33 Cdo 2063/2021-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně E.ON
Energie, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6,
zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh
1096/8, proti žalované M. D., bytem XY, o zaplacení 15.241 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 229/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 1. 3. 2021, č. j. 29 Co 193/2020-131, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 229/2019-103,
zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala po žalované zaplacení 15.241 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 17. 1. 2019 do zaplacení, a rozhodl o
nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 3. 2021,
č. j. 29 Co 193/2020-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 22. 5. 2018 uzavřela žalobkyně jako
dodavatel s žalovanou jako zákazníkem „Smlouvu o sdružených službách dodávky
elektřiny“. Žalovaná se v ní mimo jiné zavázala zaplatit žalobkyni případný
nedoplatek za odběr na základě faktury a ve lhůtě v ní uvedené. Dodávku
elektřiny za období od 2. 6. 2018 do 12. 12. 2018 žalobkyně žalované vyúčtovala
fakturou č. 911092976 dne 2. 1. 2019; vyčíslila v ní nedoplatek ve výši 15.241
Kč a stanovila jeho splatnost do 16. 1. 2019. Písemností ze dne 23. 1. 2019,
kterou jí zaslala na adresu trvalého pobytu, žalobkyně žalovanou upozornila, že
dosud neobdržela úhradu fakturované částky 15.241 Kč a žádá o její úhradu do 2. 2. 2019. Předžalobní výzvou k úhradě závazků ze dne 20. 6. 2019, odeslanou jak
na adresu trvalého pobytu žalované, tak i na adresu XY, žalobkyně
prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k úhradě 15.241 Kč
představující nedoplatek za odběr elektřiny. V řízení nebylo prokázáno, že se
faktura dostala do dispoziční sféry žalované (při jednání soud prvního stupně
sice provedl důkaz fakturou, resp. konstatoval její obsah, jednal však v
nepřítomnosti účastnic, neboť žalobkyně svou neúčast omluvila a žalovaná se bez
omluvy nedostavila). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil
žalobu jako předčasnou, jelikož v řízení nevyšlo najevo, že by se vyúčtování
dostalo do dispoziční sféry žalované. Připomínaje závěry dovozené v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 173/02, uzavřel, že upomínka o zaplacení
nedoplatku s odkazem na číslo faktury, nemůže její doručení nahradit. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky
právních následků hmotněprávních úkonů, které účastníci řízení učinili vůči
soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 32
Odo 176/2002, a ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1034/2009, odvolacímu soudu
vytýká, že neposoudil doručení faktury ve smyslu § 41 odst. 3 o. s. ř. Za dosud
neřešenou pak má otázku, zda lze vyúčtování odběru považovat za doručené
prostřednictvím upomínky a předžalobní upomínky. Závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 176/2002, a sp. zn. 23 Cdo 1034/2009, nelze na projednávanou věc vztáhnout (a odvolacímu soudu
tudíž nelze vytýkat, že se od nich odchýlil). Vycházejí totiž z jiného
skutkového základu, kdy účastníci řízení byli s obsahem vyúčtování seznámeni
během jednání soudu, nebo že soud se doručením písemností vůbec nezabýval. Nastala-li však - jako v nyní posuzovaném případě - situace, že nebylo
prokázáno, že se žalovaná o vyúčtování dozvěděla, není aplikace § 41 odst. 3 o. s. ř. namístě. Rovněž odborná literatura zastává názor, že „učiní-li účastník
řízení hmotněprávní úkon vůči soudu, není vůči ostatním účastníkům účinný již
ode dne, kdy podání došlo soudu, nebo od okamžiku, kdy byl projeven při jednání
nebo jiném soudním roku, ale teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení
dozvěděli. V případě, že ostatní účastníci nebyli přítomni jednání nebo jinému
roku, při němž byl učiněn ústně, je takový hmotněprávní úkon účinný vůči jím
dotčenému účastníku od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl jinak, např. doručením písemného (elektronického) podání soudem, písemným (elektronickým)
sdělením soudu, doručením opisu protokolu o jednání nebo přepisu obrazového
nebo zvukově obrazového záznamu, oznámením při příštím jednání“ (DRÁPAL, L.,
BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
s. 258.). Ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka nečiní dovolání přípustným. Nejvyšší
soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014) opakovaně
vysvětlil, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka,
jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování
zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí v procesním režimu
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil, že
rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž
řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například
usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007). Tyto zásady se plně uplatní i v dovolacím řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn.
32 Cdo 803/2019) a týkají se
dovolatelem nastolené otázky, zda na základě doručení upomínky či předžalobní
upomínky odkazující na fakturu (vyúčtování) lze dovodit prodlení dlužníka (a
tedy dříve nastalou splatnost samotného vyúčtování). Vyúčtování, upomínka a
předžalobní upomínka vyvolávají rozdílné právní následky a již z povahy věci je
tudíž vyloučena úvaha, že by dříve nastalou splatnost vyúčtování bylo možné
presumovat ze skutečnosti, že dlužníkovi byla doručena upomínka či předžalobní
upomínka odkazující na vyúčtování. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu