ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé Náměstí 73, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a 2) České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 182/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 70 Co 405/2020-553, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 70 Co 405/2020-553, se zrušuje v části výroku II, jíž bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 9. 2020, č. j. 15 C 182/2016-516, „se ve výroku I. a ve výroku IV. jen ohledně částky 8 174 Kč mění v rozsahu částky 60 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná ČR – Ministerstvo spravedlnosti je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 60 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 18. 7. 2016 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 231 275 Kč s příslušenstvím se rozsudek ve výroku I. a ve výroku IV. v rozsahu shora uvedené částky 8 174 Kč potvrzuje“, jakož i ve výrocích III a IV, a věc se Městskému soudu v Praze v tomto rozsahu vrací zpět k dalšímu řízení. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se po žalované 1) domáhá náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010 (dále též jen „posuzované řízení“), a to ve výši 283 101 Kč s tím, že tuto částku v průběhu řízení navýšil o 8 174 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Po téže žalované se žalobce rovněž domáhá náhrady škody ve výši 29 000 Kč, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů povinného zastoupení (před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem) v souvislosti s výše uvedeným řízením, a ve vztahu k tomuto nároku dále požaduje zaplacení částky 27 500 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší mu v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení.
2. Vůči žalované 2) se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho nárocích ze služebního poměru vojáka z povolání, které uplatnil podáními z let 2003, 2004, 2007 a 2009, a o nichž podle jeho názoru nebylo dosud rozhodnuto. Ve vztahu k tomuto nároku požadoval též navýšení náhrady nemajetkové újmy o 449 800 Kč z důvodu nepřiměřeně dlouze trvajícího kompenzačního řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2020, č. j. 15 C 182/2016-516, žalobu vůči žalované 1) co do částky 283 101 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), rovněž zamítl žalobu vůči žalované 2) co do částky 9 791 017 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu vůči žalované 2) co do částek 449 800 Kč a 27 500 Kč také zamítl (výrok III) a konečně zamítl žalobu vůči žalované 1) co do částek 29 000 Kč a 8 174 Kč (výrok IV). Ve výroku
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 70 Co 405/2020-553, nepřipustil rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč (výrok I), dále ve výroku II rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (v něm jen ohledně částky 8 174 Kč) změnil a žalované 1) uložil povinnosti zaplatit žalobci částku 60 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývajícím rozsahu výroky I a IV (a to i ohledně částky 8 174 Kč) potvrdil, dále potvrdil výrok II a výrok III jen ohledně částky 449 800 Kč s příslušenstvím a výrok IV ohledně částky 29 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve výroku III, v části týkající se částky 27 500 Kč, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se jedná o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení a o náhradě majetkové újmy a zamítavý výrok směřuje proti žalované 2); jinak i v tomto rozsahu uvedený výrok potvrdil. Ve výrocích III a IV pak rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1), resp. mezi žalobcem a žalovanou 2).
5. Rozšíření žaloby o nárok ve výši 13 750 Kč uplatněný až v odvolacím řízení z titulu náhrady nákladů dovolacího řízení odvolací soud nepřipustil, neboť se jednalo o nový nárok.
6. Po zopakování a doplnění dokazování odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné co do jeho požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o žalobě na nečinnost správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010, které trvalo 5 let a 7 měsíců a v němž došlo k nečinnosti v celkové délce 40 měsíců. Za přiměřenou pokládal odvolací soud peněžitou satisfakci ve výši 68 750 Kč, kterou snížil o 20 % (tedy na 55 000 Kč) z důvodu vyšší složitosti řízení, které probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Tuto částku dále zvýšil o 5 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení o tomto nároku (žalobce požadoval z tohoto důvodu zvýšení o 8 174 Kč). Pro další modifikaci této částky již odvolací soud neshledal důvod. Žalobci totiž sice nelze klást k tíži, že v průběhu posuzovaného řízení neučinil žádné kroky k urychlení řízení, má to však vliv na posouzení významu předmětu řízení. I když žalobce tvrdil velmi vysoký význam předmětu řízení, neučinil tomu odpovídající aktivitu směřující k urychlení rozhodnutí.
7. Žaloba nebyla důvodná co do požadavku na náhradu škody ve výši 29 000 Kč, která měla žalobci vzniknout zaplacením soudních poplatků v řízeních před Městským soudem v Praze, před Nejvyšším správním soudem a před Ústavním soudem, a dále zaplacením nákladů za povinné právní zastoupení v těchto řízeních, neboť tato náhrada by mohla být přiznána jen v případě nezákonnosti konečných rozhodnutí, ke kteréžto situaci však nedošlo. Rovněž žádosti o náhradu nemajetkové újmy ve výši 27 500 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení o nároku na náhradu škody nebylo možno vyhovět, neboť řízení o něm nebylo nepřiměřeně dlouhé.
8. Také žalobní požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč (navýšenou o 449 800 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení o tomto nároku) z důvodu nepřiměřeně dlouze vedených řízení o žádostech žalobce adresovaných služebním orgánům, o nichž podle žalobce nebylo dosud rozhodnuto, a ve vztahu k nimž proto příslušná správní řízení nadále trvají, není důvodný, neboť o těchto žádostech bylo příslušnými správními orgány v materiálním slova smyslu rozhodnuto (což bylo potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu), a proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Tyto závěry se týkají i požadavků žalobce uplatněných v žádosti ze dne 29. 9. 2009 (adresované ministrovi obrany), vyjma tvrzeného nároku na náhradu za 229 a ? hodiny výkonu služby během blíže neurčených třech let. Avšak ani ohledně tohoto finančního nároku se žalobce nemohl oprávněně domnívat, že mu bude vyhověno, neboť byl již dříve ze strany Ministerstva obrany upozorněn na to, že vznášení dalších finančních nároků je z důvodu promlčení bezpředmětné. Proto žalobce nemohl být v nejistotě, zda s takto uplatněným nárokem uspěje.
9. Rovněž tak za nesprávný úřední postup nelze považovat žalobcem formulované tvrzení, že dosud nebylo rozhodnuto o jeho žádostech o nahlížení do spisu, neboť o takovém úkonu se žádné rozhodnutí nevydává a žalobce netvrdil, že by mu bylo v nahlédnutí do spisu někdy zabráněno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, mimo měnící část výroku I, tedy co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně se jedná o řešení otázek hmotného či procesního práva, které dovolací soud ve
své rozhodovací praxi dosud neřešil. Důvodem dovolání je pak nesprávné právní posouzení věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu v témže rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
11. Předně dovolatel zpochybňuje nepřipuštění změny (rozšíření) žaloby odvolacím soudem a uvádí, že návrhem na připuštění změny žaloby sledoval uplatnění nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení, v němž se domohl zrušení rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně. Podle žalobcova názoru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, či rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, neboť návrhem na změnu (rozšíření) žaloby nebyl uplatněn nárok, který by neměl žádnou skutkovou souvislost s nároky uplatněnými dříve.
12. Dále se měl podle názoru žalobce odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3543/2011, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) při posouzení kritéria, zda žalobce využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení a při posouzení jeho vlivu na význam předmětu řízení pro žalobce. Dovolatel argumentuje, že poukazoval na pro něj zvýšený význam předmětu řízení, neboť se jednalo o jeho právo coby zaměstnance na hmotné zabezpečení, přičemž tomu neodpovídala činnost soudu, který měl podle § 56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jeho věc projednat přednostně. V řízení v postavení žalobce přitom spolupracoval se soudem, nelze mu vytknout žádné obstrukční jednání a návrh na určení lhůty k provedení úkonu nepodal, protože měl obavu, že by to mohlo být kontraproduktivní z důvodu přetíženosti soudů a že by jeho stížnost na průtahy mohla negativně ovlivnit výsledek řízení.
13. Rovněž tak dovolatel nesouhlasí se stanovením základní částky za jeden rok trvání řízení ve výši 15 000 Kč. V tomto směru je podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále též jen „Stanovisko“, jestliže odvolací soud dovodil, že celková délka řízení nebyla extrémní, přičemž nezohlednil, že délka řízení činila 5 let a 7 měsíců a průtahy byly zjištěny v délce 40 měsíců. Očekávaná délka řízení měla být 2 roky a 3 měsíce, naproti tomu skutečná délka řízení byla násobně vyšší.
14. Žalobce také zpochybňuje správnost úvah odvolacího soudu stran rozsahu navýšení náhrady nemajetkové újmy za délku kompenzačního řízení toliko o 5 000 Kč, přičemž namítá, že odvolací soud posuzoval tento nárok jako samostatný, že nehodnotil celkovou délku kompenzačního řízení od 17. 1. 2016, ale jen jednotlivý průtah, a že stanovenou částku blíže neodůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části podle dovolatele založeno na nesprávně zjištěném skutkovém stavu.
15. Dovolatel rovněž brojí proti rozsudku odvolacího soudu v té části výroku II, jíž byly potvrzeny výroky III a IV co do zamítnutí žalobcem uplatněných nároků na náhradu škody, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů za právní zastoupení v souvislosti se žádostmi o nahlížení do spisů v řízeních před správními orgány. V této souvislosti žalobce namítá, že nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu byla posouzena otázka existence nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti mezi tímto postupem a vznikem škody na straně žalobce.
16. Dovolatel též požaduje zodpovězení podle jeho názoru dosud dovolacím soudem neřešené otázky, zda v podmínkách rozdělení řízení na řízení před správními orgány a před (správními) soudy lze zamítnout nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí nebo neučinění úkonu v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť správní řízení byla ukončena vydáním rozhodnutí v materiálním slova smyslu. Odvolací soud svůj závěr v tomto směru založil na rozhodnutích správních soudů v řízeních o žalobách proti nečinnosti, a to při změně judikaturní praxe správních soudů (z posuzování rozhodnutí z materiálního hlediska na hledisko materiálně formální), přičemž neuvedl právní základ svého hodnocení, že o totožných nárocích nemuselo být znovu rozhodováno. Jeho závěry jsou tudíž nepřezkoumatelné. Odvolací soud se v této souvislosti nezabýval ani tím, zda rozhodnutí v materiálním smyslu byla skutečně doručena a zda žalobce mohl vědět o tom, že se o rozhodnutí jedná. I kdyby se však mělo jednat o rozhodnutí v materiálním smyslu, pak odvolací soud nesprávně posoudil podání dovolatele ze dne 15. 7. 2004, které nebylo postoupeno ministrovi k rozhodnutí, ani podání ze dne 11. 10. 2004, o němž nerozhodl ministr, nýbrž ředitel inspekce Ministerstva obrany. Z tohoto důvodu správní řízení o těchto podáních není dosud skončeno. Podobné výtky vztahuje dovolatel rovněž k posouzení jeho podání ze dne 22. 10. 2007, které bylo doplněno podáními ze dne 17. 12. 2007 a ze dne 23. 1. 2008, a k podání ze dne 29. 9. 2009, na které bylo reagováno pouhým sdělením. Za nesprávné pak považuje dovolatel i posouzení odvolacího soudu stran rozhodnutí o jím uplatněném nároku na proplacení výkonu služby v rozsahu 229 a ? hodiny, neboť do pravomocného ukončení řízení (rozhodnutím ministra) nelze předjímat, jaký bude jeho výsledek.
17. Žalované se k dovolání nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 297/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání v rozsahu, v němž byl napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu (kterým podle § 216 odst. 2 o. s. ř. nebylo v odvolacím řízení připuštěno rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč představující žalobcem požadovanou náhradu nákladů za dovolací řízení, v němž se žalobce domohl zrušení rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího o částečném odmítnutí žaloby), není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu vydané v odvolacím řízení (jímž by se odvolací řízení končilo), ani se nejedná o rozhodnutí uvedené v § 238a o. s. ř. Avšak pod prizmatem závěrů obsažených ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, uveřejněném pod č. 394/2016 Sb. (viz zejména jeho bod 17) je nutno dovodit, že v souvislosti s posouzením dovolání směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, by při naplnění dalších podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 a § 238 o. s. ř. dovolacímu soudu mohl náležet přezkum důvodů, pro které odvolací soud změnu žaloby nepřipustil, neboť rozhodování soudů podle § 95 o. s. ř. je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).
23. Nicméně i při zohlednění právě řečeného dospěl dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, k závěru, že dovolací námitky vztahující se k nepřipuštění změny žaloby odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení nezakládají přípustnost dovolání proto, že nárok na peněžité plnění, který byl návrhem na rozšíření žaloby uplatněn a který je třeba považovat za nárok samostatný, nepřesahuje limit zakotvený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. bod 20 odůvodnění výše uvedeného stanoviska Ústavního soudu). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je přitom sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčen. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., který mimo jiné nově formuloval § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání kladla za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Z téže důvodové zprávy je naopak nutno dovodit, že znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená, oproti do té doby účinné úpravě, další zúžení možnosti podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli její rozšíření (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 5. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2327/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3371/2018, nebo ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, kdy ústavní stížnost směřující proti posledně označenému rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3946/2018). Dovolání tedy nelze úspěšně podat proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o skutkově samostatném nároku, domáhá-li se ve vztahu k němu dovolatel přezkumu (ne)přiznání částky nižší než 50 000 Kč. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
24. Z týchž důvodů nemůže být dovolání přípustné, směřuje-li proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o peněžitém nároku žalobce na náhradu škody ve výši 29 000 Kč a o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 27 500 Kč za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení o nároku na náhradu téže majetkové škody.
25. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak nezakládá otázka, zda v podmínkách rozdělení řízení na řízení před správními orgány a před (správními) soudy lze zamítnout nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spatřovaný v nevydání rozhodnutí nebo neučinění úkonu v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť správní řízení byla ukončena vydáním rozhodnutí v materiálním slova smyslu, kterýžto závěr odvolací soud odůvodnil rozhodnutími správních soudů v řízeních o žalobách proti nečinnosti, a to při změně judikatorní praxe správních soudů, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že o nárocích uplatněných žalobcem před správními orgány bylo již rozhodnuto, a řízení o nich proto bylo skončeno, je zjištěním skutkovým (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4636/2017, nebo ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016). Zpochybnění skutkových závěrů není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže vést k úvaze o přípustnosti dovolání. Odvolací soud taktéž nerozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že i kdyby o žádosti žalobce ze dne 29. 9. 2009 (ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení výkonu služby v rozsahu 229 a ? hodiny) nebylo dosud formálně rozhodnuto, nemohl by být v nejistotě o tom, jak bude o této jeho žádosti rozhodnuto (protože z předchozího postupu Ministerstva obrany bylo zjevné, že s tímto nárokem nemůže být úspěšný), neboť Nejvyšší soud již dříve dovodil, že „počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů.
Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá“ (usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).
26. Rozpor s judikaturou dovolacího soudu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani závěr odvolacího soudu o základní částce zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že toto řízení sice bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak nikoliv extrémně, přičemž rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že úvaha o volbě výše výchozí částky zadostiučinění a o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, či ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2711/2015).
27. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládají námitky vztahující se k odůvodnění zvýšení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení, neboť tu posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016), jestliže v poměrech projednávané věci z tohoto důvodu přistoupil ke zvýšení zadostiučinění o konkrétní částku. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení. Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Navýšení zadostiučinění nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 198/21).
28. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro zodpovězení dovolatelem položené otázky, zda skutečnost, že nevyužil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, může mít vliv na úsudek o významu předmětu řízení pro poškozeného.
IV. Důvodnost dovolání
29. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
30. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že posuzované řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 3 A 37/2010 bylo zatíženo nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. V rámci stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk dospěl při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (žalobce) k závěru, že žalobce neučinil žádné kroky pro urychlení řízení, což mu sice nelze klást k tíži, má to však vliv na posouzení významu předmětu řízení pro žalobce, neboť sice on sám předmět řízení hodnotil jako velmi vysoký, přesto však tomu odpovídající aktivitu směřující k urychlení řízení nevyvinul. Z důvodu významu předmětu řízení tedy částku zadostiučinění ani nezvýšil, ani nesnížil.
31. Dovolací soud konstantně vychází z toho, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V souzeném případě jsou tyto předpoklady přezkumu přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění naplněny, neboť odvolací soud při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk přihlédl k tomu, že žalobce neprojevil aktivitu, která by urychlila vydání rozhodnutí.
32. Dovolací soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či část IV ad c/ Stanoviska). Děje se tak výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Je tomu tak proto, že důvody poškozeného pro neuplatnění návrhu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, mohou být různé a ne vždy musí být jeho neuplatnění projevem spokojenosti poškozeného s existencí průtahů v řízení, popřípadě s jeho lhostejností k nim (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Jinými slovy řečeno, jestliže platí, že účastníkovi řízení nelze nevyužití jemu dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení klást k tíži, a to ani v rámci úvah o výši peněžitého zadostiučinění, nelze tak činit z důvodu aplikace žádného z kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk či hledisek dovozených v ustálené judikatuře dovolacího soudu, tedy ani při aplikaci kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného.
33. Úvaha odvolacího soudu, že nevyvinutí aktivity žalobce směřující k dřívějšímu skončení řízení vede samo o sobě k závěru o nikoliv vysoké důležitosti předmětu řízení pro tohoto účastníka řízení, se nejeví jako přiměřená ani při zohlednění závěrů Nejvyššího soudu uvedených v rozsudku ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2016), podle nichž „nezájem účastníka o průběh řízení trvající řadu let lze podle okolností při posuzování formy či výše odškodnění za nepřiměřenou délku řízení zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného.“ Nevyvinutí aktivity směřující k dřívějšímu vydání rozhodnutí (např. podáním stížnosti na průtahy v řízení) totiž nelze automaticky ztotožňovat s nezájmem účastníka o takové řízení; nadto v případě, kdy „nečinnost“ účastníka netrvá „po řadu let“. V tomto kontextu lze poukázat i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, v němž v návaznosti na výše uvedený rozsudek, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, Nejvyšší soud zdůraznil, že „…je primárně povinností orgánů veřejné moci, aby bylo jejich rozhodnutí vydáno v přiměřené lhůtě. Tato povinnost má být plněna i tehdy, pokud účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu. Tedy jinými slovy není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí.“
34. Nepřiléhavost zde analyzovaného závěru odvolacího soudu vyplývá i z jím vyslovené úvahy (v rámci hodnocení přiměřenosti délky řízení), že žaloba proti nečinnosti správního orgánu, která byla v posuzovaném řízení projednávána, byla jednou z těch, kterým § 56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řádu správní (dále též jen „s. ř. s.“), přiznává nárok na přednostní projednání. Z toho vyplývá, že tím spíše bylo možno očekávat, že soud rozhodující podle tohoto zákona žalobu projedná promptně, bez potřeby jakékoliv urgence či ingerence ze strany žalobce. S ohledem na požadavek přednostního projednání a rozhodování žalob uvedených v § 56 odst. 3 s. ř. s. je totiž třeba takovým řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 9 Aps 5/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4971/2016).
35. Právě vyslovené úvahy lze shrnout tak, že nezájem účastníka o řízení (spočívající zpravidla v tom, že účastník neprojevuje v řízení aktivitu, ačkoliv je k tomu vyzýván, nebo lze tuto aktivitu od něj očekávat s ohledem na výjimečné okolnosti případu – například pro absenci jakékoliv aktivity orgánu veřejné moci v řádu let) nelze ztotožňovat s tím, že účastník nevede orgány vedoucí řízení k jeho dřívějšímu ukončení (ať už by se jednalo o stížnost na průtahy, návrh na určení lhůty k provedení úkonu, nebo neformální dotazy na stav řízení).
V případě nezájmu o řízení ve smyslu výše uvedeném lze jistě uzavřít, že význam předmětu řízení pro poškozeného není nikterak vysoký (popřípadě že je nízký až nulový), avšak nepodávání podnětů či návrhů směřujících k dřívějšímu skončení řízení nelze přičíst účastníkovi k tíži, a to ani při posuzování kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (naopak je-li účastník v tomto smyslu činný, je třeba mu tuto skutečnost přičíst k dobru při hodnocení kritéria § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk). Tato úvaha pramení z obecného principu, že je povinností toliko orgánů veřejné moci (nikoliv účastníků řízení) činit veškeré procesní kroky tak, aby před nimi vedená řízení byla završena v zákonem stanovené či přiměřené době.
I v tomto směru je státní (veřejnou) moc třeba chápat především jako službu občanům, v jejichž prospěch má být vykonávána.
36. Z právě uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž odvolací soud rozhodl o nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, založeno na nesprávném právním posouzení. Dovolací soud (podle § 243e odst. 1 o. s. ř.) ovšem přistoupil nejen ke zrušení té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 231 275 Kč, nýbrž ke zrušení celé té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž došlo jednak ke změně a zároveň k potvrzení té části výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 8 174 Kč, a jednak v té části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 60 000 Kč s příslušenstvím, neboť tímto rozhodnutím jednak odvolací soud rozhodl dvěma způsoby o téže části nároku (částce 8 174 Kč) a jednak rozhodl o vyšším plnění, než kterého se žalobce domáhal; odvolací soud totiž rozhodl o plnění požadovaném žalobcem za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení a kompenzačního řízení v celkové výši 299 449 Kč (231 275 Kč + 60 000 Kč + 8 174 Kč), ačkoliv žalobce se z tohoto titulu domáhal toliko celkové částky 291 275 Kč (283 101 Kč + 8 174 Kč). Konečně dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu širším, než bylo napadeno, je přípustné ve smyslu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, publikovaném pod č. 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část).
37. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení bude odvolací soud rozhodovat toliko o výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, a to ve spojení s jím již dovozenou nepřiměřenou délkou tohoto kompenzačního řízení a při zohlednění zadostiučinění již přiznaného. Odvolací soud ve vztahu k posuzovanému řízení znovu zhodnotí kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk s tím, že při aplikaci kritéria významu předmětu posuzovaného řízení odhlédne od toho, zda žalobce využil jemu dostupné procesní prostředky pro urychlení řízení či nikoliv. K tomu se sluší doplnit, že Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek tohoto posouzení. Odvolacímu soudu se též případně otevírá možnost znovu uvážit přiměřené zvýšení kompenzace z důvodu případně nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení.
38. V novém rozhodnutí ve věci odvolací soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu