33 Cdo 3717/2022-367
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AGENTURY
ZVONEK CZ s.r.o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330, identifikační číslo
26227967, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně,
Hřebíčkova 1320, proti žalované H. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou
Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Děkance 2109/1, o zaplacení 325
000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C
33/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve
Zlíně ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59
Co 88/2022-315, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve
Zlíně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 28 C 33/2021-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 162
500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do
zaplacení (výrok I.), co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dalších 162
500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky žalobu zamítl
(výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), odvolání žalované proti výroku
II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z
této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně (v postavení
zprostředkovatele) a žalovaná (v postavení zájemce) uzavřely dne 28. 1. 2020
„smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k
převodu vlastnictví k nemovitosti“; smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 3. 2020 na dobu určitou do 31. 10. 2021. Předmět zprostředkování a poskytnutí
služeb byl sjednán v bodě 1 předmětné smlouvy, v němž žalovaná prohlašuje, že
je výlučným vlastníkem nemovitostí: jednotky č. XY, způsob užití byt, v budově
č. p. XY ve XY, postavené na pozemku par. č. XY a souvisejícího
spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/866141 na společných částech budovy
č. p. XY ve XY, postavené na pozemku par. č. XY, a souvisejícího
spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/66141 na pozemku par. č. XY -
nádvoří a na pozemku č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY. Součástí je sklepní kóje č. XY a parkovací stání č. XY v přízemí domu č. p. XY dle prohlášení vlastníka. V
bodě 7 smlouvy se žalovaná (klientka) zavázala uvést ve smlouvě a při následné
vzájemné komunikaci správné a pravdivé údaje a při jejich změně je
aktualizovat. Dále se zavázala poskytnout zprostředkovateli nezbytnou
součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření zprostředkovávané smlouvy se
zájemcem, účastnit se jednání s ním a zprostředkovatelem a umožnit
zprostředkovateli provádět prohlídky bytové jednotky a jejích součástí. Smluvní
strany se dohodly, že klientka zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši
sjednané provize podle článku 3 smlouvy, která činí 5 % z požadované ceny za
nemovitosti, jestliže poruší smlouvu tím, že neuzavře zprostředkovávanou
smlouvu se zájemcem, nebo ve smlouvě uvede jakékoliv nepravdivé údaje, nebo
neposkytne zprostředkovateli součinnost podle článku 7.2 smlouvy, nebo poruší
ujednání v článku 5 smlouvy. Žalovaná se stala výlučným vlastníkem předmětné
bytové jednotky na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2014, v níž je jako
součást uvedeno parkovací stání č. XY; podle dodatku č. 1 kupní smlouvy ze dne
24. 11.
2017 náleží k bytové jednotce garážové stání č. XY (o větší výměře než
původní parkovací stání č. XY). Kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2017 převedla
žalovaná garážové stání č. XY na R. F. Při schůzce konané dne 18. 10. 2019
žalovaná žalobkyni zatajila, že parkovací stání č. XY bylo vyměněno za garážové
stání č. XY, které za úplatu přenechala R. F.. Do února 2020 bylo žalované
umožněno bezplatně užívat parkovací stání č. XY, které v listopadu 2019 při
prohlídce jako součást bytu ukázala zájemci J. D.. Smlouva o zprostředkování
nebyla žalovanou ani její zástupkyní připomínkována v části vymezení předmětu
zprostředkování a poskytování služeb. Žalovaná tedy žalobkyni při podpisu
smlouvy neposkytla úplné a pravdivé informace týkající se parkovacího stání
náležejícího k „předmětné nemovitosti“. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
posoudil smlouvu, kterou účastnice řízení uzavřely, jako platnou smlouvu o
službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu
vlastnictví k nemovitosti podle § 2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že má
charakter spotřebitelské smlouvy. Dovodil, že nečetla-li žalovaná - jak tvrdí -
smlouvu před podpisem a pouze předpokládala, že do jejího textu byly
zapracovány veškeré námitky její zástupkyně, nelze hovořit o omluvitelném
omylu, který by ji opravňoval dovolat se neplatnosti právního jednání. Protože
žalovaná porušila povinnost uvést ve smlouvě správné, pravdivé a úplné údaje
(resp. nepravdivě v ní uvedla, že k převáděné bytové jednotce patří parkovací
místo), má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 325 000 Kč (tj. 5 % z
požadované ceny nemovitosti). Oproti soudu prvního stupně odvolací soud
neshledal důvody pro moderaci smluvní pokuty; její výši shledal přiměřenou,
odpovídající významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Nepřisvědčil ani námitce
žalované, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s
dobrými mravy a že ze strany žalobkyně se jednalo o šikanózní výkon práva. Dovodil, že žalobkyně sjednáním smluvní pokuty nesledovala poškození žalované,
nýbrž pouze zajištění splnění jejích povinností. Současně připomněl, že právní
úprava smluvní pokuty podle § 2048 o. z. je založena na objektivním principu;
povinnost k zaplacení tedy vzniká bez ohledu na zavinění a bez možnosti
liberace. Nedůvodnou shledal i námitku relativní neplatnosti smlouvy, kterou
uplatnil manžel žalované podle § 747 o. z.; akcentoval, že nárok žalobkyně na
smluvní pokutu vznikl již před uplatněním námitky relativní neplatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýká, že se při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty
dopustil chybného řešení několika hmotněprávních otázek; přípustnost dovolání
vymezila pro každou otázku zvlášť. Má za to, že odvolací soud nerespektoval
závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2154/2021, jestliže „porušil výkladové metody právního jednání“ a učinil
nesprávný závěr o obsahu smlouvy o službách realitní kanceláře ke
zprostředkování příležitosti převést vlastnické právo k nemovitostem. Nadále
prosazuje, že ji žalobkyně ujistila, že do smlouvy byly zapracovány všechny
připomínky její právní zástupkyně, a pokud smlouvu podepsala, pak svou vůli
podepsat vztahovala právě na takový smluvní obsah, o němž byla žalobkyní
ujištěna. Odvolacímu soudu vytýká, že se interpretací a zjišťováním obsahu
smluvních ujednání, jež měly založit její povinnost zaplatit žalobkyni smluvní
pokutu, vůbec nezabýval. Další v dovolání formulované právní otázky má
dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Především
jde o otázku, „zda musí být omyl omluvitelný, aby se mohl jednající v omylu
dovolat neplatnosti“, která nebyla v poměrech nového občanského zákoníku
řešena, a pokud by měla být řešena stejně jako v rozhodnutích Nejvyššího soudu
odkazujících na zákon č. 40/1964 Sb., pak požaduje, aby byla nyní posouzena
jinak. Dále jde o otázku, „zda má být při posuzování omluvitelnosti omylu
jednajícího přihlédnuto též k chování adresáta projevu, jenž se na omylu
jednajícího podílel.“ Dovolatelka je přesvědčena, že k takovému jednání musí
soud přihlédnout. V souvislosti s námitkou, že odvolací soud nemohl žalobkyni
přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty podle ujednání, které je zakázané
podle § 1813 o. z., dovolatelka formuluje otázku „zda je soud povinen přihlížet
k zakázanému ujednání ve smyslu ustanovení § 1813 o. z. ex officio, nebo jen
tehdy, jestliže účastník jeho nepřiměřenost namítne.“ Byť otázku „zda vznesení
námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž
zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“ má žalovaná za dosud neřešenou,
podpůrně odkazuje na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009,
v němž Nejvyšší soud dovodil, že nevznikl-li platně závazek hlavní pro
absolutní neplatnost smlouvy, nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a
nemohou ani nastat sankční důsledky takto sjednané smluvní pokuty. Tyto závěry
se podle ní uplatní i v nyní posuzovaném případě. Srozuměna dovolatelka není
ani se závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti smluvní pokuty, a v této
souvislosti požaduje, aby dovolací soud posoudil otázku okolností rozhodných
pro přiměřenost smluvní pokuty odlišně od své dosavadní judikatury,
reprezentované např. rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019. Soud by totiž měl při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zkoumat též
později nastalé skutečnosti, nikoli pouze okolnosti v okamžiku sjednání smluvní
pokuty.
Žalobkyně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud
dovolání jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost
dovolání nemůže založit právní otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a
nečiní v praxi soudů výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3323/2020, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2063/2021, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo
1828/2021). To platí o otázce „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má
vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před
uplatněním námitky“, která – podle přesvědčení dovolatelky – v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ze zákona vyplývá a je notorietou, že
ujednání o smluvní pokutě má akcesorickou povahu, neboť vzniká ve vazbě na
hlavní závazek a zaniká splněním utvrzované povinnosti. Ujednáním o smluvní
pokutě se zakládá podmíněný závazek jedné či obou smluvních stran poskytnout
věřiteli určité plnění. Odvolací soud správně poukázal na to, že k otázce
akcesorické povahy smluvní pokuty se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud
vyjadřoval již opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo
131/2003, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010, nebo ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013. Uvedl, že smluvní pokuta je samostatným
majetkovým nárokem; vznikne-li na ni nárok ještě před zánikem hlavního závazku,
vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový
právní vztah, proto na jeho existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33
Cdo 4272/2009, je nepřiléhavé, neboť se zabývá dopadem absolutní neplatnosti
závazku na platnost smluvní pokuty. To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat
výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového
stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci
přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, je pro dovolací soud závazný.
Výhradou k
dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že žalovaná byla zástupcem
žalobkyně ujištěna o tom, že do smlouvy byly zapracovány veškeré připomínky
její právní zástupkyně, a proto již nečetla obsah smlouvy, k níž připojila svůj
podpis, dovolatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu vyplývající z
hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na
nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci; oproti odvolacímu soudu prosazuje, že
chtěla smlouvu podepsat v jiném znění, než ve kterém ji skutečně podepsala. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z
jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů
promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely,
nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Uvedené platí také pro výhrady k posuzování omluvitelnosti omylu, jimiž
dovolatelka prosazuje, že mělo být rovněž přihlédnuto k chování žalobkyně,
která se na jejím omylu podílela. Jak bylo odvolacím soudem prokázáno, právní
zástupkyně žalované neměla k části specifikující předmět zprostředkování, tj. vymezení bytové jednotky včetně parkovacího stání, výhrady, přičemž právě v
tomto bodě žalovaná uvedla nepravdivé informace, které vedly žalobkyni k
uplatnění sankce smluvní pokuty. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za
vhodné připomenout, že soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká
byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro
přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem totiž
nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání
vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době
jejich smluvního ujednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2123/2022). Nelze přisvědčit námitce, že se odvolací soud
vůbec nezabýval výkladem ujednání o povinnostech utvrzených smluvní pokutou. Uzavřel-li, že žalovaná porušila smluvní pokutou zajištěnou smluvní povinnost,
musel mít vědomost o tom, jaká povinnost byla sjednána, resp. jaké povinnosti
byly sjednány a utvrzeny sankcí. Odvolací soud se nejprve - logicky vzato -
musel seznámit s obsahem předmětné smlouvy, aby mohl učinit závěr, že žalovaná
smluvní povinnost porušila. Vztahuje-li žalovaná tuto otázku ke své povinnosti
poskytovat zprostředkovateli nezbytnou součinnost, pomíjí, že na závěru, že
porušila rovněž tuto povinnost, resp. že pro její porušení bylo žalobkyni
přiznáno právo na smluvní pokutu, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud
se tudíž v této otázce nemohl odchýlit - jak dovolatelka namítá - od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021. Za dosud - v poměrech nového občanského zákoníku - neřešenou má žalovaná
otázku, „zda musí být omyl omluvitelný, aby se mohl jednající v omylu dovolat
neplatnosti.“ Domnívá se, že judikatura vytvořená k této otázce za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je nepoužitelná. Již v dovolatelkou
zmíněném rozhodnutí ze dne 17. 12.
2019 se Nejvyšší soud vyjádřil k současné
použitelnosti dosavadní judikatury k otázce omluvitelnosti omylu; dospěl k
závěru, že není důvod nereflektovat právní názor, že o omluvitelný omyl, kterým
je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error
facti), nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí
při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného
právního úkonu. Jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li
jednající - a omylu se posléze dovolávající - osoba možnost se takovému omylu
vyhnout vlastní přiměřenou pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění
právního úkonu rozhodujících. Nelze akceptovat, že by bylo možné účinně se
dovolat neplatnosti pro omyl podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se
dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost
přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala
mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o
vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.“ Dovolací soud neshledává
důvod se od této své judikatury odchylovat. Ustálená judikatura Nejvyššího
soudu koresponduje s právní literaturou a je konstantně respektována. Nadto
nelze přehlédnout, že žalovaná staví své obranné tvrzení na tom, že zavinění na
vyvolání omylu bylo způsobeno i žalobkyní, což odvolací soud nedovodil. Přisvědčit však lze dovolací námitce, že odvolací soud nerespektoval
rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, jestliže rezignoval na
zjišťování naplnění podmínek uvedených v § 1813 o. z. (tedy řádně neposuzoval,
zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti
významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele); z
uvedeného plyne, že z hlediska této právní otázky je dovolání přípustné. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní
skutečnosti. Podle § 1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v
rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností
stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo
ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej
spotřebitel dovolá. Smyslem zmíněných ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci
podnikateli a proti nepřiměřenému omezení jejich práv.
Cílem není dosažení
rovného postavení smluvních stran, pokud jde o práva a povinnosti; předpokladem
je pouze významná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s
porušením požadavku přiměřenosti; nepřezkoumává se vzájemný poměr plnění. Spotřebitel je svobodný i v možnosti učinit pro sebe nevýhodné rozhodnutí. Odvolací soud se sice (logicky vzato bez znalosti závěrů přijatých a
odůvodněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo
2273/2022) zabýval přiměřeností smluvní pokuty a s tím souvisejícím oprávněním
soudu smluvní pokutu moderovat ve smyslu ustanovení § 2051 o. z., přičemž své
úvahy v napadeném rozhodnutí náležitě zdůvodnil (na podkladě zjištěných
skutečností dospěl k závěru, že sjednaná sankce nebyla nepřiměřená a proto není
důvod ji moderovat), posouzení /ne/přiměřenosti smluvní pokuty však v sobě
nezahrnuje závěr o tom, zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s
požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v
neprospěch žalované coby spotřebitelky (§ 1813 o. z.). Právní posouzení tak
zůstalo neúplné a tudíž nesprávné. V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolatelkou formulovanou otázku
„zda je soud povinen přihlížet k zakázanému ujednání ve smyslu § 1813 o. z.,
resp. § 1814 o. z. ex officio, nebo jen tehdy, jestliže účastník nepřiměřenost
namítne“, není třeba zodpovídat, neboť Nejvyšší soud ji vyřešil např. již v
dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021. Konstatoval, že již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
11. 12. 2013, sp. zn. sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s
požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního
práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve
světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. V rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i
Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, SDEU vyložil, že článek 3 odst. 1 směrnice
93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v
neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních
právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby
bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení
spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl
podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být
přezkoumáno právní postavení, v jakém se spotřebitel nachází s ohledem na
prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro
zabránění používání zneužívajících klauzulí. V projednávané věci odvolací soud
žádné posouzení, jež má svůj základ ve výše uvedených kritériích, neučinil.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, jak vyplývá z výše uvedeného, správný a
protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu,
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu