Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. srpna 2025 č. j. 30 Cdo 1456/2025-52, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2024 č. j. 38 Co 251/2024-17 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. září 2024 č. j. 11 C 208/2024-10, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí podle něj porušují i čl. 1, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel se u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") domáhal náhrady majetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). "Titulem" zakládajícím odpovědnost státu podle stěžovatele mělo být pro nezákonnost zrušené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 30 Cdo 2437/2021-50. Okresní soud řízení napadeným usnesením zastavil. Dospěl totiž k závěru, že mezi stejnými účastníky bylo vedeno shodné řízení se shodným předmětem a z obsahově týchž důvodů. Toto řízení bylo (také) pravomocně zastaveno pro překážku věci rozsouzené. Dospěl proto k závěru, že i v právě posuzované věci brání jejímu projednání překážka věci pravomocně rozsouzené.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
4. Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu zastavil a ve zbytku odmítl. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání na samé hraně jeho projednatelnosti. V převažujícím rozsahu je totiž pokračováním prosté polemiky s rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu. Stěžovatelem formulované otázky přípustnost dovolání nezaložily. Ve vztahu k posouzení, zda se jednalo v posuzované věci o totožnou věc s věcí vedené u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 166/2020, je dovolání vadné. Stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní právní otázku ani předpoklady přípustnosti.
5. Podle stěžovatele obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Stěžovatel nebyl poučen o svých procesních právech. Obecné soudy také opomenuly provést všechny stěžovatelem navržené důkazy a jejich neprovedení náležitě nezdůvodnily. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, v čem konkrétně má totožnost předmětu řízení spočívat. Nejvyšší soud dovolání neměl odmítnout pro nepřípustnost. Ve věci nadto rozhodovali vyloučení soudci, neboť ti rozhodovali o věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 2437/2021.
6. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem, a dále se tak zabýval její opodstatněností.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudů vytýká zejména nedostatky co do míry odůvodnění napadených rozhodnutí, opomenutí navrhovaných důkazů nebo pochybení v jeho poučovací povinnosti. Tím však pouze pokračuje ve své polemice z řízení před obecnými soudy, kterou se již zabýval v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud. Ústavní soud na něj v tomto pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud podrobně reaguje na jednotlivé stěžovatelovy námitky a z ústavněprávního hlediska nelze jeho odůvodnění nic vytknout. Argumentace Nejvyššího soudu je ostatně v ústavní stížnosti reflektována minimálně.
8. Z kontextu ústavní stížnosti lze dále dovodit, že stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem ohledně totožnosti věci s jiným řízením, která již byla pravomocně skončena. Nejvyšší soud nicméně v tomto rozsahu posoudil dovolání jako vadné. Ústavní soud připomíná, že subsidiarita ústavní stížnosti není v jeho judikatuře vnímána pouze formálně, ale projevuje se i materiálně. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se vztahuje i na posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (usnesení ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 2830/24
, bod 10, nebo ze dne 12. 4. 2023
sp. zn. I. ÚS 2228/22
, bod 21). Jinými slovy, má-li se Ústavní soud věcně zabývat konkrétní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti, musí i ve vztahu k ní stěžovatel efektivně vyčerpat opravné prostředky, a dát tím obecným soudům příležitost se k takové námitce vyjádřit. Ústavní soud si od Nejvyššího soudu vyžádal stěžovatelem podané dovolání. Nezjistil přitom žádné ústavněprávně relevantní pochybení v postupu Nejvyššího soudu, který v této části odmítl dovolání jako vadné. Tato námitka tak nebyla uplatněna před Nejvyšším soudem řádně a Ústavní soud k ní tak nepřihlédl.
9. Výše uvedené závěry platí i pro namítanou podjatost některých soudců Nejvyššího soudu. Je primárně rolí obecných soudů, aby se podjatostí rozhodujících soudců zabývaly (srov. usnesení ze dne 29. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2164/23
, bod 10, nebo ze dne 18. 7. 2023
sp. zn. I. ÚS 1618/23
, bod 8). Ústavní soud u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel byl poučen o složení senátu a o možnosti brojit proti němu námitkou podjatosti. K jejímu podání mu byl poskytnut dostatečný prostor, čehož stěžovatel nevyužil. Z posuzované věci nevyplývá žádný důvod, proč tak nemohl učinit a stěžovatel jej ani netvrdí. V souladu s výše citovanou judikaturou tak jde o námitku materiálně nepřípustnou a Ústavní soud k ní nepřihlédl.
10. Ostatní námitky stěžovatele vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela postrádají ústavněprávní přesah. Jakkoliv má stěžovatel za to, že dovolání mělo být přípustné, opakuje pouze svou argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu