše závazku, který vznikl koupí předmětných čtyř nemovitostí a který podniku B zatajil, přesahuje tržní hodnotu těchto nemovitostí.
Stejně tak musel vědět, že pokud by osoby jednající za kupujícího o těchto nemovitostech věděly, ověřovaly by si jejich bonitu a reálnou tržní cenu. Ústavní soud ani v těchto úvahách trestních soudů neshledává žádné logické pochybení. Konečně pokud jde o námitku stěžovatelů, že v jejich případě došlo k zániku trestnosti, ztotožňuje se Ústavní soud se závěry trestních soudů, že zde absentuje podmínka dobrovolnosti. Aby mohlo dojít k zániku trestnosti pokusu trestného činu, muselo by se ze strany stěžovatelů jednat skutečně o dobrovolné rozhodnutí, nevynucené vnějšími okolnostmi, ale pouze jeho svědomím.
Odvolací soud se sice na č. l. 16 svého rozsudku dopustil chyby ohledně určení data, kdy stěžovatel provedl zpětný převod předmětných nemovitostí, to však nic nemění na skutečnosti, že tak učinil až poté, kdy se dozvěděl o vytýkacím dopise státního podniku B ze dne 16. 12. 2013, což sami stěžovatelé v ústavní stížnosti připouštějí. Právě tento dopis podniku B je třeba vnímat jako objektivní překážku bránící dokonání činu, která vylučuje dobrovolné upuštění od takového dokonání. Jinak řečeno, stěžovatelovo jednání nebylo motivováno pouze jeho svědomím, nýbrž vnější nutností (srov. např. PROVAZNÍK, J.
In. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 346).
Ústavní soud tak uzavírá, že trestní soudy svá rozhodnutí odůvodnily logickým a dostatečně podrobným způsobem a racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Jejich závěr o trestní odpovědnosti stěžovatelů za výše uvedený trestný čin tak nelze považovat za projev svévole či za porušení principu presumpce neviny. K tomuto závěru navíc dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah. IV
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu