Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti R. V., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem, sídlem Velehradská 88/1, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 402/2025-2875 ze dne 9. července 2025, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 40/2023-2798 ze dne 12. srpna 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 4/2021-2686 ze dne 4. dubna 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 4/2021, stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k peněžitému trestu v celkové výměře 1 000 000 Kč a k trestu zákazu činnosti. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Daného trestného činu se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce zosnováním získání úvěru pro společnost X, od Metropolitního spořitelního družstva na základě nepravdivého znaleckého posudku.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly členským vkladem společnosti X, který je započitatelnou pohledávkou na pohledávku z úvěru. Stejnou otázkou se přitom v obdobné věci zabýval Nejvyšší soud v usnesení č. j. 6 Tdo 166/2024-5743 ze dne 18. 4. 2024, kterým právě s ohledem na možné započtení členského vkladu rozsudky soudů nižších stupňů zrušil. Stěžovatel na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu upozornil v doplnění svého dovolání, k němuž ale Nejvyšší soud odmítl přihlédnout, neboť bylo podáno po lhůtě.
Podle stěžovatele ale měl Nejvyšší soud tuto otázku řešit ex lege. Navíc samotné dovolání podal stěžovatel včas a uplatnil v něm i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V doplnění dovolání tedy údajně neměnil ani nerozšiřoval důvody dovolání, šlo jen o drobné formální zpřesnění právní argumentace s odkazem na aktuální judikaturu.
4. Dále stěžovatel namítá, že soudy připustily jako důkaz listiny, které byly do spisu založeny jako pouhé kopie, a na těch pak založily své závěry, ačkoliv stěžovatel tyto listiny opakovaně zpochybňoval. V této souvislosti stěžovatel zmiňuje zálohovou fakturu a znalecký posudek, jehož originál se dokonce ztratil z Krajského soudu v Ústí nad Labem. Do kontrastu s tím stěžovatel dává důkazy obhajoby, které soudy odmítly provést, ač šlo o originály.
5. Stěžovatel konečně tvrdí, že městský soud jeho jednání posoudil jako organizátorství, tedy odlišně od toho, jak bylo posouzeno v obžalobě (jako pomoc), o čemž se stěžovatel dozvěděl až při vynesení rozsudku. Městský soud sice stěžovateli zaslal přípis, kterým jej upozornil na možné odchýlení od právní kvalifikace uvedené v obžalobě, ale opětovně v něm hovořil o formě pomoci.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že stěžovatel v dovolání neuplatnil námitku možného započtení členského vkladu společnosti X. Tato námitka byla uplatněna až v doplnění dovolání, u kterého ani stěžovatel nezpochybňuje, že bylo podáno po lhůtě (srov. § 265f odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud přitom opakovaně shledal postup Nejvyššího soudu, který nevypořádá námitky uplatněné po lhůtě k podání dovolání, za ústavně konformní (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3128/24
ze dne 28. 11. 2024 či
sp. zn. IV. ÚS 696/25
ze dne 2. 7. 2025). Se stěžovatelem nelze souhlasit, že doplnění dovolání představovalo jen "drobné formální zpřesnění" argumentace, šlo o zcela novou argumentační linii. Lze dodat, že ačkoliv stěžovatel v doplnění dovolání reagoval na nové rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 166/2024-5743 (ačkoliv v ústavní stížnosti neupřesňuje, kdy se o něm dozvěděl), nic mu nebránilo uplatnit danou argumentaci již dříve (jak učinili dovolatelé ve věci řešené Nejvyšším soudem v usnesení č. j. 6 Tdo 166/2024-5743). Jelikož stěžovatel danou námitku řádně neuplatnil v dovolání, nemůže se jí s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zabývat ani Ústavní soud.
8. Pokud jde o námitku použitelnosti kopií jako důkazů, stěžovatel zmiňuje kopie úhradové faktury a znaleckého posudku. K úhradové faktuře již městský soud i vrchní soud uvedly, že jde o bezvýznamný důkaz. Ke znaleckému posudku pak Nejvyšší soud dodal, že sám jeho zpracovatel potvrdil při hlavním líčení jeho shodu s originálem. Na to stěžovatel v ústavní stížnosti patřičně nereaguje. Lze také souhlasit se soudy v tom, že stěžovatelovy námitky proti kopii znaleckého posudku nejsou konkrétní a v podstatě je lze chápat tak, že stěžovatel zcela odmítá, aby kopie obecně mohly být jako důkaz použity, byť na jiném místě sám souhlasí, že v souladu s § 89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.
9. Konečně, jde-li o upozornění na změnu právního posouzení, z napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá (a stěžovatel to nezpochybňuje), že předsedkyně senátu městského soudu stěžovatele i jeho obhájce přípisem ze dne 18. 8. 2022 upozornila "podle § 190 odst. 2 tr. zákoníku na možnost odchylného právního posouzení skutku obžalovaného ..., kdy jeho jednání může být posouzeno jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku".
V upozornění se tedy objevila písařská chyba, neboť se v něm nadále hovoří o účastenství v podobě pomoci, tato chyba je ovšem na první pohled zřejmá, jelikož se odkazovaný § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku týká organizátorství a účastenství ve formě pomoci by nebylo "odchylným" právním posouzením. Ústavní soud považuje za této situace za absurdní tvrdit, že stěžovatel na možnou změnu právního posouzení nebyl upozorněn (ostatně i kdyby upozorněn nebyl, měl by nadále k dispozici minimálně odvolací řízení, v němž by mohl proti tomuto právnímu posouzení brojit).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu