Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2028/2021-167 ze dne 3. listopadu 2021 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 20/2021-130 ze dne 18. února 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 264/2017-88 ze dne 29. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly jeho žalobě o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Podle stěžovatele nebyl správně aplikován princip trestního práva ultima ratio a v důsledku toho bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok II). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 4 písm. a) trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že nedáním přednosti v jízdě způsobil dne 17. října 2008 dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno jemu zapůjčené vozidlo a další vozidlo řízené jeho vlastníkem, který uplatnil nárok na pojistné vyšší, než jaký odpovídal škodě, jež měla vzniknout při předmětné nehodě.
Trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. srpna 2011 a 9. prosince 2013 byla podána obžaloba na organizovanou skupinu 25 osob pro 15 samostatných skutků. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 4 T 228/2013 ze dne 6. dubna 2016, vyhotoveným (až) dne 31. ledna 2017, byl stěžovatel obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť nebyl prokázán úmysl způsobit dopravní nehodu ani předchozí domluva s ostatními osobami. Před podáním obžaloby trvalo vyšetřování dva roky a čtyři měsíce, nalézací soud rozhodl věc rovněž za dva roky a čtyři měsíce, následně trvalo přes devět měsíců, než byl rozsudek vyhotoven písemně, a teprve poté vzal dne 22.
února 2017 státní zástupce odvolání zpět. Celkově řízení trvalo pět a půl roku.
4. Stěžovatel se jako poškozený domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 250 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení. Namítal, že jeho účast na skupinové věci byla minimální, na nepřiměřené délce se nepodílel a nemohl ji ovlivnit. V obdobné trestní věci bylo trestní stíhání rozděleno na proces s hlavními pachateli a zvlášť s ostatními osobami; proto měla být i jeho věc projednávána samostatně. Vedlejší účastnice o žádosti stěžovatele na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), ve stanovené lhůtě nerozhodla, a stěžovatel proto podal žalobu o náhradu újmy u civilního soudu.
5. Nalézací soud se zabýval okolnostmi majícími vliv na délku trestního řízení před podáním obžaloby i před soudem prvního stupně. Na základě svých zjištění a relevantní judikatury dospěl k závěru, že délka byla přiměřená složitosti věci a žalobu zamítl.
6. Odvolací soud odmítl odkaz stěžovatele na "obdobné" případy, v nichž bylo rozhodnuto během kratší doby, nebo byly věci některých obžalovaných vyloučeny k samostatnému projednání, a to pro odlišné okolnosti těchto věcí [§ 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb.]. Podle odvolacího soudu neexistuje "obecně závazná doba", po jejímž překročení lze řízení považovat za nepřiměřeně dlouhé; se závěry nalézacího soudu se ztotožnil a jeho rozsudek potvrdil.
7. Nejvyšší soud se zabýval přiměřeností délky řízení projednávané věci s ohledem na její složitost i význam pro stěžovatele a uzavřel, že rozhodnutí je v souladu se stanoviskem sp. zn. Cpjn 206/2010 [část IV, bod c)].
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že pokud by jeho věc byla s ohledem na účast jen na jediném skutku vyloučena a rozhodnuta samostatně, netrvalo by celkově řízení tak dlouho. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je věcí státu zorganizovat soudnictví tak, aby byla chráněna základní práva a svobody a nedostatky v organizaci nemohou jít k tíži občanů [viz nález sp. zn. I. ÚS 210/04 ze dne 14. září 2004 (N 127/34 SbNU 297)]. Projednání věci společně s dalšími skutky nesouvisejícími se stěžovatelem a z toho vyplývající časová náročnost nemůže být posuzována v jeho neprospěch, což měl konstatovat i Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 30 Cdo 1166/2020-207 ze dne 28. ledna 2021, podle něhož "okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení". Přesto v projednávané věci tentýž senát Nejvyššího soudu učinil závěr opačný, aniž by srozumitelně vysvětlil, proč ze své judikatury nevycházel [viz i nález sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. listopadu 2016 (N 223/83 SbNU 481)]. Stěžovatel odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byl přiznán nárok na odčinění za průtahy i za kratší dobu (3-4 roky), nadto v civilních věcech, na které se nevztahuje princip ultima ratio trestního práva. Uvedený princip podle něj představuje záruku, že věc bude projednána urychleně a bez zbytečných průtahů. Odkazuje také na nálezy Ústavního soudu [ sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. srpna 2017 (N 146/86 SbNU 481), sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. června 2017 (N 107/85 SbNU 759) a sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. listopadu 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], týkající se nepřiměřenosti délky trvání správních řízení v délce přibližně tří a půl roků.
9. Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice. Soudkyně nalézacího soudu zcela odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Předseda senátu odvolacího soudu poukázal na specifika jednotlivých řízení a uvedl, že konkrétní okolnosti podle něj vylučují závěr o nepřiměřené délce projednávání věci. Vedení společného řízení proti všem spoluobviněným nepovažuje odvolací soud za exces, souvisí-li jednotlivé skutky okruhem osob, místem i způsobem provedení.
11. Předseda senátu Nejvyššího soudu především odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Odkazy stěžovatele na judikaturu postrádají srovnání s konkrétními okolnostmi provázejícími jednotlivé věci. Stěžovatelovu argumentaci považuje za polemiku s vyslovenými právními závěry, v níž není přihlédnuto k aplikované judikatuře týkající se přiměřenosti délky konkrétního (trestního) řízení a zákonných podmínek podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
12. Podle vedlejší účastnice není ústavní stížnost důvodná; stěžovatel odmítá postup obecných soudů proto, že nepřisvědčily jeho názoru, podle něhož měla být jeho věc souzena samostatně. Obecným soudům nepřísluší při projednávání nároku na odčinění újmy za nepřiměřenou délku řízení hodnotit důvody společného vedení věci, ale výhradně hodnotit, zda nastaly okolnosti stanovené v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Vedlejší účastnice odkázala na napadené usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
13. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice byla zaslána stěžovateli, který v replice vytýká odvolacímu i Nejvyššímu soudu, že se nezabývaly komplexně délkou řízení, ale kladou důraz na jeho složitost, a tedy nenahlížejí na věc z pozice poškozeného, přestože subjektivní vnímání nejistoty stěžovatele je nejvýznamnějším kritériem. K uvedenému stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Bock proti SRN č. 22051/07 ze dne 29. března 1989) či Ústavního soudu [ sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 247/59 SbNU 515)], podle kterých je hlavním kritériem význam předmětu věci pro poškozeného. Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. srpna 2021 "[n]avzdory principu presumpce neviny ovlivňuje již samotné trestní stíhání osobní život obviněného, zejména zasahuje do jeho osobní cti a dobré pověsti ... Takový zásah je o to citelnější, bylo-li trestní řízení skončeno zprošťujícím rozsudkem". Proto nelze nepřiměřenost doby trvání řízení hodnotit z pozice rozhodujícího orgánu (soudce), ale optikou poškozeného. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvádí, že jde o projev oportunismu, v němž je opomenut význam věci pro poškozeného.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud zasahuje teprve tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
15. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle čl. 36 odst. 3 Listiny právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem.
17. Podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát za škodu způsobenou při výkonu státní moci a za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 1 odst. 1 a 3), a to včetně újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí ve stanovené nebo přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1). Vznik nemajetkové újmy nesprávným úředním postupem je nutno podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. hodnotit v kontextu konkrétních okolností případu: délkou řízení (a), složitostí věci (b), podílem poškozeného na průtazích (c), postupem orgánů veřejné moci (d) a významem pro poškozeného (e).
18. Trestněprávní vztah je vztahem mezi státem a jednotlivcem; státní moc iniciuje trestní stíhání, způsob postupu v řízení a rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným trestním zákonem, účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného (zejména na osobní svobodu); neméně významné je, aby o vině (nevině) a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Uvedený veřejný zájem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem [viz nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. března 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. června 2008 (N 108/49 SbNU 567) uvádí Ústavní soud následující: "Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce ... je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv."
19. Ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 určil Nejvyšší soud také pravidla pro náhradu imateriální újmy za nepřiměřenou délku řízení. Výklad právní úpravy vychází z relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i judikatury Nejvyššího soudu. Stanovisko bere v úvahu protichůdné složky práva na spravedlivý proces - právo na projednání věci v přiměřené době a požadavek, aby projednávání věci postupovalo v souladu s právními předpisy při zachování ochrany práv všech účastníků. Základním kritériem je nutnost posuzovat každý případ individuálně, s ohledem na okolnosti mající vliv na délku řízení, uvedená v části IV: (a) složitost případu, (b) chování poškozeného, (c) postup orgánů veřejné moci a (d) význam věci pro poškozeného. Podstatná je zejména složitost věci, neboť z ní plynou objektivní příčiny prodloužení řízení, a to v rovině skutkové (rozsah věci, účastníků, dokazování), právního posouzení nebo složitosti procesní (zejména aktivita účastníků). Postup orgánu veřejné moci "může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení) ... Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci...".
20. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4584/2010 ze dne 31. srpna 2011 vznikají průtahy, nekoná-li soud v zákonem stanovené či přiměřené době. Právo na přiměřenou délku řízení je porušeno tehdy, je-li řízení neadekvátně dlouhé, bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu, a naopak, i když průtahy vznikly, nemusí být právo porušeno, jestliže proces jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření souzené kauzy zpravidla očekávat.
21. Základem argumentace stěžovatele, a to jak před obecnými soudy, tak i před Ústavním soudem, je jeho přesvědčení, že byla-li by jeho věc oddělena od ostatních obviněných, byla by rozhodnuta rychleji. Argumentaci obecných soudů o přiměřenosti doby založenou na složitosti případu stěžovatel odmítá.
22. V předmětné trestní věci bylo stíháno pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 písm. a) trestního zákona dvacet pět osob pro patnáct relativně samostatných skutků, které však měly shodný způsob provedení, obdobnou lokalitu a účastníci nehod byli propojeni. V průběhu vyšetřování existovaly indicie, že jde o jednání organizované skupiny, v níž je "styčnými" osobami koordinováno jak, kdy a kde má dojít k dopravní nehodě, aby bylo možno požadovat pojistné plnění i za škody, které nevznikly; nevyloučení jednotlivých skutků k samostatnému projednání, zejména za situace, kdy řada obviněných odmítla vypovídat, bylo i podle Ústavního soudu logické a důvodné. Teprve soud prvního stupně po provedeném řízení věc přehodnotil a odsoudil pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákona dvacet obžalovaných a současně rozhodl u osmi osob, včetně stěžovatele, o zproštění obžaloby. Uvedené okolnosti potvrzují závěry obecných soudů o složitosti věci; jednání, pro které byl stěžovatel stíhán, neslo znaky závažnějšího protispolečenského jednání.
23. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy srozumitelně vysvětlily, jak ke svému závěru o přiměřenosti doby k projednání věci dospěly. Nalézací soud podrobně popsal průběh řízení a okolnosti mající vliv na jeho délku. Zohlednil rozsah spisového materiálu, vyloučení trestní věci části stíhaných, množství znaleckých posudků a slyšených svědků, zajištění a zpracování odposlechů, ustanovování obhájců, projednání stížností a čas na prostudování spisu. Uvedl, jak provedl soud prvního stupně přípravu na hlavní líčení, jejich termíny i opakované odročení pro absenci některých obžalovaných i z důvodu pracovní neschopnosti soudkyně. Nalézací soud šetřil důvody odložení vyhlášení rozsudku i opakovaného vyhovění žádosti soudkyně o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku z důvodu složitosti věci. Posouzení účelnosti postupu orgánů činných v trestním řízení (nevyloučení věci k samostatnému projednání) není podle nalézacího soudu předmětem řízení o náhradě nemajetkové újmy; přesto uvedl, že je patrná provázanost jednání všech obžalovaných, a proto lze zvolený postup považovat za důvodný. Nalézací soud se zabýval i významem věci pro stěžovatele, tím, co bylo v "sázce", i možným negativním dopadem trestního stíhání do jeho privátní sféry; zhodnotil charakter trestné činnosti, možný difamující vliv na stěžovatele a dospěl k závěru, že do jeho privátní sféry nepřiměřeně zasaženo nebylo. Všechny tyto okolnosti nalézací soud prověřil a na základě uvedených zjištění, relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že délka řízení byla přiměřená složitosti věci. Postup dotčených orgánů byl koncentrovaný a přiměřeně plynulý. S vyslovenými závěry se ztotožnil odvolací i Nejvyšší soud.
24. Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na přiměřenou délku soudního řízení není porušeno tehdy, není-li projednána v ideální době, ale až tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti i významu věci pro poškozeného a důvody průtahů spočívají zcela v postupu orgánu veřejné moci nebo významně převažují vliv poškozeného na celkovou délku projednávání věci. Zároveň musí působit poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku, kterou nelze v právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka tolerovat. Odvolací soud odmítl shodně jako soud nalézací odkaz na "obdobné" případy, v nichž bylo rozhodnuto během kratší doby, nebo byla řízení některých obžalovaných vyloučena k samostatnému projednání, neboť okolnosti uvedených případů byly odlišné.
25. Nejvyšší soud se zabýval rovněž otázkou, jak se nevyloučení věci stěžovatele k samostatnému projednání mohlo promítnout do závěru o přiměřenosti délky řízení. Odkázal na vyslovené závěry obecných soudů, které se neodchýlily od relevantní judikatury, zejména od stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Stěžovatel byl stíhán společně s dalšími osobami, což odůvodňoval fakt, že jednání, pro které byl stíhán, souviselo se skutky, za něž byly stíhány další osoby, a to pro vztah k místu, shodný modus operandi i spojitost s jednáním týchž osob.
26. Obecné soudy se zabývaly prodlevami v řízení před nalézacím soudem. K pracovní neschopnosti soudkyně nalézací soud uvedl, že princip zákonného soudce je nadřazen zájmu na rychlosti vyřízení věci, a to za situace, kdy nebylo dopředu možné odhadnout délku této prodlevy, a proto bylo adekvátní posečkat ukončení pracovní neschopnosti soudkyně. K době na vyhotovení rozsudku Nejvyšší soud zopakoval, že jde o dobu sice nestandardní, nikoliv však nepřiměřenou. V projednávané věci nešlo o zbytečnou a neomluvitelnou prodlevu. Soudkyně nebyla nečinná a doba k vyhotovení jí byla opakovaně, s ohledem na charakter trestní věci, rozsah a obsahovou náročnost, prodloužena souhlasem předsedy soudu, tedy postupem, který zákon předvídá v § 129 odst. 3 trestního řádu.
27. Z napadených rozhodnutí je podle Ústavního soudu patrné, že se obecné soudy podrobně zabývaly průběhem trestního stíhání a jeho délku posuzovaly v souladu s konkrétními okolnostmi jak podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (odst. 17), tak i s požadavky podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (odst. 19) a dospěly přitom k závěru, že největší negativní vliv na délku projednávání měla složitost věci. Nepřehlédly přitom význam pro stěžovatele ani postup všech dotčených orgánů, zejména soudu prvního stupně a zabývaly se přiměřeností délky řízení. Orgány činné v trestním řízení nebyly pasivní - s absencí jakéhokoliv úkonu během delší doby (viz například rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2051/2021-587 ze dne 9. března 2022); nebylo zjištěno, že by se vyskytly nedůvodné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny) ani, že by řízení trvalo nepřiměřeně dlouho (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
28. Vyjádření nespokojenosti stěžovatele se způsobem, jakým vyhodnotily význam řízení pro něj jako pro poškozeného obecné soudy, je jen polemikou s jejich právními závěry, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Obecné soudy vysvětlily, proč považují postup orgánů činných v trestním řízení za přiměřený a bez prodlev a proč soud prvního stupně postupoval v souladu s procesními předpisy a bez průtahů majících podstatný vliv na přiměřenost délky projednání věci. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za přiléhavé a srozumitelné, stejně jako odkazy na relevantní judikaturu. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ani právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje účastníku, že obecné soudy přijmou veškerou jeho argumentaci a rozhodnou v souladu s jeho očekáváním. Nezjistily-li obecné soudy nezákonný postup v trestním řízení, nemohlo tím být založeno ani právo stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy (čl. 36 odst. 3 Listiny).
29. Princip ultima ratio, který měl být podle stěžovatele porušen, vyplývá ze zásady subsidiarity trestní represe a představuje záruku, že jako trestný čin mohou být označeny pouze závažnější případy protispolečenského jednání, protože trestní právo používá ty nejcitelnější a nejtvrdší prostředky státního donucení, které významně zasahují do práv osob a jejich blízkých a mohou vyvolat řadu vedlejších důsledků. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany základních hodnot před činy pro společnost zvlášť nebezpečnými, kdy neexistuje jiné řešení a pasivita státu by mohla vést k nežádoucím následkům; v případech, kdy postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva, jsou trestněprávní prostředky nadbytečné. Délka řízení s uvedeným principem nesouvisí.
30. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými částmi rozhodnutí obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu