Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Vratislava Knotka, zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem, sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 794/2024-180, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. června 2023 č. j. 23 Co 95/2023-132 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2022 č. j. 8 C 64/2021-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení a společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v této věci napadá rozhodnutí obecných soudů v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Podle stěžovatele obecné soudy nedostatečně zkoumaly, zda vedlejší účastnice platně ukončila pracovní poměr se stěžovatelem a zda prokázala, že stěžovatel skutečně porušil povinnost plynoucí z pracovního poměru zvlášť hrubým způsobem.
2. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") dospěl k tomu, že vedlejší účastnice jako tehdejší zaměstnavatel stěžovatele platně rozvázala pracovní poměr na základě okamžitého zrušení pracovního poměru. Vyšel z toho, že stěžovatel byl zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu do Anglie, kde se měl podílet na stavbě u smluvního partnera zaměstnavatele. Stěžovatel byl seznámen s tím, že na pracovišti v Anglii je nulová tolerance užívání návykových látek a jedná se o důvod pro nevpuštění na pracoviště. Při testování však byla u stěžovatele zjištěna přítomnost návykové látky (THC) a smluvní partner zaměstnavatele mu zakázal přístup na pracoviště. Zaměstnavatel tak byl nucen zajistit přesun stěžovatele zpět do České republiky a zajistit za něj náhradu. Později byla stěžovateli doručena vedlejší účastnicí listina, kterou okresní soud vyložil jako platné okamžité zrušení pracovního poměru. Samotný text i co do vymezení důvodu okamžitého zrušení považoval okresní soud za dostatečně určitý, a žalobu stěžovatele na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto zamítl.
3. Rozsudek okresního soudu následně potvrdil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Přihlédl zejména ke konkrétním okolnostem dané situace - zejména bylo pro krajský soud podstatné, že byl stěžovatel vyslán na zahraniční pracovní cestu, zavázal se dodržovat tamější předpisy, ale nesplnil podmínky pro vstup na pracoviště. Podle krajského soudu tedy nebylo podstatné, jaká byla hladina zjištěných návykových látek. Už jejich samotná přítomnost vykázaná v testu zabránila tomu, aby zaměstnanec mohl vykonávat práci na pracovišti, a vzhledem ke konkrétním okolnostem se proto jednalo o porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud se zabýval jednak otázkou výkladu právního jednání - určitostí textu okamžitého zrušení, jednak otázkou hodnocení intenzity porušení povinnosti a hledisek pro její posouzení. Podle Nejvyššího soudu se nicméně krajský soud ve svém rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání tak jako nepřípustné odmítl.
5. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásady demokratického právního státu a ochrany základních práv a svobod.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018
sp. zn. IV. ÚS 2301/17
, usnesení ze dne 29. května 2015
sp. zn. I. ÚS 387/15
nebo usnesení ze dne 3. června 2019
sp. zn. III. ÚS 1836/18
).
8. Stěžovatel na prvním místě namítá, že obecné soudy dospěly k tomu, že užíval návykové látky a nesplnil podmínky pro vstup na pracoviště, bez jakékoliv opory v dokazování. Avšak zejména z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu jasně vyplývá, jaké důkazy provedl a jak na jejich základě dospěl k jednotlivým skutkovým zjištěním. Zaměřoval se především na otázku toho, zda stěžovatel podstoupil testování na návykové látky, zda byla přítomnost návykové látky zjištěna a zda se o tom stěžovatel dozvěděl. Kromě výslechů několika svědků poukázal i na přílohu okamžitého zrušení pracovního poměru, která obsahovala výsledky daného testu. I tuto přílohu jednoznačně považoval za doručenou, jelikož stěžovatel listinu s okamžitým zrušením odmítl převzít.
9. Stěžovatel ostatně ani nerozporuje, že by test nebyl proveden nebo že by nebyl seznámen s jeho výsledkem, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz body 27 či 31). Ani v ústavní stížnosti nerozporuje samotnou skutečnost, že k testování došlo a jaký byl jeho výsledek. Fakticky brojí spíše vůči hodnocení této skutečnosti jako porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem, jak to vyžaduje § 55 zákoníku práce pro naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, což ale zjevně představuje jen otázku výkladu a aplikace podústavního práva.
10. Stěžovatel tvrdí, že v samotném výsledku testu nelze spatřovat takové porušení povinnosti. S touto námitkou se však obecné soudy podrobně vypořádaly. Krajský soud mimo jiné zdůraznil, že přihlédl ke konkrétním okolnostem dané situace. I když by v jiných případech zřejmě bylo nutné zjišťovat množství návykové látky či zda a jak jsou ovlivněny duševní funkce a výkonnost stěžovatele, v tomto případě byl samotný výsledek testu dostačující pro závěr o hrubém porušení povinnosti, jelikož tím stěžovatel nesplnil podmínky pro vstup na pracoviště, nemohl vykonávat práci a zaměstnavatel musel zajistit jeho návrat a náhradu za něj. Důležitost těchto okolností (a jejich soulad a správnost jejich aplikace s ustálenou judikaturou) potvrdil a v napadeném usnesení podrobně vyložil i Nejvyšší soud.
11. Ústavní soud na těchto závěrech nespatřuje nic ústavně nesouladného. Naopak jejich zdůvodnění v napadených rozhodnutích působí rozumně a přesvědčivě. Je též zřejmé, že mají podklad v dostatečně provedeném dokazování. Žádný extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy či opomenutý důkaz Ústavní soud v této věci neshledal (a stěžovatel kromě obecných námitek ani žádnou konkrétní výtku nevznáší).
12. Ani odkaz stěžovatele na usnesení ze dne 10. května 2017
sp. zn. III. ÚS 912/17
není přiléhavý. Ústavní soud se v tomto usnesení především nezabýval věcně podmínkami, za kterých je vstup na pracoviště pod vlivem návykové látky či alkoholu dostatečně intenzivním porušením povinnosti pro naplnění důvodu pro rozvázání pracovního poměru, nýbrž pouze odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, protože nedosahovala ústavněprávní roviny. Nanejvýš lze toto usnesení chápat jako ústavněprávní aprobování výkladu Nejvyššího soudu, že pro naplnění zákonných důvodů rozvázání pracovního poměru nestačí jen zkoumat, zda zaměstnanec vstupoval na pracoviště pod vlivem alkoholu, ale i další konkrétní okolnosti případu. Ani s tímto závěrem ale napadaná rozhodnutí nejsou v rozporu.
13. Stěžovatel dále vznáší námitky proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily listinu, kterou měl obdržet od vedlejší účastnice a na jejímž základě měl být okamžitě zrušen pracovní poměr stěžovatele. Stěžovatel touto námitkou fakticky rozporuje způsob, jakým soudy tuto listinu hodnotily (a jak vyložily dané právní jednání), do čehož Ústavní soud nemá důvod vstupovat, pokud skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz nález ze dne 18. ledna 2022
sp. zn. III. ÚS 2049/21
(N 6/110 SbNU 61)].
14. I s touto námitkou se ostatně zevrubně vypořádaly již obecné soudy. V odůvodnění napadených rozhodnutí popsaly zásady výkladu právních jednání, a jak je aplikovaly v této věci. Byť byla listina nazvaná výpověď, z celého textu byla zřejmá vůle okamžitě zrušit pracovní poměr (výslovně v ní bylo zmíněno, že je pracovní poměr rušen "okamžitě", k jakému konkrétnímu datu a s odkazem na příslušné ustanovení zákoníku práce). Bez ohledu na jejich kvalifikaci byl též dostatečně skutkově vymezen důvod pro okamžité zrušení, jelikož bylo zřejmé, že zaměstnavatel reagoval na přítomnost návykových látek u stěžovatele odhalené příslušným testem. Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze v tomto ohledu zcela odkázat.
15. Stěžovatel svou ústavní stížnost dále doplňuje o množství odkazů na různá rozhodnutí Ústavního soudu akcentující vybrané obecné postuláty, aniž by blíže vysvětlil, jak dopadají na projednávanou věc. I vzhledem k výše vypořádaným konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla s těmito zásadami v rozporu, a jednotlivě se těmito odkazy nezabýval.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož neshledal porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu