USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se
sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalovanému Works L & W
group s. r. o. se sídlem v Opatovicích nad Labem, Pohřebačka č. 225, IČO
28817630, zastoupenému Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Hradci
Králové, Pražská třída č. 13/84, o neplatnost rozvázání pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 64/2021, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
ze dne 22. června 2023, č. j. 23 Co 95/2023-132, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jitky
Uhlířové, advokátky se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída č. 13/84.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 22. 6. 2023, č. j. 23 Co 95/2023-132, není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti
dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky
byly posouzeny jinak. K zásadám pro výklad právních jednání srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod
č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní
judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo
2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo
620/2021, a v nich vyjádřený právní názor, že právní jednání se posuzuje podle
svého obsahu (§ 555 odst. 1 občanského zákoníku), že každý projev vůle
(výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího,
jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že
není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v
projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v
dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev
vůle určen (srov. § 556 odst. 1 občanského zákoníku), že kromě úmyslu (záměru)
jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle
přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co
projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah
a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 občanského zákoníku), že
výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění
toho, co bylo skutečně projeveno, a že pomocí výkladu projevu vůle nelze
„nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel
(popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl,
ale neprojevil ji. Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že listina ze dne 16. 7. 2021 je
okamžitým zrušením pracovního poměru, přestože je v záhlaví uvedeno, že se
jedná o výpověď [neboť to „vyplývá přímo z obsahu listiny, kde je výslovně
uvedeno, že pracovní poměr s žalobcem je rušen okamžitě, včetně toho, že
pracovní poměr končí dne 16. 7. 2021 (tj.
téhož dne, kdy byla listina
doručována)“, v listině je odkaz na příslušné ustanovení zákona – § 55 zákoníku
práce – upravující okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem a žalobce
byl s vůlí zaměstnavatele okamžitě zrušit pracovní poměr dne 16. 7. 2021
srozuměn, neboť téhož dne předal žalovanému veškeré pracovní pomůcky a na
pracoviště se poté již nedostavil], je tento jeho závěr v souladu s výše
uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru
zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996,
sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též
dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21
Cdo 3648/2019, a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, z nichž (mimo
jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení
pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl
určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje
naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého
důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného
ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení
pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o
důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo
zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného
orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem
okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité
zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť
pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního
poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit,
proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v
napadeném rozsudku neodchýlil, uzavřel-li, že důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru byl vymezen dostatečně určitě, neboť podle obsahu písemnosti
ze dne 16. 7. 2021 je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru „porušení
smlouvy ve věci užívání návykových látek, které byly u žalobce odhaleny testem
na stavbě zákazníka žalovaného Ingtop v Anglii, stavba Goole“, v příloze
listiny ze dne 16. 7. 2021 je uvedeno, že „koordinátorem bezpečnosti práce bylo
zjištěno, že žalobce byl dne 10. 6.
2021 přítomen na staveništi společnosti
Ingtop v Anglii, stavba Goole, pod vlivem návykové látky, když u něho byl
proveden pozitivní test na přítomnost THC“, a ke skutečnosti, kdy žalobce nebyl
zákazníkem žalovaného Ingtop v Anglii vpuštěn na pracoviště pro absenci
negativního testu na návykové látky, došlo pouze jednou a „oběma účastníkům
pracovněprávního vztahu tak bylo zřejmé, o jakou událost se jedná, kde a kdy k
ní došlo“. Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek
pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro
posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým
způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce
ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k
funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k
době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění
zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností
zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k
tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti
rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu,
zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance
u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku
práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo
1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.]. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen
aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek.
K
některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení
intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější
(závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 1405/2012). Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem odvolací soud v
souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu přihlédl ke
„specifickým“ okolnostem případu, jimiž jsou zejména „porušení povinnosti
žalobce v cizině, zbytečně vynaložené náklady na straně žalovaného na cestu
jiného pracovníka, nevyužitelnost žalobce jako pracovníka, kdy nevykonával
práci na pracovní cestě, jeho ztížený návrat do České republiky, nemožnost
žalovaného přidělovat mu práci, nevyužitelnost žalobce jako zaměstnance po
výpovědní dobu a riziko sankce pro žalovaného ze strany jeho smluvního
partnera“, a dospěl k závěru o porušení povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4733/2015, nezabýval-li se tím, zda
„hodnota nějaké návykové látky“ vůbec mohla ovlivnit duševní funkce a celkovou
pohotovost žalobce, činí tak neopodstatněně, neboť z hlediska intenzity
porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem
vykonávané práci nebyla rozhodující míra vlivu zjištěné návykové látky na
duševní funkce a celkovou pohotovost žalobce, nýbrž – spolu s dalšími výše
uvedenými okolnostmi případu – skutečnost, že vstoupil na pracoviště u
zákazníka žalovaného ve Velké Británii pod vlivem návykových látek, přestože se
v pracovní smlouvě zavázal, že bude dodržovat předpisy platné na pracovišti
zákazníka zaměstnavatele, se kterými bude seznámen při vstupním školení
zaměstnanci zákazníka nebo investora, pokud bude k výkonu práce vyslán na
montážní pracoviště, a přestože byl podle zjištění odvolacího soudu v rámci
vstupního školení ve Velké Británii dne 28. 5. 2021 výslovně upozorněn na to,
že předpokladem vstupu na pracoviště je nulová tolerance návykových látek v
těle zaměstnance. Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů a způsob, jakým k nim soudy
dospěly (namítá-li zejména, že „žalovaný ve skutečnosti dne 16. 7. 2021 žádný
protokol žalobci nepředával“ a že nebylo prokázáno, že žalobce byl pod vlivem
návykových látek), přičemž z těchto jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné
právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., uplatňuje tím jiný dovolací
důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost
skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v
dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29
Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3829/2011). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v
režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018
Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní
rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího
soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Z obsahu spisu
nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve
svém důsledku představovala dovolatelem namítané porušení jeho práv
garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces ve smyslu tohoto ustanovení nelze interpretovat
tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.