Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Bc. et Bc. Josefa Maitaha, zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Janoškem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3158/2024-203 ze dne 21. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 217, 218/2024-144 ze dne 30. července 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 19 C 173/2023-90 ze dne 12. března 2024, ve znění opravného usnesení č. j. 19 C 173/2023-118 ze dne 16. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a městské části Praha 21, sídlem Staroklánovická 260, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i princip rovnosti a zákaz diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Podstatou řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost, byla otázka, zda se stěžovatel může po vedlejší účastnici domáhat vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že součástí jeho pozemku je veřejně přístupná účelová komunikace.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal zaplacení 314 059,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že je vlastníkem pozemku, jehož součástí je stavba účelové komunikace. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 76 640 Kč. Věnoval-li totiž vlastník pozemku či jeho právní předchůdce pozemní komunikaci k obecnému užívání, nemá na peněžitou náhradu, resp. vydání bezdůvodného obohacení nárok. Tak tomu podle obvodního soudu bylo i v této věci, neboť investorem stavby účelové komunikace byla společnost Uniga s. r. o., která byla původně i vlastníkem daného pozemku a komunikaci věnovala veřejnému užívání.
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že otázka práva vlastníka pozemku dotčeného veřejným prostranstvím, resp. veřejnou účelovou komunikací, na vydání bezdůvodného obohacení vůči obci je rozhodována Nejvyšším soudem a Ústavním soudem bez rozumného důvodu rozdílně. Za stejné situace je vlastníkům toto právo někdy přiznáno, jindy nikoliv.
5. V posuzované věci přitom soudy podle stěžovatele rozhodly nesprávně, jelikož souhlas vlastníka se vznikem veřejného prostranství, resp. účelové komunikace, sám o sobě nevylučuje jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze totiž směšovat problematiku veřejného práva v podobě vzniku veřejného statku a jeho bezplatného užívání veřejností a problematiku bezdůvodného obohacení v režimu soukromého práva, k němuž dochází tím, že je plněno za obec to, co má obec ze zákona plnit sama. S ohledem na uvedené, jakož i na to, že se věc dotýká i ostatních vlastníků pozemků s veřejným prostranstvím, by se věcí podle stěžovatele mělo zabývat plénum Ústavního soudu.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že soudy uznávají, že vlastníkovi pozemku náleží náhrada za omezení vlastnického práva v podobě užívání pozemku jako veřejného prostranství, ovšem někdy nárok na tuto náhradu, resp. nárok na bezdůvodné obohacení (kdy stěžovatel zdůrazňuje rozdíl mezi oběma nároky), odmítají s tím, že připadá v úvahu pouze tehdy, pokud ke vzniku veřejného prostranství došlo bez souhlasu vlastníka. Přitom souhlas vlastníka je podmínkou vůbec vzniku veřejného prostranství. Judikatura k této otázce je tak i vnitřně rozporná.
7. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vlastníkovi tehdy, je-li pozemek fakticky využíván k veřejnému prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím, ačkoliv nebyly formálně splněny veškeré podmínky vzniku veřejného prostranství. To podle stěžovatele není pravda, v řadě případů bylo bezdůvodné obohacení přiznáno, aniž by o takovou situaci šlo.
8. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že by se pro účely přiznání bezdůvodného obohacení mělo rozlišovat mezi tím, zda je pozemek užíván jako veřejné prostranství obecně, nebo konkrétně jako účelová komunikace. K takovému rozlišování podle stěžovatele není žádný důvod. Navíc pozemek, o který v posuzované věci jde, představuje veřejné prostranství.
9. Podle stěžovatele navíc soudy nijak nevysvětlily, proč by poskytnutí souhlasu k veřejnému užívání mělo vést k nepřiznání nároku na bezdůvodné obohacení. Samotný souhlas totiž vznik bezdůvodného obohacení nevylučuje. Stejně tak soudy nevysvětlily, proč nelze souhlas odvolat.
10. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3624/13
ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379), podle kterého je v v těchto případech potřeba řešit, zda je vlastník pozemku omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání. Z tohoto nálezu podle stěžovatele plyne, že úprava veřejného prostranství je lex specialis k úpravě v zákoně o pozemních komunikacích a že vlastník pozemku, který je omezován na svém vlastnickém právu tím, že jeho pozemek tvoří veřejné prostranství, má právo na vydání bezdůvodného obohacení, i když se na jeho pozemku nachází veřejná komunikace.
11. Stejně tak stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2117/17
ze dne 24. 7. 2017, podle kterého § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zakládá bezplatné užívání komunikace toliko fyzickými osobami, naproti tomu obci vzniká bezdůvodné obohacení, přičemž výhoda, která žalovanému takto vzniká, spočívá v zajištění infrastruktury. Stejně tak odkazuje i na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2049/21
ze dne 18. 1. 2022 (N 6/110 SbNU 61), který kriticky hodnotil možnost obce po neomezenou dobu bezplatně užívat cizí pozemky.
12. Soudy se podle stěžovatele s uvedenou judikaturou dostatečně nevypořádaly, místo toho se řídily judikaturou, která mechanicky aplikovala ojedinělý nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 268/06
ze dne 9. 1. 2008 (N 2/48 SbNU 9), jenž se však bezdůvodným obohacením za bezesmluvní užívání veřejného prostranství ani účelové komunikace nezabývá, neboť řešil specifickou restituční věc. Stěžovatel se pak vyhrazuje vůči usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 344/24
ze dne 27. 3. 2024, v němž údajně Ústavní soud nerespektoval vlastní judikaturu.
13. Konečně, stěžovatel brojí i proti výrokům o nákladech řízení, neboť zastoupení vedlejší účastnice advokátem podle jeho názoru nebylo účelné.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Soudy prvního a druhého stupně v posuzované věci vyšly primárně z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2910/2023-578 ze dne 22. 11. 2023, v němž byla řešena velmi podobná věc a jímž Nejvyšší soud dovolání tehdejšího žalobce také odmítl s odůvodněním, že se na tehdy řešeném pozemku nachází účelová komunikace, kterou původní vlastník přenechal veřejnému užívání. Toto rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením
sp. zn. IV. ÚS 344/24
, podle něhož "projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy ‚věnovat' věc obecnému užívání", a proto "vzhledem k tomu, že byl prokázán souhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním, nemohlo ani stěžovateli vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení". Tak je tomu mimo jiné proto, že věnování ze strany vlastníka je právním důvodem vylučujícím vznik bezdůvodného obohacení. Ústavní soud neshledává důvod na uvedených závěrech nic měnit, zvláště když částečně vycházejí i z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 268/06
.
16. V souladu s tímto nálezem Ústavní soud neshledává neústavním, pokud vlastníku pozemku, který udělil souhlas s jeho veřejným užíváním, resp. který daný pozemek věnoval veřejnému užívání, nenáleží náhrada za omezení vlastnického práva, které je toho důsledkem. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, v případně omezení vlastnického práva se souhlasem vlastníka "nelze ... vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny".
17. Stěžovatel význam tohoto právního závěru relativizuje tím, že rozlišuje mezi přiznáním náhrady za omezení vlastnického práva a přiznáním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tímto rozlišováním by ovšem sám věc posouval do podústavní roviny. Navíc i podle stěžovatelem citované judikatury (viz např. bod 11 nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3624/13
) má být nárok z titulu bezdůvodného obohacení v těchto případech onou náhradou za omezení vlastnického práva.
18. Do jisté míry obdobný je i stěžovatelův argument, že vznik účelové komunikace, která zakládá veřejnoprávní titul k užívání pozemku, automaticky nenahrazuje titul v rovině soukromého práva pro obec, která užíváním tohoto stejného pozemku zabezpečuje plnění svých veřejnoprávních povinností, čímž se má na úkor vlastníka pozemku bezdůvodně obohacovat. I tento argument je totiž založen na striktním oddělování veřejného a soukromého pravda, přehlíží však výše uvedené, tedy že v těchto případech má bezdůvodné obohacení být náhradou za omezení vlastnického práva.
19. I kdyby navíc byla pravda, že právo veřejnosti využívat veřejnou účelovou komunikaci na pozemku stěžovatele je veřejnoprávního charakteru a jako takové automaticky nemusí vylučovat vznik bezdůvodného obohacení obce, tak důvodem, proč bezdůvodné obohacení nevzniklo, není to, že veřejnost má ze zákona právo veřejnou účelovou komunikaci využívat. Tím důvodem je, že předchozí vlastník pozemku jej věnoval veřejnému užívání. To, že toto věnování je zároveň i jednou z podmínek vůbec existence účelové komunikace (a tedy nároku veřejnosti ji využívat), na tom nic nemění.
20. Problém stěžovatelovy argumentace vynikne, představíme-li se, že se (v intencích nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 268/06
) přijme nová právní úprava, která by vylučovala souhlas jako (za současné právní úpravy dovozovanou) podmínku vzniku účelové komunikace na soukromém pozemku, ale zároveň by poskytovala odpovídající náhradu za omezení vlastnického práva. Stěžovatelův výklad by za takové situace vedl k tomu, že by vlastníci pozemků, na kterých se nachází veřejná komunikace (resp. které by obecně měly charakter veřejného prostranství), měli právo nejen na náhradu za omezení vlastnického práva, ale vedle toho stále i nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Výklad mající takové (v podstatě až nesmyslné) důsledky akceptovat nelze.
21. Uvádí-li stěžovatel, že jeho souhlas není podstatný, neboť jde o bezdůvodné obohacení v podobě plnění za jiného, u něhož je souhlas samozřejmý, tak soudy v těchto případech shledávají bezdůvodné obohacení v podobě plnění bez právního důvodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 ze dne 1. 8. 2017), jakožto svým způsobem výkonu užívacího práva k cizí věci. A u této skutkové podstaty již souhlas, resp. to, že jde o věnování, relevantní je. Povinnost obcí pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů nelze vnímat jako konkrétní dluh vůči dlužníkovi, který je splacen vytvořením veřejného prostranství. Ostatně veřejné prostranství užívá nejširší veřejnost, nikoli jen občané obce.
22. K neodvolatelnosti souhlasu vlastníka lze dodat, že ta vyplývá již z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 268/06
a kromě právní úpravy v zákoně o pozemních komunikacích (jak ji v napadeném usnesení Nejvyšší soud popsal) je dána i tím, že jak uvedl Ústavní soud v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 344/24
, daný souhlas fakticky představuje věnování věci obecnému užívání.
23. Právě existence tohoto věnování pak činí nepřípadnou námitku stěžovatele, že v důsledku soudy zastávaného výkladu se vlastnictví pozemků využívaných jako veřejné prostranství stává "holým". Omezení vlastnického práva je totiž výsledkem tohoto - byť v některých případech konkludentního - souhlasu vlastníka, případně vlastníka předchozího. Stěžovatel nabyl pozemek již s účelovou komunikací, tedy pozemek využívaný veřejností, šlo o jeho svobodné rozhodnutí. Ostatně veřejnoprávní omezení využívání soukromých pozemků nejsou ničím mimořádným a běžně se promítají v jejich ceně (podobně mohl stěžovatel např. nabýt pozemky, které nejsou určené k zastavění).
24. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 2049/21
, v němž ale Ústavní soud řešil aplikaci institutu dobrých mravů, kdy nemravným obecné soudy shledaly, ve zkratce, spekulativní nabytí pozemků za účelem obohacení se na městu jako veřejném subjektu. Šlo tedy o odlišnou věc. Úvahy stěžovatele, že spolu s holým vlastnictvím mají vlastníci navíc povinnost na své náklady veřejně užívané pozemky udržovat, pak jde nad rámec věci řešené v řízení, z něhož vzešla ústavní stížnost. Povinnost udržovat veřejná prostranství a náklady s tím spojené jsou samostatnou otázkou.
25. Nemá cenu na tomto místě podrobněji spekulovat - jak činí stěžovatel - zda by svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka dala souhlas se vznikem účelové komunikace, věděla-li by, že je neodvolatelný. Podstatné je, že v posuzované věci soudy zjistily, že předchozí vlastník tento souhlas dal. Okolnosti vzniku veřejných prostranství ostatně mohou být různé (např. u developerských společností může jít o jednoduché řešení podřadného problému nebo o snahu zvýšit atraktivitu nemovitostí jejich širokým zpřístupněním).
26. Ústavní soud si je vědom, že podle stěžovatele judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu není jednotná, nicméně i dle argumentace obsažené v ústavní stížnosti má vesměs jít o nejednotnost implicitní. Jinak řečeno, stěžovatel z určitého právního názoru (že užívání veřejného prostranství na pozemku třetí osoby má za následek vznik bezdůvodného obohacení obce) vyvozuje nezbytnost právního názoru jiného (že souhlas s veřejným užíváním pozemku na vzniku bezdůvodného obohacení nic nemění), přičemž nejednotnost spatřuje v tom, že soudy tuto implikaci (vycházející podle stěžovatele z toho, že souhlas je nezbytnou podmínkou již vzniku veřejného prostranství na soukromém pozemku) neshledávají. Ve skutečnosti tak spíše než o argumentaci nejednotností judikatury jde o argumentaci ve prospěch stěžovatelem zastávaného výkladu.
27. Je navíc nutno mít na paměti, že vrcholné soudy jsou často limitovány tím, co jim je účastníkem řízení předneseno k přezkumu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení neprovádí kompletní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž zodpovídá právní otázky vymezující přípustnost dovolání. U usnesení Ústavního soudu, kterými jsou ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, zase nelze přehlédnout, že v nich Ústavní soud provádí pouze tzv. kvazimeritorní přezkum, kterým není prezentován závazný výklad určitých otázek a jehož výsledkem je toliko konstatování, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručená práva stěžovatelů. Proto se může stát, že dovolacím řízením i řízením o ústavní stížnosti "projdou" rozhodnutí obsahující právní názory, s nimiž by se Nejvyšší soud ani Ústavní soud neztotožnily.
28. Stěžovatel ve shrnutí ústavní stížnosti za účelem prokázání rozkolísanosti judikatury poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1705/2024 ze dne 3. 10. 2024 a sp. zn. 28 Cdo 4595/2018 ze dne 26. 2. 2019, na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 3624/13
a na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2117/17
, v nichž měl být zastáván opačný výklad, než jaký soudy zaujaly v nyní řešené věci.
29. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1705/2024 Nejvyšší soud odmítl dovolání obce v řízení, v němž soudy nižších stupňů přiznaly žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že pozemek žalobce je využíván jako přírodní park, a je tedy veřejným prostranstvím. Tehdejší dovolatelka ovšem nevymezila přípustnost dovolání otázkou, zda případný souhlas žalobce se vznikem veřejného prostranství na jeho pozemku vylučuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení (viz bod 3 usnesení Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud k této otázce žádný konkrétní názor nezaujal.
30. Podobně, v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4595/2018 se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda užíváním pozemku jako veřejného prostranství dochází k bezdůvodnému obohacení na straně obce. Nejvyšší soud potvrdil (stejně jako v nyní řešené věci), že tomu tak je. Otázku, zda je vznik bezdůvodného obohacení vyloučen souhlasem vlastníka, Nejvyšší sodu neřešil, neboť nebyla předložena k dovolacímu přezkumu. Srovnatelná situace nastala i v usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2117/17
, v němž bylo v podmínkách dané (bagatelní) věci shledáno jako ústavně konformní rozhodnutí nalézacího soudu postavené na názoru, že "dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, a jeho vlastníku přísluší náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení ". Právo na vydání bezdůvodného obohacení v obdobných situacích Ústavní soud dovodil např. i v nálezech
sp. zn. I. ÚS 1607/11
ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203),
sp. zn. III. ÚS 3735/11
ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425) či
sp. zn. II. ÚS 3624/13
, ani v nich ale nebylo řečeno, že by daný nárok nemohl být vyloučen souhlasem vlastníka.
31. Oproti tomu, co tvrdí stěžovatel, přitom tento výklad - tedy že vznik bezdůvodného obohacení, případně nárok na jeho vydání, nemůže být vyloučen souhlasem vlastníka - není, resp. nebyl nevyhnutelným a jediným možným důsledkem právního názoru, že obecně užíváním soukromého pozemku jako veřejného prostranství se obec bezdůvodně obohacuje. Je pravda, že dle současné judikatury je (byť konkludentní) souhlas vlastníka předpokladem vůbec vzniku veřejného prostranství. Mohlo by se tak zdát, že opětovné řešení otázky souhlasu pro účely vzniku bezdůvodného obohacení již není nutné, neboť pokud by souhlas nebyl dán, vůbec by nešlo o veřejné prostranství.
32. Jednak ale, jak upozornil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, existují případy "faktického" využívání nemovitostí jako veřejných prostranství, aniž by byly splněny definiční znaky veřejného prostranství, navíc otázka, zdali je pro vznik a existenci veřejného prostranství potřeba souhlasu vlastníka pozemku, dlouhou dobu nebyla v judikatuře obecných soudů plně vyřešena. Nejvyšší soud připustil tuto otázku jako dosud "výslovně a ve všech souvislostech neřešenou" k dovolacímu přezkumu ještě v rozsudku č. j. 22 Cdo 2378/2016-311 ze dne 26. 6. 2019. V tomto světle se jeví logické, že soudy někdy přiznávaly nárok na vydání bezdůvodného obohacení vlastníkům pozemků využívaných jako veřejné prostranství, aniž by se tím jednoznačně vyjádřily k otázce, zda by tento nárok mohl být vyloučen souhlasem vlastníka (srov. k tomu rozhodnutí Krajského soudu v Brně přezkoumávané Nejvyšším soudem v jeho rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1884/2022 ze dne 7. 11. 2022).
33. Nelze vyloučit, že budou-li navzdory posledně uvedenému i navzdory dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu v judikatuře soudů nižších stupňů dlouhodobě existovat rozpory, které se ukáží jako neřešitelné na úrovni soustavy obecných soudů, může tím být dán důvod k budoucímu zásahu Ústavního soudu. Ovšem za situace, kdy Ústavní soud v samotném výkladu zastávaném Nejvyšším soudem v napadeném usnesení neshledává porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a kdy byl tento výklad opakovaně aprobován v řízení o ústavní stížnosti (krom usnesení
sp. zn. IV. ÚS 344/24
viz např. i usnesení
sp. zn. I. ÚS 2226/20
ze dne 13. 10. 2020 či sp.
sp. zn. I. ÚS 304/15
ze dne 5. 3. 2015), Ústavní soud nyní neshledává důvod ke kasačnímu zásahu či k postoupení věci plénu.
34. Porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nimž ostatně nedávno ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 uvedl, že "ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou"; tento právní názor Ústavní soud následně převzal i do nálezu
sp. zn. I. ÚS 2552/24
ze dne 8. 4. 2025, čímž jej povýšil na právní názor závazný pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; § 23 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tím nejen potvrdil svůj dlouhodobě zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, ale zdůrazněním tohoto přístupu právě ve stanovisku pléna a posléze v citovaném nálezu zároveň deklaroval záměr tuto zásadu do budoucna důsledněji ctít, a to případně i ve věcech dříve řešených nálezem.
35. Lze pak dodat, že městský soud dostatečně vysvětlil, proč je v posuzované věci možno považovat náklady vedlejší účastnice na zastoupení advokátem za účelně vynaložené, přičemž nejde jen o podrobnost argumentace, kterou stěžovatel uplatňoval, ale i obecně o složitost posuzované materie. Ostatně stěžovatel (sám od počátku zastoupen advokátem) věnoval 70 stran ústavní stížnosti popisu judikatury vrcholných soudů, kterou vnímá za vnitřně i navzájem rozpornou, přičemž danou otázku považuje za tak důležitou, že by se jí mělo zabývat plénum Ústavního soudu (a to nikoliv jen za účelem sjednocení své judikatury, nýbrž případně i prostřednictvím atrakce, jejíž potřebu stěžovatel odůvodňuje rozkolísaností judikatury obecně a přesahem vlastních zájmů). Za těchto okolností Ústavní soud nemůže úvaze městského soudu nic vytknout.
36. Na uvedeném nic nemění, jestliže v jiných, byť i částečně srovnatelných, případech Ústavní soud neshledal v rozporu s ústavně zaručenými právy obce, pokud jí soudy náhradu nákladů na zastoupení advokátem nepřiznaly. Nejenže je totiž potřeba každou věc posuzovat individuálně, ale zejména platí, že rozhodnutí o nákladech náleží hlavně obecným soudům. Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti do jejich rozhodovací činnosti nevstupuje vždy, když má na věc jiný názor, nýbrž - jak už bylo řečeno - pouze v mimořádných případech, v nichž dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. V tomto smyslu i dvě protichůdná soudní rozhodnutí na úrovni podústavního práva proto mohou být ústavně konformní.
37. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu