33 Cdo 3323/2020-238
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a/ P. A., bytem
XY, a b/ R. A., bytem XY, zastoupených JUDr. Kateřinou Mojžíšovou, advokátkou
se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalované S & Ř, CH KOVO,
společnost s ručením omezeným (s.r.o.), se sídlem v Chroustovicích, Dr. Alberta
Pražáka 214, zastoupené Mgr. Tomášem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze,
Plzeňská 1972/158, o zaplacení 581.750 Kč s příslušenstvím oproti vydání věci,
vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 104 C 3/2019, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 13. 5. 2020, č. j. 27 Co 50/2020-202, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné
na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.000,80 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Mojžíšové, advokátky.
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 12. 2019, č.
j. 104 C 3/2019-158, uložil žalované zaplatit žalobcům oprávněným společně a
nerozdílně částku 581.750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 8. 12.
2018 do zaplacení oproti vydání specifikovaného kuchyňského a koupelnového
nábytku a spotřebičů a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 13. 5. 2020, č. j. 27 Co 50/2020-202, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s tzv. teorií analýzy norem, k
níž se Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22
Cdo 3108/2010, podle které je (vztáhnuto na daný případ) na žalobcích, aby
tvrdili a z hlediska kontraktačního procesu prokázali, kdy požadovali vyrobit
nábytek z biodesky a kdy byl jejich požadavek žalovanou přijat. Má za to, že
odvolací soud na ni nepřípustně přenesl důkazní břemeno ohledně prokázání, že
sjednaným materiálem k výrobě nábytku byly MDF desky, nikoliv biodesky, aniž
byla tvrzení žalobců ohledně sjednaného materiálu prokázána. Žalovaná namítá,
že odvolací soud se odchýlil od závěrů, které Nejvyšší soud zastává v
souvislosti s kontraktačním procesem (viz rozsudky ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 787/2006, ze dne 28. 6. 2007,
sp. zn. 33 Odo 663/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 256/2006, a ze dne
28. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 10/2012). Prosazuje, že zájem žalobců o materiál
„biodeska“ nikdy neakceptovala, že žalobci odstoupili od smlouvy opožděně,
neboť v rozporu s § 2618 o. z. nevytkli vadu použitého materiálu bezodkladně
poté, co ji zjistili nebo zjistit měli, neboť skutečnost, že nábytek je vyroben
z MDF desek, vyplývala již z předávacího protokolu (v souvislosti s požadavkem
bezodkladnosti uplatnění nároku odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012). Za otázku neřešenou pak považuje
vhodnost aplikace předpisů na ochranu spotřebitele u objednatelů, kteří „v
minulosti zastávali a žalobkyně 1/ do dnešního dne stále zastává důležité
funkce v orgánech obchodních společností“. Domáhá se dále aplikace § 1915 o. z. na posuzovaný případ, jelikož má za to, že toto ustanovení je použitelné právě
na situaci, kdy se smluvní strany sice shodly na podstatných náležitostech
smlouvy, ale nikoliv již na jakosti (tedy i materiálu) díla. Žalobci nepovažují dovolání za důvodné, neboť soudy se s argumenty žalované
náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud mimo jiné ze zjištění, že žalobci
jednali s I. Ž., která v březnu 2018 pracovala pro Sokol design, o zakázce na
zhotovení anglické kuchyně z biodesek; v květnu 2018, kdy I. Ž. již byla
zaměstnankyní žalované, pokračovali v jednání, které vyústilo v to, že dne 22. 6. 2018 účastníci uzavřeli smlouvu o dílo, v níž se dohodli, že žalovaná pro
žalobce dodá interiér kuchyně (kuchyňskou linku včetně spotřebičů) podle
dodaného návrhu v celkové ceně vč. DPH 605.258 Kč a zajistí montáž. Ve smlouvě
sice nebyl specifikován materiál, z nějž měl být nábytek zhotoven, z
provedených důkazů však vyšlo najevo, že smluvní strany si (ústně) sjednaly
jako materiál biodesku (masiv). Žalobci žalované zaplatili celkem 581.750 Kč. Předávacím protokolem ze dne 17. 7. 2018 a předávacími protokoly ze dne 19. 7. 2018 a dalšími dvěma nedatovanými předávacími protokoly žalovaná předala
žalobcům postupně celou zakázku. Po 19. 10. 2018 žalobci zjistili, že kuchyňská
linka není zhotovena z biodesek a tuto vadu prostřednictvím emailu dne 30. 10. 2018 reklamovali. Žalovaná reklamaci zamítla. Dne 28. 11. 2018 žalobci
odstoupili od smlouvy o dílo z důvodu plnění v rozporu se smlouvou – dodání
kuchyňské linky z jiného než dohodnutého materiálu – a vyzvali žalovanou k
vrácení zaplacené částky. Na základě uvedených zjištění odvolací soud uzavřel,
že žalovaná dodala kuchyň v jiném materiálu, než který byl smluvními stranami
dohodnut, čímž podstatným způsobem porušila smlouvu. Žalobci proto oprávněně
odstoupili od smlouvy ve smyslu § 2106 odst. 1 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“), a
smluvní strany jsou si povinny navzájem vrátit vše, co obdržely. Argumentace žalované směřuje výhradně proti správnosti skutkového zjištění
odvolacího soudu, že si smluvní strany sjednaly jako materiál biodesku. Pomíjí
přitom, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci
odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je
povinen z něj vycházet. Ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se
do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze
regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho,
že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení
provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že
hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými
závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS
391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č.
181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon
nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet
jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.
Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož
podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti
zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom,
které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří
zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě
lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční
logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada
volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému
důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá
žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že se účastníci
dohodli na použití materiálu „biodeska“, jinými slovy, že vůle smluvních stran
k uzavření takové smlouvy byla shodná, žalovaná návrh žalobců akceptovala a
kontraktační proces tak byl završen; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli.
Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o
závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů ústící v (odlišný)
závěr, že v daném případě nebyly splněny požadavky kladené na kontraktační
proces. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná.
Dožaduje-li se žalovaná poměření skutkového stavu ustanovením § 1915 o. z., je
její argumentace založena na vlastní verzi skutkového stavu, že se účastníci na
materiálu, z něhož má být kuchyňská linka zhotovena, nedohodli a nejde tak o
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (žalovaná
se znovu domáhá jiného právního posouzení věci procesně neregulérním způsobem).
Námitka žalované, že odvolací soud nerespektoval závěry, k nimž se Nejvyšší
soud přihlásil ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, přenesl-li na ni
důkazní břemeno ohledně prokázání dohody o materiálu MDF desky, není důvodná.
Jestliže žalobci v řízení prokázali, že jako materiál byla dohodnuta biodeska
(což je skutkový závěr, s jehož správností již nelze v dovolacím řízení
polemizovat), spočívalo důkazní břemeno o tom, že jako materiál byla dohodnuta
MDF deska na žalované. Odvolacímu soudu tudíž nelze v tomto směru vytknout
pochybení.
Ani námitka, že žalobci odstoupili od smlouvy opožděně, není způsobilá zvrátit
správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se k pojmu lhůty „bez
zbytečného odkladu“ vyslovil již například v rozsudcích ze dne 12. 6. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne
19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 113/2012; závěry dovozené v těchto rozhodnutích jsou použitelné i
pro úpravu nového občanského zákoníku. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená
lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost
plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již
její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že
jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední
či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu
či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech
konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela
koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře
při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15.
8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem
„bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti
konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy
zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této
povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20.
11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze
dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně
týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem
vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který
chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout. Z
provedených důkazů vyšlo najevo, že žalobci se dozvěděli o záměně použitého
materiálu nejdříve 20. 10. 2018 (ještě v e-mailu zaslaném I. Ž. 19. 10. 2018
vycházeli z předpokladu, že kuchyňská linka je vyrobena z biodesky), přičemž
reklamovali-li vadu 30. 10. 2018, nelze dovodit, že by tak neučinili
bezodkladně.
Považuje-li dovolatelka za neřešenou otázku vhodnosti aplikace předpisů na
ochranu spotřebitele u osob, které zastávají „důležité funkce v orgánech
právnických osob“, jedná se o otázku, která nečiní v rozhodovací praxi potíže.
Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v
procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012
vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a
předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze
dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní
zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní
praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo
803/2019). Nadto Nejvyšší soud ve vztahu k fyzické osobě – podnikateli, který
mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem,
přijal závěr, který není důvodu neužít i v citované situaci. V rozsudku ze dne
16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, Nejvyšší soud konstatoval, že jako
spotřebitel může vystupovat každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel,
který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným
podnikatelem. Vztáhnuto na danou věc není důvodu, aby spotřebitelem nebyla
osoba jednající mimo rámec zastávané funkce v orgánu právnické osoby. Odvolací
soud nepochybil, přihlížel-li v posuzované věci k postavení žalobců jako
spotřebitelů.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu