Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jánského, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti nezákonnému zásahu spočívajícím v uložení povinnosti stěžovateli umožnit soudnímu exekutorovi provedení exekuce odstraněním stavby ve vlastnictví stěžovatele, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, kterým se zakazuje, aby soudní exekutor pokračoval v porušování vlastnického práva stěžovatele, za účasti Mgr. Ing. Jiřího Proška, soudního exekutora, Exekutorský úřad Plzeň-město, jako účastníka řízení, a města Louny, sídlem Mírové náměstí 35, Louny, a Romana Bajcury a Aleny Bajcurové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že jiným zásahem orgánu veřejné moci - uložením povinnosti stěžovateli umožnit ode dne 12. prosince 2024 od 9 hod. po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu soudnímu exekutorovi Mgr. Ing. Jiřímu Proškovi a osobám, které za tímto účelem zjednal, včetně potřebné techniky, přístup ke stavbě pro rodinnou rekreaci na pozemku parc. č. x1, st. p. č. x2 v k. ú. S. (dále jen "stavba") za účelem provedení exekuce jejím odstraněním, a to včetně souvisejících úkonů těchto osob, které jsou nezbytné k odstranění stavby, tedy zejména vstupu na pozemky ve vlastnictví stěžovatele, na nichž se uvedená stavba nachází či s ní sousedí, bylo zasaženo do práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně se domáhá, aby Ústavní soud soudnímu exekutorovi zakázal pokračovat v porušování vlastnického práva stěžovatele spočívajícího v povinnosti strpět odstranění stavby.
2. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo soudnímu exekutorovi zakázáno pokračovat v porušování vlastnického práva stěžovatele, spočívajícího v uložení povinnosti strpět odstranění uvedené stavby, a to s účinky do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Louny č. j. MULNCJ 69301/2018 ze dne 17. září 2018, potvrzeným k odvolání druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (jako "stavebníci") rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 30. července 2019, bylo stavebníkům nařízeno odstranit stavbu ve lhůtě 8 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí městského úřadu.
4. Okresní soud v Lounech k návrhu městského úřadu jako oprávněného usnesením č. j. 11 EXE 4726/2020-42 dne 5. října 2020 pověřil na základě vykonatelného rozhodnutí městského úřadu soudního exekutora provedením exekuce proti stavebníkům jako povinným pro vymožení nepeněžitého plnění odstranění stavby.
5. Rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. července 2019 napadl stěžovatel dne 6. září 2021 žalobou. Namítal, že ačkoli je výlučným vlastníkem dotčeného pozemku, nebylo s ním v průběhu správního řízení jednáno a nebyly mu ani doručovány žádné listiny. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 141 A 1/2021-60 ze dne 18. května 2022 žalobu odmítl, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky, když nepodal odvolání proti rozhodnutí městského úřadu, ačkoliv tak mohl učinit. Nejpozději dne 3. září 2021, kdy stěžovatel udělil plnou moc svému právnímu zástupci, který na jejím základě podal dne 6. září 2021 žalobu, totiž nastala fikce oznámení rozhodnutí městského úřadu stěžovateli. Od tohoto okamžiku se pak odvíjí lhůta pro podání odvolání, která podle § 83 odst. 1 správního řádu činí patnáct dnů. Stěžovatel tak mohl nejpozději v pondělí dne 20. září 2021 podat odvolání, což však neučinil. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se s krajským soudem, že se stěžovatel s obsahem rozhodnutí městského úřadu musel seznámit nejpozději dne 3. září 2021, kdy udělil plnou moc k zastupování právnímu zástupci, který dříve vystupoval jako zástupce stavebníků v řízení o žádosti o obnovu původního řízení, a musel tak být seznámen s obsahem rozhodnutí městského úřadu a s poučením o možnosti odvolání proti němu. Krajský soud měl ovšem na projednávanou věc v souladu s § 84 odst. 2 správního řádu uplatnit lhůtu podle § 83 odst. 2 a nikoliv podle § 83 odst. 1 tohoto zákona, jelikož jednomu z hlavních účastníků správního řízení nebylo oznámeno rozhodnutí. Stěžovateli proto lhůta pro podání odvolání uplynula až dne 2. prosince 2021, a nikoliv 20. září 2021, jak uvedl krajský soud. Ani při této delší lhůtě by však stěžovatel v řízení o žalobě neuspěl, jelikož netvrdí a z ničeho nevyplývá, že by ke dni 2. prosince 2021 odvolání proti rozhodnutí městského úřadu podal.
6. Ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, usnesení krajského soudu a rozhodnutí městského úřadu Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2453/22 ze dne 15. listopadu 2022 odmítl. Uvedl, že argumentace stěžovatele, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, má bezesporu svůj význam, a to nejen z hlediska podústavního práva, ale též z hlediska ústavně garantovaných základních práv a svobod, nicméně stěžovatel v předchozím řízení nevyčerpal všechny řádné opravné prostředky. Z toho důvodu mu nemohou obecné soudy poskytnout ochranu. Ústavní soud současně vyslovil názor, že správní orgány se budou muset v případě výkonu rozhodnutí předně vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká.
7. Stěžovatel následně spolu s povinnými podal návrh na zastavení exekuce, který okresní soud usnesením č. j. 11 EXE 4726/2020-243 ze dne 25. dubna 2023 zamítl. Krajský soud usnesením č. j. 84 Co 120/2023-259 ze dne 19. července 2023 usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona umožňoval nařídit odstranění stavby provedené bez příslušného stavebního povolení nejen jejímu vlastníkovi, ale i osobě odlišné, která stavbu provádí. Ani případný nedostatek souhlasu vlastníka stavby nelze považovat za takovou vadu nalézacího řízení či exekučního titulu, která by zakládala rozpor s principy právního státu či zjevnou nespravedlnost; nebrání ani výkonu rozhodnutí a není důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
8. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu podali stavebníci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2176/2024 ze dne 21. srpna 2024 odmítl s odůvodněním, že se všemi jejich námitkami týkajícími se vad exekučního titulu se již ústavně konformním způsobem vypořádal Nejvyšší soud, v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné konkrétní argumenty, proč by v důsledku absence souhlasu vlastníka s odstraněním stavby mělo provedení exekuce vůči stavebníkům představovat "zjevnou nespravedlnost". Ve vztahu ke stěžovateli současně zmínil možnost obrany proti faktickému odstranění stavby opravnými prostředky (ústavní stížnost stěžovatele ze dne 3. srpna 2024 proti usnesení soudního exekutora ze dne 17. července 2024, kterým bylo rozhodnuto, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby budou zahájeny dne 21. srpna 2024, vedená pod sp. zn. II. ÚS 2167/24 ). Konstatoval, že v případě, že Ústavní soud dospěje k závěru, že by faktické provedení exekuce bylo v rozporu se základním právem vlastníka pozemku na ochranu jeho vlastnictví, budou exekuční soudy rozhodnutí povinny respektovat a exekuční řízení zastavit ex offo.
9. K takovému závěru však Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2167/24 nedospěl. Usnesením ze dne 3. října 2024 i tuto ústavní stížnost odmítl s tím, že se jím účastníkům exekučního řízení toliko dává na vědomí, že bude přistoupeno k faktickému výkonu rozhodnutí. Doplnil, že případný zásah do právní sféry stěžovatele by mohl spočívat v odstranění (odstraňování) stavby, případně v bezprostřední hrozbě jejího odstranění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podle obecných soudů není účastníkem exekučního řízení, a k dispozici právní prostředky proti vedení exekuce tudíž nemá, mohlo by jít o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, tomu by musel odpovídat petit ústavní stížnosti.
10. Soudní exekutor usnesením č. j. 134 EX 03913/20-402 ze dne 23. října 2024 rozhodl, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby budou zahájeny dne 12. prosince 2024. Usnesením č. j. 134 EX 03913/20-403 z téhož dne uložil stěžovateli povinnost umožnit po nezbytnou dobu a v nezbytném rozsahu přístup ke stavbě za účelem provedení exekuce jejím odstraněním.
11. V těchto rozhodnutích soudního exekutora spatřuje stěžovatel nezákonný zásah spočívající v bezprostřední hrozbě odstranění stavby. Stanovením konkrétního termínu odstranění stavby, ale především uložením povinnosti stěžovateli strpět tento zásah do vlastnického práva ze strany soudního exekutora, nelze zhojit vadu exekučního titulu, který samotnému stěžovateli neukládá povinnost odstranit předmětnou stavbu ani povinnost spočívající ve strpění takového zásahu. Zdůrazňuje, že není účastníkem exekučního řízení, ačkoliv je výlučným vlastníkem předmětných pozemků, na nichž se stavba, jež má být odstraněna, nachází, a je rovněž vlastníkem této stavby. Odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. ledna 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.), podle kterého skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou, včetně ústavní stížnosti, takové pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. Má za to, že za situace, kdy soudy v řízení o zastavení exekuce odmítly podrobit exekuční titul věcnému přezkumu, není možné, aby v současném stádiu věci došlo k nahrazení povinnosti neuložené stěžovateli ve správním řízení jejím uložením rozhodnutím soudního exekutora. Nebyl-li stěžovatel uveden ve výrokové části exekučního titulu, nemůže být rozhodnutí soudního exekutora ze dne 23. října 2024 fakticky uskutečnitelné, aniž by bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele.
12. Ústavní stížnost byla podána včas řádně zastoupeným a oprávněným stěžovatelem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
13. Ústavní soud chápe pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci tak, že zpravidla jde o jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Tato podmínka není splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná právním řádem (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.).
14. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím soudního exekutora ze dne 23. října 2023, respektive proti důsledkům těchto rozhodnutí. Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda lze na danou situaci použít závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/95 . Podstatou citovaného nálezu je, že individuálnost postižení zásahem orgánu veřejné moci je nutno vždy posuzovat materiálně, a nikoliv pouze formálně. Je tedy nutno zkoumat, zda určité rozhodnutí vydané v řízení, jehož nebyl stěžovatel účastníkem, jej bezprostředně materiálně nezasáhlo, a zda nejde proto ve vztahu k němu o jiný zásah orgánu veřejné moci. Obě usnesení soudního exekutora ze dne 23. října 2024 vydaná v exekučním řízení, jehož nebyl stěžovatel účastníkem, bezprostředně směřují k odstranění stavby ve vlastnictví stěžovatele a jsou individualizovaným zásahem orgánu veřejné moci do vlastnického práva stěžovatele. Nejde však, jak bude dále dovozeno, o zásah protiprávní, ani protiústavní.
15. Jak bylo shora uvedeno, stěžovatel se již dříve ústavní stížností domáhal zrušení usnesení soudního exekutora, kterým bylo stanoveno datum zahájení prací směřujících k odstranění stavby (21. srpna 2024). Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2167/24 uvedl, že byť stěžovatel nebyl považován za účastníka exekučního řízení, obecné soudy se skutečnostmi, které stěžovatel uváděl v ústavní stížnosti, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud se zabýval i argumentem, jaký stěžovatel uplatňuje i nyní v ústavní stížnosti, tedy že nelze vykonat rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka stavby, které se daná exekuce týká.
16. Ústavní soud v citovaném usnesení výslovně uvedl, že byla-li v nalézacím řízení uložena povinnost odstranit stavbu stavebníkům, pak lze (resp. je nutno) také proti těmto osobám vést exekuci. Ztotožnil se se závěrem obecných soudů rozhodujících v řízení o zastavení exekuce, že tvrzená vada spočívající v absenci souhlasu vlastníka s uložením takové povinnosti je možnou vadou nalézacího řízení, která se do exekučního řízení nepřenáší, a nepovažoval ani za nějak nepřiměřený závěr obecných soudů, že v posuzované věci není zcela mimořádný důvod pro uplatnění výjimky z tohoto pravidla (tedy že by jinak došlo k popření principů právního státu, resp. ke zjevné nespravedlnosti), jak ostatně již uzavřel Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2176/24 . Takový postup by zde přicházel v úvahu, pokud by stěžovatel v nalézacím řízení nemohl bránit svá práva, nikoliv však za situace, kdy v nalézacím řízení nebyl aktivní a důsledný.
17. Ústavní soud neshledal důvodu se od tohoto svého závěru odchýlit. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opětovně uvádí, že je vlastníkem stavby, k jejímuž odstranění nedal souhlas, že nebyl účastníkem exekučního řízení a že exekuční titul směřuje pouze proti stavebníkům a neukládá mu žádné povinnosti. Těmito námitkami se zabývaly obecné soudy v exekučním řízení a posléze i dvakrát Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím vydaným soudy i soudním exekutorem. Na shora konstatovaných úvahách Ústavního soudu o vykonatelnosti předmětného exekučního titulu nemůže ničeho změnit to, že ústavní stížnost směřuje nikoli proti rozhodnutí, nýbrž proti jinému zásahu, když ten je výsledkem rozhodovací činnosti, která již byla předmětem přezkumu Ústavního soudu.
18. O neústavní zásah do práv stěžovatele by šlo v situaci, kdy by v přecházejícím správním a soudním řízení, včetně exekučního, nemohl své námitky proti odstranění stavby (které je oním zásahem do vlastnického práva stěžovatele) uplatnit. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu sp. zn. 141 A 1/2021, stavební úřad dne 24. května 2017 doručil stěžovateli do vlastních rukou výzvu k účasti na kontrolní prohlídce předmětné stavby, stěžovatel se této kontrolní prohlídky dne 28. června 2017 osobně zúčastnil a dne 7. července 2017 mu bylo do vlastních rukou doručeno oznámení stavebního úřadu ze dne 29. června 2017 o zahájení řízení o odstranění předmětné stavby v režimu § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť šlo o stavbu provedenou bez povolení stavebního úřadu. Následně stěžovatel udělil třetí vedlejší účastnici plnou moc ze dne 18. září 2017 "ke všem právním úkonům spojených s parcelou č. X1 (číslo LV X2) se vším, co k ní patří", která byla po výzvě stavebního úřadu upřesněna plnou mocí ze dne 2. října 2017 "ke všem právním úkonům spojených s výstavbou rekreační chaty na parcele č. X1 (číslo LV X2)". Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem správních soudů, že stěžovatel si byl vědom, že stavební úřad vede řízení o odstranění stavby stojící na jeho pozemcích. Stěžovatel nevyužil možnost podat proti rozhodnutí městského úřadu odvolání poté, co byl s jeho obsahem seznámen, nicméně v řízení o zastavení exekuce soudy jím tvrzené vady exekučního titulu zkoumaly a neshledaly důvod k mimořádnému či nezbytnému zásahu exekučního soudu ve prospěch stěžovatele. Tento jejich postup shledal Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2176/24 ústavně souladný. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2167/24 k tomu dodal, že orgány veřejné moci splnily svou povinnost zkoumat, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce a potažmo tak zodpověděly otázku, zda lze vykonat rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka stavby, které se daná exekuce týká, jak ji nastínil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 2176/24 .
19. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že podle čl. 11 odst. 3 věty první Listiny vlastnictví zavazuje. Koncepce ochrany vlastnického práva vychází z toho, že nejde o právo absolutně neomezené, naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým je zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Tak tomu bylo v posuzované věci, kdy zásah do vlastnického práva stěžovatele je nevyhnutelným následkem stavební nekázně stavebníků. V dané věci přitom nejde o situaci, kdy by stěžovatel neměl povědomost o provádění stavby na svém pozemku nebo s ním nebyl srozuměn. Naopak jednal v součinnosti se stavebníky, což je zřejmé i z obsahu plné moci, kterou v souvislosti "s výstavbou rekreační chaty na parcele č. X1" udělil třetí vedlejší účastnici dne 18. září 2017. Odstranění stavby je za daného stavu zásahem přiměřeným sledovaným cílům (navrácení území v původní stav), neboť jiným opatřením by jich nemohlo být dosaženo. Tento následek zcela jednoznačně vyplývá ze stavebního zákona, takže si ho stěžovatel jako vlastník pozemku, na němž byla stavba s jeho vědomím realizována, mohl a měl být dobře vědom.
20. V rozhodnutí sp. zn. 134 EX 03913/20-403 soudní exekutor ústavně souladným způsobem odůvodnil, proč ukládal povinnosti (umožnit přístup na pozemky) výslovně stěžovateli. Reagoval tak na přípis stěžovatele doručený mu dne 2. srpna 2024, v němž stěžovatel jako vlastník pozemku vyjádřil svou vůli neumožnit odstranění stavby. Soudní exekutor uvedl, že povinnost k odstranění stavby je podle stavebního zákona ukládána stavebníkovi, nicméně s ohledem na to, že stěžovatel umožnil nepovolenou stavbu na svých pozemcích, a byl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto o odstranění této stavby, je nyní povinen umožnit a strpět zásah spočívající v odstranění stavby.
21. Ústavní soud uzavírá, že z pohledu ústavnosti za daných konkrétních okolností posuzované věci výkonu exekučního titulu, byť ukládá povinnost osobě odlišné od vlastníka dotčené stavby a pozemku, nic nebrání. Veškeré zákonné podmínky pro nařízení odstranění stavby byly splněny. Správní orgány nepochybily, když uložily odstranit stavbu stavebníkům, jako osobám, které ji vybudovaly. Stěžovatel, který nepochybně byl účastníkem správního řízení, neboť do jeho práv bylo nařízením odstranění stavby zasaženo, nevyužil všech dostupných opravných prostředků k napravení situace, kdy mu nebylo rozhodnutí městského úřadu řádně doručeno. Tato skutečnost však nemění nic na tom, že byl s jeho obsahem seznámen. Není tedy osobou, do jejíchž práv by provedením exekuce (v rámci níž je logicky soudním exekutorem ukládána povinnost jak stavebníkům, tak majiteli pozemku a stavby) bylo zasaženo způsobem, který by bylo možno považovat za nikoli ústavně souladný.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost a s ní spojený návrh na nařízení předběžného opatření mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 28. listopadu 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu