USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný Roman Vršecký, bytem Na Vlnovce 709/5, 400 01 Ústí nad Labem, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, č. j. 6 To 40/2023-2798, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 4/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Romana Vršeckého odmítá.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 49 T 4/2021-2686, uznal obviněného Romana Vršeckého (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit zkráceně řečeno tím, že
na přesně nezjištěném místě v Ústí nad Labem, v přesně nezjištěné době, nejpozději však před datem vydání znaleckého posudku č. 1099-006/2013 znalce obžalovaného Ing. Vlastimila Hudečka, vypracovaného pro společnost Rimouski Invest s.r.o., IČ 242 91 196 tj. před 26. 1. 2013, v zištném úmyslu sebe či jinou osobu neoprávněně obohatit, společně s nejméně jednou další osobou zosnoval a řídil získání úvěru na základě nepravdivých údajů tím způsobem, že za užití nepravdivého znaleckého posudku znalce obžalovaného Ing.
Vlastimila Hudečka, vypracovaného pro společnost Rimouski Invest s.r.o., IČ 242 91 196 a jejího statutárního zástupce již pravomocně odsouzeného Davida Křížka, kterého do této pozice pomohl ke dni 12. 4. 2012 účelově dosadit a za již pravomocně odsouzeného Davida Křížka uhradil veškeré náklady spojené s převodem 100% obchodního podílu společnosti na jeho osobu, když obžalovaným Romanem Vršeckým řízená společnost HELIOS Tech., a.s., IČ 273 50 452, se sídlem Přístavní 483/27, 400 07 Ústí nad Labem, provedla úhradu zálohové faktury č. 2706033 vystavené znalcem dne 11.
5. 2012 na odběratele společnost HELIOS Tech., a.s. za vypracování předmětného znaleckého posudku, když na základě této objednávky a v souladu se zadáním poté znalec ke dni 26. 1. 2013 vypracoval hrubě zkreslený a nepravdivý znalecký posudek č. 1099-006/2013, kterým v rozporu s ust. § 9 odst. 3 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, v tehdy platném znění, dle kterého se pro účely oceňování pozemek posuzuje podle stavu uvedeného v katastru nemovitostí, stanovil cenu oceňovaných pozemků ve výši 32.602.400 Kč, jenž byla téměř 18 krát vyšší než byla v té době cena obvyklá, neboť dle znaleckého posudku č. 1298/2022 vypracovaného dne 28.
12. 2022 znalcem Ing. Jiřím Holušou, Hansmannova 494/27, 613 00 Brno, byla ke dni 4. 3. 2013 zjištěna hodnota předmětných trvalých travních porostů a orné půdy ve výši pouhých 1.819.010 Kč, když následně, již pravomocně odsouzený David Křížek, jako výlučný statutární zástupce a majitel společnosti Rimouski Invest s.r.o., dle pokynů obžalovaného Romana Vršeckého tento nepravdivý a hrubě zkreslený znalecký posudek vypracovaný znalcem použil v úmyslu získat peněžní prostředky pro uvedenou společnost tak, že ho dne 8.
2. 2013 předložil Metropolitnímu spořitelnímu družstvu, IČ 255 71 150, t. č. se sídlem Sokolovská 394/17, 180 00 Praha 8, jako přílohu k žádosti o poskytnutí podnikatelského úvěru, kdy po jejím interním schválení, ke kterému došlo zejména na podkladě mylné domněnky dostatečného finančního zajištění poskytovaného úvěru, dne 4. 3. 2013, jménem společnosti Rimouski Invest s.r.o. s touto společností již pravomocně odsouzený David Křížek uzavřel smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem, na podkladě které došlo k zastavení nadhodnocených pozemků ve prospěch MSD a zároveň dle pokynů obžalovaného Romana Vršeckého téhož dne, jménem společnosti Rimouski Invest s.r.o., uzavřel s MSD smlouvu o úvěru č.
506977046 na nákup
nemovitostí, projektovou, inženýrskou činnost, ostatní náklady na přípravu projektu, management projektu, pokrytí úroku z úvěru, ostatní jiné náklady a rezervu do doby realizace prodeje zasíťovaných pozemků, týkající se projektu v lokalitě Korbelova Lhota, okr. Blansko, na jejíž podkladě došlo dne 6. 3. 2013 ze strany MSD k neoprávněnému poskytnutí úvěru ve výši 25.600.000 Kč na účet č. XY majitele společnosti Rimouski Invest s.r.o., když část těchto finančních prostředků byla užita v rozporu s účelem úvěru, přičemž obžalovaný Roman Vršecký byl od samého počátku srozuměn s tím, že předmětný znalecký posudek a dostatečná hodnota znalecky oceněných nemovitých věcí převyšující svou hodnotou výši poskytovaného úvěru, je pro získání tohoto úvěru zásadní a dále, že znalecký posudek bude samostatně trestně stíhaným Davidem Křížkem předložen jako příloha k žádosti o poskytnutí úvěru, k čemuž také nakonec došlo, úvěr nebyl řádně splácen, na splátkách úroku úvěru bylo společností Rimouski Invest s.r.o.
uhrazeno pouze 365.450,92 Kč a jistina poskytnutého úvěru nebyla nikdy splacena, čímž byla Metropolitnímu spořitelnímu družstvu v likvidaci, IČ 255 71 150, se sídlem Balbínova 404, 120 00 Praha, způsobena škoda ve výši 22.262.099,08 Kč.
2. Za to byl podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činila 10.000 Kč, celkem tedy ve výměře 1.000.000 Kč (jeden milion korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla insolvenční správkyně Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci odkázána s nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný ve výroku o vině i trestu odvoláním, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 6 To 40/2023-2798, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy denní sazba činila 10.000 Kč, celkem tedy ve výměře 1.000.000 Kč (jeden milion korun českých). Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena v obchodních společnostech na dobu 5 (pěti) let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které zaměřil do výroku o vině i výroku o trestu. Opřel jej o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Předně obviněný požádal o odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na důvody uvedené v dovolání a možné rozhodnutí ve věci samé s tím, že by mohl být zkrácen na svých právech a osobní svobodě.
6. Rozsudkům soudů obou stupňů vyčetl rozporuplnost, nelogičnost, opisnost a fabulativnost, jakož i nerespektování zásady in dubio pro reo. Stejně tak odůvodnění se nikterak nevypořádala s jeho obhajobou. Dále měl za to, že celé řízení bylo stiženo procesními vadami.
7. K namítaným procesním pochybením podřadil především nesprávné poučení podle § 190 odst. 2 tr. ř. Soud měl povinnost obviněného upozornit na možnost jiné právní kvalifikace oproti obžalobě, což však neučinil. Ačkoliv totiž zaslal dne 18. 8. 2022 obviněnému přípis s poučením o uvažované změně právního posouzení účastenství, uvedl v něm opětovně formu pomoci, pro kterou však bylo již zahájeno trestní stíhání, tudíž k žádné změně nedošlo ani tímto přípisem. Zdůraznil, že není povinen upozorňovat na procesní pochybení soudu. Následné odsouzení pro účastenství ve formě organizátorství bylo pro obviněného překvapivé, nadto za situace, kdy tomuto závěru nesvědčilo ani provedené dokazování. Obhajoba tedy celou dobu směřovala k destrukci konstrukce účastenství ve formě pomoci a nikoliv organizátorství.
8. Za druhé procesní pochybení pak označil popření zásad kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní v řízení před soudem prvního stupně. To spatřoval v situaci, kdy soud připustil listinné důkazy v jejich prostých kopiích. Obhajobě tak bylo odepřeno právo spatřit originály listin a vyjádřit se k jejich pravosti, správnosti i pravdivosti. Především pak zmínil znalecký posudek č. 1099-006/2013 a zálohovou fakturu č. 2706033 ze dne 11. 5. 2012.
9. Obviněný vznesl i výhrady vůči odůvodnění odsuzujícího rozsudku, respektive rozsudku odvolacího, neboť v něm postrádal vypořádání se s vlastní obhajobou. Zároveň vyjádřil přesvědčení, že hodnocení soudu prvního stupně vybočilo z mezí formální logiky a provedené důkazy nevytvořily ucelený řetězec svědčící o jeho vině stíhaným skutkem.
10. Následně ke skutkovým zjištěním uvedl obšírně svá jednotlivá hodnocení a vysvětlení dílčích částí stíhaného skutku. V tomto směru předestřel rozpory, které stručně řečeno spočívaly v tom, že pokud by byl organizátorem stíhaného skutku, účastnil by se schůzky vedoucí k získání obchodního podílu ve společnosti Rimouski Invest s.r.o. pro Davida Křížka, objednal znalecký posudek, dal pokyn k platbě za takový posudek, byl přítomen v ČR v době sjednávání úvěru ve spořitelním družstvu či alespoň komunikoval s Davidem Křížkem, aby jej instruoval. Dále poukázal na to, že pokud by se chtěl vylákání úvěru zúčastnit, učinil by tak již ve vztahu k prvnímu úvěru o mnohem větším objemu a zároveň upozornil i na absenci vlastního profitu z takto vylákaného úvěru.
11. Za otázku zachování totožnosti skutku a odpovídající právní kvalifikace pak označil fakt, že ve skutkové větě je uvedeno, že se měl stíhaného jednání dopustit nejméně s jednou další osobou.
12. Co se týče provedených důkazů, zopakoval vlastní výpovědi a prohlášení s tím, že jejich část se ukázala jako pravdivá a je proto nelogické, že další části soudy neuvěřily. Výslechy dalších svědků pak shrnul se závěrem, že nepřinesly žádná usvědčující tvrzení v jeho neprospěch, s výjimkou Davida Křížka, jehož svědectví bylo ovšem nutné označit za nevěrohodné, neboť z rozpínavosti jeho výpovědi v průběhu řízení bylo patrno, že byl silně motivován usvědčit další osoby, aby si zajistil status spolupracujícího obviněného.
13. Konkrétně pak poukázal na rozpor mezi tvrzením Davida Křížka, že převod společnosti Rimouski Invest s.r.o. zařizoval obviněný, s obsahem vyjádření předloženého AK Hrubý & Buchvaldek, podle nějž nebyl u podpisu převodní smlouvy přítomen, a dokladem o zaplacení kupní ceny za převod podílu. Stejně tak zdůraznil nepravdivost tvrzení, že David Křížek neměl zkušenosti s podnikáním, když byl od roku 2006 společníkem a jednatelem Czech Ocean Team s.r.o. Následně pak citoval některé konkrétní slovní obraty použité Davidem Křížkem a vysvětlil jejich nesprávnost, respektive jejich nesprávný odraz ve skutkových zjištěních, přičemž proklamoval, že těmito nechce zanášet dovolání, a proto odkázal na listinu založenou obhajobou v řízení před soudem prvního stupně.
14. K listinným důkazům týkajícím se sjednání předmětného úvěru odkázal na zprávu FBI, podle které se v předmětné dny, kdy byly listiny uzavírány nenacházel v ČR, ale v USA. Ke kopiím dalších listin se pak nemohl obviněný náležitě vyjádřit, neboť nebyla prokázána jejich pravost, správnost a úplnost, proto pouze shrnul, že soud neprovedl žádnou listinu, která by ukazovala na to, že organizoval, zosnoval v zištném úmyslu sebe či jiného obohatit Davida Křížka k získání úvěru na základě nepravdivých údajů.
15. Co se pak týkalo zvukového záznamu založeného svědkem N., obviněný upozornil na to, že nelze vyloučit zásahy do pravosti nahrávky. Zároveň poukázal i na to, že na záznamu mluví 7 osob a nikoliv 60 a nezaznělo na ní nic relevantního ke skutečnostem tvrzeným v obžalobě, nota bene k osobě Křížka, který se této porady ani neúčastnil.
16. Dovolatel taktéž brojil proti použití rozsudku sp. zn. 6 To 28/2020, kterým si podle jeho přesvědčení odvolací soud pomohl k „usvědčení odsouzeného“. Tím nerespektoval ani zásadu obžalovací, neboť začal vyšetřovat věc namísto státního zastupitelství.
17. Závěrem této části pak obviněný v části nazvané polemika s odvolacím soudem připomněl konkrétní závěry odvolacího soudu a předložil vlastní argumenty, které postavil proti nim, s tím, že tyto všechny vycházely ze shora uvedených námitek.
18. Posledním okruhem jeho výhrad pak byly ty vůči výroku o trestu, přičemž poukázal na to, že byl uložen peněžitý trest v kombinaci s trestem odnětí svobody. Současně se jednalo o trest nedobytný, neboť obviněný nemá žádný majetek a sám je dlužníkem v insolvenčním řízení.
19. Na základě shora uvedených skutečností proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2024, č. j. 6 To 40/2023-2798, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. 49 T 4/2021, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
20. Následně obviněný doplnil své dovolání s poukazem na započitatelnost pohledávek Metropolitního spořitelního družstva z poskytnutého úvěru a pohledávek za členským vkladem uhrazeným společností Rimouski Invest s.r.o. Tím ovšem nebyla správně stanovena ani výše způsobené škody a vznikla otázka společenské škodlivosti takového jednání, respektive, zda byl skutečně ohrožen zájem chráněný trestním zákonem. Závěrem pak setrval na svém původním závěrečném návrhu.
21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku, shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval, že se jedná o opakování jeho obhajoby z předchozích fází řízení, kterou již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně, na jejichž argumentaci odkázal.
22. K námitce neupozornění na změnu právní kvalifikace připomněl, že se jednalo zřejmě o písařskou chybu, přičemž ovšem paragrafové označení formy účastenství bylo sděleno správně. Stejně tak odmítl i námitky vůči použití kopií listinných důkazů s poukazem na § 89 odst. 2 tr. ř. a fakt, že pravost a věrohodnost byla zajištěna validací Krajským soudem v Ústí nad Labem. Obsah listin navíc korespondoval s ve věci provedenými dalšími důkazy. S poslední z procesních námitek se pak taktéž neztotožnil, neboť odůvodnění soudy obou stupňů jsou podle jeho mínění srozumitelná, logicky strukturovaná a jasně z nich vyplývají úvahy, kterými se soudy při formulaci skutkových a právních závěrů řídily.
23. Co se týče obviněným tvrzených rozporů, tyto státní zástupce označil za subjektivní interpretaci skutkového děje a shrnul výsledky dokazování tak, že to byl obviněný, kdo fakticky řídil společnost HELIOS Tech., a.s., která uhradila náklady na vypracování nepravdivého znaleckého posudku, jenž byl následně předložen k žádosti o úvěry u MSD. Kritika důkazů byla pak snahou o jejich zpochybnění, což však v kontextu všech provedených důkazů tvořících logický a uzavřený celek státní zástupce nepotvrdil. Obdobně zpochybnění autenticity nahrávky nebylo možno přiznat opodstatnění, neboť ta byla ověřena Kriminalistickým ústavem Policie České republiky. Zároveň je pak zřejmé, že na ní hovořilo sice několik lidí, avšak přítomných bylo více. Především je pak její obsah v souladu s výpovědí Davida Křížka.
24. Pokud pak obviněný vznesl námitky vůči nedobytnosti trestu, tyto státní zástupce označil za liché, neboť sám dovolatel připustil, že disponuje majetkem v zahraničí, jehož podobu ovšem odmítl specifikovat. Výkon uloženého peněžitého trestu je tedy možný.
25. Následně se pak státní zástupce vyjádřil stručně i k argumentaci vznesené v doplnění dovolání, s tím, že ji neshledal relevantní, neboť nebylo možno dovodit jakoukoliv snahu o náhradu škody. Tu zároveň správně korigoval již soud odvolací. Pokud touto námitkou obviněný naznačoval jiné nesprávné
26. Na základě shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
28. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) per analogiam tr. ř., neboť odvolací soud zrušil toliko výrok o trestu a náhradě škody a v ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn, ačkoliv obviněný napadal odvoláním primárně výrok o vině, což je obdobná situace, jako kdyby jeho opravný prostředek zamítl. Dále Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). Dovolání tak splňovalo i obsahové náležitosti uvedené v § 265f tr. ř.
29. Současně lze konstatovat, že dovolání bylo podáno ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř., neboť ta počala běžet doručením rozsudku soudu druhého stupně obviněnému dne 27. 9. 2024, respektive obhájci dne 19. 9. 2024 a uplynula dne 27. 11. 2024. Dovolání bylo podáno dne 20. 11. 2024, tedy v mezích zákonné lhůty. Avšak totéž nelze říci o doplnění dovolání. To bylo doručeno do datové schránky soudu dne 22. 1. 2025, tedy až více než dva měsíce po uplynutí lhůty k podání dovolání. Z tohoto důvodu nebylo možné k doplnění dovolání přihlížet.
30. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
31. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
34. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací většinu jeho námitek nevyslyšel. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
35. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
36. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
37. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jeho argumentace však obsahově směřovala též proti rozsudku soudu prvního stupně. V rámci uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h), respektive m) tr. ř., pak uplatnil námitky procesní, skutkové a právní povahy.
38. Dovolací soud si předně nemohl nevšimnout, že prakticky veškeré shora uvedené námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou uplatněnou v předchozích fázích řízení. Pak je ale nutné připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jednalo, neboť Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze, se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily.
39. Ve svém dovolání se obviněný nejprve obšírně věnoval procesním pochybením soudů, které nebylo možno podřadit pod žádný ze zvolených ani jiných dovolacích důvodů, avšak Nejvyšší soud k nim přesto poskytne vyjádření, a to hned na počátku tohoto usnesení, neboť i obviněný jim přiřknul primární význam v rámci své argumentace.
40. K námitkám tohoto druhu je nutno připomenout, že zásadně nejsou způsobilé založit dovolací přezkum, nelze-li je explicitně podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, či pokud nenarušily pravidla fair play procesu natolik křiklavým způsobem, že by bylo možno uvažovat o zásahu do základních práv obviněného. To se ovšem v daném případě nestalo a tyto výhrady k procesnímu postupu soudu zůstaly mimo limity dovolacího řízení.
41. Za první podstatnou vadu řízení označil dovolatel nesprávné poučení o změně právní kvalifikace a s tím související nesprávné směřování tvrzení obhajoby (k destrukci účastenství ve formě pomoci a nikoliv organizátorství). Této výtce ovšem nemohla být přiznána relevance především s ohledem na skutečnost, že obviněný byl na změnu právní kvalifikace upozorněn přípisem ze dne 18. 8. 2022. Skutečnost, že písařským nedopatřením zůstalo slovní označení formy účastenství (pomoci) je sice politováníhodným pochybením, avšak není způsobilé zasáhnout do práv obviněného, či jej nemohlo jakkoliv zmást v tom směru, že by nevěděl, o jakém právním posouzení soud uvažoval. Z přípisu bylo zcela zřejmé, že se jedná o poučení o změně právní kvalifikace, a to v otázce formy účastenství. Pokud byla obžalobou tato forma účastenství spatřována v pomoci, pak zákonné označení [§ 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] v uvedeném přípisu nedávalo jakoukoliv pochybnost o tom, že úvahy soudu směřovaly k formě organizátorství. Jestliže tedy byla ve slovním označení v přípisu soudu znovu uvedena pomoc, lze opětovně konstatovat, že se jednalo o nedopatření, které ovšem nebylo způsobilé obviněného zmást a narušit tím možnost jeho obhajoby, neboť ze všech okolností bylo zřejmé, že ke změně právní kvalifikace mohlo dojít právě v otázce účastenství i jeho formy. Dovolací senát se v tomto smyslu plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu vyjádřeném v bodě 18. odůvodnění jeho rozsudku.
42. Další výhradou pak byla námitka obviněného, že mu byla upřena možnost spatřit originály klíčových a zásadních listinných důkazů, vyjádřit se k nim, respektive se vyjádřit k jejich pravosti, správnosti i pravdivosti. Tím byla podle názoru obviněného porušena zásada kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Ani tato námitka ovšem nenaplnila žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Za zásadní považuje Nejvyšší soud tu skutečnost, že obviněný nikterak nezpochybnil správnost nebo úplnost předložených kopií konkrétními námitkami a pouze generálním poukazem na skutečnost, že se nejedná o originály, se k nim odmítl vyjádřit. Vyjádřit se k důkazům je ovšem jeho právem, které může a nemusí využít (§ 214 tr. ř.). Pokud se rozhodne nevyjádřit, neznamená to, že by tímto bylo zasaženo do jeho práv na obhajobu či kontradiktornosti procesu. Obviněnému byl dán prostor pro vyjádření, včetně sdělení, v čem spatřoval pochybnosti o pravosti listin, či navržení důkazů k jejich prokázání (viz protokol o hlavním líčení ze dne 8. 2. 2022, č. l. 2208). Zároveň nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že při tomto hlavním líčení potvrdil shodu s originálem i zpracovatel znaleckého posudku Ing. Vlastimil Hudeček (viz tamtéž). V tomto ohledu lze zároveň odkázat i na rozsudek odvolacího soudu v bodě 19. odůvodnění. Obviněný připustil, že za důkaz může sloužit vše, avšak zpochybnil zákonnost důkazů kopií listin, aniž by však specifikoval, v čem tuto vadu spatřoval. Opětovně se omezil toliko na obecné prohlášení bez poukazu na to, v čem by měla být nezákonnost tohoto důkazu spatřována. Pokud tím směřoval právě k tvrzeným pochybnostem o pravosti kopií, pak taková okolnost nezaložila automaticky nezákonnost důkazu. Nadto za situace, kdy nebyla potvrzena, respektive ve vztahu ke znaleckému posudku byla vyvrácena.
43. Zároveň se sluší připomenout, že zásada kontradiktornosti řízení zjednodušeně řečeno požaduje zpřístupnění důkazů oběma stranám. Má tedy předejít situaci, kdy by soud rozhodoval na základě důkazu, o kterém obviněný nevěděl a nemohl se k němu vyjádřit. To se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť obviněný byl seznámen se všemi listinnými důkazy a byl mu dán prostor se k nim vyslovit. Totéž platí o zásadě rovnosti zbraní, neboť obviněný měl možnost seznamovat se s důkazy, vyjadřovat se k nim a sám navrhovat provedení dalších, a plně využít všech svých obhajovacích práv, což v průběhu řízení činil. Jeho právo na spravedlivý proces tedy nebylo nikterak narušeno.
44. Co se týče námitek vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je třeba připomenout, že dovolání vůči důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Pokud pak soudu prvního stupně obviněný vytknul, že se nedostatečně vypořádal s jeho obhajobou, tuto výtku opět nikterak nespecifikoval, pouze předestřel své hodnocení argumentace soudu, avšak bez jakékoliv vlastního zdůvodnění. Naopak soud dovolací je přesvědčen, že soud prvního stupně dostál svým povinnostem a řádně odůvodnil své skutkové a právní závěry i myšlenkové postupy a hodnotící úvahy, které je k němu vedly a totéž lze říci i o odůvodnění soudu odvolacího, který již zcela adresně reagoval na totožné námitky, které nyní vznesl obviněný v dovolání a lze na jeho argumentaci proto plně odkázat (viz bod 20. odůvodnění).
45. Obviněný rovněž vyčetl soudům obou stupňů nedodržení zásady vázanosti skutkem pospaným v obžalobě, jež spatřoval v tom, že se soudy zabývaly celým mechanismem trestné činnosti, k čemuž provedly i důkaz vlastním rozsudkem. Nutno připomenout, že vázanost skutkem a celá obžalovací zásada je vystavěna na zákazu rozšiřovat jednání, pro které byl obviněný postaven před soud. Tedy lapidárně řečeno nelze obviněného odsoudit za více skutků nebo jednání v širším rozsahu, než pro které byla podána obžaloba. V posuzované trestní věci nic takového nenastalo, neboť obviněný byl shledán vinným skutkem, pro který na něj byla podána obžaloba. Související trestná činnost byla zkoumána toliko pro objasnění fungování celého systému. V podrobnostech lze odkázat opětovně na rozsudek odvolacího soudu v bodě 25.
46. K prvnímu z řádně uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
47. Z argumentace lze dovodit, že obviněný jej zamýšlel uplatnit v jeho první variantě, tedy namítal rozpory mezi obsahem provedených důkazů a přijatými skutkovými zjištěními.
48. V obecné rovině je podle dovolacího senátu třeba předeslat, že soudy provedly dokazování, co do rozsahu a kvality zcela odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a takto provedené důkazy pak hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, čímž dostály i povinnostem uloženým v § 2 odst. 6 tr. ř. Veškeré své hodnotící úvahy pak jednoznačným a srozumitelným způsobem vyložily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
49. Obviněný se obšírně vymezil vůči skutkovým závěrům soudů, avšak učinil tak výlučně na základě komparace dílčích částí provedených důkazů a svého vlastního hodnocení těchto pasáží, často podepřeného toliko spekulativními závěry prezentovanými jako logické. Takový způsob dovolací argumentace však uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídal, neboť jak bylo uvedeno shora, Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout toliko v případě, kdy by skutkové závěry soudů byly v křiklavém kontrastu s obsahem provedených důkazů.
Obviněný však takovýto rozpor dovodil nikoliv z obsahu provedeného dokazování či konkrétních důkazů, ale až na základě vlastního hodnocení a úvah, aniž by reflektoval (správné) závěry soudu prvního, potažmo druhého stupně. Zároveň při vlastním hodnocení postupoval plně v rozporu s pravidly § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nehodnotil důkazy jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, ale toliko selektivně akcentoval části provedeného dokazování či jednotlivých důkazů tak, aby konvenovaly jeho závěrům. Není úkolem dovolacího soudu potřetí poskytovat obviněnému obšírné odůvodnění jinak správných skutkových zjištění a hodnocení důkazů jen proto, že jej odmítl v předcházejících řízeních akceptovat.
V podrobnostech proto lze odkázat na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně (body 91. až 102. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze) a soudu odvolacího (body 22. až 26. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). Zdůraznit bylo třeba především hodnocení výpovědi svědka Davida Křížka a audionahrávku předloženou svědkem N., neboť se jednalo o jedny ze stěžejních důkazů svědčících o vině dovolatele.
50. K výslechu svědka Davida Křížka uvedl obviněný tři základní argumenty, a to, že tento rozšiřoval svá tvrzení ve snaze dosáhnout statutu spolupracujícího obviněného; že obviněný byl v době sjednávání úvěru v USA a nemohl tedy Davida Křížka instruovat a rozpor s vyjádřením AK Hrubý & Buchvaldek. Nejvyšší soud se ovšem ani s jedním z uvedených argumentů neztotožnil. Výpověď Davida Křížka totiž nebyla ojedinělým důkazem, naopak s jím uvedenými skutečnostmi korespondovaly i další důkazy a dohromady vytvořily ucelený řetězec důkazů prokazující vinu obviněného.
Motivace (získat statut spolupracujícího obviněného) pro podání výpovědi neimplikuje automaticky její nepravdivost, jak mylně a spekulativně předestřel obviněný (viz bod 22. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obdobně nebylo možno vyhovět ani výtce týkající se nemožnosti instruktáže Davida Křížka obviněným pro jeho pobyt v USA. Důvody, pro které soudy této obhajobě neuvěřily, jsou uvedeny v jejich odůvodnění (zejména bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a dovolací soud na ně proto odkázal.
Pouze nad tam uvedené doplnil, že skutečnost, že obviněný odjel dva dny před návštěvou banky, není způsobilá vyvrátit další důkazy prokazující, že to byl právě obviněný, kdo celou činnost organizoval a Davida Křížka instruoval, když toto bylo možno učinit kdykoliv před tímto datem a sumou ostatních provedených důkazů (viz rozsudky soudů obou stupňů) bylo toto zapojení obviněného prokázáno. Tvrzený rozpor tedy vyvstal toliko v hodnocení obviněného za situace, kdy dílčímu a zcela marginálnímu časovému sledu událostí přiznal na základě vlastního uvážení zcela nepřípadný význam.
Konečně pak, co se týkalo rozporu tvrzení Davida Křížka a vyjádření AK Hrubý & Buchvaldek, toto vyplynulo opětovně toliko z vlastních hodnotících představ obviněného. Z vyjádření totiž nebylo možno žádná konkrétní zjištění učinit, jak je ostatně uvedeno v jeho úvodní části („události, ke kterým směřují dotazy, se staly před 10 lety, tedy v našich odpovědích vycházíme spíše z archivovaných dokumentů než z paměti“) a následně i v odpovědích, kde je opakovaně uváděno, že si jednání již nikdo nepamatoval.
Pokud obviněný vystavěl svoji argumentaci na tvrzení, že nebyl přítomen podpisu smlouvy o převodu podílu obchodní společnosti Rimouski Invest s.r.o., pak toto z uvedeného vyjádření nevyplynulo, neboť odpověď na takovou otázku byla formulována tak, že přítomen byl minimálně pan Křížek. Jako ve všech ostatních odpovědích je pak zřejmé, že podkladem pro ně byly toliko listiny založené v archivu či u rejstříkového soudu, jak ostatně sama advokátní kancelář proklamovala. Ani v tomto směru tedy nebyl dán žádný, natož podstatný rozpor mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními.
Nadto nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že osobní přítomnost organizátora u podpisu smlouvy není nutná, neboť je mu kladeno za vinu zosnování, tedy činnost předcházející.
51. K druhému stěžejnímu důkazu, tedy audionahrávce pořízené svědkem N. lze taktéž uvést, že se s ní beze zbytku vypořádal odvolací soud v bodech 22. a 23. odůvodnění rozsudku a Nejvyšší soud na něj v podrobnostech odkázal a pouze vyzdvihl tu skutečnost, že pravost této audionahrávky i možnosti zásahu do ní byly předmětem zkoumání kriminologického ústavu. Z jeho závěrů bylo zjištěno, že byl učiněn minimálně jeden zásah, ovšem v době před zájmovou pasáží. Co se pak týče ztotožnění osob na záznamu zachyceném, k tomu netřeba nic dodávat, neboť obviněný se na nahrávce sám představil a jeho identitu potvrdil i znalecký posudek z oboru fonoskopie (viz body 73. až 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
52. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak nelze podřadit ani námitku obviněného, že soudy měly aplikovat pravidlo in dubio pro reo.
53. Především je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto směru lze například poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z novější judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14.
54. V této trestní věci žádný prostor pro uplatnění této zásady nebyl, neboť vina obviněného žalovaným skutkem byla prokázána bez jakýchkoliv důvodných pochybností, když soudy žádné pochyby o úplnosti a správnosti skutkového stavu věci neměly. Sama skutečnost, že došly k závěrům, které obviněný nesdílí, ještě neznamená porušení uvedené zásady.
55. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
56. V rámci tohoto, byť uplatněného, dovolacího důvodu však obviněný nevznesl žádnou námitku, neboť veškerá jeho argumentace se vyčerpala na otázkách skutkových zjištění a vad procesního charakteru.
57. Naposledy pak obviněný brojil též proti výroku o trestu, kterému vytkl, že byl uložen i přes to, že byl zároveň ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody a současně peněžitý trest za situace, kdy je takový trest nedobytný. Takováto argumentace ovšem nenaplnila žádný z uplatněných dovolacích důvodů, neboť výrok o trestu lze napadat zásadně prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nepřípustný druh trestu anebo jeho výměra vybočila z mantinelů stanovených zákonnou trestní sazbou. Ačkoliv je povinností obviněného specifikovat řádně a úplně dovolací důvody a skutečnosti, ze kterých dovozuje jejich naplnění, a dovolatel v této věci tento důvod neučinil, bylo by formalistickým přístupem, pokud by Nejvyšší soud odmítl tyto námitky vypořádat, když je bylo možno bez větších obtíží detekovat a správně zařadit.
58. Obviněný nejprve vyčetl nalézacímu, potažmo odvolacímu soudu, že mu byl uložen peněžitý trest za situace, kdy byl současně uložen i trest odnětí svobody nepodmíněně. Tím zjevně směřoval k první variantě shora uvedeného důvodu, tedy, že byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Tato výhrada ovšem postrádala opodstatnění, neboť pramenila z nesprávného výkladu zákona. Je totiž pravdou, že zákon, konkrétně § 67 odst. odst. 2 písm. b) tr. zákoníku stanovuje jako jednu z podmínek uložení peněžitého trestu i tu okolnost, že současně není ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. Obviněný však již zřejmě přehlédl, že je tomu tak za situace, kdy nejsou splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu podle prvního odstavce téhož ustanovení (pachatel se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch). V nyní posuzovaném případě však byly splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu právě podle prvního odstavce, což se koneckonců odrazilo i ve výroku o trestu, který byl ukládán výlučně podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku. Této námitce obviněného tedy nebylo možno přiznat opodstatnění.
59. Totožný závěr lze vztáhnout i na námitku nedobytnosti uloženého trestu, která svojí povahou spadala pod první variantu shora uvedeného dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017- I.). Zároveň ovšem postrádala opodstatnění. Odvolací soud totiž náležitě reflektoval, že obviněný je formálně nemajetný a je s ním jako s dlužníkem vedeno insolvenční řízení (zároveň však i jeho prohlášení o majetku v zahraničí učiněné v přípravném řízení), avšak na druhou stranu také odůvodnil, proč tyto důvody nepovažoval za okolnosti svědčící nedobytnosti peněžitého trestu (viz bod 33. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S tam uvedenými závěry lze souhlasit se stručným doplněním.
60. Zákon zapovídá uložit peněžitý trest za situace, kdy by bylo zřejmé, že by byl nedobytný (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku). Účelem této normy je bezpochyby zabránit tomu, aby byly ukládány neefektivní alternativní tresty, neboť by se staly toliko zastřeným trestem odnětí svobody za situace, kdy je již při ukládání peněžitého trestu zřejmé, že dojde k jeho přeměně. Při úvaze o účelu tohoto trestu ovšem nelze dospět k závěru, že by úmyslem zákonodárce bylo umožnit pachatelům, kteří odkloní svůj majetek způsobem, který neúměrně ztěžuje nebo znemožňuje jeho identifikaci, vyhnout se majetkovému postihu. Právě ten je totiž často nejefektivnějším způsobem, jak dosáhnout individuální preventivní funkce trestání. Koneckonců s omezenými možnostmi zjišťování majetku zákonodárce počítal, jak lze dovodit z § 68 odst. 4 tr. zákoníku, který umožňuje určit majetkové poměry pachatele odhadem soudu, například za situace, kdy obviněný nespolupracuje. Konečně i komentářová literatura uvádí, že jen určitá pravděpodobnost nezaplacení či neochota pachatele nejsou důvody pro neuložení peněžitého trestu (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1202). Lze tedy shrnout, že sama skutečnost, že se pachateli podaří ukrýt či odklonit svůj majetek a je tedy formálně nemajetný či i pokud je tomu tak fakticky z jeho vlastní vůle, neznamená automaticky, že by bylo vyloučeno uložení peněžitého trestu pro jeho nedobytnost.
61. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Soudy se majetkovými poměry obviněného náležitě zabývaly. Nepodařilo se sice prokázat, že by disponoval nějakým majetkem, ale nelze odhlédnout od skutečnosti, že páchal sofistikovanou majetkovou činnost generující profit, jeho životní standard a styl, kdy je dobrovolně nezaměstnaný, vyživovaný manželkou, v jejímž domě bydlí, ačkoliv se jedná o muže v produktivním věku se zkušenostmi z podnikatelského prostředí a obchodu. Za této situace, byť formálně se jevily poměry obviněného tak, že je nemajetný, nelze vyčítat soudu prvního i druhého stupně, pokud nedospěly k závěru o zřejmé nedobytnosti. Ani Nejvyšší soud neshledal, že by bylo v nyní posuzovaném případě, především ze shora nastíněných důvodů, zřejmé, že uložený trest je nedobytný. Ačkoliv tedy lze připustit, že soudy mohly věnovat svým úvahám při odůvodňování peněžitého trestu více prostoru a že tak měly učinit i s ohledem na zákonnou koncepci peněžitého trestu, neshledal v tomto nedostatku dovolací senát takové pochybení, které by vyžadovalo jeho kasační zásah. Jak bylo konstatováno shora i v předcházejících rozsudcích soudů nižších stupňů, uložený peněžitý trest nebyl zřejmě nedobytný. Trestná činnost, které se obviněný dopustil, byla majetkového charakteru, vedena zcela zřejmě snahou profitovat na omylu jiných, a to ve značném rozsahu, s poměrně sofistikovanou legendou. Počet denních sazeb stanovený na 100 se tedy nejeví nikterak excesivní. Zároveň pak i reálné poměry pachatele, jak jsou naznačeny shora, nebrání nikterak stanovení výše denní sazby částkou 10.000 Kč, ani v tomto směru se tedy nejedná o vybočující extrém. Bude tak na obviněném, jak se k takto uloženému trestu postaví, v situaci, kdy uložením tohoto trestu za splnění zákonných podmínek byl doplněn jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody uložený toliko na samé spodní hranici.
62. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu případně přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., tak toto vydáno nebylo, neboť s ohledem na povahu posuzované věci a též s přihlédnutím k předpokládanému rozhodnutí o podaném dovolání pro něj předseda dovolacího senátu neshledal jakýkoli důvod.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
63. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů a dílem pak byly zjevně neopodstatněné.
64. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu