Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o námitce podjatosti ve věci stěžovatele M. K., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Arbesovo nám. 2804/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2022 č. j. 8 Tdo 707/2022-2715, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 2 To 62/2021-2530, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2021 č. j. 39 T 4/2020-2353 a proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. června 2018 sp. zn. 14 T 125/2018, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3203/22
.
1. Soudce Ústavního soudu prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. oznámil předsedovi II. senátu přípisem ze dne 24. 11. 2022, že v řízení u Nejvyššího soudu zasedala a rozhodovala jako předsedkyně senátu 8 Tdo jeho manželka JUDr. Milada Šámalová, soudkyně Nejvyššího soudu. V důsledku této skutečnosti existují pochybnost o jeho nepodjatosti.
2. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, tak i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06
). K závěru o podjatosti musí existovat rozumně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit".
3. Druhý senát, který je podle § 10 odst. 1 rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2022 příslušný k rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl obdobně jako v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1873/20
a
sp. zn. IV. ÚS 2698/20
k závěru, že v daném případě existuje důvod k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 3203/22
, neboť by s ohledem na shora uvedenou skutečnost objektivně mohly vzniknout důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se ve spolupráci s dalšími osobami v červenci a srpnu 2018 zúčastnil na třech různých místech republiky vyzvednutí šesti osobních automobilů s využitím padělaných dokladů. Přestože stěžovatel věděl, že mu byl trestním příkazem okresního soudu uložen zákaz řízení, vozidla po převzetí řídil na místo, kde byla předána dalším osobám, a následně vyvezena do zahraničí.
8. Stěžovatel v řízení měnil výpověď v tom smyslu, kdo jej o vyzvednutí vozidel požádal; jeho obhajoba byla založena na nevědomosti, že doklady, na jejichž základě byla vozidla vydána, jsou padělky. Nalézací soud však pečlivě vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu) a uzavřel, že stěžovatel jednal minimálně v úmyslu eventuálním [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], neboť z okolností případu (vyzvednutí vozidel na vzdáleném místě, aby je bezprostředně předal další osobě) nelze připustit pochybnosti o tom, čeho se dopouštěl.
9. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. února 2021 vyplývá, že bylo konáno formou videokonference, neboť pro karanténu ve věznici nebylo možné stěžovatele eskortovat; jeho obhájce však byl po dohodě se stěžovatelem hlavnímu líčení osobně přítomen. V průběhu hlavního líčení byl stěžovatel vyslechnut, on i jeho obhájce mohli klást (a kladli) ostatním vyslýchaným dotazy. Obdobně proběhlo hlavní líčení i dne 17. února a 22. března 2021. Hlavnímu líčení konanému dne 17. května 2021 byl stěžovatel přítomen osobně a bylo mu umožněno dodatečně vypovídat. Ze žádného z protokolů o hlavním líčení neplyne, že by stěžovatel či jeho obhájce namítali existenci omezení či překážek, které by ovlivnily právo stěžovatele na obhajobu či na jeho osobní přítomnost u jednání soudu; proto odvolací soud vyhodnotil dodatečně předložené námitky jako účelové.
10. Námitky stěžovatele užité v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jeho obhajoby užité v odvolání i dovolání, obecné soudy se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Ústavní soud nespatřuje v konání hlavního líčení formou videokonference (§ 202 odst. 1 trestního řádu) porušení práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti [čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy] ani práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy]. Stěžovateli nebyla upřena možnost vyjádřit se ke všem okolnostem řízení osobně i prostřednictvím obhájce a klást vyslýchaným otázky.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) představuje záruku, že jen soud bude rozhodovat o vině a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky) na základě předem stanovených pravidel. Podle čl. 39 Listiny (obdobně i čl. 7 odst. 1 Úmluvy) jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (zásada nullum crimen sine lege). Dospěl-li obecný soud v řízení k jinému právnímu závěru, než jaký stěžovatel očekával, nelze to považovat za porušení uvedených základních práv. Vyjadřuje-li stěžovatel své přesvědčení, že jednání, jehož se dopustil, není trestným činem, jde jen o polemiku, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Nebyla porušena ani presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), neboť závěr o vině stěžovatele byl učiněn na základě dokazování, které nalézací soud provedl v dostatečném rozsahu, aby mohl rozhodnout. Důvody neprovedení dalších navržených důkazů byly dostatečně a srozumitelně vysvětleny v odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud nezjistil ani porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), k němuž mělo dojít připuštěním návodné otázky státního zástupce při výslechu svědka - z protokolu je patrné, že odpověď svědka nebyla v otázce státního zástupce obsažena (viz protokol z hlavního líčení konaného dne 17. února 2021, str. 13). Stěžovatel byl v řízení uznán vinným a byl mu uložen trest odpovídající spáchanému trestnému činu, což je předvídaný důvod pro zbavení fyzické osoby svobody (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny), a proto ani toto základní právo stěžovatele obecné soudy neporušily.
13. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv postupem obecných soudů. V řízení nevyvstaly důvodné pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Naopak je z napadených rozhodnutí i dalších písemností patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
14. Jde-li o námitky týkající se trestního příkazu, je z lustra Ústavního soudu patrné, že stěžovatel podal dne 15. ledna 2021 ústavní stížnost ( sp. zn. IV. ÚS 124/21 ), ve které brojil proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 807/2020 ze dne 15. září 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 61/2019 ze dne 11. října 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 53 T 12/2018 ze dne 24. dubna 2019. Uvedeným rozsudkem krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podle § 283 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu "za uvedený trestný čin v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 T 125/2018-57" souhrnný trest odnětí svobody a "trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) roků. Současně byl podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. června 2018, č. j. 14 T 125/2018-57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující". Proti výroku rozsudku krajského soudu výroku o vině i trestu podal stěžovatel odvolání, dovolání i ústavní stížnost. Stěžovatel tak zjevně věděl o trestním příkazu dříve, než jak v nyní projednávané věci uvádí (15. června 2021). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. února 2021 (str. 3) navíc vyplývá, že stěžovatel se ke spáchání přečinu doznal; rovněž i z výslechu dalších obžalovaných je patrné, že si byl vědom zákazu řízení motorových vozidel již v době páchání trestného činu podvodu, tedy v červenci 2018. Ústavní stížnost je proto v této části opožděná.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako podanou po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu