33 Cdo 1895/2021-171
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně P. H.,
bytem v XY, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem, se sídlem v Plzni,
Františkánská 120/7, proti žalovanému J. H., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing.
Janem Havlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13, o požadované
určení, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 17/2019, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2020,
č. j. 11 Co 214/2020-140, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2020, č. j. 11 Co
214/2020 - 140, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 29. 6. 2020, č.
j. 6 C 17/2019-108, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - jih k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že „žalovaný není oprávněn nakládat s
pozemkem p. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v
katastrálním území a obci XY, zapsaným na LV č., zejména není oprávněn tyto
nemovitosti prodat, darovat, zatížit věcným břemenem, zástavním právem nebo
jinými právními vadami, a to ohledně ˝ těchto nemovitostí do uplynutí šesti
měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků AAAAA (pseudonym) nar. XY, s
výjimkou převodu na AAAAA (pseudonym), a ohledně ˝ těchto nemovitostí do
uplynutí šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků BBBBB
(pseudonym), nar. XY, s výjimkou převodu na BBBBB (pseudonym)“. Požadavek
dovozuje z dohody o vypořádání spoluvlastnictví, kterou s žalovaným (bývalým
manželem) uzavřela 15. 3. 2016 (dále jen „Dohoda o vypořádání
spoluvlastnictví“, případně též „Dohoda“), konkrétně z jejího článku IV odst. 5, 6 a 7, v němž se žalovaný zavázal, že „nejpozději do šesti měsíců ode dne
dosažení zletilosti dcery účastníků AAAAA (pseudonym), nar. XY, této převede
vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu (…), a to za podmínky zájmu dcery
o nabytí tohoto spoluvlastnického podílu“ [odst. 5], a že „nejpozději do šesti
měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků BBBBB (pseudonym), nar. XY,
této převede vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu (…), a to za podmínky
zájmu dcery o nabytí tohoto spoluvlastnického podílu [odst. 6]“; a „pokud
nebude naplněn odst. 5 a odst. 6 tohoto článku dohody a J. H. (žalovaný)
převede vlastnické právo k nemovité věci detailně specifikované v článku I. této dohody na třetí osobu, zavazuje se P. H. (žalobkyni) vyplatit částku
300.000 Kč, a to nejpozději do šedesáti (60) dnů ode dne provedení vkladu
vlastnického práva do veřejného seznamu – katastru nemovitostí – k nemovité
věci detailně specifikované v čl. I. ve prospěch nabyvatele“ [odst. 7]. Podat
ve stanovené 30 denní lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé, bylo
žalobkyni uloženo usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne30. 10. 2018, č. j. 7 Nc 5001/2018-21, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, podle něhož se
odpůrci (žalovanému) „zakazuje nakládat s předmětnými nemovitostmi, zejména aby
je prodal, daroval, zatížil věcným břemenem, zástavním právem nebo jinými
právními vadami“. Okresní soud Plzeň – jih (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne10.7.2019, č. j. 6 C 17/2019-48, ve spojení s usnesením ze dne 7. 8. 2019, č. j.6C17/2019-54, jímž byl rozsudek doplněn o výrok, že se zamítá návrh
žalovaného na zrušení předběžného opatření vydaného usnesením Okresního soudu
Plzeň-jih ze dne 30.10. 2018, č. j. 7 Nc 5001/2018-21, žalobě vyhověl a rozhodl
o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 2. 2020, č. j. 11 Co 257/2019-77, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že účastníky neseznámil se
svým předběžným názorem na sporné otázky, resp. na otázku výkladu článku IV
odst. 5, 6 a 7 Dohody, a nepoučil je podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č.
99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přičemž bez takového poučení nemohl učinit závěr, že některá ze stran
sporu neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno a v důsledku toho pak nebyla
úspěšná. Za přinejmenším předčasný označil závěr, že obsah Dohody je jasný a
srozumitelný a že ujednání obsažené v bodě IV odst. 5, 6 a 7 nelze považovat za
neurčité, resp. nicotné. Zavázal soud prvního stupně zjistit skutečný projev
vůle obou účastníků ohledně sporných ustanovení, neopomenout ustálená výkladová
pravidla obsažená v § 555 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), i jeho všeobecná ustanovení, např. §
574 o. z., a poučit účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.“. Přisvědčil
závěru, že žaloba má charakter žaloby na plnění, byť je formulačně uvozena
slovy „určuje se“, navrhl však, aby v novém rozhodnutí soud zvážil, zda
převezme formulaci žalobního petitu, včetně uvozujících slov „určuje se“. Současně uložil soudu prvního stupně, aby řádně odůvodnil, zda se jedná o
konstitutivní nebo deklaratorní rozhodnutí. Okresní soud Plzeň – jih poté rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 6 C
17/2019-108, rozhodl, že „žalovaný není oprávněn nakládat s pozemkem parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v k. ú. a obci XY,
tj. s nemovitými věcmi zapsanými na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního
úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, zejména není oprávněn tyto
nemovitosti prodat a darovat, a to ohledně ˝ těchto nemovitostí do uplynutí
šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků AAAAA (pseudonym),
nar. XY, s výjimkou převodu na ni, a ohledně ˝ těchto nemovitostí do uplynutí
šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků BBBBB (pseudonym),
nar. XY, s výjimkou převodu na ni.“ Návrh žalovaného na zrušení předběžného
opatření vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. 10. 2018, č. j. 7 Nc 5001/2018-21, soud prvního stupně zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování znovu uzavřel, že povinnosti žalovaného jsou v Dohodě
jednoznačně deklarovány; její odstavce 5 a 6 vyložil jako konsenzus smluvních
stran, že žalovaný bude v domě čp. XY bydlet s dcerami účastníků do dosažení
jejich zletilosti a poté na ně ve lhůtě šesti měsíců nemovitosti převede
darováním; dcery účastníků se budou moci - jako plně svéprávné – v téže lhůtě
rozhodnout, zda plnění žalovaného, resp. jeho nabídku převodu vlastnictví
nemovitostí přijmou či nikoli. Teprve v případě, že nabídku nepřijmou, uplatní
se odstavec 7 Dohody a žalovaný bude moci vlastnické právo k nemovitostem
převést na třetí osobu. Akcentoval, že rozsudek není konstitutivní povahy, není
ani rozhodnutím nahrazujícím projev vůle žalovaného, který by mu zakládal do té
doby neexistující povinnosti; soudní výrok slouží pouze tomu, aby žalovaný
dodržel, k čemu jej uzavřená dohoda zavazuje. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 11 Co
214/2020-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění, že
„žalovaný je povinen zdržet se zcizení pozemku parc. č.
st. XY, jehož součástí
je stavba rodinného domu č. p. XY v k. ú. a obci XY, tj. nemovitých věcí
zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště XY, zejména není oprávněn tyto nemovitosti prodat a
darovat, a to ohledně ˝ těchto nemovitostí ve vztahu k celku do uplynutí šesti
měsíců od dne dosažení zletilosti dcery účastníků AAAAA (pseudonym), nar. XY, s
výjimkou jejich převodu na ni, a ohledně ˝ těchto nemovitostí ve vztahu k celku
do uplynutí šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků BBBBB
(pseudonym), nar. XY, s výjimkou jejich převodu na ni“. Současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně uzavřel, že skutečný úmysl jednajících stran a obsah projevu jejich vůle
se nepodařilo zjistit ani za použití pomocných nástrojů a obecných výkladových
pravidel (§ 556 odst. 1 věta druhá a odst. 2 o. z.). Proto aplikoval ustanovení
§ 557 o. z. Zohlednil přitom, že smlouvu v konečné podobě zpracoval a
žalobkyni předložil žalovaný, resp. jeho zástupce. Protože shledal důvodnou
námitku žalovaného ohledně formulace rozsudečného výroku rozsudku, výrok
rozsudku „modifikoval“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je přesvědčen, že
napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Odvolacímu
soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci. Otázky, které nebyly v rozhodovací
praxi dosud vyřešeny, vymezil následovně:
a) „zda může soud uložit účastníku řízení povinnost zdržet se určitého
právního jednání (zcizení nemovitostí) k tomu, aby touto negatorní (zdržovací)
povinností zajistil splnění budoucí (tj. doposud nesplatné) povinnosti
vyplývající z právního jednání, a to navzdory tomu, že (i) takové zajištění
splnění budoucí povinnosti nebylo smluvně sjednáno a (ii) žádné zákonné
ustanovení nedává soudu pravomoc zřídit zákaz zcizení svým rozhodnutím“ a
b) „zda může soud v rozsudku uložit povinnost zdržet se určitého
právního jednání na určitou dobu (tj. zda může mít výrok rozsudku povahu
dočasného řešení právního vztahu mezi účastníky řízení)“. Za ty, které odvolací soud podle jeho názoru vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího (popř. Ústavního) soudu označil dovolatel otázky:
c) „zda soud může za situace, kdy byla provedeným dokazováním ve smyslu
první věty § 556 odst. 1 o. z. zjištěna vůle účastníků určitého právního
jednání, využít podpůrných výkladových ustanovení § 556 odst. 1 věty druhé, §
556 odst. 2 a § 557 o. z., a na základě jejich aplikace uložit žalovanému
povinnost, která neodpovídá takto zjištěné vůli stran (tj. jde nad rámec vůle
účastníků právního jednání, a tedy která z právního jednání účastníků nevyplývá
(tj. přetvořit vůli účastníků projevenou v právním jednání)“. Při řešení této
otázky se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil zejména od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 243/2017, a ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2409/2019, a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008,
sp. zn. I. ÚS 436/05 a ze dne 14. 4. 2005. d) „zda soud může uložit účastníku řízení nová práva a povinnosti (tj. vydat konstitutivní rozhodnutí), ačkoliv zákon uložení takové povinnosti soudu
neumožňuje“. Při řešení této otázky se odvolací soud podle názoru dovolatele
odchýlil zejména od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 ze dne
16. 5. 2005. Protože právní posouzení věci dovolatel považuje za nesprávné, navrhl,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako
nepřípustné odmítl. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí je založeno na právních
otázkách, které - jak bude níže rozvedeno - odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně které nebyly v některých
aspektech dovolacím soudem dosud řešeny. Podle § 241a odst. 1věty první o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti. Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Pro posouzení možnosti vyhovět požadavku žalobkyně je určující, zda je
v rovině hmotného práva nositelem práva a žalovaný nositelem povinnosti. Pokud
povinnost žalovaného v rovině hmotného práva neexistuje, nemůže být - logicky
vzato - deklarována výrokem rozsudku na plnění a konstituována může být pouze
za předpokladu, že tak stanoví zákonné ustanovení. Občanský zákoník upravuje zákaz zatížení a zcizení [nikoli zákaz
nakládání s nemovitostmi obsahující demonstrativní výčet nepřípustných právních
jednání] jako právní následek určitého právního jednání, k němuž dochází buď
přímo ze zákona, na základě rozhodnutí orgánů veřejné moci [např. předběžného
opatření podle § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] nebo na základě smlouvy [srov. Hulmák, M. Komentář k § 1761. In Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 201,
marg. č. 3.)]. Smluvní strany mohou omezit možnost smluvní dispozice jedné nebo
obou stran s určitou věcí tím, že si sjednají zákaz jejího zcizení nebo
zatížení. Úprava zákazu zcizení obsažená v § 1761 o. z., se omezuje na případy,
kdy dochází ke zcizení nebo zatížení z vůle dlužníka. Podle § 1761 o. z., zákaz
zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako
věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání
svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a
přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany. Zákaz
zcizení, tedy zákaz převodu vlastnického práva na základě právního jednání
zcizitele, který představuje omezení smluvních dispozic, lze zřídit pouze za
splnění dvou předpokladů: a) je zřizován na dobu určitou a přiměřenou, b) je
zřízen ve prospěch osoby, která má zájem hodný ochrany. Oba předpoklady musejí
být naplněny zároveň (srov. Hulmák, M. Komentář k § 1761, In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 201, marg. č. 1). Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že mu při využití
podpůrných výkladových pravidel podle § 556 odst. 1 věty druhé, § 556 odst. 2 a
§ 557 o. z., a na základě jejich aplikace uložil povinnost, která neodpovídá
vůli stran Dohody, resp. přetvořil tam projevenou vůli účastníků. Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se
navenek jeví jako jednoznačné (jasné).
Je tomu tak již proto, že sám závěr o
jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu. Jazykové vyjádření právního jednání zachycené ve smlouvě musí být vykládáno
nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých
použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního jednání). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná
vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k
vůli stran je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
právního jednání. Ústavní soud zdůraznil (v rovině ústavněprávní), že text
smlouvy je toliko přiblížením se k jejímu významu, který si chtěly smluvní
strany svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí
být v souladu s vůlí jednajících; směřuje-li vůle smluvních stran k jinému
významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních
otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným
významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších
okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednání účastníků po podpisu
smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS
625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Nejvyšší soud dále opakovaně připomínal, že výklad projevu vůle
smluvních stran (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) se řídí logikou
věci; při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho,
že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne
25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013). Výklad projevu vůle nemůže vést k
takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a
spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (např. jeho nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11). Současně akcentoval, že výkladem lze zjišťovat
pouze obsah právního jednání, nelze jím projev vůle doplňovat. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje
(a § 556 odst. 1 věta první o. z. to normuje výslovně), aby soud právní jednání
vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být
adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k
těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.
Jinými slovy, pro
výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která
byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím
vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy,
nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle
pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl
jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala
osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2
o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního
jednání přihlíží (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2409/2019). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci
odvolacím soudem, je sice v dovolacím řízení nezpochybnitelný, v posuzované
věci však jakákoli relevantní skutková zjištění absentují; odvolací soud
odkázal na dokazování prováděné soudem prvního stupně a na jeho strohé skutkové
závěry, že „povinnosti žalovaného jsou jednoznačně deklarovány vůlí obou stran
učiněné v době uzavření dohody“, že „nebylo prokázáno, kdo ujednání článku 7
Dohody inicioval“ a že „bylo dohodnuto, že žalovaný bude bydlet s dcerami
účastníků v nemovitosti do dosažení jejich zletilosti a darováním poté
nemovitosti převede na ně ve lhůtě šesti měsíců“. V rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“),
Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah
smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák. (dnes § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové
zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti
účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy o právní. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li
soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo
jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním. Vyvozuje-li poté,
jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní,
resp. jde o právní posouzení věci. Z tohoto hlediska tak nesprávný výklad a
aplikace ustanovení § 555, 556 a 557 o. z. představuje nesprávné právní
posouzení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že vycházel z důkazů
provedených soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry považuje za správné a
logické. Závěry soudu prvního stupně stran výkladu Dohody, konkrétně jejího
článku IV odst. 5 – 7 jsou však do značné míry nepřezkoumatelné; nejsou
opatřeny řádnými skutkovými zjištěními ohledně toho, jaká byla skutečná vůle
smluvních stran, resp. vůle žalovaného pokud jde o dispozice s nemovitostmi. Konstatování, že „povinnosti žalovaného jsou jednoznačně deklarovány vůlí obou
stran učiněné v době uzavření dohody“, neobstojí.
Nelze totiž přehlížet, že
žalovaný se na straně jedné vůči žalobkyni zavazuje nedisponovat s nemovitostmi
(nezcizit je) do doby zletilosti společných dětí, aby ony měly možnost projevit
o ně svůj zájem, na straně druhé si žalobkyně a žalovaný v Dohody současně
sjednávají, jak bude postupováno, pakliže žalovaný před dosažením zletilosti
dětí své nemovitosti zcizí. Z toho lze - logicky vzato - dovodit, že závazek
žalovaného nebyl jednoznačný. Zjištění, že „bylo dohodnuto, že žalovaný bude
bydlet s dcerami účastníků v nemovitosti do dosažení jejich zletilosti a
darováním poté nemovitosti převede na ně ve lhůtě šesti měsíců“, které soud
prvního stupně zmiňuje v souvislosti s výkladem „sporných ustanovení“ Dohody (a
které odvolací soud převzal), z Dohody vůbec nevyplývá; nic takového zde není
slovy vyjádřeno a dovozené údaje nelze dovodit ani výkladem tohoto právního
jednání. Jde o skutkový závěr Dohodou nepodložený, resp. v extrémním rozporu s
jejím obsahem (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). V této souvislosti se sluší připomenout, že je
povinností soudu v odůvodnění rozhodnutí uvést stručný a jasný výklad o tom,
které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které
nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a
jasně) uvést, jak k tomu kterému závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho
názoru závěr vyplývá, jak důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to
zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Výklad musí soud přizpůsobit
konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování
skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.;
srov. § 157 odst. 2 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006,
sp. zn. 33 Odo 1285/2004). Odůvodnění rozhodnutí nesmí postrádat skutková
zjištění učiněná s odkazem na příslušné důkazy a ze závěrů ohledně různých
sporných položek musí být patrné, z jakých důkazů soudy vycházely a jakými
úvahami se řídily při jejich hodnocení. Odvolací soud se skutečnou vůlí smluvních stran v okamžiku uzavření
smlouvy o dílo dostatečně nezabýval, pouze souhrnně odkázal na skutkové a
právní závěry soudu prvního stupně. Není zřejmé, na základě kterých konkrétních
skutečností - zjištění vyplývajících z provedených důkazů – soudy dospěly k
nejednotné (počáteční) vůli stran, resp. jaký byl jejich úmysl v okamžiku
uzavírání smlouvy. Ačkoliv soud prvního stupně v souvislosti s posuzováním
hledisek uvedených v § 556 odst. 1 o. z. odkazuje na část odůvodnění, která
uvádí skutková zjištění z Dohody, za skutková zjištění vzal a své skutkové
závěry čerpal toliko z tvrzení a přednesů účastníků v průběhu řízení, tedy z
jejich ex post zastávané interpretace sporného ujednání Dohody.
Navíc svou
pozornost upřel pouze k úmyslu žalobkyně, aniž zkoumal úmysl ostatních
účastníků smlouvy, což ve spojení s „jazykovou“ intepretací obsahu Dohody a s
ohledem na primát skutečné vůle všech účastníků před formální stránkou projevu
k řádnému výkladu vůle nestačí. Kromě toho se dovolací soud neztotožňuje ani s
dílčím závěrem, že formulace ve smlouvě, podle níž se žalovaný zavázal, že
„nejpozději do šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti dcery účastníků AAAAA
(pseudonym), nar. XY, této převede vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu
(…), a to za podmínky zájmu dcery o nabytí tohoto spoluvlastnického
podílu“ [odst. 5], a že „nejpozději do šesti měsíců ode dne dosažení zletilosti
dcery účastníků BBBBB (pseudonym), nar. XY, této převede vlastnické právo ke
spoluvlastnickému podílu (…), a to za podmínky zájmu dcery o nabytí tohoto
spoluvlastnického podílu [odst. 6]“ nesvědčí pro závěr, že toto ujednání „má
přednost“ před ujednáním, jak bude postupováno v případě, že žalovaný nesplní
závazek podle článku 5 a 6 Dohody. Právně kvalifikační závěr, že žalovaný není oprávněn nakládat se svými
nemovitosti, resp. že je povinen zdržet se jejich zcizení, neboť se tak v
Dohodě jednoznačně zavázal, proto nemůže již z tohoto důvodu obstát a je tudíž
naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1809/2020). Zatímco soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný není oprávněn nakládat
s předmětnými nemovitosti, odvolací soud bez ingerence žalobkyně rozhodl, že
žalovaný je povinen zdržet se zcizení předmětných nemovitostí, aniž by
konstatoval, že mezi stranami byl sjednán zákaz zcizení; konstatoval pouze, že
„se nejedná o konstitutivní rozhodnutí, neboť je ukládána již existující
povinnost vyplývající ze smlouvy, resp. dohody účastníků o vypořádání jejich
podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, jejíž obsah byl vyložen soudem
prvého stupně“, případně že „cílem rozsudku je dosáhnout situace, že žalovaný
dodrží to, k čemu se svým právním jednáním zavázal“. Dovolatelem formulovaná otázka „zda může soud v rozsudku uložit
povinnost zdržet se určitého právního jednání na určitou dobu (tj. zda může mít
výrok rozsudku povahu dočasného řešení právního vztahu mezi účastníky řízení)“
nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu explicitně řešena. I kdyby
odvolací soud dospěl řádným výkladem smluvních ujednání k závěru, že zákaz
zcizení a zatížení předmětných nemovitostí byl účastníky sjednán, nebylo by bez
dalšího možné žalobě vyhovět. Odvolací soud „kvaziurčovacím“ výrokem rozhodl,
že žalovaný je povinen zdržet se zcizení předmětných nemovitostí, a to po
určitou dobu. Porušení zákazu zcizení a zatížení je primárně porušením smluvní
povinnosti a vede k právním následkům předpokládaným ve smlouvě (například se
může jednat o povinnost zaplatit smluvní pokutu, povinnost „dozajistit“ dluh,
jeho splatnost, důvod pro odstoupení od smlouvy podle § 2002 o. z. či výpověď
závazku podle § 1998 o. z., atd.); zatížení nebo zcizení majetku také může vést
k ohrožení výkonu rozhodnutí (§ 74 o. s. ř.).
V posuzované věci nebylo zjištěno
(ba co více ani zjišťováno), jaké právní následky měly z případného porušení
zákazu zcizení plynout, ani zda již tento následek měl podle smluvních ujednání
nastat. Preventivním opatřením pro ochranu určitého práva, jehož je smluvní
strana nositelem, a jehož výkon je ohrožen, je nepochybně předběžné opatření. Aby mohl navrhovatel uspět s předběžným opatřením, musel by osvědčit, že je
třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo je zde obava, že by
výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen (srov. § 74 odst. 1 o. s. ř.). Předběžné
opatření však může být vydáno pouze na dobu nezbytně nutnou a je třeba, aby
byla podána žaloba, která by uložila žalovanému povinnost splnit onu smluvní
povinnosti. Aby mohla být ohrožena exekuce, musela by zde existovat nějaká
povinnost, která bude předmětem nalézacího řízení ve věci samé (v posuzovaném
případě patrně povinnost „nabídnout“ nemovitosti dcerám účastníků (nejasno, zda
k úplatnému či bezúplatnému převodu). Pokud však tato povinnost dosud není
dospělá, tj. povinnost žalovanému dosud nevznikla, je pojmově vyloučeno, aby
žalobkyně byla v nalézacím řízení, ve kterém by tento svůj tvrzený nárok
uplatnila, úspěšná. Žalovaný nárok je totiž svojí povahou požadavkem na
předběžné opatření, byť se tváří jako požadavek na meritorní rozhodnutí, což je
nepřípustné. Je třeba přisvědčit dovolateli, že v meritorním rozhodnutí
žalobkyní požadovanou povinnost uložit nelze. Jakkoli tedy rozhodnutí
odvolacího soudu na řešení otázky „zda může soud uložit účastníku řízení
povinnost zdržet se určitého právního jednání (zcizení nemovitostí) k tomu, aby
touto negatorní (zdržovací) povinností zajistil splnění budoucí (tj. doposud
nesplatné) povinnosti vyplývající z právního jednání, a to navzdory tomu, že
(i) takové zajištění splnění budoucí povinnosti nebylo smluvně sjednáno a (ii)
žádné zákonné ustanovení nedává soudu pravomoc zřídit zákaz zcizení svým
rozhodnutím“ nespočívá, ve faktickém důsledku tak odvolací soud skutečně činí. Konstitutivní rozsudek nedeklaruje již existující práva a povinnosti,
ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší
subjektivní práva a povinnosti a je právní skutečností. K takovému zásahu je
třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu
žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat
do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického
práva by takový postup byl v rozporu i s článkem 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že v jiných případech, než
které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno,
a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene
nutným východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Samotné rozhodnutí o zřízení zákazu zcizení by bylo
rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu
doposud nebyl.
Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že „žalovaný není oprávněn
nakládat předmětnými nemovitostmi, zejména není oprávněn tyto nemovitosti
prodat, darovat, zatížit věcným břemenem, zástavním právem nebo jinými právními
vadami (…), posléze vzala žalobu částečně zpět a soud prvního stupně následně
usnesením ze dne 29. 6. 2020 „řízení ohledně povinnosti žalovaného uvedené v
petitu žaloby ze dne 21. 1. 2019 v části, kde je uvedeno: „žalovaný není
oprávněn tyto nemovitosti zatížit věcným břemenem, zástavním právem nebo jinými
právními vadami“ zastavil, odvolací soud tak rozhodoval (patrně) o
(„zbytkovém“) požadavku žalobkyně na určení, že „žalovaný není oprávněn
nakládat předmětnými nemovitostmi, zejména není oprávněn tyto nemovitosti
prodat, darovat (…)“ Návrh na změnu žalobního petitu byl učiněn při jednání
soudu dne 26. 6. 2020, žalovaný s rozsahem zpětvzetí nesouhlasil s odůvodněním,
že požadované zákazy mají souvislost s nařízeným předběžným opatřením, které
zákaz zcizení a zatížení žalovanému již dlouhodobě ukládá. Odvolací soud - aniž
odstranil nejasnosti ohledně předmětu řízení a žalobkyní požadovaného nároku -
rozhodl, že žalovaný je povinen zdržet se zcizení předmětných nemovitostí,
zejména že není oprávněn tyto nemovitosti prodat a darovat. V souvislosti s žalobním návrhem (petitem) judikatura zdůrazňuje
požadavky jeho přesnosti, určitosti a srozumitelnosti, neboť rozsudek, kterým
by bylo vyhověno neurčitému či nesrozumitelnému žalobnímu návrhu (na splnění
povinnosti) by nebyl materiálně vykonatelný (§ 261ao. S. ř.). Zároveň platí, že
soud může práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhá, ve výroku rozsudku
vyjádřit použitím jiných slov, než jak učinil žalobce v petitu žaloby. Pouze
soud totiž rozhoduje, jak bude znít výrok rozsudku; při formulaci výroku ale
musí dbát o to, aby z obsahového hlediska vyjadřoval to, čeho se žalobce
skutečně domáhal (SoJ 153/03, NS 21 Cdo 909/2003; k tomu srov. Dvořák, B. Komentář k § 79 OSŘ. Lavický, P. et al. Občanský soudní řád. Praktický
komentář. Wolters Kluwer, 2015). Žalobkyní uplatněný žalobní návrh je
nepřijatelný, neboť soud nemůže určit, že vlastník není oprávněn nakládat s
věcí ve svém vlastnictví, a doplnit jej demonstrativním výčtem nedovolených
jednání; soudy jej nemohly převzít do výroků svých rozhodnutí. V tomto ohledu
je třeba přisvědčit dovolateli, že soud nemůže uložit účastníku řízení nová
práva a povinnosti, tj. vydat konstitutivní rozhodnutí, pokud zákon uložení
takové povinnosti soudu neumožňuje, a to ani tehdy, kdyby se z okolností
případu jevilo nutným východiskem (srov. analogicky rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004). Odvolací soud je oprávněn provést svým rozhodnutím opravu zřejmé
nesprávnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně.
V takovém případě se pak
nejedná o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, ale o zhojení zřejmé nesprávnosti
ve výroku písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, které
nepředstavuje vadu řízení (srov. Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2297/2008). Odvolací soud může potvrdit (výrok) rozhodnutí soudu prvního
stupně „ve správném znění“, tj. provést jeho přeformulování či zpřesnění, aniž
se však od něj z hlediska obsahového odchýlí; obsahově jde v takovém případě
rovněž o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád, 3. vydání, 2021, s. 960 - 963: R. Šebek). O takovou
situaci se však v posuzovaném případě nejedná. Je zřejmé, že odvolací soud
přisoudil žalobkyni jiný nárok, než který žádala, požadovala-li „určení, že
žalovaný není oprávněn nakládat s předmětnými nemovitostmi“, zatímco odvolací
soud uložit žalovanému povinnost „zdržet se zcizení pozemku“. Tím zatížil
řízení závažnou procesní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž se zabýval dalšími
námitkami dovolatele, napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§
243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1,
věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu