Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Davida Siudy, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 21 Cdo 1384/2018 ze dne 29. 5. 2018, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 16 Co 104/2017 ze dne 30. 8. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 83 C 23/2016 ze dne 31. 3. 2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané mu podle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce, protože pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro práci báňského záchranáře. Mezi účastníky bylo sporné, zda příčinou jeho zdravotní nezpůsobilosti je pracovní úraz kolene, který utrpěl dne 7. 9. 2014, nebo jiné onemocnění, konkrétně obecné onemocnění páteře, které se u stěžovatele projevovalo od září 2010 a vyvrcholilo v únoru 2013 operací páteře.
Soudy na základě znaleckých posudků dospěly k závěru, že v rozhodném období činilo stěžovatele dlouhodobě nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce báňského záchranáře onemocnění páteře samo o sobě, bez ohledu na případné následky pracovního úrazu kolene. Výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 9. 2015 posoudily jako platnou, neboť dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost k výkonu dosavadní práce ke dni podání výpovědi byla v souladu s použitým výpovědním důvodem, tedy v důsledku jiných skutečností, než je pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení touto nemocí.
Současně nebyly shledány ani jiné důvody neplatnosti přezkoumávané výpovědi.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že problémy s páteří nebyly příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, neboť krátce po operaci páteře nastoupil do práce a podával 100% výkony v náročné důlní záchranářské práci. Tvrdí, že jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl způsoben pracovním úrazem kolene. Má výhrady vůči dokazování znaleckými posudky. Namítá, že soudy pracovaly se znaleckým posudkem MUDr. Marty Kotasové, jehož údaje byly v části týkající se operace ploténky získány nezákonně (žalobce nezprostil mlčenlivosti zdravotnická zařízení) a navíc byly neúplné. Soudy ani nezadaly zpracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2399/08
.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ). Ústavní soud tak zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly. Závěry, podle nichž dlouhodobá zdravotní nezpůsobilost stěžovatele k výkonu dosavadní práce báňského záchranáře ke dni podání výpovědi byla v souladu s použitým výpovědním důvodem, řádně objasnily a uvedly, na základě jakých důkazů a úvah k nim dospěly.
Mimo jiné poukázaly na závěry znaleckého posudku, podle něhož výkon práce důlního záchranáře, která vyžaduje tělesnou zdatnost a nadprůměrně dobrý zdravotní stav, se neslučuje s prokázaným postižením páteře. Pokud stěžovatel nebyl zdravotně způsobilý již k datu 1. 5. 2013, není důvodu se zabývat tím, zda utrpěl či neutrpěl pracovní úraz dne 7. 9. 2014. Není ani nutné, aby po operaci páteře potíže přetrvávaly a byla prokázána dlouhodobá léčba páteře, neboť zákonným předpokladem výpovědi podle § 52 písm. e) zákoníku práce je, aby zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, nikoliv aby byl dlouhodobě léčen, a teprve poté by mu mohla být dána výpověď z pracovního poměru.
Krajský soud se vyjádřil i k námitkám týkajícím se znaleckého posudku. Uvedl, že znalec MUDr. Šlégl jako znalec z oboru zdravotnictví, ortopedie a traumatologie se v posudku zabýval zdravotním stavem stěžovatele pouze z hlediska úrazu kolene, nikoli z hlediska provedené operace páteře, kterým se zabývala MUDr. Kotasová jako znalkyně z oboru zdravotnictví, specializace posudkové lékařství. Mezi posudky tak nebylo možné shledat nějaký rozpor a nebylo nutno zadávat vypracování revizního znaleckého posudku.
Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu souladným s dosavadní judikaturou (např. sp. zn. 21 Cdo 4468/2010, 21 Cdo 224/2013, 21 Cdo 2866/2014, 21 Cdo 727/2015, 21 Cdo 1804/2015), přičemž zdůraznil, že podstatné je zjištění skutečného důvodu pro nezpůsobilost zaměstnance k výkonu dosavadní práce. Tedy zda jde skutečně o okolnosti uvedené v ustanovení § 52 písm. e) zák. práce, a nikoli o to, pro jakou konkrétní nemoc či poškození se zaměstnanec léčí a pro kterou je v pracovní neschopnosti. Dále dodal, že znalkyně MUDr. Kotasová postupovala v souladu se zněním ustanovení § 65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, podle kterého do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi mohou bez jeho souhlasu v nezbytném rozsahu nahlížet také soudní znalci ve zdravotnických oborech, kteří byli pověřeni vypracováním znaleckého posudku pro řízení před soudem.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však není z ústavního hlediska co vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Poukaz stěžovatele na shora uvedený nález není případný, neboť závěry zde uvedené se vztahuji na jinou skutkovou i právní situaci. K aplikaci závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu navíc nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu