Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Hany Švandové, zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1299/2025-530 ze dne 25. 6. 2025, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3717/2022-367 ze dne 16. 5. 2023 a rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 222/2024-500 ze dne 29. 1. 2025 a č. j. 59 Co 88/2022-315 ze dne 3. 8. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení a AGENTURA ZVONEK CZ s.r.o., se sídlem Pod Nivami 330, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. V řízení před obecnými soudy šlo o zaplacení smluvní pokuty ze spotřebitelské smlouvy, jejíhož zaplacení se domáhala realitní kancelář (vedlejší účastnice) vůči stěžovatelce, která porušila smluvní povinnost uvádět pravdivé a úplné údaje.
2. Okresní soud nejprve žalobě zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl, odvolací soud přiznal realitní kanceláři i zbývající část plnění, avšak Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu pro nedostatečné posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch stěžovatelky coby spotřebitelky. Krajský soud pak zrušil původní rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil; okresní soud poté žalobu zamítl s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka mezitím částku uhradila, s žalobou však byla realitní kancelář úspěšná. Krajský soud následně napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím krajského soudu i oběma rozhodnutím Nejvyššího soudu ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na respektování autonomie vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že čl. 2 odst. 3 Listiny zahrnuje přímo aplikovatelné základní právo na respektování autonomie vůle jednotlivce. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů při výkladu právního jednání respektovat vůli jednotlivce (v mezích, které ústavně konformně vymezuje občanský zákoník) a neporušovat jeho svobodu činit vše, co zákon nezakazuje (viz nález
sp. zn. I. ÚS 43/04
; z novější judikatury např. nálezy
sp. zn. III. ÚS 2668/25
, bod 29; I. ÚS 550/22, bod 25; II. ÚS 3314/20, bod 16; či
, bod 31).
6. Uvedené základní právo však nepředstavuje bianko šek pro stěžovatele v ústavní stížnosti, respektive pro Ústavní soud, k věcnému přezkoumávání všech závěrů obecných soudů o výkladu právního jednání. Taková interpretace odporuje smyslu institutu ústavní stížnosti a roli Ústavního soudu jako ochránce jen ústavnosti, který do rozhodovací praxe obecných soudů zasahuje pouze výjimečně. Čl. 2 odst. 3 Listiny neslouží ke korekci jakéhokoliv nesprávného výkladu právního jednání anebo nesprávného výkladu norem, které se právního jednání týkají. Jak plyne ze shora citovaných nálezů, chrání samotnou podstatu svobodného jednání jednotlivce v demokratickém právním státě. Právo na respektování autonomie vůle je tedy v horizontálních vztazích zasaženo jen v těch případech, kdy soudy svým výkladem právního jednání či právních norem zasáhnou do svobodné sféry jednotlivce činit vše, co zákon nezakazuje.
7. Stěžovatelka však ústavní stížnost pojala jako pokračování řízení před obecnými soudy. V části, kde odůvodňuje porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, opakuje argumenty, k nimž se podrobně (a v některých případech i opakovaně) vyjádřily obecné soudy. Rolí Ústavního soudu však není zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to ani prostřednictvím ochrany práva na respektování autonomie vůle, pohybují-li se obecné soudy ve shora vymezených mantinelech. Podle Ústavního soudu obecné soudy výkladem právního jednání, ani výkladem právních norem, nezasáhly do autonomie vůle stěžovatelky.
8. Sama stěžovatelka ostatně namítá, že čl. 2 odst. 3 Listiny obecné soudy porušily v podstatě tím, že vůli zohledňovaly až příliš (na úkor textu smlouvy). Její argumentace je však, jak už bylo řečeno, jen polemikou s některými závěry obecných soudů o tom, co ze smlouvy plyne, a nemá žádný přesah do ústavněprávní roviny. Nevysvětluje, čím bylo dotčeno její ústavně chráněné svobodné jednání.
9. To stejné platí o argumentaci ohledně výkladu a aplikace § 1813 občanského zákoníku a ohledně otázky, zda má potenciální (v řízení nedovozená, viz bod 32 druhého rozsudku krajského soudu) relativní neplatnost smlouvy na existenci smluvní pokuty. Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k věcnému řešení zvolenému obecnými soudy v rovině podústavního práva, neshledává, že by v posuzované věci závěr přijatý obecnými soudy zasahoval do svobodné sféry stěžovatelky činit vše, co zákon nezakazuje.
10. Druhá skupina stěžovatelčiných námitek směřuje k tomu, že obecné soudy porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to dvěma způsoby. Zaprvé, nerespektováním judikatury Soudního dvora, a zadruhé, nedostatečným odůvodněním a založením extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
11. Co se týče první námitky, stěžovatelka spatřuje odchýlení se od judikatury Soudního dvora v tom, že krajský soud nepřihlížel k celému obsahu smlouvy a neposoudil přiměřenost doložky o pokutě k okamžiku uzavření dotčené smlouvy. Ústavní soud hodnotí napadená rozhodnutí obecných soudů jako jeden celek a neshledal, že by soudy velmi obecné závěry plynoucí z judikatury Soudního dvora, na níž stěžovatelka poukazuje, nerespektovaly. Nejvyšší soud v napadeném usnesení ostatně souhlasně odkazuje na stejný závěr z rozsudku Soudního dvora ve věci Banif Plus Bank, C-472/11, který cituje i stěžovatelka. Nutno dodat, že stěžovatelka námitku nerespektování judikatury Soudního dvora nevznesla v dovolání proti rozsudku krajského soudu, jemuž tento nedostatek vytýká, a před Ústavním soudem ji využívá pouze jako podvozek pro pokračování polemiky se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva.
12. Stejnou funkci má i druhá námitka týkající se čl. 36 odst. 1 Listiny, která poukazuje na nedostatečné odůvodnění a vypořádání námitek a na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Jak Ústavní soud uvedl např. v nedávném nálezu
sp. zn. I. ÚS 1815/25
, body 24 až 37, procesní záruky plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nezaručují žádný konkrétní hmotněprávní výsledek. Ani právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí tuto procedurální povahu práva na soudní ochranu neprolamuje. Právu na řádné odůvodnění odpovídá povinnost soudu seznámit účastníky s klíčovými úvahami, které jej vedly k danému rozhodnutí, a povinnost vypořádat se s relevantními argumenty. Relevantní argumenty jsou ty, které by mohly mít vliv na výsledek řízení. Z práva na řádné odůvodnění ovšem neplyne právo na "jediné správné" odůvodnění. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k danému rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, není jeho rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatelů či Ústavního soudu měl být veden úvahami jinými, resp. se měl s relevantními argumenty vypořádat jinak.
13. V posuzované věci obecné soudy podrobně vypořádaly všechny relevantní argumenty, které by mohly mít vliv na výsledek řízení, a srozumitelně stěžovatelce vysvětlily, proč rozhodly, jak rozhodly. Na jejich odůvodnění v rovině právních závěrů ani skutkových zjištění Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
14. S ohledem na výše vysvětlenou zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti se Ústavní soud podrobněji nevyjadřuje k dalším dílčím argumentům stěžovatelky. Je-li totiž ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, Ústavní soud ji odmítne usnesením, které musí být podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pouze stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
15. Ústavní soud stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu