Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrtúse, zastoupeným Mgr. Evou Hlaváčovou, advokátkou, sídlem Horní 6, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 164/2025-21 ze dne 26. 9. 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 37/2025-18 ze dne 15. 7. 2025, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 30 A 37/2025-21 ze dne 30. 7. 2025, spojené s návrhem na zrušení § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel se bránil správní žalobou proti rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno Městským úřadem Havlíčkův Brod. Rozhodnutí o odvolání vydané Krajským úřadem Kraje Vysočina, vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti, je ze dne 15. 4. 2025.
2. Krajský soud v Hradci Králové žalobu stěžovatele z 16. 6. 2025 odmítl pro opožděnost [§ 46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního]. Podle krajského soudu měla být žaloba podána v jednoměsíční lhůtě podle § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, která se uplatní pro soudní řízení zahájená od 1. 7. 2024, tedy i v posuzované věci.
3. Nejvyšší správní soud následně napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž se "zkrácená" žalobní lhůta podle § 306 stavebního zákona použije vždy, pokud bylo správní rozhodnutí doručeno po nabytí účinnosti této úpravy. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že § 72 odst. 1 s. ř. s. výslovně počítá s tím, že zvláštní zákon může stanovit jinou lhůtu. Neztotožnil se ani s námitkami stěžovatele o nepředvídatelnosti a nekoncepčnosti právní úpravy. Stavební zákon byl publikován již v roce 2021 a účinnosti nabyl již 1.? 7.? 2023, stěžovatel tak měl dostatek času na to se s úpravou seznámit. Nejvyšší správní soud rovněž zdůraznil, že "zkrácená" lhůta platí bez ohledu na to, zda je žalobce odborníkem na stavební právo nebo zda je zastoupen.
4. Stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dále namítá, že řešení přijaté zákonodárcem v § 306 stavebního zákona je nepředvídatelné a odporující principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Podle stěžovatele je právní úprava obsažená ve stavebním zákoně nejasná a nekoncepční. Součástí principu právní jistoty je přitom předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Celé stavební řízení probíhalo podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, pouze lhůta pro podání žaloby se řídila § 306 stavebního zákona. Tento systém aplikace norem stavebního práva stěžovatel považuje za neuspořádaný, chaotický a matoucí pro běžného adresáta.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s důvodovou zprávou i deklarovaným účelem § 306 stavebního zákona. Napadené ustanovení považuje za svévolné a nekoncepční, a proto navrhuje jeho zrušení.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s aplikací jednoměsíční lhůty pro podání žaloby podle § 306 stavebního zákona v situaci, kdy samotné správní řízení probíhalo ještě podle zákona č. 183/2006 Sb., avšak procesní úkon byl činěn již za účinnosti (nového) stavebního zákona. Ústavní soud se obdobnou otázkou ve vztahu k tomuto ustanovení zabýval již v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25
z 30. 4. 2025,
sp. zn. IV. ÚS 1730/25
z 2. 7. 2025,
sp. zn. II. ÚS 1960/25
z 23. 7. 2025,
sp. zn. II. ÚS 2158/25
z 6. 8. 2025 či
sp. zn. III. ÚS 2584/25
z 2. 10. 2025), kterými ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v těchto věcech neshledal při uplatnění žalobní lhůty podle § 306 stavebního zákona na rozhodnutí doručená po 1. 7. 2024 žádné kvalifikované pochybení. Výjimku představuje toliko nález sp. zn. I. ÚS 3241/24
z 26. 3. 2025, kde Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zdůraznil, že nově účinná právní úprava lhůt se nesmí zpětně vztahovat na lhůty již běžící, ale jen na ty, které započaly běžet až po její účinnosti.
9. Ani v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od svých dřívějších závěrů odchýlit. Při posuzování procesní lhůty k podání žaloby nelze racionálně dovodit žádnou pochybnost o tom, že bylo nutno aplikovat úpravu stavebního zákona, konkrétně jeho § 306 odst.
1. V procesním právu se postupuje podle zákona účinného v den, kdy je daný procesní úkon činěn. V projednávané věci byl rozhodný procesní úkon - doručení rozhodnutí krajského úřadu o odvolání - učiněn již za účinnosti nového stavebního zákona, a proto se na něj vztahuje právě tato právní úprava. Na nyní řešenou věc se proto závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24
neaplikují.
10. Shodně s body 6 a 9 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a bodem 12 usnesení sp. zn. II. ÚS 901/25
lze dále vyzdvihnout, že legisvakanční lhůta (lhůta mezi platností a účinností právního předpisu) činila pro lhůtu podle § 306 stavebního zákona nakonec téměř tři roky. Tato lhůta přitom slouží k tomu, aby se adresáti mohli s novými normami nejlépe v dostatečném časovém předstihu seznámit a adaptovat se na ně. Stěžovateli bylo rozhodnutí doručeno až devět měsíců po nabytí účinnosti (nového) stavebního zákona. Ústavní soud tedy nemá pochyb, že právní řád poskytl stěžovateli dostatečný prostor seznámit se s novou právní úpravou. Zásada, že každý si má počínat bděle k ochraně svých práv, nedopadá jen na právní profesionály. Její platnost je všeobecná. Ústavní soud proto ani v nynějším případě stěžovatele neshledává žádné výjimečné okolnosti, pro něž by měl hledat mimořádná řešení nad rámec jasného znění zákona, který stanoví, že z intertemporálního hlediska je zde rozhodný okamžik zahájení soudního řízení.
11. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení částí ustanovení § 306 stavebního zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2025
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu