23 Cdo 764/2022-91
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., ve věci žalobkyně ZAS Úžice, a. s., se sídlem Úžice, Karlovice 1,
identifikační číslo osoby 25719068, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem
se sídlem v Praze, Spálená 97/29, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.
s., se sídlem v Praze, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o
zaplacení částky 5.146.458,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 24/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 11. 2020, č. j. 31 C
24/2020-36, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval
o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
5.146.458,30 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění dle smlouvy o pojištění
přerušení provozu.
2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 31 C
24/2020-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 5.146.458,30 Kč (I. výrok) a
zákonného úroku z prodlení z této částky od 20. 11. 2019 do zaplacení (II.
3. Vyšel přitom z toho, že:
a) Účastníci řízení uzavřeli dne 29. 5. 2015 pojistnou smlouvu č. 79895644-28 (ve znění všeobecných pojistných podmínek pro pojištění majetku a
odpovědnosti VPPMO-P-01/2014), jejíž součástí bylo i „pojištění přerušení
provozu“ (ve znění doplňkových pojistných podmínek DPPPP-P-01/2014), jehož
předmětem bylo pojistné krytí škod vzniklých v důsledku výpadku provozu
žalobkyně na základě nahodilých událostí, a „pojištění strojů“ (ve znění
doplňkových pojistných podmínek DPPST-P-01/2014), jehož předmětem bylo pojistné
krytí škod vzniklých v důsledku nahodilých událostí na technologické části
bioplynové stanice, kterou žalobkyně provozuje. b) Dne 3. 10. 2018 došlo k poruše generátoru na bioplynové stanici,
kterou provozuje žalobkyně. c) Pojistná událost nahlášená žalované dne 5. 10. 2018 byla evidována
pod č. 6720037 z titulu „pojištění strojů“. d) Žalobkyně byla dopisem žalované ze dne 18. 4. 2019 informována o
ukončení šetření škodní události č. 6720037. Žalovaná tak učinila v souladu s
požadavkem pojišťovacího makléře žalobkyně v emailu ze dne 17. 4. 2019, v němž
bylo uvedeno „dle konzultace s klientem ZAS Úžice, a. s., žádáme o odložení
škodní události č. 6720037. Klient nebude požadovat pojistné plnění, neboť
škoda bude řešena v rámci uzavřené servisní smlouvy“. e) Dále byla žalované dne 15. 10. 2018 nahlášena pojistná událost (ev. č. 6730474), kterou žalobkyně uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu
následného strojního přerušení provozu. Podle obsahu pojistné smlouvy č. 79895644-28 dle zjištění soudu nižších stupňů
si strany ujednaly:
f) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů
(DPPST-P-01/2014), čl. 2, že „pojištění se sjednává pro případ poškození nebo
zničení předmětu pojištění, které omezuje nebo vylučuje jeho funkčnost,
jakoukoliv nahodilou událostí, která není ve VPP-MO-P, těchto DPPST-P nebo
pojistné smlouvě vyloučena“. g) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů
(DPPST-P-01/2014), čl. 4, Další výluky z pojištění, bod 1 písm. g), že
„pojištění se nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner nebo
opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit“. h) Dle Pojištění přerušení provozu, čl. 6.1, že „Ve smyslu čl. 3
DPPPP-P-01/2014 se ujednává, že za věcnou škodu se považuje také poškození,
nebo zničení věcí sloužících pojištěnému provozu, pokud k věcné škodě došlo
pojistnou událostí v důsledku pojistných nebezpečí uvedených v článku 2 DPPST-P
a sjednaných v pojištění strojů pro položku F01 v této pojistné smlouvě“. i) Dle doplňkových pojistných podmínek pro pojištění přerušení provozu
(DPPPP-P-01/2014), čl. 3, Předmět pojištění, odst. 1, že „Předmětem pojištění
je finanční ztráta specifikovaná v pojistné smlouvě způsobená přerušením nebo
omezením provozu v důsledku věcné škody (dále jen ,finanční ztráta‘)“; dle
odst. 3, že „Věcnou škodou se rozumí poškození, zničení nebo ztráta věci
sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojistným nebezpečím;“ dle odst.
4, že
„Právo na pojistné plnění za finanční ztrátu vzniká pouze v případě, že věcná
škoda je pojistnou událostí způsobenou stejným pojistným nebezpečím, na stejném
místě pojištění a u téže pojišťovny“.
4. Soud prvního stupně posuzoval důvodnost žalobkyní uplatněného nároku
na pojistné plnění z důvodu následného strojního přerušení provozu, řešeného
pod č. 6730474. Soud prvního stupně poukázal na zásadu smluvní autonomie, kdy
je zásadně ponecháno na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů smlouvy, zda
vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, forma a mimo jiné i jaký
typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Dle soudu prvního stupně se
pojistná smlouva, ze které žalobkyně uplatnila škodní událost č. 6730474 pro
pojištění přerušení provozu, řídí všeobecnými pojistnými podmínkami pro
pojištění majetku a odpovědnosti VPPMO-P-01-2014, dále doplňkovými pojistnými
podmínkami pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014) a dalšími
ujednáními v úvodní části pojistné smlouvy. Soud prvního stupně odkázal na
znění čl. 6 Pojištění přerušení provozu, čl. 2 DPPST-P-01/2014, čl. 3
DPPPP-P-01/2014.
5. Dle soudu prvního stupně § 2758 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále též jen „o. z.“), definuje nahodilou událost krytou pojištěním. Dále
škodná událost je událost, se kterou ten, kdo se pokládá za oprávněnou osobu,
spojuje požadavek na pojistné plnění. Pojistitel je povinen zjistit, zdali je
škodná událost pojistnou událostí, přičemž pojistná událost je definována
objektivně, zatímco škodná událost subjektivně. Dále je třeba, aby škodná
událost byla likvidní, tzn. aby byla pojistnou událostí, přičemž musí splňovat
oba tyto znaky. Nevznikne-li škodná událost z hlediska osoby pojistníka resp.
pojištěného nadále, nebude v souladu s § 2799 o. z. likvidní ani v případě, že
její příčinou bude událost vymezená v pojistné smlouvě a naopak. Výlukami z
pojištění jsou věci nebo rizika, které jsou vyňaty z pojistného krytí. Škody na
nich či jimi způsobené pojišťovna nehradí. Žalobkyně v důsledku strojní škody
vedené pod škodní událostí č. 6720037 uplatnila nárok na pojistné plnění z
titulu následného strojního přerušení. Strojní škoda nebyla pojistnou událostí
a žalovaná proto není povinna uhradit ani škodu ze strojního přerušení provozu.
Soud prvního stupně tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 35 Co 228/2021-70, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
7. Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Dále uvedl, že žalobkyně požaduje uhradit pojistné plnění za strojní přerušení
provozu, ke kterému došlo v souvislosti s poruchou kogenerační jednotky, která
měla za následek její vyřazení z provozu. Podle smluvních ujednání žalobkyni
vznikne nárok na výplatu pojistného plnění za finanční ztrátu, která má být
kryta pojištěním přerušení provozu, pouze v případě, že věcná škoda bude
pojistnou událostí způsobenou stejným pojistným nebezpečím, na stejném místě
pojištění a u téže pojišťovny. Žalobkyně nechala odstranit mechanickou závadu
na generátoru autorizovaným poskytovatelem servisních služeb a vykonavatelem
údržby generátoru (servisní služby jsou touto servisní společností poskytovány
na základě smlouvy o údržbě uzavřené mezi žalobkyní a servisní společností ze
dne 5. 4. 2011). Ohledně této škodní událostí (strojní škoda evidovaná pod č.
6720037) žalovaná na základě požadavku makléře žalobkyně ukončila šetření,
neboť žalobkyně nepožadovala pojistné plnění, když škoda byla řešena v rámci
servisní smlouvy.
8. Odvolací soud odkázal na znění čl. 6 Pojištění přerušení provozu, čl.
3 odst. 1, 3 a 4 DPPPP-P-01/2014. Za stěžejní je pak třeba považovat, a to s
ohledem na důvody, které brání vyhovění nároku žalobkyně, čl. 4 odst. 1 písm.
g) doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů (DPPST-P-01/2014),
upravující výluky z pojištění strojů. Dle tohoto ujednání se žalobkyní sjednané
pojištění „nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner nebo
opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit“.
9. Odvolací soud hodnotil výše uvedenou úpravu pojistných podmínek,
kterou účastnice sjednaly, jako jednoznačnou, nepotřebující dalšího doplnění či
výkladu. Subjektivní výklad citovaných ustanovení žalobkyní, uvedený v
odvolání, či její argumentaci v jiném podání, směřující v její prospěch,
hodnotí odvolací soud jako nepřiléhavý, který nemůže zvrátit tento závěr.
10. Věcnou škodu se podle čl. 3 odst. 3 doplňkových pojistných podmínek
pro pojištění přerušení provozu (DPPPP-P-01/2014) rozumí poškození, zničení
nebo ztráta věci sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojistným nebezpečím. V
posuzované věci sice došlo k poškození stroje nahodilou událostí, ale za
situace, kdy se jednalo o škodu, kterou je povinen podle smlouvy nahradit
žalobkyni její smluvní partner (mechanickou závadu na generátoru odstranil
autorizovaný poskytovatel servisních služeb a vykonavatel údržby generátoru),
jedná se o případ, kdy účastnice smlouvou vyloučily pojistné plnění, a to z
důvodu, že věcná škoda nebyla pojistnou událostí.
11. Odvolací soud neshledal relevantní námitky žalobkyně týkající se
limitů autonomie vůle a dospěl k závěru, že z obsahu smluvních ujednání
nevyplývá, že by žalovaná jako pojistitel vystupovala vůči žalobkyni v průběhu
pojistného vztahu nepoctivě či v rozporu s dobrými mravy, event. že by zneužila
svého postavení pro vytvoření zřetelně nevyváženého nastavení práv a povinností
v uvedených smluvních dokumentech.
13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud při
zjišťování obsahu pojistné smlouvy mezi účastníky nevyužil příslušné metody
výkladu adresného právního jednání. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká
nedostatek odůvodnění rozsudku. Dovolatelka dále sporuje závěr odvolacího soudu
o tom, že v posuzovaném závazkovém právním vztahu nevystupovala v pozici slabší
smluvní strany. Na základě tohoto dovozuje neplatnost takového smluvního
ujednání, které vylučuje právo žalobkyně na pojistné plnění s odkazem na
výluku, která se na dané pojištění nevztahuje.
14. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění,
že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval
přípustností dovolání.
17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu právního
jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je též důvodné.
20. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle
úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o
něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle
význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené
mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k
tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání
přikládají (odst. 2).
21. Dle § 557 připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v
pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
22. Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však
odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o
obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. např. usnesení ze dne
10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019). Odvolací soud k
výkladu obsahu pojistných podmínek uvedl, že jejich úpravu považuje za
„jednoznačnou, nepotřebující dalšího výkladu“. Dovolatelce lze přisvědčit v
odkazu na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, o tom, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu
na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že
sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem
jeho výkladu. Jestliže se tak odvolací soud jakož i soud prvního stupně
podrobněji výkladem sporných ujednání pojistných podmínek nezabývaly, je jejich
právní posouzení neúplné, a proto nesprávné.
23. Nejvyšší soud vysvětlil dále např. v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, že
právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz
na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a
klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných
právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud
nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při
zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré
víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z.,
pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu
jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu
jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i
adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující
skutečná vůle (úmysl) jednajícího, která byla anebo musela být známa
adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např.
objektivním významem užitých slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou
vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556
odst. 1 větě druhé o. z. V již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak
Nejvyšší soud zdůraznil, že základním hlediskem pro výklad právního jednání
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný
úmysl jednajících stran. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v
rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9.
9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném pod číslem 37/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudcích ze dne 22. 5. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 107/2020.
24. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku, podle
níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2), a ve
vztahu k níž Nejvyšší soud judikoval, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
právního úkonu, je při výkladu adresovaného právního jednání v režimu nového
občanského zákoníku třeba upřednostnit zjištěnou skutečnou vůli jednajícího,
byla-li anebo musela-li být známa adresátovi, i v takové situaci, kdy nebyla v
souladu s jejím vnějším projevem (s jazykovým vyjádřením).
25. Judikatorní závěry přijaté při výkladu předpisů soukromého práva
zrušených k 1. 1. 2014, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního
úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např.
usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, rozsudek ze dne 18. 12.
2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1627, či rozsudek ze dne
25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, ústavní stížnost proti němu podanou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 43/18), se
uplatní rovněž ve vztazích podléhajících režimu nového občanského zákoníku (k
tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, a ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016).
26. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout
interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování
pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany
jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze
dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016).
27. Odvolací soud se při výkladu pojistných podmínek omezil na výklad
jazykového vyjádření obsaženého v pojistných podmínkách. S námitkami
dovolatelky ohledně subjektivního výkladového cíle obsahu smlouvy se odvolací
soud vypořádal toliko tvrzením, že je hodnotí jako „nepřiléhavé, které nemůže
tento závěr zvrátit“.
28. Jestliže odvolací soud za stěžejní pro zamítnutí nároku žalobkyně
považoval formulaci čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro
pojištění strojů (DPPST-P-01/2014), upravující výluky z pojištění strojů, dle
kterého se pojištění „nevztahuje na škody, které je dodavatel, smluvní partner
nebo opravce povinen podle zákona nebo smlouvy nahradit,“ lze dovolatelce
přisvědčit v tom, že odvolací soud náležitě nevyložil důvody, pro které se daná
výluka vztahuje i na škodu vzniklou z přerušení provozu (tj. žalobou uplatněný
pojistný nárok). A to za situace, kdy (dle tvrzení dovolatelky) takováto ztráta
způsobená přerušením provozu nebyla kryta odpovědností poskytovatele servisní
služby.
29. Odvolací soud ve svém odůvodnění vyšel z jazykového vyjádření čl. 3
doplňkových pojistných podmínek pro pojištění přerušení provozu
(DPPPP-P-01/2014) s tím, že ve věci sice došlo k poškození stroje nahodilou
událostí, ale za situace, kdy se jednalo o škodu, kterou je povinen podle
smlouvy nahradit žalobkyni její smluvní partner (mechanickou závadu na
generátoru odstranil autorizovaný poskytovatel servisních služeb a vykonavatel
údržby generátoru), jedná se o případ, kdy účastnice smlouvou vyloučily
pojistné plnění, a to z důvodu, že věcná škoda nebyla pojistnou událostí.
Odvolací soud se však nezabýval (stranám známým) účelem této výluky pro
sjednaný pojistný vztah, ani otázkou ujednaného rozsahu této výluky čl. 4 odst.
1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro škody (finanční ztrátu), které
by jinak byly kryty pojištěním přerušení provozu.
30. Kromě odvolacím soudem prezentovaného pohledu, dle kterého je nárok
na pojistné plnění z pojištění přerušení provozu podmíněn tím, že i poškození,
zničení nebo ztráta věci sloužící pojištěnému provozu sjednaným pojištěním
(věcná škoda) má být hrazena pojistitelem v rámci pojistného plnění (tj. je
pojistnou událostí), je nutno posoudit i argumentaci předloženou dovolatelkou.
Dle ní je sice vznik nároku na pojistné plnění z pojištění přerušení provozu
podmíněn vznikem věcné škody ve smyslu čl. 6.1 Pojištění přerušení provozu,
výluka dle čl. 4 odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek však omezuje
toliko rozsah škody, která není kryta pojistným plněním. Sama skutečnost, že
náhrada věcné škody byla poškozenému vyrovnána v rámci ručení poskytovatele
servisní služby, (a proto není pojistnou událostí), nevylučuje náhradu finanční
ztráty, která vznikla z omezení provozu v důsledku téže věcné škody, v rozsahu,
ve kterém tato škoda (finanční ztráta) nemůže dle smlouvy nebo zákona být
uplatněna vůči dodavateli, smluvnímu partnerovi nebo opravci [výluka čl. 4
odst. 1 písm. g) doplňkových pojistných podmínek pro pojištění strojů].
31. Jestliže v dalším řízení nebude lze pochybnosti o obsahu tohoto
právního jednání odstranit ani za použití výkladových metod shora popsaných, je
pak namístě posoudit i výklad contra proferentem k tíži toho, kdo výrazu použil
první (§ 557 o. z.). (K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo
468/2021.)
32. Závěrem dovolací soud zdůrazňuje, že nikterak nepředjímá, k jakému
výsledku by měl výklad pojistných podmínek dospět; to mu ostatně nepřísluší.
Jde tu jen o to, aby byly zjištěny právně významné okolnosti a aby byl výklad
na jejich základě (při respektu k recentním interpretačním pravidlům) řádně
proveden.
33. Z výše uvedeného se tak podává, že se odvolací soud při posouzení
otázky interpretace sporného ujednání stran odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu a tuto otázku posoudil nesprávně.
34. Vzhledem k tomuto závěru se Nejvyšší soud již nemusel zabývat druhou
položenou otázkou týkající se posouzení dovolatelky jako slabší smluvní strany.
V. Závěr
35. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ve výroku o věci samé
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil též toto
rozhodnutí (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí,
jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu