22 Cdo 1499/2020-205
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Povodí Labe, státního podniku, IČO 70890005, se sídlem v Hradci Králové, Víta
Nejedlého 951/8, proti žalované ČEZ OZ uzavřený investiční fond a. s., IČO
24135780, se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, o zaplacení 244 375 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 10/2019,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020,
č. j. 35 Co 347/2019-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 35 Co 347/2019-150,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 6. 2019, č. j. 18 C
10/2019-39, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Obvodního soudu
pro Prahu 4 dne 5. 12. 2018 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 244
375 Kč s příslušenstvím.
Uvedl, že mu (jako státnímu podniku) byly na základě zákona č. 305/2000 Sb., o
povodích, svěřeny mimo jiné pozemky parc. č. 1894 a 217/10 v katastrálním území
Chuchelna a pozemek parc. č. 1632/2 v katastrálním území Bítouchov u Semil
(dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Na části těchto pozemků se
nachází stavba vodního díla (jezu) ve vlastnictví žalovaného; k vybudování
vodního díla došlo před 1. 1. 2002. Požadovaná částka představuje náhradu za
strpění vodního díla na jeho pozemcích ve smyslu § 59a zákona č. 254/2001 Sb.,
o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“), její výši žalobce
stanovil na základě znaleckého posudku.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 18 C 10/2019-39, uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci 244 375 Kč s tam blíže specifikovaným
zákonným úrokem z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč a
současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14.
1. 2020, č. j. 35 Co 347/2019-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětné pozemky jsou ve
vlastnictví České republiky, žalobce k nim má právo hospodaření. Část pozemků
tvoří vodní plocha – koryto vodního toku, ve kterém je postaven jez – vodní
dílo žalované. Za prokázané měl současně to, že k vybudování vodního díla došlo
před 1. 1. 2002.
Po právní stránce uzavřel, že žalobci náleží náhrada za omezení vlastnického
práva podle § 59a vodního zákona. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že
mezi § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona není vztah speciality (citovaná
ustanovení si nijak nekonkurují), a nesouhlasil proto s námitkou žalované, že
právo na náhradu za strpění vodního díla žalobci vzniklo již v roce 2002.
Uvedl, že „právo na náhradu za umístění a užívání vodního díla na pozemku bylo
do právního řádu vloženo zcela nově, nemá žádné předchozí speciální
ustanovení.“ Měl za to, že § 59a vodního zákona, včetně přechodných ustanovení
zákona č. 303/2013 Sb. (jímž byl § 59a začleněn do právního řádu), dopadá na
všechna vodní díla, včetně těch, která již byla ve vodním zákoně dříve uvedena.
Konstatoval, že předmětnou novelou vodního zákona došlo k upřesnění ustanovení
vodního zákona tak, že se omezení vlastnického práva vztahuje i na povinnost
vlastníka strpět užívání vodního díla a výslovně zakotvila právo na náhradu
včetně způsobu a termínu jeho uplatnění. Žalobci proto právo na náhradu vzniklo
dne 1. 1. 2014, přičemž pravomoc soudů o výši náhrady rozhodnut byla založena
až dne 2. 1. 2016 (viz čl. LV zákona č. 303/2013 Sb.). Uplatnil-li žalobce své
právo u soudu prvního stupně dne 5. 12. 2018, není námitka promlčení vznesená
žalovanou důvodná.
Při určení výše náhrady za omezení vlastnického práva vyšel (shodně se soudem
prvního stupně) ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku předloženého
žalobcem. Za nedůvodné přitom považoval námitky žalované, že k vypořádání
vztahů došlo již „v dávné minulosti“. Souhlasil s tvrzením, že poskytnutí dvojí
náhrady by odporovalo principu spravedlnosti. Aby však tato námitka žalované
byla důvodná, muselo by se „jednat o náhradu ve smyslu platného právního řádu“;
žalovaná ale „existenci“ žádné takové náhrady (poskytnuté v minulosti)
netvrdila.
K tvrzení žalované, že v řízení nebyla prokázána ani existence jejího
vlastnického práva k předmětnému vodnímu dílu (jezu), uvedl, že tato námitka
byla uplatněna po účincích koncentrace řízení, a v systému neúplné apelace k ní
proto není možné přihlížet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
doposud řešena otázka vztahu § 59a a § 50 písm. c) vodního zákona, přičemž má
za to, že jde o vztah speciality. Ke vzniku práva žalobce na náhradu za omezení
vlastnického práva došlo již v roce 2002, a jde tak „zjevně o právo již
promlčené“. Současně nalézacím soudům vytýká nesprávné vyčíslení výše náhrady,
zejména to, že soudy nezohlednily újmu, kterou žalobce existencí jezu trpí, ale
vyšly pouze z hodnoty užitku žalované plynoucího z existence jezu. Uvádí, že v
části jde o otázku dovolacím soudem doposud neřešenou, v části se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dále namítá, že soudy nezohlednily ani
veškeré historické okolnosti vzniku stavby; v této souvislosti se domnívá, že
žalobcem uplatněné právo na náhradu je v rozporu s dobrými mravy. V neposlední
řadě považuje za nesprávné posouzení odvolací námitky, že žalobce neprokázal,
že jez je ve vlastnictví žalované (dovolatelky). Aplikaci § 119a a § 205a o. s. ř. považuje za nesprávnou; současně namítá porušení poučovací povinnosti soudu
ve smyslu § 118a o. s. ř. Také ve vztahu k těmto námitkám uvádí, že jde o
otázky dovolacím soudem neřešené. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a že žalobce jí je povinen
zaplatit náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu. Předně uvádí, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není promlčen;
§ 50 písm. c) vodního zákona nemůže být speciálním k § 59a vodního zákona,
neboť neobsahuje žádné pravidlo týkající se náhrady. Ze systematického zařazení
předmětných ustanovení navíc dovozuje, že „soukromoprávní nárok na náhradu za
umístěné vodního díla je zcela novým speciálním ustanovením zákona a vztahuje
se na všechna vodní díla.“ Tento závěr opírá i o rozhodovací praxi Krajského
soudu v Hradci Králové. Současně vyvrací i další námitky dovolatelky. Navrhuje,
aby dovolací soud dovolání odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K posouzení správnosti závěru o existenci práva na náhradu za omezení
vlastnického práva vzniklého v důsledku umístění jezu na předmětných pozemcích
je nejprve nutné se zabývat otázkou, zda je dovolatelka vlastníkem předmětného
vodního díla. V této souvislosti dovolatelka předně nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že námitku neexistence vlastnického práva uplatnila po
účincích koncentrace řízení, a proto k ní nebylo možné přihlížet. Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že závěr o existenci
vlastnického práva žalované k předmětnému jezu je založen na skutkových
zjištěních vyplývajících z provedeného odkazování (konkrétně z písemného
vyjádření samotné žalované k výzvě žalobce k vypořádání vzájemných vztahů, ve
které žalovaná potvrdila své vlastnické právo k vodnímu dílu, dále i „z
výškových fotografií, nákresu dané lokality, z fotografií založených ve
znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem KOPPREA – znalecký ústav,
spol. s r. o.)“. Ze samotného vyjádření žalované soud prvního stupně dovodil,
že existence vlastnického práva k jezu (nemovité věci neevidované ve veřejném
seznamu) není mezi účastníky sporná, resp. jinými slovy měl za to, že žalovaná
potvrdila, že vodní dílo je v jejím vlastnictví. Za daného stavu, kdy soud prvního stupně neměl (s ohledem na skutková zjištění
a vyjádření žalované) o existenci vlastnického práva žalované pochybnosti a ani
účastníci proti tomuto závěru v rámci soudního řízení ničeho nenamítali, nebyl
důvod pro poskytnutí poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K porušení
poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. by totiž mohlo dojít
toliko za předpokladu, že by soud v rámci zjišťování skutkového stavu dospěl k
závěru, že určitá rozhodná skutečnost nebyla do řízení vnesena nebo že určité
tvrzení se nepodařilo prokázat ani vyvrátit (nastal stav non liquet), pročež
soud rozhodl podle pravidel pro dělení důkazního břemene [viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016 (uveřejněné pod č. C 15 707 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)];
taková situace však v projednávané věci ohledně předmětného tvrzení nenastala. V této souvislostí není významná námitka dovolatelky, že břemeno tvrzení a
břemeno důkazu o existenci vlastnického práva žalované leží v projednávané věci
primárně na bedrech žalobce. Pokud dovolatelka namítá, že v odvolacím řízení
pouze upozornila na zjevné porušení § 118a o. s. ř. a na skutečnost, že žalobce
existenci jejího vlastnického práva neprokázal, přehlíží skutečnost, že žalobce
existenci vlastnického práva žalované tvrdil a k prokázání této skutečnosti
navrhl důkazy; ty byly v rámci řízení před soudem prvního stupně provedeny a
soud prvního stupně z nich vyvodil příslušné (skutkové a následně i právní)
závěry.
K tomu dovolací soud poznamenává, že právní námitku existence vlastnického
práva mohla sice dovolatelka uplatnit až v odvolacím řízení, vzhledem k účinkům
koncentrace řízení ji však odvolací soud mohl posoudit jen na základě
zjištěného skutkového stavu. Koncentrace řízení tedy nebrání novému formulování
právních závěrů, na jeho základě však nelze prolomit nepřípustnost nových
skutkových tvrzení či důkazních návrhů. Dále se dovolací soud zabýval dovolací otázkou vztahu ustanovení § 50 písm. c)
a § 59a vodního zákona. Dospěl přitom k závěru, že pro její řešení je dovolání
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato právní otázka dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Po zjištění, že dovolání je přípustné, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle § 50 písm. c) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla
umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na
svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v
souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva (dále jen „zákon č. 303/2013 Sb.“), nedojde-li mezi vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za
užívání pozemku podle § 59a vodního zákona do 24 měsíců ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla
o výši náhrady soud. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že citovaná ustanovení vodního
zákona zakládají existenci zákonného omezení vlastnického práva a představují
řešení situací existujících z dob před účinností nového vodního zákona, tj. před 1. 1. 2002. V obou případech přitom vzniká vlastníkovi vodního díla
povinnost nahradit vlastníkovi pozemku omezení jeho vlastnických práv, a to
formou jednorázové kompenzace – v případě § 59a tak zákon stanoví výslovně [viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3553/2015,
nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019 (tato i
dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou zveřejněna na www.nsoud.cz)], v
případě § 50 písm. c) právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývá z
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Zatímco dispozice právních norem obsažených v citovaných ustanoveních vodního
zákona je – jak vyplývá z výše uvedeného – shodná, hypotéza daných norem se
zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy
omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě
vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na
všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1.
2002, a dopadá proto na širší okruh
situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná
před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy
nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před
1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona
(tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami
je dán vztah speciality [§ 50 psím. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a
vodního zákona). Ostatně, správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost
vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve
smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným
rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i
ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona. V nyní projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že
§ 50 písm. c) a § 59a vodního zákona obsahují nijak si nekonkurující právní
normy. Dle výše uvedených závěrů dovolacího soudu je však tento závěr
nesprávný, neboť § 50 písm. c) je ve vztahu k § 59a normou speciální. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je pak v důsledku toho
nesprávné i v posouzení otázky promlčení, neboť ke vzniku práva na náhradu za
omezení vlastnického práva, vyplývajícího z § 50 písm. c) vodního zákona ve
spojení s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, došlo ke dni
účinnosti vodního zákona, tedy k 1. 1. 2002 (k tomu srov. výše citovaný
rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5820/2016). Z výše uvedeného se podává, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž
by se (z důvodu procesní ekonomie) zabýval zbývajícími dovolacími námitkami
žalované, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), neboť
neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším řízení je úkolem nalézacích soudů, aby se náležitě zabývaly otázkou
promlčení žalobou uplatněného nároku, a to s ohledem na vztah speciality mezi §
50 písm. c) a § 59a vodního zákona. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná
obecně platnou interpretační zásadu, dle které pozdější norma obecná
(generální) neruší dřívější normu speciální (lex posterior generalis non
derogat priori specialis). Pouze pro úplnost dodává, že aplikace § 50 písm. c)
vodního zákona vylučuje současnou aplikaci § 59a vodního zákona. Soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srov. § 243g odst. 1
věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve
smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř v konečném rozhodnutí o věci.