28 Cdo 1915/2021-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců
a) O. G., narozeného XY, a b) M. G., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených
JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 255/21, proti
žalované ENERGO-PRO a. s., identifikační číslo osoby 632 17 783, se sídlem v
Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou se
sídlem ve Svitavách, Pavlovova 1161/15, o zaplacení částky 408 950 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 45/2016, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 18. 2. 2021, č. j. 75 Co 388/2020-382, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Šumperku ze dne 24. 9. 2020, č. j. 9 C 45/2016-353, jímž byla zamítnuta
žaloba, jíž se žalobci – oprávněni společně a nerozdílně – domáhali zaplacení
částky 408 950 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení [jako náhrady za
bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout v období od 21. 3. 2014 do
21. 3. 2016 tím, že neoprávněně dala do užívání (nájmu) třetí osobě náhon, jež
je součástí pozemků ve vlastnictví žalobců]. Dále odvolací soud změnil výrok
rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok III). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí malé vodní
elektrárny Háj – Třeština (komplex nemovitostí a technologického zařízení
elektrárny), k jejímuž provozu je nezbytný také náhon, jenž je však součástí
pozemků ve vlastnictví žalobců. Dle zjištění, z nichž dále vyšel odvolací soud,
žalovaná nedala náhon (pozemky žalobců, na nichž se nachází) do užívání třetí
osoby, pročež z její strany nedošlo k neoprávněnému užití pozemků žalobců a
nemohla se takto na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Odvolací soud v uvedeném
směru rovněž zdůraznil, že z hlediska soukromého práva náhon netvoří ani
příslušenství či součást malé vodní elektrárny, kterou žalovaná pronajala. Nadto poukázal na skutečnost, že náhon je užíván toliko způsobem předpokládaným
vodním zákonem, a sice k odběru vody pro elektrárnu; tímto užíváním přitom
bezdůvodné obohacení ani vzniknout nemohlo (ani žalované ani nájemkyni
elektrárny), a to již s ohledem na zákonné věcné břemeno dle § 50 písm. c)
zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) [dále
jen jako „vodní zákon“], jež ukládá vlastníkům pozemků, na nichž bylo v korytě
vodního toku umístěno vodní dílo před dnem 1. 1. 2002 strpět je za jednorázovou
náhradu (obsahově obdobné ustanovení § 59a vodního zákona dle odvolacího soudu
na posuzovanou věc – kdy jde o vodní dílo v korytě toku – nedopadá). Jelikož
nárok na jednorázovou náhradu dle tohoto ustanovení předmětem řízení nebyl,
odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně (byť soud prvního
stupně žalobu zamítl z jiných důvodů, a sice pro promlčení nároku, měl-li za
to, že v průběhu řízení došlo ke změně žaloby, s čímž se však odvolací soud
neztotožnil). Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále také jen
„dovolatelé“). Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, jež dosud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Za takovou považují otázku, zda
ustanovení § 50 písm. c), resp. § 59a vodního zákona, zakládající věcné břemeno
strpět existenci vodního díla, lze použít na ta vodní díla, která jsou součástí
pozemku (v uvedeném směru pak dovolatelé nastolují také otázku, které z
uvedených ustanovení lze na posuzovanou věc aplikovat, a akcentují, že vodní
dílo bylo historicky zřízeno tehdejším vlastníkem jejich pozemků). Další
neřešenou otázkou
je dle dovolatelů otázka, zda vlastník budovy malé vodní elektrárny je povinen
(za předpokladu neexistence věcného břemene) nahradit bezdůvodné obohacení
vlastníkům pozemků, jejichž součástí je část vodního díla (náhonu), přenechá-li
úplatně celé vodní dílo k užívání jinému. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen
„o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je
dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237
o. s. ř. (v něm uvedenými hledisky). Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Při zkoumání přípustnosti dovolání nelze přehlédnout, že rozhodnutí odvolacího
soudu v dané věci je založeno primárně na závěru, že žalovaná náhon do nájmu
třetí osobě nepřenechala, pročež nemohlo na její straně vzniknout bezdůvodné
obohacení, jak jej žalobci vymezují. Nastolují-li tedy dovolatelé otázku, zda
je vlastník malé vodní elektrárny povinen vydat bezdůvodné obohacení vlastníkům
pozemků, přenechá-li úplatně vodní dílo včetně náhonu k užívání jinému,
napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí, poněvadž je založeno na
jiném skutkovém zjištění (že žalovaná náhon do nájmu třetí osobě nepřenechala). Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jako souladný s ustálenou rozhodovací praxí (viz níže) pak obstojí podpůrný
závěr odvolacího soudu (včetně řešení dalších otázek s ním spojených), že
žalobci jsou povinni dle § 50 písm. c) vodního zákona strpět existenci náhonu
na svých pozemcích, což vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na straně
žalované či uživatelky malé vodní elektrárny,
je-li náhon – dle skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno
– využíván toliko k odběru vody pro elektrárnu. V rozsudku ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, Nejvyšší soud vyložil,
že mezi ustanoveními § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona (jejichž obsahem je
povinnost vlastníků strpět na pozemku vodní díla umístěna/vybudovaná před 1. 1. 2002) je vztah speciality, když § 50 písm. c) vodního zákona dopadá toliko na
vodní díla nacházející se v korytě vodního toku, zatímco § 59a téhož zákona
obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021,
sp. zn. 22 Cdo 3753/2020).
Jestliže tedy v posuzované věci jde o vodní dílo
(náhon) umístěné v korytě vodního toku, odvolací soud správně uzavřel, že na
posuzovanou věc – jako lex specialis – dopadá ustanovení § 50 písm. c), nikoliv
§ 59a vodního zákona; aplikace obou ustanovení na tentýž případ je pak
vyloučena již zásadou o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat
generali). Není pak v rozhodovací praxi pochyb o tom, že institut bezdůvodného obohacení
má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z
jiného právního titulu, pročež existuje-li speciální úprava náhrady za tzv. zákonné věcné břemeno (v případě zákonného věcného břemene dle § 50 písm. c/
vodního zákona plyne právo na tuto náhradu přímo z Listiny základních práv a
svobod), je vyloučen režim obecné úpravy občanskoprávní (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020). Právo na jednorázovou náhradu za
omezení vlastnického práva dle § 50 písm. c) vodního zákona tudíž vylučuje
možnost domáhat
se za stejné omezení vydání bezdůvodného obohacení; jinými slovy, bezdůvodné
obohacení v takovém případě vzniknout nemůže, jak správně uvedl odvolací soud. Jde-li pak o pojem vodního díla, je třeba rozlišovat vodní dílo jako předmět
administrativněprávních vztahů, kterým lze poskytnout ochranu ve správním
řízení podle vodního zákona, od stavby jako předmětu občanskoprávních vztahů,
kterým lze poskytnout ochranu v občanském soudním řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 343/2020). V rozsudku ze
dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019, pak Nejvyšší soud vyložil, že
existence legálního věcného břemene (závěry vyslovené pro věcné břemeno dle §
59a vodního zákona, jsou bez dalšího přenositelné i do poměrů věcného břemene
dle § 50 písm. c/ vodního zákona s ohledem na jejich podobnost, kdy rozdílné
jsou toliko hypotézy těchto norem; srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020) se týká jak vodních děl, která
jsou způsobilým předmětem vlastnického práva, tedy věcí ve smyslu práva
občanského, tak vodních děl, která jsou toliko výsledkem stavební činnosti a
jsou tedy součástí pozemku, na němž se nacházejí. Jinak řečeno, zákonné věcné
břemeno dle ustanovení § 50 písm. c), resp. § 59a vodního zákona dopadá i na
pozemky, na nichž jsou umístěna vodní díla, jež nejsou samostatnou věcí, nýbrž
součástí těchto pozemků. Opačný závěr nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, vydaného za specifických
skutkových okolností, kdy dotčeným vodním dílem byla kanalizační stoka ve
vlastnictví osoby odlišné od vlastnice pozemku.
Aplikace ustanovení o zákonném
věcném břemeni není pak vyloučena ani skutečností, že vodní dílo historicky
nebylo zřízeno bez právního důvodu, ale naopak tehdejším vlastníkem pozemku
(srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021). Pro úplnost (je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno také na tom závěru, že
nárok na jednorázovou náhradu nebyl žalobci uplatněn) dovolací soud připomíná,
že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je odlišným nárokem od požadavku
na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva, pročež bez relevantních
skutkových tvrzení nemohly soudy nižších stupňů věc právně posoudit jinak
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3258/2020). Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení je
pak přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h)
o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu,
jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o.
s. ř.) – odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobců
bylo odmítnuto a náklady, jež v dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti
s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za
účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),
rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz)
.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 8. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu