Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Pavly Kňávové, zastoupené Mgr. Evou Láskovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 102/2025-48 ze dne 24. 7. 2025 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 30/2025-9 ze dne 14. 5. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Energetického regulačního úřadu, sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, sídlem tř. Kosmonautů 189/10, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka brojí jako vlastnice pozemku parc. č. 868/14, katastrální území N., proti tomu, že město O. údajně zřídilo na sousedním pozemku parc. č. 1209/1 sloup veřejného osvětlení, dle jejího tvrzení bez potřebných veřejnoprávních povolení a v ochranném pásmu vedení vysokého napětí. Následkem toho dochází podle tvrzení stěžovatelky k omezení vlastnického práva k jejímu pozemku. Toto omezení spatřuje v tom, že její stavební záměr nebyl povolen, protože jej stavební úřad podmiňuje přeložením nadzemního vedení pod zem. To stěžovatelka odmítá a má za to, že je nucena nést náklady protiprávního jednání jiného subjektu.
2. Stěžovatelka podala trestní oznámení týkající se tvrzené nepovolené stavby. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, stěžovatelku vyrozumělo o tom, že věc postoupilo věcně příslušnému Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen "ERÚ"). Ten následně stěžovatelku informoval, že zahájené přestupkové řízení ukončil odložením věci, protože došlo k promlčení odpovědnosti za případný přestupek.
3. Následně se stěžovatelka obrátila na Krajský soud v Brně s žalobou. Domáhala se určení, že je ERÚ nečinný ve věci podnětu stěžovatelky na zahájení řízení z moci úřední "ve věci porušení zákona", a uložení povinnosti rozhodnout o podnětu. Vůči policii se domáhala určení, že je nečinná ve věci trestního oznámení proti Statutárnímu městu Olomouc a společnosti ČEZ Distribuce, a. s., a domáhala se uložení povinnosti "učinit příslušné procesní rozhodnutí" v 30denní lhůtě.
4. Krajský soud žalobu odmítl pro nesplnění podmínek řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále také "s. ř. s.")]. Dospěl k závěru, že stěžovatelka se u ERÚ fakticky domáhala zahájení přestupkového řízení, čehož však podle ustálené judikatury správních soudů nelze zásahovou žalobou dosáhnout. Vůči policii se pak domáhala posouzení obsahu jí podaného trestního oznámení, přičemž však policie nevystupuje jako správní orgán v oblasti veřejné správy, a proto přezkum jejího postupu nespadá do působnosti správních soudů.
5. Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") kasační stížnost stěžovatelky zamítl, korigoval však právní závěr krajského soudu v tom smyslu, že důvodem neprojednatelnosti zásahové žaloby proti policii je (opět) to, že stěžovatelka nemá subjektivní právo domáhat se zahájení přestupkového řízení proti třetí osobě, a to ani jako potenciální poškozená. II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 1671/21 ze dne 27. 7. 2021 argumentuje, že existuje veřejný zájem na zajištění bezpečných, spolehlivých a dostupných dodávek elektrické energie obyvatelstvu. Postup města Olomouc, který umístil na pozemku sloup veřejného osvětlení bez potřebných povolení a bez prověření jeho bezpečnosti, tedy zasahuje do oprávněných zájmů obyvatel a jejich práva na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny základních práv a svobod) a bezpečného životního prostředí. Na vznikající ohrožení ani jeden z vedlejších účastníků nijak nereagoval. Stát však má pozitivní povinnost v takovém případě konat a jednotlivce účinně chránit (s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva López Ostra proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 16798/90).
7. Stěžovatelka rozporuje, že postup vedlejších účastníků nepředstavoval nezákonný zásah, proti němuž se mohla bránit před správním soudem. Namítá, že nemá k dispozici jiné prostředky ochrany, takže dochází k "legitimizaci libovůle". "Nenárokovost" zahájení řízení z moci úřední podle ní nemůže mít za následek vyloučení ochrany jejích práv. Jsou tak podle ní splněny podmínky pro to, aby správní soudy postupovaly ve smyslu rozhodnutí ŽAVES (rozsudek rozšířeného senátu č. j. 6 As 108/2019-39 ze dne 26. 3. 2021, č. 4178/2021 Sb. NSS) a považovaly nezahájení řízení za nezákonný zásah. Má za to, že byla vystavena porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, porušení svobody podnikat a práva na soudní ochranu. Poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí, která se nevypořádala s její argumentací k tomu, že protiprávní stav nadále trvá.
8. Stěžovatelka také poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 52/2025-44 ze dne 17. 7. 2025 (stěžovatelka kasační stížností brojila mj. proti odmítnutí své žaloby proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby daného sloupu veřejného osvětlení). V ústavní stížnosti tvrdí, že toto rozhodnutí NSS odhaluje, že v napadených rozhodnutích naopak správní soudy postupovaly přehnaně formalisticky. Přípis policie měl být podle jejího názoru po materiální stránce považován za rozhodnutí správního orgánu. Současně namítá, že měla být poučena krajským soudem o tom, že jde podle něj o nezákonný zásah, a měla tak dostat příležitost k odstranění vad návrhu. Odlišný postup krajského soudu vedl k tomu, že jejím právům byla odepřena soudní ochrana.
9. Stěžovatelka se domáhá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jí hrozí vážná a obtížně napravitelná újma. Současně žádá přednostní projednání návrhu a domáhá se přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, ale že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti je ze své podstaty prostředkem ochrany ústavně chráněných subjektivních práv stěžovatele. Nejde o prostředek, jímž by se mohla stěžovatelka (nebo jiný navrhovatel) domáhat ochrany veřejného zájmu cestou actio popularis (viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/25 ze dne 25. 6. 2025). Proto se Ústavní soud zaměřil na ta tvrzení v ústavní stížnosti, která mohou svědčit o možném dotčení a případně porušení ústavně chráněných práv stěžovatelky. Již na tomto místě je přitom třeba podotknout, že argumentace stěžovatelky není přehledná, často zůstává nerozpracovaná, a tomu odpovídá způsob jejího vypořádání.
12. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka obrátila na správní soudy, ale její žaloba nebyla meritorně projednána, zabýval se Ústavní soud tím, zda byl stěžovatelce odepřen přístup k soudu jako komponent práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
13. Dospěl však k názoru, že k porušení práva na přístup k soudu nedošlo. Způsob, jímž se lze domáhat soudní ochrany, je vždy specifikován na úrovni konkrétního procesního předpisu v podobě zákona (jak plyne též z čl. 36 odst. 4 Listiny). Jedním z předpokladů projednatelnosti zásahové žaloby (§ 82 a násl. s. ř. s.) je, že směřuje k ochraně veřejných subjektivních práv žalobce (§ 2 s. ř. s.). Ústavní soud nadále vychází ? stejně jako správní soudy ? z toho, že neexistuje ústavně zaručené právo domáhat se zahájení přestupkového řízení vedoucího k potrestání jiné osoby. Z judikatury Ústavního soudu k této otázce vyplývá, že "nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit pouze z jeho vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mj. principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí. Na druhé straně však neexistuje [...] žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v jehož rámci by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 586/02 ze dne 8. 10. 2002 či podobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1722/19 ze dne 26. 6. 2019). Tento závěr Ústavní soud zastává i po rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci ŽAVES, na nějž stěžovatelka odkazovala (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2479/23 ze dne 12. 2. 2024 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1139/24 ze dne 7. 5. 2024). Stejný závěr ostatně jasně plyne i ze samotného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci ŽAVES (viz jeho bod 84), které tak stěžovatelce neposkytuje oporu pro její právní názor.
14. Své rozhodnutí nadto oba správní soudy řádně odůvodnily způsobem, který zcela odpovídá právu na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud v něm tedy nespatřuje žádný deficit, který by jej vedl k závěru, že stěžovatelčino právo na soudní ochranu bylo porušeno.
15. Ústavní soud ani neshledává, že by rozsudek NSS č. j. 9 As 52/2025-44 jakkoli podporoval tvrzení stěžovatelky, že nyní napadená rozhodnutí jsou příliš formalistická. NSS rozhodoval v jiném typu řízení (stěžovatelka napadala rozhodnutí správních orgánů, nyní se jednalo podle NSS o zásahovou žalobu) a Ústavní soud v právním závěru NSS nenachází nic, co by mohlo podpořit závěr o tom, že stěžovatelka má veřejné subjektivní právo na zahájení přestupkového řízení proti jiné osobě, a proto měla být její zásahová žaloba projednána. K tomu připomíná, že NSS rozhodnutí krajského soudu zčásti zrušil, protože krajský soud jednal s nesprávným žalovaným; jen na okraj se vyjádřil k tomu, že stěžovatelčina argumentace byla "dostatečná" na to, aby se jí krajský soud zabýval, nepředjímal však nijak její důvodnost.
16. Co se týče dalších námitek stěžovatelky, tvrzení o porušení čl. 3 odst. 1 Listiny údajnou diskriminací je v ústavní stížnosti obecné a neurčité. Stěžovatelka neoznačuje žádný z tzv. podezřelých rozlišovacích důvodů uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny, na jehož základě by měla být diskriminována, a ohrazuje se zřejmě jen proti (pro ni subjektivně) nepříznivému zacházení, jemuž měla být vystavena. To spatřuje především v tom, jak bylo rozhodnuto stavebním úřadem v územním řízení, což ale leží zcela mimo rámec toho, co napadá ústavní stížností. Co se potom týče tvrzené nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, postačí poukázat na to, že jejími námitkami se správní soudy věcně nezabývaly právě proto, že žalobu odmítly. V tom nelze spatřovat nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí (ve smyslu nevypořádání stěžovatelkou předložené argumentace), neboť jde jen o důsledek procesního vyústění věci. Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných práv ani v tvrzeném nenaplnění poučovací povinnosti krajského soudu. Kvalifikace stěžovatelčiny žaloby jako zásahové plynula z toho, čeho se stěžovatelka domáhala, a k odmítnutí žaloby nedošlo pro odstranitelnou vadu.
17. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
18. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 nebo sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007). V posuzované věci tento předpoklad není naplněn, jelikož k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky nedošlo.
19. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti Ústavní soud rozhodl bez prodlení, nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí NSS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu