USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. S., zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Hybešova 3041/6, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 200 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 208/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2024, č. j. 38 Co 251/2024-17, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 11 C 208/2024-10, zastavil řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 10. 2024, č. j. 38 Co 251/2024-17, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Částky 200 000 000 Kč s úrokem ve výši 8,25 % od 23. 1. 2021 do zaplacení a částky 20 252 054 Kč s úrokem ve výši 11,75 % ročně od 16. 4. 2022 do zaplacení se žalobce domáhal jako náhrady majetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Uvedl, že „titulem“ je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 2437/2021-50, „který přiznal majetkovou škodu 200 000 000 Kč s příslušenstvím“ a že „pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno“. Dále uvedl, že částka 20 252 054 Kč představuje kapitalizovaný úrok ve výši 8,25 % z částky 200 000 000 Kč za dobu od 23. 1. 2021 do 15. 4. 2022, ze které mu pak od 16. 4. 2022 náleží úrok ve výši 11,75 %.
4. Usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v celém jejich rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen usnesení odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
7. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II usnesení soudu prvního stupně a proti výroku II usnesení odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jak byl žalobce v napadeném rozhodnutí (byť chybně i ve vztahu k výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně) poučen.
8. Pokud pak jde o dovolání proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku I usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
9. Podané dovolání je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné a rovněž poměrně nepřehledné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce a nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalobce jednak namítá, že (1) odvolací soud porušil § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř. tím, že opomenul provést všechny žalobcem navržené důkazy, aniž tento postup náležitě zdůvodnil, a rovněž neuvedl, v čem spatřuje totožnost předmětu řízení; napadené usnesení tedy žalobce považuje za nepřezkoumatelné (v této souvislosti zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Dále namítl, že (2) ve věci došlo k podstatnému porušení zákona, neboť byl odvolacím soudem v napadeném usnesení nesprávně poučen o nepřípustnosti dovolání v této věci, čímž mu měl být odňat přístup k Nejvyššímu soudu a bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces (v této souvislosti žalobce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1467/18).
10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá procesněprávní otázka tzv. opomenutých důkazů a nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. V první řadě odvolací soud nezatížil své rozhodnutí tzv. nepřezkoumatelností, neboť v něm jednoznačně vyložil, z jakých důvodů a na jakém podkladě dospěl k závěru, že zastavení řízení pro neodstranitelnou překážku věci rozsouzené bylo v daném případě namístě, poněvadž ve věci stejných účastníků a se stejným předmětem řízení již bylo v jiném řízení (věc vedená u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 166/2020) pravomocně věcně rozhodnuto, což vedlo již k pravomocnému zastavení co do účastníků i předmětu totožného řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 13/2024 (viz odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 3 a 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobce byl zjevně schopen na závěry odvolacího soudu reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Poukazoval-li žalobce v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, s tím, že se jedná o „obdobný případ“ a že v něm dovolací soud „spatřil porušení ustanovení § 132 o. s. ř. (neprovedení stěžovatelem navržených důkazů) a neprovedení řádného odůvodnění rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.“, tak toto rozhodnutí se týká zcela odlišné problematiky (vad žaloby a možnosti jejího odmítnutí dle § 43 odst. 2 o. s. ř.) a žádné žalobcem uváděné závěry neobsahuje. Odvolací soud se tudíž napadeným rozhodnutím od tohoto usnesení odchýlit nemohl.
11. Pokud se žalobce v části dovolání pokusil svůj žalobní požadavek blíže upřesnit tak, aby vyloučil existenci překážky věci rozsouzené, tak k tomu Nejvyšší soud dodává, že pro jeho rozhodnutí je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Navíc ve vztahu k posouzení, zda se ve věci jednalo o totožnou věc s věcí vedenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 166/2020, žalobce v dovolání nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani předpoklady její přípustnosti (namítal pouze nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, která však dána není, jak je uvedeno výše). V tomto rozsahu je tedy dovolání žalobce vadné.
12. Co se týče námitky, že odvolací soud opomenul provést všechny žalobcem navržené důkazy, tak v daném případě ani soud prvního stupně, ani odvolací soud žádné dokazování neprováděl, neboť před věcným projednáním žaloby řízení zastavil pro existenci neodstranitelné překážky řízení, a to překážky věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Tato námitka se tudíž s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu zcela míjí, neboť tzv. opomenutý důkaz představuje důkazní návrh, jenž soud neprovedl, aniž ve svém rozhodnutí řádně vyložil, z jakého důvodu tak učinil, příp. jej provedl, ale ve svém rozhodnutí nevyložil, z jakého důvodu k němu nepřihlížel (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019), odvolací soud však ve věci žádné dokazování neprováděl a žalobou se (z důvodu existence neodstranitelné překážky řízení) věcně nezabýval. V tomto směru tudíž nemůže námitka opomenutí důkazů přípustnost dovolání založit, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Ani námitka nesprávného poučení o nepřípustnosti dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť byť napadené usnesení skutečně chybné poučení o nepřípustnosti dovolání proti němu obsahuje, k žádné újmě na právech žalobce vlivem této skutečnosti nedošlo, poněvadž žalobce i přes toto poučení včasné dovolání podal, a to ve lhůtě prodloužené z důvodu chybného poučení tři měsíce od doručení napadeného usnesení. Ani přisvědčení důvodnosti této námitky by tudíž nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž nemohou přípustnost dovolání založit otázky akademické či spekulativní (byť i Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze takové, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Pokud žalobce v této souvislosti poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1467/18, tak k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že tento nález řeší odlišnou problematiku, a to jak má postupovat Ústavní soud v případě, že stěžovatel včasnou ústavní stížností napadne rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, aniž proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, neboť se řídil chybným poučením o nepřípustnosti dovolání, které již podat nemůže. Tato situace však v dané věci nenastala, neboť Ústavní soud stížnost žalobce odmítl s tím, že ještě může podat dovolání, což žalobce včas učinil.
14. Pokud jde o námitku procesní vady, kterou žalobce zpochybnil správnost postupu spočívajícího v nedoručení předmětné žaloby žalované před odmítnutím žaloby (správně má být uvedeno před zastavením řízení; poznámka Nejvyššího soudu), aniž ji formuloval jako dovolací otázku včetně vymezení její přípustnosti, pak nejenže tato opět nepostihuje případnou újmu na procesních právech dovolatele (v důsledku čehož by ani odlišné řešení této otázky nemohlo pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí), ale zároveň platí, že k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.
15. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021, nebyla žalobci přiznána náhrada majetkové újmy ve výši 200 000 000 Kč s příslušenstvím, jak žalobce opakovaně uvádí, nýbrž jím byla pouze ohledně této částky zrušena usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího o odmítnutí žaloby pro vady a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
16. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 8. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu