USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AGENTURA
ZVONEK CZ s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330 (identifikační číslo
osoby: 262 27 967), zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve
Zlíně, Hřebíčkova 1320, proti žalované H. Š., zastoupené Mgr. Monikou
Janouškovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o zaplacení 325 000 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 33/2021, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze
dne 29. 1. 2025, č. j. 59 Co 222/2024-500, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 28 C 33/2021-260,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 162 500 Kč s úroky z prodlení ve
výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), co do
dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky žalobu
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co
88/2022-315, odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně
odmítl (výrok I.), odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního
stupně odmítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil
a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších
162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020
do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 3717/2022-367,
rozsudek odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval jeho
ustálenou rozhodovací praxi reprezentovanou například rozhodnutím Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, jestliže nezjišťoval
naplnění podmínek uvedených § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „o. z.“), resp. řádně neposuzoval, zda ujednání o smluvní pokutě
nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo
povinností v neprospěch spotřebitele. Pochybení odvolacího soudu shledal rovněž
v tom, že se nezabýval přiměřeností smluvní pokuty a s tím souvisejícím
oprávněním soudu smluvní pokutu moderovat ve smyslu ustanovení § 2051 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Usnesením ze dne 5. 9. 2023, č. j. 59 Co 88/2022-380, Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně, odvolání žalobkyně do výroků I. a II. rozsudku soudu prvního
stupně odmítl, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Rozsudkem ze dne 7. 5. 2024, č. j. 28 C 33/2021-459, Okresní soud ve Zlíně
poté, kdy rozhodl, že není účinné zpětvzetí žalobkyně co do příslušenství
pohledávky (úroků z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 1. 10. 2020 do zaplacení z
částky 325 000 Kč), zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky 325
000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % p.a. od 1. 10. 2020 do zaplacení z
této částky a rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 59 Co 222/2024-500, Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně (v postavení
zprostředkovatele) a žalovaná (v postavení zájemce, klienta) uzavřely dne 28. 1. 2020 „smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti
k převodu vlastnictví k nemovitosti“; smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 3. 2020 na dobu určitou do 31. 10. 2021.
Za zprostředkování prodeje (činnost
směřující ke zprostředkování) náležela žalobkyni podle článku 3 smlouvy provize
5 procent z požadované ceny tehdy, opatří-li žalované příležitost k uzavření
zprostředkovávané smlouvy s třetí osobou. Smluvní strany se dohodly, že klient
zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši sjednané provize, jestliže
poruší smlouvu tím, že neuzavře zprostředkovávanou smlouvu se zájemcem nebo ve
smlouvě uvede jakékoliv nepravdivé údaje nebo neposkytne zprostředkovateli
součinnost podle článku 7.2 smlouvy nebo poruší ujednání v článku 5 smlouvy. Předmět zprostředkování a poskytnutí služeb byl specifikován v bodě 1 předmětné
smlouvy, v němž žalovaná prohlašuje, že je výlučným vlastníkem nemovitostí –
jednotky č. XY, způsob užití byt, v budově č. p. XY, postavené na pozemku par. č. XY a souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/866141 na
společných částech budovy č. p. XY, postavené na pozemku par. č. XY, a
souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/66141 na pozemku par. č. XY - nádvoří a na pozemku č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY; součástí
jednotky je sklepní kóje č. XY a parkovací stání č. XY v přízemí domu č. p. XY
dle prohlášení vlastníka. Žalovaná nabyla vlastnické právo k uvedené bytové
jednotce kupní smlouvou z 8. 9. 2014. V bodě 7 smlouvy se žalovaná (klientka)
zavázala uvádět ve smlouvě a při následné vzájemné komunikaci správné a
pravdivé údaje a při jejich změně je aktualizovat. Dále se zavázala poskytnout
zprostředkovateli nezbytnou součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření
zprostředkovávané smlouvy se zájemcem, účastnit se jednání s ním a
zprostředkovatelem a umožnit zprostředkovateli provádět prohlídky bytové
jednotky a jejích součástí. Parkovací stání č. 17, které bylo původně součástí
bytové jednotky žalovaná dodatkem ke smlouvě z 24. 11. 2017 vyměnila za
garážové stání č. 24. a to pak kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2017 převedla na
R. F. Při schůzce účastnic konané 18. 10. 2019 žalovaná žalobkyni zatajila, že
parkovací stání č. 17 bylo vyměněno za garážové stání č. 24, které za úplatu
převedla R. F. Do února 2020 jí totiž bylo umožněno bezplatně užívat parkovací
stání č. 17, které v listopadu 2019 při prohlídce ukázala zájemci o koupi coby
součást bytu. Žalovaná ani její zástupkyně správnost vymezení předmětu
zprostředkování nezpochybňovaly. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
posoudil právní jednání účastnic ze dne 28. 1. 2020 jako platnou smlouvu o
službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu
vlastnictví k nemovitosti podle § 2445 o. z.; uzavřel, že má charakter
spotřebitelské smlouvy. Protože žalovaná porušila smluvní povinnost, kterou
bylo utvrzeno splnění její povinnosti uvést ve smlouvě správné, pravdivé a
úplné údaje (nepravdivě zde uvedla, že k převáděné bytové jednotce patří
parkovací místo), vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 325 000 Kč
(tj. 5 procent z požadované ceny nemovitosti).
Ujednání o smluvní pokutě soud
nepovažoval za zneužívající ve smyslu § 1813 o. z., neboť žalovaná si v době
uzavření zprostředkovatelské smlouvy byla vědoma, že žalobkyně vykonává svou
činnost podle zprostředkovatelské smlouvy na své náklady a provize jí náleží
pouze tehdy, opatří-li žalované příležitost k uzavření zprostředkovávané
smlouvy, resp. bude-li tato smlouva uzavřena. Protože obsah smlouvy právní
zástupkyně žalované před podpisem revidovala, nemohla být smluvní ujednání pro
žalovanou překvapující. Odvolací soud neshledal v právech a povinnostech
smluvních stran výraznou nerovnováhu v neprospěch žalované jako spotřebitele. Smluvní pokuta byla koncipována jako jednorázová, bez ohledu na to, kolik jí
utvrzených povinností klient poruší; ujednání o smluvní pokutě soudy hodnotily
jako srozumitelné. Povinnost uvést správné, pravdivé a úplné údaje o
nemovitostech, jejichž prodej žalobkyně zprostředkovávala, žalovaná porušila
při uzavírání smlouvy dne 28. 1. 2020 a žalobkyně na tom nenesla vinu
(spoluzavinění žalobkyně nemůže spočívat v tom, že si údaje ohledně parkovacího
místa neověřila). S akcentem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023,
sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odvolací soud uzavřel, že smluvní pokuta měla v
posuzovaném případě především funkci paušalizační, když výše případné škody
vzniklé porušením některé z utvrzených povinností nebyla vyčíslena. Smluvní
pokuta korespondovala s výší provize, kterou by žalobkyně v případě
realizovaného prodeje získala. Výši smluvní pokuty považoval za spravedlivou k
míře, kterou byly dotčeny zájmy žalobkyně a k dopadům porušení smluvní
povinnosti. Pro nalezení zájemce o koupi bylo klíčové, aby žalobkyně znala
pravdivé a správné údaje o nabízené nemovitosti. Odvolací soud nezjistil
okolnosti, které by vedly k moderaci smluvní pokuty. Přestože nárok žalobkyně
na zaplacení smluvní pokuty byl uplatněn důvodně, výrok o zamítnutí žaloby
odpovídal skutečnosti, že žalovaná částku 325 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni
uhradila po právní moci v pořadí prvního rozsudku odvolacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu
soudu vytýká, že při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty
chybně řešil jí formulované právní otázky; přípustnost dovolání vymezila pro
každou otázku zvlášť. Především má za to, že odvolací soud nerespektoval závěry
přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo
197/2024, ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1895/2021, nebo ze dne 24. 2. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2114/2024, resp. nesprávně aplikoval objektivní výkladové
metody právního jednání a nesprávně zjistil obsah smlouvy o službách realitní
kanceláře ke zprostředkování příležitosti převést vlastnické právo k
nemovitostem, jestliže výkladem nahradil to, co si strany reálně sjednaly,
dovodil-li, že smluvní pokuta utvrzuje povinnosti v jejich celku (tj. má být
placena při porušení utvrzených povinností jen jednou). Od závěrů Nejvyššího
soudu přijatých v rozhodnutí sp. zn. R 76/2023, se odvolací soud podle
dovolatelky odchýlil závěrem, že smluvní pokuta měla v souzené věci především
paušalizační funkci, ačkoli funkce smluvní pokuty byla zjevně sankční. Nesprávně byla řešena i otázka přiměřenosti smluvní pokuty, kdy odvolací soud
přihlédl k okolnostem, k nimž přihlédnout neměl. Ačkoli se měl zabývat možnou
škodou, přihlédl ke škodě žalobkyní tvrzené, která nebyla způsobena porušením
smluvní povinnosti. Položky zahrnuté žalobkyní do výčtu škod, které měla
smluvní pokuta krýt, nejsou dle dovolatelky nahraditelnou škodou ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. R 76/2023. Otázka určení funkce smluvní
pokuty je přitom významná pro správnou aplikaci ustanovení § 2051 o. z. Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené formuluje následující
otázky
1) „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, zda jsou v ujednání obsaženy negativní podmínky vzniku
povinnosti hradit smluvní pokutu ve prospěch spotřebitele a zda je porušení
smluvní povinnosti vázáno na závažná porušení spotřebitelem, nebo tyto
okolnosti hrají roli až u moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z.“,
2) „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, že smlouva obsahuje jen smluvní pokuty k tíži
spotřebitele.“ V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že nereflektoval, že ve
smlouvě nejsou zohledněny spravedlivé důvody či výjimky z povinnosti pokutu
hradit, což by spotřebitelská smlouva obsahovat měla, a že dotčené ujednání o
smluvní pokutě zakládá významnou nerovnováhu v tom, že smluvní pokuta je
sjednána pouze ve prospěch podnikatele, nikoli spotřebitele. 3) „k jakým okolnostem se přihlíží při posouzení srozumitelnosti doložky ve
spotřebitelské smlouvě podle § 1813 o. z.“. Akcentuje, že musí být rozlišováno
mezi srozumitelností a neurčitostí právního jednání a odvolacímu soudu vytýká,
že oba instituty smísil. Dovolatelka dále namítá, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý
proces, neboť došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že porušením smluvních
povinností připravila žalobkyni o provizi z dotčené smlouvy, totiž nemá oporu v
žádném provedeném důkazním prostředku. Otázku „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní
pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“, požaduje
posoudit jinak, než ji Nejvyššího soudu řešil v této věci (vedené tehdy pod sp. zn. 33 Cdo 3717/2022) v rozsudku ze dne 16. 5. 2023. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu
jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm
vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam,
jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle
určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi
stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu,
jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odst. 2). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že výsledek, k němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu
právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky
hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se
odvolací soud může odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k
závěru o obsahu právního jednání, dospěl (srov. např. usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a
ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). V rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020,
sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vysvětlil že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 opouští při výkladu právních jednání důraz na formální hledisko projevu
vůle typický pro předchozí občanský zákoník (tj. zákon č. 40/1964 Sb.), a klade
větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V již citovaném rozsudku ze
dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, pak Nejvyšší soud konstatoval, že
základní pravidlo výkladu adresných právních jednání formuluje ustanovení § 556
odst. 1 věty první o.
z., a dovodil, že soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná
vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících
(zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání,
akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., vyžaduje, aby soud právní jednání
vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být
adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k
těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro
výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která
byla anebo musela být známa adresátovi, a tu je třeba upřednostnit před jejím
vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy,
nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle
pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Nejvyšší soud zdůraznil,
že základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K
tomu se přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod
číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze
dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo
107/2020. V rozsudku ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022, pak
zdůraznil, že na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, podle
níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, je při výkladu adresného
právního jednání v režimu nového občanského zákoníku třeba upřednostnit
zjištěnou skutečnou vůli jednajícího, byla-li anebo musela-li být známa
adresátovi, a to i v takové situaci, kdy nebyla v souladu s jejím vnějším
projevem (s jazykovým vyjádřením). Při zjišťování skutečné vůle jednajících
nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož
je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z
předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016). Odvolací soud se při výkladu bodu 7.9 zprostředkovatelské smlouvy od výše
citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jestliže článek 7.9 smlouvy
vyložil tak, že smluvní pokutu 325 000 Kč mohla žalobkyně požadovat, porušila-
li žalovaná kteroukoli z utvrzených povinností, a to ať již jednu z nich nebo
vícero anebo jednu opakovaně; jinak řečeno, sankce se při vícenásobném porušení
nenačítá a směřuje k tomu, aby z ní žalobkyně mohla pokrýt náklady spojené s
činností dle smlouvy; smluvní pokuta žalobkyni kompenzovala odměnu za její
činnost zmařenou z příčin na straně žalované či ztížení podmínek k realizaci
činnosti dle smlouvy. S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že zprostředkovatelská smlouva z 28.
1. 2020 je smlouvou spotřebitelskou, ostatně s tímto východiskem pracoval i
odvolací soud. Podle § 1813 o. z. jsou zakázána ujednání, která zakládají v rozporu s
požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v
neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně,
pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Přezkumu podle citovaného ustanovení podléhají veškerá smluvní ujednání, z
hlediska vymezení předmětu přezkumu je nepodstatné, zda se jedná o individuálně
sjednané ujednání, či nikoliv. Tato skutečnost má význam při zkoumání
přiměřenosti. (…) Přezkumu podléhají i smluvní ujednání s právními následky,
které by mohl spotřebitel způsobit jednostranně. (…) Přezkumu podléhají i
ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, ale
obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech. (…) Posuzování významné
nerovnováhy v právech a povinnostech stran má dvě úrovně. Je možné posuzovat
rozsah nerovnováhy v poměru smluvního ujednání a absence smluvního ujednání; je
možné posuzovat rozsah rovnováhy v poměru práva jedné strany a strany druhé. (…) Postavení stran v rámci závazku se liší, je nutné posuzovat reálný význam
ujednání pro postavení každé ze stran (např. riziko prodlení). Na druhou stranu
pouhá skutečnost, že ujednání zakládá jedné ze smluvních stran odlišné
postavení od postavení strany druhé, ještě neznamená, že musí jít o nepřiměřené
ujednání. Z povahy závazku je zřejmé, že povinnosti stran jsou odlišné, stejně
tak jsou odlišná rizika spojená s plněním dluhů (např. podnikatel je vlastníkem
věci přenechané spotřebiteli k užívání), ujednání zakládající práva a
povinnosti pouze jedné straně může být proto v souladu s požadavkem
přiměřenosti (např. pouze podnikatel má právo kontroly užívání věci, pouze
podnikatel má právo na smluvní pokutu pro případ prodlení s vrácením věci). Přiměřenost ujednání nemůže být přezkoumávána izolovaně, musí být zkoumána v
souvislosti s dalšími ujednáními (srov. ESD ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank
Zrt. proti Csabovi Csipaiovi, Viktórii Csipai, C-472/11). Podle čl. 4 odst. 1
směrnice 93/13/EHS se nepřiměřenost smluvní podmínky posuzuje s ohledem na
povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na
dobu uzavření smlouvy, s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření
smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých
vychází [srov. NS Cpjn 200/2013, kde Nejvyšší soud posuzoval přípustnost
ujednání o prolongaci v souvislosti s následky, které byly s prolongací spojeny
(§ 1813)]. (…) Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze
nerovnováha v právech a povinnostech v neprospěch spotřebitele. Konkrétní
ujednání musí zhoršovat právní postavení spotřebitele (srov. Hulmák, Milan. §
1813 [Zakázaná ujednání]. In: Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014,
s. 421–448). Otázky „zda se při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokutě podle §
1813 o. z.
přihlíží též k tomu, zda jsou v ujednání obsaženy negativní podmínky
vzniku povinnosti hradit smluvní pokutu ve prospěch spotřebitele a zda je
porušení smluvní povinnosti vázáno na závažná porušení spotřebitelem, nebo tyto
okolnosti hrají roli až u moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z.“ a „zda se
při posouzení přiměřenosti ujednání o smluvní pokuty podle § 1813 o. z. přihlíží též k tomu, že smlouva obsahuje jen smluvní pokuty k tíži
spotřebitele“, které dovolatelka v dovolání formuluje, nelze mít za dovolacím
soudem dosud neřešené. Příkladmo lze uvést rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sen. zn. 33 ICdo 77/2020, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo
2151/2021, nebo ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 30/2024, v nichž se
Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 1813 o. z. Dovodil, že jde o
obsahovou kontrolu smluvních ujednání, kontrolu, která je založena na zkoumání
konkrétních okolností jednotlivých případů. Je tedy třeba zohlednit specifika
jednotlivých případů v každé souzené věci zvlášť. Smyslem ustanovení je ochrana
spotřebitele proti zneužívání moci podnikatele a proti nepřiměřenému omezení
práv spotřebitelů. Cílem ovšem není dosažení rovného postavení stran, pokud jde
o práva a povinnosti stran. Důležité je také připomenout, že spotřebitel je
svobodný i v možnosti učinit pro sebe nevýhodné rozhodnutí. Zcela tendenčně vyznívá k dovolacímu přezkumu předkládaná otázka „k jakým
okolnostem se přihlíží při posouzení srozumitelnosti doložky ve spotřebitelské
smlouvě podle § 1813 o. z.“, kdy dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se
vyjádřil pouze ke srozumitelnosti ujednání o smluvní pokutě dle § 553 o. z. a
nikoli k jeho jasnosti a srozumitelnosti, jak je ustanovením § 1813 o. z. vyžadováno. Občanský zákoník ukládá obecně podnikateli, aby jeho sdělení vůči
spotřebiteli bylo poskytováno jasným a srozumitelným způsobem (podrobněji k
tomu u § 1811 odst. 1 o. z.). Pokud kritérium jasnosti nebo srozumitelnosti
splněno není, přestože jde o ujednání, které vymezuje hlavní předmět nebo
přiměřenost plnění, pak bude podrobeno testu přiměřenosti podle § 1813 v plném
rozsahu (tedy včetně přezkumu ekvivalence plnění). Z hlediska aplikace § 1813
je nutné zkoumat u každé složky odměny, zda byla poskytnuta jasným a
srozumitelným způsobem, tedy zejména, zda měl spotřebitel možnost se s ní
seznámit (ať už z hlediska formálního, či obsahového). Z inkriminovaného
ujednání o smluvní pokutě je zřejmé, co sledovalo, který subjekt má povinnost
smluvní pokutu uhradit, porušení jakých konkrétních smluvních povinností sankce
utvrzovala, v jaké výši byla sjednána a kdy se stala splatnou. Odvolací soud
zcela správně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě nebylo nesrozumitelné. Nadto, že ujednání je jasné, se podává ze závěru odvolacího soudu, že ho je
možno vyložit pouze a jen tak, že pokuta se vztahuje na utvrzené povinnosti v
jejich celku a žalobkyně má nárok na jednu smluvní pokutu, ať již žalovaná
poruší jednu či více z utvrzených smluvních povinností či jednu nebo více
smluvních povinností poruší opakovaně.
Rozdílný subjektivní výklad ujednání o
smluvní pokutě nemůže vést k závěru, že se jedná o ujednání nejasné či
nesrozumitelné. Přípustnost dovolání není s to založit dovolací námitka, že odvolací soud
nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 1. 2023,
sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněném pod číslem 76/2023 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jestliže dospěl k
závěru, že smluvní pokuta měla v posuzované věci plnit především funkci
paušalizační. Kompenzační funkci odpovídal charakter smluvních povinností,
které byly smluvní pokutou utvrzeny, neboť jejich splnění mělo směřovat k tomu,
aby žalobkyně mohla řádně naplnit účel smlouvy. Odvolací soud se od závěrů
přijatých v rozhodnutích, na které dovolatelka odkazuje, neodchýlil, to pouze
dovolatelka svou kritiku právního posouzení věci staví na vlastní skutkové
verzi, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že funkci smluvní pokuty vnímala
pouze jako sankční. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou
majetkové sankce k řádnému splnění závazku; zároveň má sankční charakter, neboť
účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě
vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odvolací
soud ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl ke všem
okolnostem, které byly pro posouzení funkce smluvní pokuty významné. Přitom k
otázce výše škody připomněl, že nebylo povinností žalobkyně prokazovat výši
škody, ale naopak bylo na žalované, aby prokázala, že škoda spočívala jen v jí
tvrzených výdajích. Tvrzení žalované se však míjela se skutkovými zjištěními,
které soudu učinily z výpovědi svědka F. Z. Náklady žalobkyně odhadla žalovaná
na 10 000 Kč, ani by to podložila konkrétními údaji. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 108/2011, včetně
tam uvedeného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS
191/96). Tyto zásady dovolatelka pomíjí, zpochybňuje-li skutková zjištění, z
nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a napadá-li způsob,
jakým soudy hodnotily provedené důkazy z hlediska závažnosti a věrohodnosti. Z
toho, že v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení
provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že
hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými
závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV.
ÚS
391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Lhala-li žalovaná o předmětu zprostředkování
(nepravdivě uvedla, že k nabízené bytové jednotce náleží také parkovací stání
č. 17), mělo to jistě významný vliv na nalezení vhodného zájemce o koupi, což
výrazně ovlivnilo šanci žalobkyně získat provizi za úspěšně dokončený prodej. Prosazuje-li, že závěr odvolacího soudu o důsledcích porušení její smluvní
povinnosti utvrzené smluvní pokutou nevyplývá z provedených důkazů, činí tak
pouze účelově, neboť logicky vzato uvedení správných, pravdivých a úplných
informací ve smlouvě o zprostředkování je vesměs klíčové pro nalezení vhodného
zájemce o koupi nemovitosti. Otázku „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní
pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“, vyřešil
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3717/2022, kdy
dovodil, že ze zákona vyplývá a je notorietou, že ujednání o smluvní pokutě má
akcesorickou povahu, neboť vzniká ve vazbě na hlavní závazek a zaniká splněním
utvrzované povinnosti. Ujednáním o smluvní pokutě se zakládá podmíněný závazek
jedné či obou smluvních stran poskytnout věřiteli určité plnění. K otázce
akcesorické povahy smluvní pokuty se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud
vyjadřoval již opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo
131/2003, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010, nebo ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013. Smluvní pokuta je samostatným majetkovým
nárokem; vznikne-li na ni nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká
mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní
vztah, proto na jeho existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Uvedená
ustálená judikatura Nejvyššího soudu koresponduje s právní literaturou a je
soudy nižších stupňů konstantně akceptována. Není důvodu se od ní odchylovat. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu