Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SILMET Příbram a. s., sídlem Příbram III 168, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 26 Cdo 1747/2025-352, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2025 č. j. 91 Co 308/2023-326 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. února 2023 č. j. 11 C 29/2021-141, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a společnosti WaShine s.r.o., sídlem Boženy Němcové 1881/5, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V právě posuzované věci jde o spor o zaplacení peněžité částky, která má představovat rozdíl mezi různou výší ujednaného nájemného z podnájemní smlouvy - běžným nájemným a tzv. rezervačním nájemným. Rezervační nájemné vedlejší účastnice platila na základě podnájemní smlouvy, kterou uzavřela s právní předchůdkyní stěžovatelky. Účelem této podnájemní smlouvy bylo umístění a provoz dočasné stavby - nadzemního přemístitelného samoobslužného mycího centra pro mytí motorových vozidel podle schválené projektové dokumentace.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že z hlediska platného územního plánu nebylo umístění mycího centra a jeho provoz možné. Podnájemní smlouvu proto posoudil jako absolutně neplatnou. Stěžovatelka tak mohla mít nárok na zaplacení peněžité částky pouze z titulu bezdůvodného obohacení. Pozemek ale byl zcela nevhodný a prakticky nepoužitelný ke sjednanému účelu. V rozhodném období byl případný vznik bezdůvodného obohacení dostatečně kompenzován formou rezervačního nájemného. Nadto měl obvodní soud za prokázané, že právní předchůdkyně a vedlejší účastnice si mimo písemný text ujednaly, že rezervační nájemné bude hrazeno až do skutečného zřízení mycího centra na pozemku. To akceptovala i stěžovatelka.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 8. 10. 2024 č. j. 26 Cdo 1579/2024-295) napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že člen představenstva, který za právní předchůdkyni podnájemní smlouvu uzavřel (dále jen "zástupce právní předchůdkyně"), nebyl k tomuto úkonu řádně zmocněn. Jako člen představenstva mohl společnost zastupovat pouze zároveň s druhým členem představenstva. Uzavření podnájemní smlouvy tak bylo nicotným právním jednáním. Městský soud se dále ztotožnil s tím, že případné bezdůvodné obohacení bylo kompenzováno rezervačním nájemným a odkázal i na skutkový závěr o existenci dohody o hrazení rezervačního nájemného až do skutečného zřízení mycího centra na pozemku.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Městský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech. Stěžovatelka přitom zpochybnila pouze zdánlivost podnájemní smlouvy. Nijak nezpochybnila, že by jí nesvědčil nárok na doplacení běžného nájemného, i pokud by podnájemní smlouva byla platně sjednána. Nejvyšší soud je přitom uplatněnými dovolacími důvody vázán. Za takové situace dovolání posoudil jako nepřípustné.
6. Podle stěžovatelky je nesprávný závěr obecných soudů, že podnájemní smlouva byla zdánlivým právním jednáním. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí bylo vedeno jiné řízení, právně i skutkově totožné s právě posuzovanou věcí. V rámci něj bylo konstatováno, že právní vztah založený podnájemní smlouvou zanikl až uplynutím sjednané doby nájmu. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatelky. Plná moc, na základě níž zástupce právní předchůdkyně uzavřel podnájemní smlouvu, byla maximálně relativně neplatná z důvodu překročení zástupčího oprávnění.
Následně ale došlo bez zbytečného odkladu ke schválení případného překročení a uzavřená podnájemní smlouva je tak právní předchůdkyni stěžovatelky přičitatelná. Nadto došlo i ke konkludentnímu schválení případného překročení. Právo namítat překročení svědčí pouze osobě, na jejíž ochranu jsou dotčená pravidla stanovena. V řízení nebylo prokazováno, že by tak právní předchůdkyně stěžovatelky učinila. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky.
7. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci jsou splněny procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem, bylo možné přistoupit ke zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti.
8. Stěžovatelka v posuzované věci brojí ústavní stížností proti závěru o zdánlivosti podnájemní smlouvy. Nelze přehlédnout, že obdobnou argumentaci uplatnila i před Nejvyšším soudem. Ten, aniž by se jejími námitkami materiálně zabýval, její dovolání odmítl. Rozhodnutí městského soud totiž stálo na dvou na sobě nezávislých závěrech a stěžovatelka zpochybnila pouze jeden z nich. Za situace, kdy ani v ústavní stížnosti stěžovatelka druhý z rozhodných závěrů nezpochybňuje (a o jeho neústavnosti bez dalšího nic nesvědčí), se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je vůbec dán prostor pro materiální posouzení opodstatněnosti stěžovatelčiných námitek obsažených v ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je postaveno na principu subsidiarity. Stěžovatel tak musí před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny opravné prostředky, jež mu zákon poskytuje (srov. § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Tato podmínka přitom není v judikatuře Ústavního soudu vnímána pouze formálně. Stěžovatel proto musí tyto opravné prostředky nejen "formálně vyčerpat", ale je v přecházejících fázích řízení povinen tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozuje porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jeho tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily. Učiní-li tak až v ústavní stížnosti, vystavuje se nebezpečí, že jeho námitky budou posouzeny jako tzv. materiálně nepřípustné, k nimž Ústavní soud nepřihlíží (srov. např. nálezy ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96
, nebo ze dne 6. 9. 2016
sp. zn. II. ÚS 3383/14
, body 16 a 17).
10. Obdobnou situací jako v právě posuzované věci se Ústavní soud v duchu výše uvedeného opakovaně zabýval. Nepovažoval přitom za neústavní stav, kdy stěžovatel dovoláním zpochybnil pouze jeden z více na sobě nezávislých závěrů, kdy každý sám o sobě by vedl k výsledku řízení učiněnými obecnými soudy, a Nejvyšší soud proto dovolání pro nepřípustnost odmítl (srov. např. usnesení ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2980/24
, nebo usnesení ze dne 3. 12. 2019
sp. zn. II. ÚS 3721/19
).
11. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí městského soudu. Z něj vyplývá, že stěžovatelka skutečně brojila pouze proti závěru o nicotnosti podnájemní smlouvy. Ačkoliv považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesprávně, nijak tuto okolnost nezpochybňuje. Jak již bylo uvedeno, ani v ústavní stížnosti nebrojí proti druhému rozhodnému závěru, na němž rozhodnutí městského soudu stojí. Městský soud přitom nedůvodnost jejího nároku odůvodnil i existencí dohody o hrazení rezervačního nájemného až do skutečného zřízení mycího centra na pozemku.
Tento závěr přitom bez dalšího o neústavnosti nevypovídá, což stěžovatelka žádným způsobem nezpochybňuje. Za tohoto stavu bylo nadbytečné se zabývat ústavností stěžovatelčiných pochybností o nicotnosti podnájemní smlouvy, resp. jejími ostatními námitkami. Ať už by Ústavní soud tyto námitky posoudil jakkoliv, napadená rozhodnutí by ve svém celku obstála. Opačný postup by tak vedl pouze k akademickému rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (srov. např. usnesení ze dne 13. 8. 2025 sp. zn. III.
ÚS 2133/25
, bod 18, nebo ze dne 20. 5. 2025
sp. zn. III. ÚS 1251/25
, bod 16).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu