deňka Sajdla v právní věci žalobce J.
M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 3350/18, proti žalované městské části Praha 21, se sídlem v Praze 9,
Staroklánovická 260, identifikační číslo osoby: 00240923, zastoupené Mgr.
Renatou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Kamenici, Slámová 670, o zaplacení
částky 312.616,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 19 C 173/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 30. července 2024, č. j. 30 Co 217, 218/2024-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve
výši 11.954,80 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Renaty Hovorkové, advokátky se
sídlem v Kamenici, Slámová 670, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 12. 3. 2024, č. j. 19 C 173/2023-90, ve znění opravného usnesení ze dne 23.
4. 2024, č. j. 19 C 173/2023-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po
žalované zaplacení částky 314.059,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl
o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení
ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 16.
5. 2024, č. j. 19 C 173/2023-118, zrušil část výroku I. výše zmíněného
rozsudku, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši
1.443,30 Kč s příslušenstvím od 8. 6. 2020 do 12. 6. 2020, řízení v této části
zastavil a dále zrušil výrok II. shora označeného rozsudku (výrok I.), a
žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady
řízení ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti
rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, a proti výroku II.
usnesení soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 30 Co 217,
218/2024-144, rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její
zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 23.910 Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se na základě
usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 154 EX
55/2001-25, s právními účinky ke dni 11. 7. 2017, stal vlastníkem pozemku parc.
č. XY, ostatní plocha – ostatní komunikace, v katastrálním území XY (dále
„předmětný pozemek“). Předmětný pozemek je v celé své ploše zastavěn stavbou
veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č.
13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále
„zákon o pozemních komunikacích“), která tvoří součást tohoto pozemku. Uvedená
účelová komunikace byla vybudována původním vlastníkem předmětného pozemku,
jenž byl současně investorem této stavby, přičemž kolaudačním rozhodnutím ze
dne 30. 3. 2001 bylo na předmětném pozemku povoleno trvalé užívání části stavby
jako obslužné a obytné komunikace v komplexu bytových domů – ul. XY. Soudy
nižších instancí tak se zřetelem na konkrétní okolnosti případu dovodily, že
původní vlastník předmětného pozemku komunikaci věnoval veřejnému užívání.
Uzavřely proto, že žalobci nenáleží za období od 13. 6. 2020 do 31. 5. 2023
náhrada za užívání veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku,
a tudíž bezúplatným užíváním předmětného pozemku nevzniklo žalované na úkor
žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Domnívá se,
že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro
řešení otázky, jež má být dle názoru dovolatele posouzena odlišně od dosavadní
judikatury představované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími, a to, zda
vzniká vlastníkovi pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
bezesmluvní užívání veřejně přístupné účelové komunikace situované na takovém
pozemku. Vyjadřuje přesvědčení, že pouhý souhlas se vznikem veřejně přístupné
účelové komunikace v rovině veřejného práva nevylučuje z pohledu soukromého
práva nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o toliko
veřejnoprávní podmínku pro vznik práva na obecné užívání veřejné účelové
komunikace. Má rovněž za to, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení v
souvislosti s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace je v rozhodovací
praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Podotýká, že judikatura Nejvyššího
soudu, reprezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp.
zn. 28 Cdo 2910/2023, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a ze dne
13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020 (zmíněná usnesení, stejně jako dále
označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nerespektuje zásadu, že uplatňování
práva soukromého (vztah z bezdůvodného obohacení) je nezávislé na uplatňování
práva veřejného (institut obecného užívání). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, přitom dle názoru dovolatele vyplývá, že
veřejnoprávně dovolené užívání cizího pozemku může zakládat soukromoprávní
nároky vlastníka daného pozemku, zejména není-li v poměrech veřejného práva
náležitě řešena kompenzace takto nastalého omezení vlastnického práva, což je i
případ zákona o pozemních komunikacích. Za rozdílně řešenou v judikatuře
dovolacího soudu pak pokládá též otázku, zda souhlas vlastníka pozemku se
vznikem veřejného prostranství může vyloučit právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého v důsledku jeho obecného užívání. Zdůrazňuje, že ačkoli
existuje právní důvod užívání veřejného statku vyplývající z veřejného práva
(konkrétně ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a zákona o
pozemních komunikacích), nejde o titul, podle kterého by žalované vzniklo
oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby získávala bezplatně. V tomto
směru pak upozorňuje na ústavně nekonformní judikatorní závěry stan nemožnosti
vlastníka odvolat souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace.
Poukazuje také na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe
Ústavního soudu týkající se vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní
užívání pozemků tvořících veřejné prostranství, kterou je třeba dle mínění
dovolatele aplikovat i ve vztahu k veřejně přístupným účelovým komunikacím.
Namítá rovněž porušení práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat, zákazu
diskriminace a práva na spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek a usnesení soudu prvního stupně,
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce zcela ztotožnila s
rozsudkem odvolacího soudu, který pokládá za správný, spravedlivý a souladný s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podotkla, že
žalobce nereflektuje zvláštnosti veřejné účelové komunikace jako veřejného
prostranství svého druhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl,
popřípadě zamítl.
6. K vyjádření žalované učinil žalobce repliku, v níž setrval na
stanoviscích předestřených v dovolání. Akcentoval, že soudy nižších instancí se
nevypořádaly s judikaturou, na niž v průběhu řízení odkazoval. Konstatoval, že
z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze činit rozdíly mezi
veřejnou účelovou komunikací a veřejným prostranstvím.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to
zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek
přípustné.
10. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního
omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo
jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či
podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Aby
bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege
veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
11. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy
vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním je existence určitého prostoru
(pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem,
jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným
prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné
prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty),
účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná
zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku
veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto
veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně.
Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje
se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno
jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními
nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo
1884/2022, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak opakovaně zabývala též
otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení
komunikační potřeby. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém
vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li
splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a
dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K
věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným
souhlasem, anebo konkludentním strpěním [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009 (uvedený rozsudek je přístupný na
internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014].
Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického
práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu
osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do
obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z
právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní
následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo
802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry
nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník
pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na
peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se
nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9.
1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí
Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz).
13. Pozemní komunikace jsou přitom podmnožinou veřejných prostranství. Z
toho vyplývá, že úprava pozemních komunikací je lex specialis ve vztahu k
úpravě veřejných prostranství. Pokud pozemek nebo jeho část splňuje všechny
znaky účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, pak je s
ohledem na vztah veřejných prostranství a pozemních komunikací namístě učinit
závěr, že takový pozemek je i veřejným prostranstvím. V opačném případě by bylo
třeba zkoumat, zdali dotčený pozemek nesplňuje alespoň znaky pro vznik
veřejného prostranství (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019,
sp. zn. 22 Cdo 2378/2016).
14. Za zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že odvolací soud
otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku obecného
užívání veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na předmětném
pozemku ve vlastnictví žalobce posoudil v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní
posuzované věci. Předmětný pozemek slouží jako veřejná účelová komunikace, jež
je podskupinou veřejného prostranství, pročež pro vznik nároku na náhradu za
bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je rozhodné, zda vlastník
pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí. Byl-li v projednávané věci
takový souhlas tehdejším vlastníkem předmětného pozemku dán, pak tento souhlas
znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i
žalobce jako právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením
vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat
není spojen vznik nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení.
15. Dovolateli lze sice přisvědčit, že je třeba rozlišovat mezi
veřejnoprávním režimem obecného užívání a soukromoprávními tituly k užívání
cizích pozemků, jež svědčí konkrétním osobám (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). V projednávané
věci se však odvolací soud zmíněné tezi nezpronevěřil, neboť – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku – v řízení nevyšlo najevo, že by původní
vlastník předmětného pozemku a současně investor stavby pozemní komunikace
realizované na tomto pozemku (společnost UNIGA s. r. o.) od počátku vyslovil
kvalifikovaný nesouhlas s užíváním dané pozemní komunikace neomezeným okruhem
osob. V poměrech přítomné kauzy proto nelze přitakat námitce dovolatele, že
odvolací soud nerozlišuje mezi institutem zpřístupnění komunikace k bezplatnému
užívání vůči veřejnosti a institutem projevu vůle vůči obci, kterým je
vyjádřeno, že nebude požadováno vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 19
odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se zabývá právem veřejnosti pozemní
komunikace za zákonem stanovených podmínek užívat, oproti tomu institut
věnování veřejnému užívání (tj. souhlas s obecným užíváním komunikace) je
podmínkou nejen pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, ale též pro
bezplatné omezení vlastnického práva. Projev vůle, kterým vlastník souhlasí s
omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně,
tedy „věnovat“ věc obecnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého
pozemku jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení
vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství (srovnej
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24).
Ústavními aspekty omezení vlastnického práva vyplývajícího z ustanovení § 7
(definice účelové komunikace) a § 19 (institut obecného užívání komunikace)
zákona o pozemních komunikacích se pak Ústavní soud zabýval již v nálezu sp.
zn. II. ÚS 268/06; jeho nosnými závěry je Nejvyšší soud, stejně jako oba soudy
nižších stupňů, dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán (srovnej např.
nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 17. 4.
2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14).
16. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na ustálenou
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž není-li v občanskoprávní rovině
(např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i
jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik
bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i
když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle
kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby
(strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej za všechny
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, a
rozhodnutí citovaná v jeho bodě 14, jakož i dovolatelem citovaná rozhodnutí –
nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021). Citovaná judikatura je v plném
rozsahu použitelná i na pozemky, po nichž jsou vedeny účelové komunikace (viz
např. dovolatelem zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn.
I. ÚS 2117/17, bod 9). Vznik práva na náhradu za omezení vlastnického práva
podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, respektive práva na
vydání bezdůvodného obohacení, ovšem připadá v úvahu ve chvíli, kdy veřejně
přístupná účelová komunikace vznikla bez souhlasu vlastníka. Zákon o pozemních
komunikacích náhradu za omezení vlastnického práva v podobě vzniku veřejně
přístupné účelové komunikace totiž nestanoví, a proto je takové omezení možné
pouze se souhlasem vlastníka, neboť jednou z podmínek nuceného omezení
vlastnického práva je dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
poskytnutí náhrady (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn.
II. ÚS 268/06, nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS
2942/10, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS
1662/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24).
Nelze tak souhlasit s výtkou žalobce o nekonzistentnosti judikatury ve vztahu k
nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků tvořících veřejné
prostranství. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení totiž vzniká vlastníkovi
pozemku vůči obci v případě, že jeho pozemek byl fakticky užíván k veřejnému
prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím, ačkoli
nebyly formálně splněny veškeré podmínky pro vznik veřejného prostranství,
respektive veřejné účelové komunikace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022).
17. Lichý je též odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 19.
11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, podle
kterého nepostačí deklarace plochy jako účelové komunikace podle zákona o
pozemních komunikacích pro závěr, že nevzniká nárok na přiznání bezdůvodného
obohacení, a je třeba zkoumat, zda plocha nemá charakter veřejného
prostranství. V odkazované věci se totiž odvolací soud nezabýval tím, zda je
dotčená plocha předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání, a omezil se na pouhé
její kvalifikování coby účelové komunikace, a to, aniž by zvážil její
přístupnost ze strany veřejnosti. V nyní posuzované věci nicméně odvolací soud
v souladu se shora popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu zohlednil
existenci souhlasu se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace (existenci
tohoto souhlasu ostatně v dovolání nepopírá ani sám žalobce).
18. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s dalšími dovolatelem
citovanými rozhodnutími – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp.
zn. 28 Cdo 4595/2018, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4208/2016, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
3010/2011, neboť v uvedených rozhodnutích není otázka potřebnosti souhlasu
vlastníka pozemku ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, popřípadě
veřejného prostranství řešena.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalobce stran
neodvolatelnosti souhlasu vlastníka pozemku se vznikem veřejné účelové
komunikace. Je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže
její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, což je
zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci
provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích (§ 7 odst. 1) na
rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1
věta druhá, § 24), i z těch ustanovení, která svémocnou regulaci postihují
[např. § 42a odst. 1 písm. a) nebo j)]. K takové regulaci nejsou oprávněni ani
právní nástupci původního vlastníka. Vlastník komunikace, jež má znaky účelové
komunikace a nenachází se v uzavřeném prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit
užívání této komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné
užívání. To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové
komunikaci regulovat, případně komunikaci zcela uzavřít; může tak však učinit
jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 7. 10.
2003 sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, či ze dne 21. 2. 2006 č. j. 22 Cdo 1173/2005). V
obecné rovině se k závěru o jednostranně neodvolatelném souhlasu k obecnému
užívání veřejné účelové komunikace, který platí tam, kde dochází k převodu
vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá
do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno, přiklonil i
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, jakož i v
dalších na něj odkazujících rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS
3771/18, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24, nebo ze dne 19. 6. 2024,
sp. zn. IV. ÚS 20/24). Závěr odvolacího soudu, že žalobce je vázán, byť
konkludentním souhlasem jeho právního předchůdce s užíváním předmětného pozemku
jako veřejně přístupné účelové komunikace, je tudíž v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud neshledává
žádný důvod pro odklon od této ustálené rozhodovací praxe.
20. Poukazuje-li žalobce na to, že žalovaná nepřispívá na úhradu nákladů
vznikajících v souvislosti s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace
situované na předmětném pozemku, jeví se vhodným podotknout, že předmětem
nynějšího řízení je otázka vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v
důsledku užívání komunikace na pozemku vlastněném žalobcem, nikoli nárok
žalobce na úhradu nákladů spojených s údržbou či opravami této komunikace. K
námitce žalobce o bezcennosti a neprodejnosti předmětného pozemku sluší se také
dodat, že žalobce nabyl předmětný pozemek v dražbě a od počátku byl (měl a mohl
být) obeznámen s jeho povahou jakožto veřejně přístupné účelové komunikace.
21. Naznačuje-li dovolatel, že by měl mít právo na náhradu za omezení
vlastnického práva, neboť i s omezením vlastnického práva dle ustanovení § 50
písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní
zákon) – dále „vodní zákon“, je spojeno právo na náhradu, nelze přehlédnout, že
omezení vlastnického práva podle citovaného ustanovení je tzv. zákonným věcným
břemenem, a tudíž – na rozdíl od veřejné účelové komunikace – není vznik tohoto
omezení podmíněn souhlasem vlastníka pozemku. Nadto právo na náhradu za omezení
vlastnického práva dle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje možnost
domáhat se za stejné omezení vydání bezdůvodného obohacení (srovnej např.
dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28
Cdo 1915/2021). Poukazuje-li žalobce na podporu svých tvrzení též na okolnost,
že souhlas vlastníka pozemku s uskutečněním stavebního záměru dle ustanovení §
184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), nevylučuje právo vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení
vůči vlastníkovi stavby, sluší se dodat, že souhlas s uskutečněním stavebního
záměru se automaticky nepojí s aktem věnování dotčeného pozemku do
(oprávněného) užívání stavebníka a nenahrazuje tak případně absentující
soukromoprávní titul k užívání daného pozemku (viz např. dovolatelem uvedený
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018).
Naopak veřejná účelová komunikace může vzniknout výhradně tehdy, jestliže
určitý pozemek jeho vlastník věnuje k obecnému (veřejnému) užívání.
22. K výtkám stran postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění
dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s
každou uplatněnou námitkou, lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního
soudu, podle níž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat
s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze
dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve
smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne
19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12.
1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č.
18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č.
20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách
Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud tedy dostál
povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
23. Opodstatnění rovněž nemá námitka dovolatele o porušení jeho práva na
spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a
přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí,
nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl
projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů,
veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být
přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo
na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na
příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
24. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c
odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání
žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady
související se zastupováním advokátkou, je žalobce povinen žalované tyto
náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku
11.954,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za
jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.580,- Kč – § 1
odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátního tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále „advokátní
tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního
tarifu. Protože zástupkyně žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137
odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše
uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z
přidané hodnoty ve výši 2.074,80 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalované, která je
advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena
podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s.
ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu