Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti O2 Czech Republic a.s., Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 38/2022-403, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021 č. j. 13 Co 375/2020-339 v rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 38/2022-403, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Českého telekomunikačního úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění I
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 4. 2022, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená podle čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II
Ústavní soud z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a vyžádaného spisu sp. zn. 60 C 351/2016 vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zjistil následující. Stěžovatelka se v řízení vedeném civilními soudy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala náhrady škody (ve výši 250 789 000 Kč) a nemajetkové újmy (původně ve výši 87 102 952 Kč a následně po úpravě žaloby ve výši 70 469 252 Kč), které jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "vedlejší účastník") spočívajícího v porušení povinnosti rozhodnout v celkem 15 127 tzv. účastnických sporech podle § 129 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen "zákon o elektronických komunikacích"), tj. ve sporech o peněžité plnění vedených mezi stěžovatelkou jako osobou poskytující veřejně dostupné služby elektronických komunikací a uživateli těchto služeb, popř. ve sporech o námitkách proti vyúčtování, v zákonné lhůtě šesti měsíců stanovené v § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, ve znění účinném od 1.
7. 2010. Jednalo se o jednotlivá řízení, v nichž byly na základě jedinečných skutkových okolností vymezeny odlišné peněžní nároky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2020 č. j. 60 C 351/2016-276 zastavil řízení o žalobě v části, v níž se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 16 633 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 70 469 252 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a částku 4 278 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.) a vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí řízení o žalobě v části, v níž se stěžovatelka domáhala na vedlejšímu účastníkovi zaplacení částky 250 789 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 70 469 252 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 400 Kč (výrok II.). Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud (dále též jen "dovolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek městského soudu ve výroku I. ohledně částky 318 872,33 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II.), a to pro nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že k porušení výše citovaných základních práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který změnil rozhodnutí obvodního soudu a zamítl žalobu stěžovatelky na náhradu nemajetkové újmy, neboť její vznik měl být podle městského soudu posuzován ve vztahu ke každému jednotlivému řízení zatíženému nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka zvlášť. Stěžovatelka rozporuje závěr městského soudu, že za plně postačující náhradu nemajetkové újmy lze označit omluvu, kterou již vedlejší účastník stěžovatelce v minulosti poskytl.
K porušení základních práv stěžovatelky mělo dále dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který v rámci posuzování přípustnosti dovolání rozdělil stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy na jednotlivé dílčí nároky, které hodnotil jako bagatelní. Stěžovatelka tvrdí, že jí byl odepřen přístup k soudu, pokud Nejvyšší soud její dovolání odmítl pro nepřípustnost ohledně všech dílčích nároků, v nichž stěžovatelka požadovala za jednotlivá správní řízení finanční zadostiučinění ve výši, jež nepřesahovala částku 50 000 Kč. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti odkazuje rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV.
ÚS 3153/15 ,
a
, které podle jejího názoru nebyly obecnými soudy reflektovány. IV
Nejvyšší soud ve svém vyjádření připomenul vlastní ustálenou judikaturu, na jejímž základě v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně. A to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.
Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází podle Nejvyššího soudu z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události. Nejvyšší soud rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který uvedenou judikatorní praxi Nejvyššího soudu jako ústavně konformní opakovaně aprobuje. A naopak odkazy na stěžovatelkou citovanou judikaturu zdejšího soudu považuje za nepřiléhavé. Nejvyšší soud závěrem uvedl, že napadeným rozhodnutím nemohlo být porušeno žádné ze základních práv stěžovatelky.
Argumentace uplatněná v ústavní stížnosti nemá podle jeho náhledu potenciál vést ke změně dlouhodobé ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Současně konstatoval, že oproti stěžovatelce považoval za ústavně konformní jak důvody svého rozsudku v rozsahu, v němž jej dovolací soud nezrušil, tak i zpochybněné úvahy dovolacího soudu, které jej vedly k odmítnutí dovolání stěžovatelky. Konstatoval, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Úsudek stěžovatelky, že se v případě nároku na odškodnění za porušení povinnosti rozhodnout v zákonné či snad v přiměřené lhůtě (podle názoru dovolacího soudu) domáhala jediného nároku, pokud vyčíslila odškodnění ve vztahu ke každému jednotlivému z 15 127 řízení, považoval městský soud za nesprávný.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a obsahující množství nepravdivých, zavádějících či realitu neodrážejících tvrzení. Co se týká merita ústavní stížnosti, konstatoval, že v postupu dovolacího ani odvolacího soudu neshledává porušení stěžovatelkou uváděných základních práv. Vnímá rozdíl mezi instituty řádného opravného prostředku, kterým je odvolání, a mimořádného opravného prostředku, tedy dovoláním, a podmínkami pro přípustnost těchto opravných prostředků stanovených v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.
Vedlejší účastník je přesvědčen, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, když připustil odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto na základě žaloby o nároku jako celistvém, a Nejvyšší soud pak v kontextu vývoje řízení rozhodl zcela v intencích své dosavadní Ústavním soudem mimo excesy aprobované rozhodovací praxe. Vedlejší účastník dále uvedl, že od počátku řízení namítal, že spolu jednotlivé nároky ve svém skutkovém základu nikterak nesouvisejí a tak nelze požadovat kompenzaci nemateriální újmy z mnoha řízení jako "generální".
Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Pro případ, že by Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a zrušil také napadený rozsudek městského soudu, navrhl vedlejší účastník současné zrušení rozsudku obvodního soudu, který podle jeho názoru trpí závažnými vadami.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné ze soudního spisu, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka, jakož i obsah soudního spisu vedeného pod sp. zn. 60 C 351/2016 a napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Civilní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb., do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.
Nejvyšší soud ve výroku II. napadeného rozhodnutí dovolání stěžovatelky ohledně všech dílčích nároků, v nichž požadovala za jednotlivá správní řízení zadostiučinění ve výši, jež nepřesahovala 50 000 Kč, odmítl jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž důvody jeho nepřípustnosti ve svém rozhodnutí vyložil. Dovolání ve vztahu k uvedeným nárokům tedy bylo ze zákona nepřípustné, když - jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu - jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem je nutno i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, zkoumat co do jejich výše, a pokud tato výše nepřesáhne zákonem stanovený limit, není dovolání přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávnost takového postupu Nejvyššího soudu. Tvrdí, že se žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy, kterou skutkově vymezila jako jediný nárok opřený o jediný skutkový základ, tj. o tvrzení o ustálené nesprávné úřední praxi vedlejšího účastníka, která ve svém důsledku vedla ke vzniku (celé) stěžovatelkou tvrzené újmy. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky rozdělil jeden nárok na desetitisíce bagatelních nároků a v návaznosti na to z podstatné části odmítl dovolání stěžovatelky uměle a překvapivě.
Ústavní soud má naopak za to, Nejvyšší soud nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatelky v této části jako objektivně nepřípustné. Právní závěr Nejvyššího soudu, který v případě stěžovatelky setrval na zásadě vzniku újmy za každé nepřiměřeně dlouze vedené řízení zvlášť, zcela koresponduje výkladu nepřípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. že se dosažení stanovené hranice posuzuje u každého jednotlivého nároku s odlišným skutkovým základem zvlášť.
Ústavní soud zdůrazňuje, že nepřípustnost dovolání z důvodu nepřekročení peněžní částky je jasně stanovena v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podpořena ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla aprobována i Ústavním soudem. Není přitom ponecháno na úvaze Nejvyššího soudu, zda uvedené omezení uplatní či nikoliv s ohledem na okolnosti věci, jak naznačuje stěžovatelka. Závěr dovolacího soudu, že v nyní posuzované věci šlo o samostatné nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (jednotlivá správní řízení vedená vedlejším účastníkem, v nichž došlo k nedodržení nejzazší zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí), považuje Ústavní soud za dostatečně a jasně odůvodněný.
Pokud Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako "nepřípustné ex lege", neboť ve věci bylo rozhodováno o více nárocích se samostatným skutkovým základem, které jednotlivě nepřevyšovaly limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aplikoval předmětná ustanovení občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí taktéž adekvátním způsobem zdůvodnil, a to i s odkazem na svoji relevantní judikaturu (např. usnesení sp. zn. 32 Odo 747/2002, 30 Cdo 3157/2009 nebo 25 Cdo 2643/2007), jakož i judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I.
ÚS 2009/15 ,
II. ÚS 79/19 a
).
Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře (např. nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ) akceptoval právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož je nutné jednotlivé nároky se samostatným skutkovým základem (i za situace, kdy o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem) posuzovat z hlediska přípustnosti samostatně. Koncept rozlišování jednotlivých nároků i jeho důsledky pro výklad přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1) písm. c) o. s. ř. byl jako ústavně konformní opakovaně aprobován i další judikaturou Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 537/03 ,
IV. ÚS 642/03 ,
III. ÚS 390/06 ,
III. ÚS 307/05 ,
IV. ÚS 1232/08 ,
II. ÚS 3298/13 ,
I. ÚS 2009/15 ,
III. ÚS 2509/16 ,
IV. ÚS 3705/18 ,
IV. ÚS 3187/18 ,
I. ÚS 1999/19 ,
I. ÚS 3006/19 nebo
IV. ÚS 140/22 ). Shodný závěr dovozuje i doktrína (srov. SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 894). Ústavní soud považuje za nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2891/20 , který vycházel z odlišné skutkové situace, v dané věci byl jeden jediný skutkový nárok (na sirotčí důchod), jenž byl ovšem splatný v pravidelných po sobě jdoucích měsíčních splátkách. Šlo tedy o jeden nárok s opakujícím se plněním, nikoliv o více rozličných nároků, jako je tomu v nyní projednávané věci. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2330/16 je rovněž nepřípadný, neboť v dané věci Ústavní soud řešil otázku globálního pohledu na posuzování (nepřiměřeně dlouhých) věcně na sebe navazujících řízení, nezabýval se však povahou uplatněných nároků.
Poukazuje-li potom stěžovatelka na rozpornost výkladu podmínek přípustnosti odvolání a dovolání [§ 202 odst. 2 o. s. ř. na straně jedné a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na straně druhé], lze odkázat rovněž na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který obsahovou distinkci mezi oběma ustanoveními občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2017, náležitě vysvětlil (srov. např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné pod číslem 22/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud plyne, že je nepřípadná i výtka stěžovatelky k posuzování věci "dvojím metrem", neboť ke sjednocování judikatury je povolán právě Nejvyšší soud (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a rovněž že je nepřiléhavý její odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 3153/15 , který se týkal výlučně posuzování přípustnosti odvolání v bagatelních věcech. VI
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r. předseda senátu