22 Cdo 3258/2020-302
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce T. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem
Steiningerem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska 1367/1, proti
žalovanému Povodí Ohře, státní podnik, se sídlem v Chomutově, Bezručova 4219,
IČO 70889988, o zaplacení 65 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Chomutově pod sp. zn. 8 C 81/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020, č. j. 84 Co
297/2019-279, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2020, č. j. 84 Co
297/2019-279, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 8 C 81/2012-248, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. 6. 2019, č. j. 8 C 81/2012-253, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
částku 65 100 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), žalobu
ohledně části požadovaných úroků z prodlení zamítl (výrok II) a uložil
žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III); doplňujícím
usnesením rozhodl o nákladech řízení státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, okres XY, na němž se nachází část vodního díla – vodní nádrže
XY, jež má v užívání žalovaný; část vodního díla zasahující na pozemek žalobce
odpovídá 9,6 % z celkové plochy vodní nádrže. Žaloba byla založena na tvrzení, že s ohledem na nájemní smlouvu uzavřenou mezi
právním předchůdcem žalobce coby pronajímatelem a třetí osobou coby nájemcem,
jejímž předmětem je pronájem vodní nádrže XY za účelem chovu ryb se sjednaným
ročním nájemným ve výši 97 316 Kč, se žalovaný bezdůvodně obohacuje na úkor
žalobce, jelikož žalobce nemá z předmětného pronájmu žádný majetkový prospěch,
přestože se část vodní nádrže nachází na pozemku v jeho vlastnictví. Podanou
žalobou se tedy žalobce domáhal úhrady poměrné části ročního nájemného
odpovídající 9,6 % sjednané částky s ohledem na plochu nádrže zasahující na
pozemek žalobce; bezdůvodné obohacení bylo tímto způsobem vyčísleno na částku 9
300 Kč ročně, celková žalovaná částka s ohledem na postupná rozšíření žaloby
činí za dobu 7 let celkem 65 100 Kč. Soud prvního stupně v návaznosti na závazný právní názor odvolacího soudu
vyslovený v rušícím usnesení ze dne 20. 12. 2016, č. j. 84 Co 417/2016-114, v
této věci, uvedl, že nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení není dán,
nicméně náleží mu jednorázová náhrada za užívání vodního díla nacházejícího se
na pozemku ve vlastnictví žalobce ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o
vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) ve spojení s čl. LV
zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“). Výše
přiměřené náhrady byla stanovena na základě znaleckého posudku a následně byla
pokrácena 50 % s ohledem na okolnosti nabytí vlastnického práva žalobce k
pozemku, na němž se předmětná vodní nádrž již nacházela, přičemž žalobce byl s
touto skutečností dopředu srozuměn. S ohledem na to, že takto stanovená
výsledná částka 75 540 Kč převyšovala celkovou částku 65 100 Kč požadovanou v
žalobě, shledal soud prvního stupně žalobu zcela důvodnou. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 84 Co 297/2019-279, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud souhlasil s aplikací speciální právní úpravy vodního zákona a
stejně jako ve svém předchozím rušícím rozhodnutí (č. l. 114) potvrdil, že
žalobce má nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva podle §
59a vodního zákona.
Uvedl, že pokud žalobce svůj nárok zakládá na skutečnosti,
že je vlastníkem pozemku, který bez jeho souhlasu užívá žalovaný (mj. k
pronájmu za účelem chovu ryb), jedná se skutkově přesně o vztah, který
předpokládá § 50 a § 59a vodního zákona; není přitom rozhodné, že žalobce svůj
nárok právně kvalifikuje jinak (jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení),
neboť právní kvalifikace uplatněného nároku náleží soudu. Odvolací soud jako
věcně správnou hodnotil rovněž úvahu soudu prvního stupně ohledně vyčíslení
výše přiměřené náhrady za omezení vlastnického práva žalobce. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se
domnívá, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně, přičemž se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i od rozhodovací praxe
ústavněprávní. Žalovaný nepovažuje nárok žalobce na poskytnutí náhrady za omezení vlastnického
práva za oprávněný, neboť předmětné vodní dílo bylo vybudováno již v roce 1986. Namítá, že podle konstantní judikatury náhradu za omezení vlastnického práva
podle § 59a vodního zákona lze požadovat pouze za vodní díla vzniklá ode dne
účinnosti Listiny základních práv a svobod do 1. 1. 2002, jak výslovně stanoví
zákon. Náhradu za vodní díla vzniklá ještě před účinností Listiny základních
práv a svobod lze požadovat pouze na základě právních předpisů účinných v době,
kdy k omezení vlastnického práva došlo, tedy v době vybudování vodního díla. Odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo
2093/2001, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22
Cdo 4010/2013, přičemž tyto závěry potvrdil i Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 163/2016. Žalovaný se proto domnívá, že odvolací soud
otázku, zda lze poskytovat náhradu za omezení vlastnického práva týkající se
vodních děl vybudovaných před účinností Listiny základních práv a svobod,
posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání namítá, že nárok podle § 59a vodního zákona v této věci
není dán, neboť předmětné vodní dílo, za nějž by náhrada za omezení
vlastnického práva měla žalobci náležet, bylo vybudováno ještě před účinností
Listiny základních práv a svobod, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího i Ústavního soudu mají být takové nároky posuzovány podle právních
předpisů účinných v době, kdy toto omezení nastalo. V širším chápání dovolání
tak dovolatel namítá, že žalobci vůbec nárok podle § 59a vodního zákona v dané
věci na základě jím uplatněných tvrzení nepřísluší. Tato námitka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání potud, že nárok na
náhradu za omezení vlastnického práva podle vodního zákona v projednávané věci
není dán. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž nemůže obstát již z toho
důvodu, že žalobou uplatněný nárok a jednotlivá skutková tvrzení uvedená v
žalobě a následných rozšířeních žaloby na přiznání náhrady za omezení
vlastnického práva ve smyslu § 59a vodního zákona vůbec necílí. Žalobce se prostřednictvím podané žaloby po žalovaném domáhal vydání
bezdůvodného obohacení, které měl žalovaný na úkor žalobce získat na základě
nájemní smlouvy uzavřené se třetí osobou, jejímž předmětem byl pronájem vodní
nádrže XY nacházející se, mimo jiné, z části na pozemku ve vlastnictví žalobce. S ohledem na to, že z uzavřené nájemní smlouvy žalobci neplyne žádný majetkový
prospěch, přestože je pronajímána i část vodní nádrže nacházející se na pozemku
v jeho vlastnictví, má žalobce za to, že má nárok na poměrnou část výnosů ze
sjednaného ročního nájemného ve výši odvozené vzhledem k ploše vodní nádrže
zasahující na pozemek žalobce. Žalobce svou žalobu tedy koncipoval jako určitý
kvazinárok ze smlouvy (neboť nebyl stranou nájemní smlouvy), přičemž má za to,
že se jedná o nárok periodicky se opakující, o čemž svědčí i postupné
rozšiřování žaloby o další nároky na poměrnou část výnosů z nájemného za další
roky již v průběhu trvání soudního řízení [srovnej rozšíření žaloby ze dne 25. 8. 2014 na č. l. 16 (připuštěno usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 2. 2015 na č. l. 17) a ze dne 16. 5. 2018 na č. l. 168 (připuštěno usnesením soudu
prvního stupně ze dne 19. 2. 2019 na č. l. 218)]. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle §
451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů. Obdobně pak v současné právní úpravě podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez
spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle §
2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový
prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl,
protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po
právu plnit sám. Podle § 50 písm.
c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla
umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na
svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a
vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a
zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh
vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního
zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují
řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla
povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to
formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019
(dostupná na www.nsoud.cz)], v případě § 50 písm. c) právo na náhradu za
omezení vlastnického práva vyplývá z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5820/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)]. S účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo k nabytí účinnosti zákona č. 303/2013 Sb.,
který do vodního zákona zařadil § 59a, má tedy vlastník pozemku, na němž se
nachází vodní dílo, vůči vlastníku vodního díla právo na zaplacení náhrady za
omezení vlastnického práva formou jednorázové kompenzace podle § 59a vodního
zákona, přičemž tato úprava je vůči ustanovením občanského zákoníku o
bezdůvodném obohacení úpravou speciální [k tomu srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1911/16 (dostupné na
https://nalus.usoud.cz)]. Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že s ohledem na znění žalobních
tvrzení (jak v původním žalobním návrhu, tak i v dalších dvou rozšířeních
žaloby) nárok na náhradu podle § 59a vodního zákona v projednávané věci
uplatněn vůbec nebyl. Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že
náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v § 79 odst. 1 o. s. ř., kde
se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti,
tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí
být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je
vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových
okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným
v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen předmět řízení.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby
bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že
budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění
vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen
uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok
odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť
právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud
rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných právních
norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného
dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než
jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez
ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či
nikoliv [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo ze dne 28. 2.
2019, sp. zn. 25 Cdo 2643/2018 (všechny dostupné na www.nsoud.cz)].
Pokud by měla být žaloba posouzena podle příslušných ustanovení vodního zákona
zakládajících nárok na náhradu za omezení vlastnického práva z důvodu existence
vodního díla a povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání, musela by být
žaloba koncipována jako požadavek na stanovení výše jednorázové náhrady soudem
za to, že je vlastník pozemku omezen ve svém vlastnickém právu už tím, že se
vodní dílo na jeho pozemku vůbec nachází, a navíc z toho důvodu, že se žalobce
coby vlastník pozemku se žalovaným coby vlastníkem vodního díla na výši této
náhrady do dvou let od účinnosti zákona č. 303/2013 Sb. nedohodli. Žaloba podle
§ 59a vodního zákona ve spojení s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. je tak žalobou
na určení výše přiměřené náhrady, která (za předpokladu, že v pozici žalobce je
vlastník pozemku, na němž se vodní dílo nachází – tedy oprávněný k náhradě) zní
kromě stanovení výše přiměřené náhrady i na uložení povinnosti žalovanému
vlastníku vodního díla k jejímu zaplacení [k odlišování režimů řízení podle §
59a vodního zákona podle aktivní legitimace srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2327/2020 (dostupné na www.nsoud.cz)].
V projednávané věci nicméně žalobce několikrát výslovně uvedl, že se podanou
žalobou domáhá zaplacení poměrné části výnosů z pronájmu vodního díla, jež se z
části nachází na jeho pozemku, nikoliv určení výše náhrady za omezení jeho
vlastnického práva. Žalobu tak koncipuje jako nárok z titulu bezdůvodného
obohacení, které má žalovaný získávat pronájmem vodní nádrže za účelem chovu
ryb, z něhož má majetkový prospěch ve formě sjednaného nájemného, na němž však
žalobce nijak neparticipuje. Jinak řečeno, žalobce neuplatňuje nárok z toho
důvodu, že se na jeho pozemku nachází vodní dílo a již z tohoto titulu mu
náleží peněžité plnění (samotné umístění vodního díla žalobci zjevně nevadí),
ale proto, že vlastník vodního díla ho pronajímá a žalobce se chce podílet na
příjmech příslušejících žalovanému z této nájemní smlouvy; jestliže by tedy
žalovaný k uzavření nájemní smlouvy nepřistoupil, žalobce by proti němu žádný
nárok zřejmě neuplatnil a pokud ano, odůvodnil by ho jinými skutečnostmi, než
skutečnostmi uplatněnými v této věci.
Dovolací soud proto nemůže souhlasit s názorem odvolacího soudu, že na základě
původních skutkových tvrzení bylo možné po novelizaci vodního zákona nárok
žalobce namísto žalobcem původně požadovaného periodického plnění z titulu
bezdůvodného obohacení, bez případného připuštění změny žaloby právně
kvalifikovat jako nárok na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva
ve smyslu § 59a vodního zákona, a to i přesto, že by byl odvolací soud
přesvědčen o tom, že je tento nárok v daném případě oprávněný. Jedná se totiž o
zcela odlišný nárok založený na odlišných skutkových tvrzeních, který podanou
žalobou v projednávaném případě vůbec nebyl uplatněn. Tento závěr pak podporuje
především znění druhého rozšíření žaloby ze dne 16. 5. 2018 na č. l. 168, které
žalobce učinil až poté, co byl původní rozsudek soudu prvního stupně odvolacím
soudem zrušen a vrácen se závazným právním názorem, že nárok na vydání
bezdůvodného obohacení v této věci není dán, nicméně je zde dán nárok na
jednorázovou náhradu podle § 59a vodního zákona, a soudu prvního stupně bylo
uloženo, aby se zabýval její výší; soud prvního stupně následně vyzval obě
procesní strany k doplnění skutkových tvrzení. V tomto okamžiku tedy žalobci
již muselo být zřejmé, že soud prvního stupně bude na základě (nesprávného)
závazného právního názoru odvolacího soudu jeho žalobu právně kvalifikovat
podle § 59a vodního zákona, nikoliv podle příslušných ustanovení o bezdůvodném
obohacení. Přesto v rámci rozšíření žaloby uvedl, že trvá na podané žalobě a na
svém tvrzení, že se žalobce na jeho úkor bezdůvodně obohacuje, a dále výslovně
uvedl, že je třeba odlišovat mezi jednorázovou náhradou za zákonné věcné
břemeno, na kterou ve svém zrušujícím rozhodnutí poukazoval odvolací soud, a na
užívání pozemku žalobce ze strany žalovaného bez právního titulu a zisk
majetkového prospěchu z pronájmu vodního díla. Z toho lze jednoznačně dovodit,
že se žalobce podanou žalobou nedomáhal náhrady za omezení vlastnického práva
podle § 59a vodního zákona, ale nároku na vydání bezdůvodného obohacení
vznikajícího podle přesvědčení žalobce na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi
žalovaným a třetí osobou.
Dovolací soud proto na základě výše uvedeného uzavírá, že s ohledem na skutková
tvrzení a žalobou uplatněný nárok, nelze projednávaný případ podřadit pod
ustanovení vodního zákona o náhradě za omezení vlastnického práva. Pokud tedy
odvolací soud nárok žalobce právně kvalifikoval jako nárok na jednorázovou
náhradu podle § 59a vodního zákona, přestože žalobce v žalobě požadoval
přiznání periodicky se opakujícího plnění na základě nájemní smlouvy, je tato
právní kvalifikace již za hranicí žalobních tvrzení a žalobou uplatněného
nároku jako takového. Odvolací soud tak rozhodl o nároku, který žalobce v dané
věci neuplatnil.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 12. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu