deňka Sajdla v právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Janoškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3350/18, proti žalované městské části Praha 21, se sídlem v Praze 9, Staroklánovická 260, identifikační číslo osoby: 00240923, zastoupené Mgr. Renatou Hovorkovou, advokátkou se sídlem v Kamenici, Slámová 670, o zaplacení částky 312.616,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 173/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2024, č. j. 30 Co 217, 218/2024-144, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 11.954,80 Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Renaty Hovorkové, advokátky se sídlem v Kamenici, Slámová 670, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2024, č. j. 19 C 173/2023-90, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2024, č. j. 19 C 173/2023-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 314.059,40 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 5. 2024, č. j. 19 C 173/2023-118, zrušil část výroku I. výše zmíněného rozsudku, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.443,30 Kč s příslušenstvím od 8. 6. 2020 do 12. 6. 2020, řízení v této části zastavil a dále zrušil výrok II. shora označeného rozsudku (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 95.638,40 Kč (výrok II.).
2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, a proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 30 Co 217, 218/2024-144, rozsudek soudu prvního stupně i usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 23.910 Kč (výrok II.).
3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce se na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 20. 6. 2017, č. j. 154 EX 55/2001-25, s právními účinky ke dni 11. 7. 2017, stal vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha – ostatní komunikace, v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“). Předmětný pozemek je v celé své ploše zastavěn stavbou veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pozemních komunikacích“), která tvoří součást tohoto pozemku. Uvedená účelová komunikace byla vybudována původním vlastníkem předmětného pozemku, jenž byl současně investorem této stavby, přičemž kolaudačním rozhodnutím ze dne 30. 3. 2001 bylo na předmětném pozemku povoleno trvalé užívání části stavby jako obslužné a obytné komunikace v komplexu bytových domů – ul. XY. Soudy nižších instancí tak se zřetelem na konkrétní okolnosti případu dovodily, že původní vlastník předmětného pozemku komunikaci věnoval veřejnému užívání. Uzavřely proto, že žalobci nenáleží za období od 13. 6. 2020 do 31. 5. 2023 náhrada za užívání veřejně přístupné účelové komunikace na předmětném pozemku, a tudíž bezúplatným užíváním předmětného pozemku nevzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Domnívá se,
že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro řešení otázky, jež má být dle názoru dovolatele posouzena odlišně od dosavadní judikatury představované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími, a to, zda vzniká vlastníkovi pozemku nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání veřejně přístupné účelové komunikace situované na takovém pozemku. Vyjadřuje přesvědčení, že pouhý souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace v rovině veřejného práva nevylučuje z pohledu soukromého práva nárok z titulu bezdůvodného obohacení, neboť se jedná o toliko veřejnoprávní podmínku pro vznik práva na obecné užívání veřejné účelové komunikace.
Má rovněž za to, že otázka vzniku bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Podotýká, že judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023, ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020 (zmíněná usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), nerespektuje zásadu, že uplatňování práva soukromého (vztah z bezdůvodného obohacení) je nezávislé na uplatňování práva veřejného (institut obecného užívání). Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, přitom dle názoru dovolatele vyplývá, že veřejnoprávně dovolené užívání cizího pozemku může zakládat soukromoprávní nároky vlastníka daného pozemku, zejména není-li v poměrech veřejného práva náležitě řešena kompenzace takto nastalého omezení vlastnického práva, což je i případ zákona o pozemních komunikacích.
Za rozdílně řešenou v judikatuře dovolacího soudu pak pokládá též otázku, zda souhlas vlastníka pozemku se vznikem veřejného prostranství může vyloučit právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku jeho obecného užívání. Zdůrazňuje, že ačkoli existuje právní důvod užívání veřejného statku vyplývající z veřejného práva (konkrétně ze zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, a zákona o pozemních komunikacích), nejde o titul, podle kterého by žalované vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby získávala bezplatně.
V tomto směru pak upozorňuje na ústavně nekonformní judikatorní závěry stan nemožnosti vlastníka odvolat souhlas se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace. Poukazuje také na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků tvořících veřejné prostranství, kterou je třeba dle mínění dovolatele aplikovat i ve vztahu k veřejně přístupným účelovým komunikacím. Namítá rovněž porušení práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat, zákazu diskriminace a práva na spravedlivý proces.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek a usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, který pokládá za správný, spravedlivý a souladný s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podotkla, že žalobce nereflektuje zvláštnosti veřejné účelové komunikace jako veřejného prostranství svého druhu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
6. K vyjádření žalované učinil žalobce repliku, v níž setrval na stanoviscích předestřených v dovolání. Akcentoval, že soudy nižších instancí se nevypořádaly s judikaturou, na niž v průběhu řízení odkazoval. Konstatoval, že z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení nelze činit rozdíly mezi veřejnou účelovou komunikací a veřejným prostranstvím.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné.
10. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
11. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu veřejné prostranství tedy vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky).
Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2442/2021).
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se pak opakovaně zabývala též otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu https://www.nssoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014]. Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
13. Pozemní komunikace jsou přitom podmnožinou veřejných prostranství. Z toho vyplývá, že úprava pozemních komunikací je lex specialis ve vztahu k úpravě veřejných prostranství. Pokud pozemek nebo jeho část splňuje všechny znaky účelové komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, pak je s ohledem na vztah veřejných prostranství a pozemních komunikací namístě učinit závěr, že takový pozemek je i veřejným prostranstvím. V opačném případě by bylo třeba zkoumat, zdali dotčený pozemek nesplňuje alespoň znaky pro vznik veřejného prostranství (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016).
14. Za zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že odvolací soud otázku vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku obecného užívání veřejně přístupné účelové komunikace nacházející se na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobce posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci. Předmětný pozemek slouží jako veřejná účelová komunikace, jež je podskupinou veřejného prostranství, pročež pro vznik nároku na náhradu za bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je rozhodné, zda vlastník pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí.
Byl-li v projednávané věci takový souhlas tehdejším vlastníkem předmětného pozemku dán, pak tento souhlas znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i žalobce jako právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení.
15. Dovolateli lze sice přisvědčit, že je třeba rozlišovat mezi veřejnoprávním režimem obecného užívání a soukromoprávními tituly k užívání cizích pozemků, jež svědčí konkrétním osobám (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014). V projednávané věci se však odvolací soud zmíněné tezi nezpronevěřil, neboť – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – v řízení nevyšlo najevo, že by původní vlastník předmětného pozemku a současně investor stavby pozemní komunikace realizované na tomto pozemku (společnost UNIGA s.
r. o.) od počátku vyslovil kvalifikovaný nesouhlas s užíváním dané pozemní komunikace neomezeným okruhem osob. V poměrech přítomné kauzy proto nelze přitakat námitce dovolatele, že odvolací soud nerozlišuje mezi institutem zpřístupnění komunikace k bezplatnému užívání vůči veřejnosti a institutem projevu vůle vůči obci, kterým je vyjádřeno, že nebude požadováno vydání bezdůvodného obohacení. Ustanovení § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích se zabývá právem veřejnosti pozemní komunikace za zákonem stanovených podmínek užívat, oproti tomu institut věnování veřejnému užívání (tj. souhlas s obecným užíváním komunikace) je podmínkou nejen pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, ale též pro bezplatné omezení vlastnického práva.
Projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy „věnovat“ věc obecnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého pozemku jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24). Ústavními aspekty omezení vlastnického práva vyplývajícího z ustanovení § 7 (definice účelové komunikace) a § 19 (institut obecného užívání komunikace) zákona o pozemních komunikacích se pak Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II.
ÚS 268/06; jeho nosnými závěry je Nejvyšší soud, stejně jako oba soudy nižších stupňů, dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2127/14).
16. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 14, jakož i dovolatelem citovaná rozhodnutí – nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2049/21, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 731/10, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2304/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3210/2021). Citovaná judikatura je v plném rozsahu použitelná i na pozemky, po nichž jsou vedeny účelové komunikace (viz např. dovolatelem zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 24.
7. 2017, sp. zn. I. ÚS 2117/17, bod 9). Vznik práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, respektive práva na vydání bezdůvodného obohacení, ovšem připadá v úvahu ve chvíli, kdy veřejně přístupná účelová komunikace vznikla bez souhlasu vlastníka. Zákon o pozemních komunikacích náhradu za omezení vlastnického práva v podobě vzniku veřejně přístupné účelové komunikace totiž nestanoví, a proto je takové omezení možné pouze se souhlasem vlastníka, neboť jednou z podmínek nuceného omezení vlastnického práva je dle čl.
11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod poskytnutí náhrady (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2942/10, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24). Nelze tak souhlasit s výtkou žalobce o nekonzistentnosti judikatury ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků tvořících veřejné prostranství.
Nárok na vydání bezdůvodného obohacení totiž vzniká vlastníkovi pozemku vůči obci v případě, že jeho pozemek byl fakticky užíván k veřejnému prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím, ačkoli nebyly formálně splněny veškeré podmínky pro vznik veřejného prostranství, respektive veřejné účelové komunikace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022).
17. Lichý je též odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, podle kterého nepostačí deklarace plochy jako účelové komunikace podle zákona o pozemních komunikacích pro závěr, že nevzniká nárok na přiznání bezdůvodného obohacení, a je třeba zkoumat, zda plocha nemá charakter veřejného prostranství. V odkazované věci se totiž odvolací soud nezabýval tím, zda je dotčená plocha předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání, a omezil se na pouhé její kvalifikování coby účelové komunikace, a to, aniž by zvážil její přístupnost ze strany veřejnosti. V nyní posuzované věci nicméně odvolací soud v souladu se shora popsanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu zohlednil existenci souhlasu se vznikem veřejně přístupné účelové komunikace (existenci tohoto souhlasu ostatně v dovolání nepopírá ani sám žalobce).
18. Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje ani s dalšími dovolatelem citovanými rozhodnutími – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4595/2018, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3010/2011, neboť v uvedených rozhodnutích není otázka potřebnosti souhlasu vlastníka pozemku ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, popřípadě veřejného prostranství řešena.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalobce stran neodvolatelnosti souhlasu vlastníka pozemku se vznikem veřejné účelové komunikace. Je-li účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, což je zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích (§ 7 odst. 1) na rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1 věta druhá, § 24), i z těch ustanovení, která svémocnou regulaci postihují [např. § 42a odst. 1 písm. a) nebo j)]. K takové regulaci nejsou oprávněni ani právní nástupci původního vlastníka. Vlastník komunikace, jež má znaky účelové komunikace a nenachází se v uzavřeném prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání. To neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci regulovat, případně komunikaci zcela uzavřít; může tak však učinit jen na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 7. 10. 2003 sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, či ze dne 21. 2. 2006 č. j. 22 Cdo 1173/2005). V obecné rovině se k závěru o jednostranně neodvolatelném souhlasu k obecnému užívání veřejné účelové komunikace, který platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno, přiklonil i Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06, jakož i v dalších na něj odkazujících rozhodnutích (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1662/18, ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 3771/18, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 344/24, nebo ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 20/24). Závěr odvolacího soudu, že žalobce je vázán, byť konkludentním souhlasem jeho právního předchůdce s užíváním předmětného pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace, je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod pro odklon od této ustálené rozhodovací praxe.
20. Poukazuje-li žalobce na to, že žalovaná nepřispívá na úhradu nákladů vznikajících v souvislosti s užíváním veřejně přístupné účelové komunikace situované na předmětném pozemku, jeví se vhodným podotknout, že předmětem nynějšího řízení je otázka vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku užívání komunikace na pozemku vlastněném žalobcem, nikoli nárok žalobce na úhradu nákladů spojených s údržbou či opravami této komunikace. K námitce žalobce o bezcennosti a neprodejnosti předmětného pozemku sluší se také dodat, že žalobce nabyl předmětný pozemek v dražbě a od počátku byl (měl a mohl být) obeznámen s jeho povahou jakožto veřejně přístupné účelové komunikace.
21. Naznačuje-li dovolatel, že by měl mít právo na náhradu za omezení vlastnického práva, neboť i s omezením vlastnického práva dle ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) – dále „vodní zákon“, je spojeno právo na náhradu, nelze přehlédnout, že omezení vlastnického práva podle citovaného ustanovení je tzv. zákonným věcným břemenem, a tudíž – na rozdíl od veřejné účelové komunikace – není vznik tohoto omezení podmíněn souhlasem vlastníka pozemku. Nadto právo na náhradu za omezení vlastnického práva dle ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona vylučuje možnost domáhat se za stejné omezení vydání bezdůvodného obohacení (srovnej např. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1915/2021). Poukazuje-li žalobce na podporu svých tvrzení též na okolnost, že souhlas vlastníka pozemku s uskutečněním stavebního záměru dle ustanovení § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nevylučuje právo vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi stavby, sluší se dodat, že souhlas s uskutečněním stavebního záměru se automaticky nepojí s aktem věnování dotčeného pozemku do (oprávněného) užívání stavebníka a nenahrazuje tak případně absentující soukromoprávní titul k užívání daného pozemku (viz např. dovolatelem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018). Naopak veřejná účelová komunikace může vzniknout výhradně tehdy, jestliže určitý pozemek jeho vlastník věnuje k obecnému (veřejnému) užívání.
22. K výtkám stran postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění
dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal s každou uplatněnou námitkou, lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I.
ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.
1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.
ÚS 919/14, bod 14). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int).
Odvolací soud tedy dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
23. Opodstatnění rovněž nemá námitka dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího.
24. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3, věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11.954,80 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.580,- Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.074,80 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalované, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu