11 Tcu 1/2016-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 6. 4. 2016 v neveřejném zasedání návrh ministra
spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních, na přezkoumání usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, ve spojení s usnesením
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, o
přípustnosti vydání H. E., státního příslušníka Turecké republiky, t. č. v
předběžné vazbě ve Vazební věznici B., k výkonu trestu odnětí svobody do
Turecké republiky, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, se
zrušují.
Krajskému soudu v Brně se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Úřad hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, požádal na základě
Evropské úmluvy o vydávání z 13. 12. 1957 (č. 549/1992 Sb.) dopisem ze dne 25.
3. 2014, č. j. 2012/5642, doručeným Ministerstvu spravedlnosti dne 21. 5. 2014,
o vydání H. E. (dále též „vydávaného“), státního příslušníka Turecké republiky,
k výkonu trestu odnětí svobody pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin
krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a §
53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237.
Jak vyplývá z předložených extradičních materiálů, za tento trestný čin, který
měl H. E. spáchat tím, že společně s dalšími třemi osobami (A. K., S. A. a R.
B.) přijeli z města M. do S. a dne 13. 3. 2006 se vloupali do bytu A. Y. tak,
že A. vlezl na ramena K., dostal se tak k oknu, které otevřel pomocí
šroubováku, přičemž další dva pachatelé E. a B. čekali v autě. K. se zmocnil 16
ks čtvrtečních zlatých mincí, 5 ks polovičních zlatých mincí a 7 ks úplných
zlatých mincí, 1 550 eur a 2 500 tureckých lir v hotovosti a schoval je do
speciální části ve stropu auta, mu byl uložen v Turecké republice trest odnětí
svobody v délce 6 let a 3 měsíců, z něhož mu zbývá vykonat trest odnětí svobody
v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní.
Po provedení předběžného šetření (§ 92 odst. 1 a násl. zákona č. 104/2013 Sb.,
o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - dále též „z. m. j. s.“)
podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 13. 8. 2014,
pod č. j. 1 KZM 2002/2014-138 návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání H. E.
podle § 95 odst. 1 z. m. j. s., o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze
dne 9. 10. 2014, sp. zn. 1 Nt 202/2014 tak, že vydání H. E. k výkonu trestu
odnětí svobody do Turecké republiky pro trestný čin krádeže věcí, jejich
uzamčení a schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e
trestního zákoníku Turecké republiky č. 5237, je přípustné.
O podané stížnosti vydávaného, v níž se domáhal zrušení napadeného usnesení a
vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo vysloveno, že vydání je nepřípustné,
rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 2 To
118/2014 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a
krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Soudu prvního stupně
zároveň uložil, aby si vyžádal zprávy o stavu lidských práv v Turecké
republice, a to za účelem řádného zjištění, zda H. E. vzhledem ke konkrétním
okolnostem skutečně hrozí reálné nebezpečí porušení absolutních práv zaručených
mezinárodními smlouvami o lidských právech.
Následným usnesením ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, Krajský soud v
Brně opětovně rozhodl, že je přípustné vydání H. E. do Turecké republiky k
výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem 5. trestního soudu
první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347, sp. zn.
2006/512, schváleného rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne
17. 9. 2012, sp. zn. 2011/14634, za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a
schování podle § 142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního
zákoníku Turecké republiky č. 5237, v trvání 6 let a 3 měsíců, pro výkon
zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní, jehož se
dopustil výše již popsaným skutkem. Současně rozhodl o přeměně předběžné vazby
jmenovaného na vazbu vydávací.
Na základě stížnosti vydávaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. 7.
2015, sp. zn. 2 To 62/2015, napadené rozhodnutí částečně zrušil, a to ve výroku
podle § 101 odst. 1 z. m. j. s., jímž bylo rozhodnuto o přeměně předběžné vazby
na vazbu vydávací; když v ostatních částech, tj. ohledně přípustnosti vydání,
ponechal výrok napadeného rozhodnutí beze změn.
Dne 6. 10. 2015 předložil Krajský soud v Brně v souladu s ustanovením §
95 odst. 5 věty první z. m. j. s. věc Ministerstvu spravedlnosti. Ministr
spravedlnosti (dále též „navrhovatel“) podal dne 6. 1. 2016 pod č. j.
MSP-340/2014-MOT-T/33, podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních, k Nejvyššímu soudu návrh na
přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt
202/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015,
sp. zn. 2 To 62/2015, s tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc
vrátil Krajskému soudu v Brně k opětovnému projednání a rozhodnutí, neboť
dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím
Vrchního soudu v Olomouci o přípustnosti vydání v dané věci vyvolává
pochybnosti o své správnosti z hlediska § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s.
V návrhu na přezkum uvedených rozhodnutí ministr spravedlnosti vymezuje několik
okruhů důvodů, pro které považuje rozhodnutí obou soudů o přípustnosti vydání
vyžádané osoby H. E. za problematické, resp. vadné. Prvním je podle jeho mínění
nepřezkoumatelnost rozhodnutí o přípustnosti vydání, kterou spatřuje ve
skutečnosti, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů nesplňují požadavky na
přezkoumatelnost rozhodnutí, jak je vymezuje relevantní judikatura Ústavního
soudu a potažmo § 134 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 3 odst. 1 z. m. j. s.,
spočívající v nedostatečně podrobném odůvodnění, ze kterého by bylo patrno,
kterými důvody nepřípustnosti se soud zabýval, k jakým závěrům ohledně nich
dospěl a na základě jakých důkazů. Tato povinnost obecných soudů řádně
odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se všemi důkazy pak zároveň odpovídá
principu práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 9.
2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Podle navrhovatele měly soudy bedlivě zkoumat
všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, což
však jak soud prvního stupně, tak stížnostní soud opomenuly (viz nález
Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
Další výtka navrhovatele směřuje k tomu, že soudy neposuzovaly přípustnost
vydání H. E. z hlediska rizika nebezpečí „špatného zacházení“ ve smyslu čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále též
„Úmluva“), (viz např. Soering proti Spojenému království, rozsudek pléna ESLP
ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88, § 91). S poukazem kupř. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, ze dne 29. 7. 2009,
sp. zn. 11 Tcu 43/2009, ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 138/2012, resp. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, uvádí, že je
nezbytné v rámci předběžného šetření, resp. nejpozději v rámci rozhodování o
přípustnosti vydání posoudit soulad případného vydání osoby do dožadujícího
státu mj. i se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o
lidských právech a základních svobodách. Mezi nejvýznamnější závazky, jejichž
porušení by vzhledem k jejich absolutní povaze bylo důvodem nepřípustnosti
vydání, patří zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo
trestání podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.). Jedná-li se přitom o
porušení potenciální, k němuž by mohlo dojít nikoli přímo v České republice
samotné, nýbrž v cizím státě, do něhož má být osoba předána, např. v režimu
vydání (extradice) či vyhoštění (deportace), je podle judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) nutno posoudit, zda v daném případě
hrozí tzv. „reálné riziko“, že osoba bude v cílové zemi vystavena mučení a
nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. V tomto směru je nezbytné
vycházet především z aktuálních informací o situaci v daném cizím státě, které
lze získat zejména ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu
dodržování lidských práv. Jak v této souvislosti konkrétně uvedl ESLP ve věci
„Salah Sheek proti Nizozemí“, při posouzení celkové situace v cílové zemi se
soud opírá o informace a důkazy, které považuje za spolehlivé a objektivní,
přičemž mezi ně počítá informace od smluvních i nesmluvních států Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv, zprávy orgánů Organizace Spojených Národů nebo
uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty
International, nebo vládních zdrojů. Nezbytnost opatření takových zpráv v
předběžném šetření, resp. v řízení o přípustnosti vydání potvrzuje i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009. V návaznosti na to
ministr spravedlnosti vytýká, že soudy neposuzovaly dostatečně soulad
případného vydání odsouzeného do Turecké republiky se závazky České republiky
vyplývajícími z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách,
když neopatřily spolehlivé a objektivní důkazy o situaci ve vyžadujícím státě a
vycházely toliko ze stanoviska Amnesty International Česká republika ze dne 6. 3. 2015 ke stavu lidských práv v Turecké republice ve věci vydávacího řízení H. E.
do Turecké republiky a zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky
ze dne 19. 9. 2014, č. j. 113928/2014-LPTP, o úrovni dodržování lidských práv v
trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody Turecké republice, přičemž
závěry z nich soudy vyvozené označil za zavádějící.
Ministr spravedlnosti dále poukazuje, že soudy opomenuly náležitě posoudit
konkrétní situaci vydávaného s ohledem na jeho opodstatněné námitky ohledně
podmínek ve věznici K. v A., v níž byl již dříve vězněn, kde měl být podroben
mučení a nelidskému zacházení a z níž navíc uprchl. V tomto ohledu měly
prověřit, zda jeho útěk z výkonu trestu odnětí svobody nepovede ke zhoršení
jeho postavení či k nutnosti podrobení se zvláštnímu režimu ve výkonu trestu
odnětí svobody, pro který má být vydán za situace, kdy ESLP v několika
případech konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s mučením a nelidským
a ponižujícím zacházením, ke kterému v této věznici došlo. Podle § 98 z. m. j.
s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání soudy měly vyžádat od Turecké
republiky ujištění, že vydávaný bude pro výkon trestu odnětí svobody umístěn do
věznice splňující standardy čl. 3 Úmluvy a důkladně posoudit předvídatelné
následky vydání osoby do dožadujícího státu s ohledem na celkovou tamní situaci
a osobní okolnosti vydávaného, jehož námitky týkající se podmínek ve věznici K.
v A. shledal za opodstatněné, když ESLP konstatoval, že v několika případech
došlo k porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s mučením a nelidským a ponižujícím
zacházením. V daném případě se podle ministra spravedlnosti soudy s podmínkami
v této věznici, resp. obecně s podmínkami výkonu trestu v Turecké republice v
řízení o přípustnosti vydání dostatečně nevypořádaly, když si žádným způsobem
neověřily, zda z výše uvedeného tvrzení vydávaného riziko zacházení v rozporu s
čl. 3 Úmluvy vyplývá (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp.
zn. III. ÚS 534/06).
Další výtka ministra spravedlnosti směřuje k tomu, že dle jeho názoru se soudy
při rozhodování o přípustnosti vydání nezabývaly hlediskem možného rozporu se
závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských
právech a svobodách - rizikem nebezpečí pronásledování, neboť náležitě
neobjasnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že vydávaný nebude
v Turecké republice vystaven pronásledování z důvodu svého původu, rasy,
náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnosti nebo jiné skupině,
státního občanství nebo pro své politické názory. V tomto ohledu krajský soud
náležitě nezdůvodnil závěr, že důvodem imigrace vydávaného byla snaha uniknout
výkonu trestu odnětí svobody za jeho kriminální činnost a dosažení ekonomického
profitu v České republice za současného zneužití postoje České republiky k
žadatelům o azyl a nikoliv snaha uniknout politickému pronásledování pro
politické a náboženské přesvědčení, a že v případě jeho vydání k výkonu trestu
odnětí svobody do Turecké republiky není dáno opravdové riziko, že bude
podroben zacházení, které je v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o lidských
právech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1238/2013).
Soudy rovněž nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní okolnosti, jež se
mohly stát překážkou vydání, a jejichž rozsah plyne mimo jiné z nálezu
Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06, podle něhož obecné
soudy jsou povinny z úřední moci zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsou
humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž
by vydání do ciziny osobě způsobilo nepřiměřenou újmu a výsledná zjištění
musejí být zhodnocena v odůvodnění rozhodnutí. V ústavněprávní rovině je proto
tento zásah nutno vnímat jako porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu
ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož neopominutelnou součástí je i právo na
řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
4. 9. 2002, sp. zn. 1. ÚS 113/02, či nález ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS
1/03) a současně jako nesplnění povinnosti posouzení závazků České republiky v
oblasti lidských práv. Mimo to je podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2003, sp. zn. 1. ÚS 752/02, nutné zkoumat ve smyslu judikatury ESLP k čl. 3
Úmluvy i ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení, zda se lze důvodně
domnívat, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení (tzv.
„substantial grounds test“), což však obecné soudy rovněž neučinily ani
nevymezily, zda je existence reálného rizika špatného zacházení prokázána či
nikoliv.
Ministr spravedlnosti poukazuje, že soudy náležitě neposuzovaly z hlediska
možného rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních
smluv o lidských právech a svobodách poskytnuté diplomatické záruky. Konstatuje, že dopisem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřad hlavního
prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, poskytl v předmětné věci ujištění,
že trestný čin, pro který je H. E. odsouzen, není politické nebo vojenské
povahy, že vydávaný má všechna práva zaručená mezinárodními úmluvami, jejichž
smluvní stranou je Turecká republika, a které zaručuje vnitrostátní právní řád;
že Turecká republika je smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech, že
v souladu s čl. 34 Evropské úmluvy o lidských právech Turecká republika
zaručuje možnost podání individuální stížnosti, přičemž tuto stížnost bude moci
vydávaný podat i během výkonu trestu odnětí svobody a že bude zaručena zásada
speciality ve smyslu čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání. Soud je povinen vzít v
potaz předvídatelné důsledky vydání osoby do vyžadujícího státu s ohledem na
tamní celkovou situaci, osobní situaci osoby, jakož i diplomatické záruky,
byly-li tyto vyžadujícím státem poskytnuty [viz např. Othman (Abu Qatada) proti
Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09, §§
187-189]. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva považuje ujištění
poskytnutá v řízení o vydání za standardní způsob, kterým lze reálné nebezpečí
špatného zacházení, které by bylo v rozporu se zákazem mučení nebo jiného
krutého či nelidského zacházení, odvrátit, anebo alespoň zmírnit pod úroveň
porušení čl. 3 Úmluvy. Poskytnutá ujištění jsou pro přijímající stát
mezinárodněprávně závazná (viz např. usnesení ESLP ve věci Al-Moayad proti
Německu ze dne 20. 2. 2007, stížnost č. 35865/03). Při hodnocení účinnosti
poskytnutých ujištění je třeba především posoudit, zda obecná lidsko-právní
situace v přijímajícím státě naprosto nevylučuje přijetí jakýchkoli ujištění. Pouze ve výjimečných případech bude obecná situace ve státě znamenat, že
ujištěním nemůže být dána vůbec žádná váha.
Při posuzování kvality poskytnutých
ujištění a toho, zda se na ně ve světle praxe v přijímajícím státě lze
spolehnout, přihlíží Evropský soud pro lidská práva mimo jiné k tomu, zda jsou
ujištění konkrétní, nebo jsou obecná a vágní, kdo ujištění poskytl a zda tato
osoba může zavazovat přijímající stát, zda se ujištění týkají zacházení, které
je v souladu se zákonem, nebo nezákonné v přijímajícím státě, zda byla
poskytnuta smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
délka a síla dvoustranných vztahů mezi navracejícím a přijímajícím státem,
včetně informací o dodržování podobných ujištění přijímajícím státem; zda
dodržování ujištění může být objektivně ověřeno diplomatickým nebo jiným
monitorovacím mechanismem, včetně umožnění svobodného přístupu stěžovatelovým
právníkům, zda v přijímajícím státě existuje účinný systém ochrany proti
špatnému zacházení, včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními
monitorovacími mechanismy (včetně mezinárodních lidsko-právních nevládních
organizací) a zda je ochoten prošetřit obvinění z mučení a potrestat ty, kdo
jsou za ně odpovědní, zda s osobou bylo již dříve v přijímajícím státě špatně
zacházeno a zda spolehlivost ujištění byla přezkoumána vnitrostátními soudy
navracejícího státu [k tomu viz zejména rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu
Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09,
usnesení ESLP ve věci Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009, stížnost č. 48514/06, usnesení ESLP ve věci Babar Ahmad a další proti Spojenému království
ze dne 6. 7. 2010, stížnost č. 24027/07, 11949/08 a 36742/08, a usnesení ESLP
ve věci Chentiev a Ibraghimov proti Slovensku ze dne 14. 9. 2010, stížnost č. 21022/08 a 51946/08].
Ministr spravedlnosti zdůrazňuje, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti
vydání povinny přihlížet k zárukám poskytnutým dožadujícím státem a shledají-li
jejich nedostatečnost, vyžádají se popřípadě další záruky, na základě kterých
je možné eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že trestní řízení ve
státě dožadujícím, by mohlo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu,
popřípadě že by osoba vydávaná mohla být vystavena mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy v
extradičním řízení neučiní, nevytvoří si dostatečný prostor pro úvahu, zda ve
státě dožadujícím existuje takové riziko a zda s ohledem na jeho závažnost jsou
poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tcu 3/2014).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012, je
též nezbytné konkretizovat poskytnutá ujištění přímo ve výroku rozhodnutí o
přípustnosti vydání, a to přinejmenším tak, aby bylo zřejmé kdo, kdy, pod jakým
jednacím číslem atd. je poskytl. Oba soudy však jak ve výroku, tak i v
odůvodnění svých rozhodnutí, zcela diplomatické záruky poskytnuté Tureckou
republikou v žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadem
hlavního prokurátora v Sanliurfa opomenuly zohlednit, ani se nezabývaly, zda
jsou tyto dostatečné a byly poskytnuty k tomu oprávněným orgánem. Z dostupných
podkladů navíc vyplývá, že záruky poskytnuté tureckou stranou jsou toliko
obecné, nepříliš adresné a tedy víceméně nedostatečné a Turecká republika v
nich pouze odkazuje na své zákony a mezinárodní závazky (srov. např. M. S. S.
proti Belgii a Řecku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 2011, stížnost
č. 30696/09, § 354). Výslovně tak nezahrnují ujištění, že vydávaný nebude v
Turecké republice vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení,
ujištění, že žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat
danou osobu z důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických
názorů, záruku práva na styk vydávaného se zastupitelskými úřady České
republiky v Turecké republice, ani ujištění o informování příslušných orgánů
České republiky o stížnostech podaných vydávaným v průběhu výkonu trestu odnětí
svobody. Oba soudy tak zcela opomenuly hlavní princip zakotvený v judikatuře
ESLP, pokud jde o diplomatické záruky, kterým je nutnost vždy zkoumat, zda
poskytují dostatečnou záruku, že vydávaný bude v praxi chráněn před nebezpečím
zacházení v rozporu s Úmluvou, natož aby zhodnotily váhu, jakou je možno dát
poskytnutým diplomatickým zárukám, s ohledem na okolnosti předloženého případu
v daném čase (srov. Saadi proti Itálii, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28.
2. 2008, stížnost č. 37201/06, § 148).
Navrhovatel rovněž vytýká, že oba soudy vycházely z neúplných extradičních
materiálů. Z žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadu
hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika, vyplývá, že vydávaný byl
odsouzen rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11.
2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), který
byl potvrzen Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 pod č. j.
2011/14634, a který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012. K předmětné žádosti o
vydání je však připojen toliko rozsudek 5. trestního soudu první instance v
Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512
Karar (rozhodnutí), přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze
dne 17. 9. 2012, č. j. 2011/14634, jako soudu odvolacího chybí, a to jak v
českém, tak anglickém překladu, ve kterých byly extradiční materiály doručeny.
Soudy tedy pochybily, pokud si nevyžádaly podle § 98 z. m. j. s. od turecké
strany jejich doplnění (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn.
III. ÚS 534/06).
Podle navrhovatele rovněž nelze z dostupných extradičních materiálů jednoznačně
konstatovat, že v trestním řízení, ve kterém byl vydávaný pravomocně odsouzen k
trestu odnětí svobody, mu bylo zaručeno právo na spravedlivý proces, resp.
právo na obhajobu. Dne 22. 11. 2006 byl vynesen rozsudek 5. trestního soudu
první instance v Sanliurfa, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512
Karar (rozhodnutí), který byl doručen obhájci vydávaného a proti kterému mohl
vydávaný podat odvolání. Z rozsudku se sice podává, že vydávaný práva na podání
opravného prostředku nevyužil a prvoinstanční rozsudek tak byl Nejvyšším soudem
13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012 potvrzen, nicméně z dostupných materiálů
nevyplývá, že byl o svém odsouzení vyrozuměn, když není zřejmé, že se řízení
před soudem účastnil, a navíc v období od 15. 3. 2006 do 18. 4. 2006 byl držen
ve vazbě, z níž byl následně propuštěn. Podle ministra spravedlnosti tak nelze
akceptovat závěr Krajského soudu v Brně že „odsuzující rozsudek byl dne 22. 11.
2006 doručen dle procesních předpisů jeho obhájci, advokátu jménem Mehmed Goz -
Sdružení právníků v Sanliurfa, že dne 15. 3. 2006 byl H. E. zatčen a 18. 4.
2006 byl propuštěn, z čehož je zřejmé, že byl informován o obsahu rozsudku svým
obhájcem a že byl přítomen při soudním jednání“. Skutečnost, že prvoinstanční
odsuzující rozsudek byl doručen obhájci vydávaného, totiž sama o sobě
neznamená, že obhájce s ním vydávaného skutečně seznámil, a že ten svého práva
na odvolání vědomě nevyužil. Lze tak pochybovat o zákonnosti trestního řízení,
které bylo proti vydávanému vedeno v Turecké republice, když čl. 6 Úmluvy se
vztahuje i na řízení o povolení podat opravný prostředek (viz Monnel a Morris
proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 2. 3. 1987, stížnost č.
9562/81; 9818/82, § 54). Soudy tak rovněž pochybily, když nevyžádaly od turecké
strany dodatečné informace a ujištění, že právo vydávaného na spravedlivý
proces bylo v průběhu celého trestního řízení zajištěno, že vydávanému bylo
doručeno odsuzující rozhodnutí tak, aby proti němu mohl uplatnit opravné
prostředky, popř. že má i nadále právo opravné prostředky podat, pokud mu dosud
odsuzující rozhodnutí řádně doručeno nebylo, a byla tak dána zákonnost celého
řízení.
Za další zásadní formální pochybení ministr spravedlnosti označil, pokud oba
soudy ve svých usneseních nesprávně vymezily délku trvání výkonu trestu odnětí
svobody, neboť uvedly, že vydání H. E. je přípustné pro výkon trestu odnětí
svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího trestu odnětí
svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní. Z žádosti o vydání ze dne 25. 3.
2014, č. j. 2012/5642, Úřadu hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká
republika (str. 142 a násl. soudního spisu 1 Nt 202/2014) přitom jednoznačně
plyne, že vydávaný byl rozsudkem 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa
ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar
(rozhodnutí), schváleného Nejvyšším soudem 13. trestní komory ze dne 17. 9.
2012 pod č. j. 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, odsouzen k
trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 3 měsíců, když podle § 108/l-c
zákona o trestním provedení č. 5275, z celkové doby uloženého trestu odnětí
svobody v délce 6 let a 3 měsíců zbývá vydávanému po započtení doby strávené ve
vazbě vykonat trest odnětí svobody v délce trvání 4 roky a 283 dní. Tuto
informaci soudy zřejmě a bez zjevného důvodu převzaly ze sdělení Policejního
prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce ze dne 8. 4. 2014, č. j.
PPR-62761/MPS-2014-OD1-CZ-575393/2013-TK (str. 9 soudního spisu 1 Nt 202/2014),
aniž by byla u Policejního prezidia ČR ověřena, ani z uvedené žádosti o vydání
nevyplývá. K tomu ministr spravedlnosti podotýká, že Vrchní soud v Olomouci na
straně 5 odůvodnění svého usnesení ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015,
správně uvádí, že je žádáno o vydání k výkonu zbytku trestu odnětí svobody v
trvání 4 let a 283 dní, a to i přestože na první straně hovoří o „vydání pro
výkon trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího
trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“. Soudy tak měly ve
svých usneseních správně uvést, že jde o vydání k výkonu trestu odnětí svobody
na 6 let a 3 měsíce. Formulace „vydání jmenovaného je přípustné pro výkon
trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců, a pro výkon zbývajícího trestu
odnětí svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“ uvedená v předmětných
usneseních, je tudíž zavádějící, když je z ní možno dovozovat, že jmenovaný je
vydáván k výkonu dvou odlišných trestů odnětí svobody, což však z extradičních
materiálů nikterak nevyplývá. Podle ministra spravedlnosti tak Krajský soud v
Brně i Vrchní soud v Olomouci nesprávně vyhodnotily informace obsažené v
předložených extradičních materiálech a v případě pochybností se měly podle §
98 z. m. j. s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání, obrátit na příslušné
turecké orgány se žádostí o objasnění přesné délky trestu odnětí svobody, který
byl vydávanému v Turecké republice uložen.
Z uvedených důvodů vyslovil ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, a
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, a
v souladu s ustanovením § 95 odst. 5 z. m. j. s. navrhl, aby Nejvyšší soud obě
napadená usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k
doplnění dokazování a novému projednání a rozhodnutí.
Na základě podaného návrhu Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí obou
soudů v rozsahu jejich napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k
závěru, že podanému opravnému prostředku je třeba přisvědčit.
Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. státní zástupce krajského státního
zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu o
vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl
žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je
zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v
§ 91 odst. 1 z. m. j. s.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném
zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo
byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V obecné
rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud
posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny,
a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.) nebo z
příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, avšak
rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v
úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká
republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo
aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání
je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních
závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze
smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o
vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde
ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto
otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu
7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr.,
nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
Dále lze též připomenout, že v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2002 Sb. rozh.
tr. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním situace, kdy nebylo ještě
definitivně (pravomocně) ukončeno řízení o poskytnutí azylu (mezinárodní
ochrany), vyslovil též právní názor, že soud rozhodující o přípustnosti vydání
nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, neboť
je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do
ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení
uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č.
143/1988 Sb.). Tak např. podle čl. 3 odst. 1 posledně citované Úmluvy „… žádný
stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu
jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo
nebezpečí mučení…“. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž
vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k
němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007).
Jak Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu
25/2012: „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění
všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z
mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu
trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu
vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do
některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho
důvodu, že úroveň v tureckých věznicích může být obecně nižší než úroveň
srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá
a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat
nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k
výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11
Tcu 19/2010).
V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou
smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou zpravidla i členskými
státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské
státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují
dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy
mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení
č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které
vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992
Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou
vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva, Výbor CPT), jež
také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a takový neustálý
tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující
zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří
i Turecká republika, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy
do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.
Nejvyšší soud po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v
extradičním řízení se zabýval námitkami ministra spravedlnosti, jejichž
podstatou je tvrzení, že oba soudy se nezabývaly otázkou existence důvodu
nepřípustnosti vydání uvedeného v ustanovení § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s.,
podle něhož je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže by bylo v
rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o
lidských právech a základních svobodách, a které i z hlediska rozsahu své
přezkumné činnosti v tomto řízení shledal v dále naznačeném směru
opodstatněnými. Nutno zdůraznit, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání
rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický
mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší
soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a tedy
neuplatňuje se zde tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností
přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného
rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném
prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu
158/2004).
Jak bylo výše již uvedeno, existence okolností předvídaných ustanovením § 91
odst. 1 písm. o) z. m. j. s. brání rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného
dožadujícímu státu. Podle Nejvyššího soudu se však v rámci rozhodování o
přípustnosti vydání H. E. oba soudy dostatečně otázkou existence konkrétních
okolností bránících přípustnosti jeho vydání, a to nejen z pohledu nálezu
Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, ale i rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého je
třeba v řízení o přípustnosti vydání do ciziny zkoumat existenci všech právních
překážek bránících vydání konkrétní osoby do ciziny, a tedy věc posoudit např.
i z hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publ. pod. č.
208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či
ponižujícímu zacházení nebo trestání (publ. pod č. 143/1988 Sb.) náležitě
nezabývaly, resp. vypořádaly se s ní v podstatě tak, že z extradičních
materiálů poskytnutých tureckou stranou ani na základě provedených důkazů žádná
důvodná obava z existence této překážky vydání obviněného nevyplývá.
Je tak třeba navrhovateli přisvědčit, že Krajský soud v Brně rezignoval na
individuální posouzení situace vydávaného, zejména vypořádání se s jeho
námitkami, že v Turecké republice jsou velmi špatné podmínky pro výkon trestu
odnětí svobody, konkrétně posouzení, zda z důvodu jeho předchozího útěku z
Věznice v A. není namístě obava, že by byl vystaven krutému a nelidskému
zacházení a mučení a podroben speciálnímu zacházení. Pokud na základě zpráv o
stavu lidských práv v Turecké republice (s důrazem zejména na výkon trestu) od
Amnesty International a Ministerstva zahraničních věcí České republiky krajský
soud dospěl k závěru, že neexistuje důvodná obava, že by výkon trestu odnětí
svobody v Turecké republice neodpovídal zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, pak Nejvyšší soud konstatuje, že nelze pochybovat, že v
minulosti v tureckých věznicích k porušování lidských práv a mučení vězňů a
jinému špatnému zacházení docházelo. Podotýká, že rovněž rozhodnutí ESLP ve
věci Ali Sahmo proti Turecku (č. l. 262-264 tr. spisu) vztahující se právě i k
poměrům ve Věznici v A., víceméně popisuje obecně známé nedostatky ve fungování
justice Turecké republiky včetně faktu, že v tureckých věznicích dochází k
mučení a vězni jsou nuceni žít v otřesných podmínkách. Oba soudy náležitě
nevyhodnotily stanovisko Amnesty International České republiky ke stavu
dodržování lidských práv a svobod v Turecké republice ze dne 6. 3. 2015, když
toliko obecně konstatovaly, že se situace v tureckém vězeňství zlepšuje, o čemž
svědčí fakt, že turecké úřady propustily dva policisty ve Věznici v A. ze
služby a že turecká vláda i nadále usiluje v rámci kampaně nulové tolerance k
mučení o přijetí opatření k jejich omezení, že se vyšetřují případy obvinění ze
zneužití a mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení či trestání.
Zlepšení situace ve vězeňství nasvědčuje dle jejich názoru též zpráva
Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Odboru lidských práv a
transformační politiky ze září 2014 o úrovni dodržování lidských práv v
trestním řízení a při výkonu trestu odnětí svobody v Turecku, z níž vyplývá, že
hodnotící zpráva Evropské komise za rok 2013 zaznamenala že „reforma vězeňského
systému pokračovala, doprovázená zlepšením podmínek ve věznicích a úsilím
bojovat s přelidněním zvyšováním kapacity věznic a používáním podmíněného
propuštění“.
Z pohledu Nejvyššího soudu však uvedené zprávy a informace o poměrech v
tureckých věznicích samy o sobě nemohou být důvodem pro vydání H. E. k výkonu
trestu odnětí svobody do Turecké republiky, neboť tyto mají pouze obecný
charakter, ani z nich neplyne, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod
hrozí přímo vydávanému, a to i s přihlédnutím k povaze jeho trestné činnosti a
obsahu jeho tvrzení. Krajský soud v Brně tak podle Nejvyššího soudu posuzoval
stav dodržování lidských práv v Turecké republice pouze v obecné rovině a
nedostatečně se zabýval skutečností, zda konkrétně v případě vydávaného hrozí
reálné riziko mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání.
Nevyužil také možnost vyžádání zpráv i od dalších nevládních organizací
zabývajících se dodržováním lidských práv a svobod, např. od Českého
helsinského výboru a Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky k aktuálnímu stavu
dodržování lidských práv v Turecké republice, a na základě tohoto si vytvořit
lepší předpoklady pro posouzení, zda současná situace v Turecku představuje pro
vydávaného reálnou hrozbu i při zakotvení práv obviněných a vězněných osob.
Teprve na jejich podkladě pak lze objektivně zvážit, zda H. E. v případě jeho
vydání do Turecka hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení ve výkonu trestu
odnětí svobody, zda hrozí zásah do jeho práva na zákaz mučení, nelidského a
ponižujícího zacházení nebo trestání, a to i se zřetelem na jeho předchozí útěk
z výkonu trestu odnětí svobody. Nelze však vycházet pouze ze zpráv nevládních
organizací, ale další poznatky lze získat též od vládních či mezinárodních
institucí, např. lze vyžádat zprávy i dalších českých orgánů – mimo zmiňované
zprávy Ministerstva zahraničí České republiky, též Ministerstva vnitra,
příslušného zastupitelského úřadu, či od jiných institucí (např. Rada Evropy,
Evropský výbor pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či
trestání). Soudy tedy v posuzovaném případě neshromáždily objektivní podklady
pro své rozhodnutí, ale ani se o to ve skutečnosti nepokusily, ačkoliv si byly
vědomy judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu.
K tomu lze odkázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sufi
a Elmi proti Spojenému království z 28. 6. 2011, č. 8319/07 a 11449/07, v němž
bylo konstatováno, že obecně špatná situace v dožadujícím státu zpravidla
nepostačuje k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen
„EÚLP“). Každý případ tak musí být posuzován individuálně s ohledem na veškerá
specifika. Vydávaná osoba rovněž musí v naprosté většině případů doložit
zvláštní rizikové faktory, které by odůvodňovaly skutečnou hrozbu porušení čl.
3 EÚLP. Mezi takové například patří příslušnost k opozici (Hilal proti
Spojenému království z 6. 3. 2001, č. 45276/99), příslušnost k minulému režimu
(N. proti Finsku, 26. 7. 2005, č. 38885/02), příslušnost k pronásledované
menšině (Salah Sheekh proti Nizozemsku, 11. 1. 2007, č. 1948/04) nebo předchozí
jednání dané osoby (Jabari proti Turecku, 11. 7. 2000, č. 40035/98).
Má-li soud na základě zpráv o stavu dodržování lidských práv ve státu žádajícím
o vydání osoby, i poté co situaci posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále
pochybnosti o tom, zda by řízení v takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy o
ochraně lidských práv a svobod, včetně respektování čl. 3 Úmluvy, pak je
namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které pochybnosti rozptýlí, a
to zejména jedná-li se o stát, který zjevně určité standardy respektování
lidských práv naplňuje. V tomto směru však oba soudy jak ve výroku, tak i v
odůvodnění svých rozhodnutí diplomatické záruky poskytnuté Tureckou republikou
v žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadem hlavního
prokurátora v Sanliurfa , zcela opomněly zohlednit, ani se nezabývaly, zda jsou
tyto dostatečné a byly poskytnuty k tomu oprávněným orgánem. V tomto směru lze
připomenout, že již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn.
11 Tcu 25/2012, byl vysloven právní názor, že tyto záruky cizího státu je třeba
konkretizovat ve výroku rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to zejména tak, aby
byl zřejmý jejich obsah, kdo, kdy a jak je poskytl.
Podle názoru Nejvyššího soudu bylo povinností soudů získané aktuální poznatky o
situaci v Turecké republice posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany
lidských práv a základních svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý
proces, a to od výše již zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah
porovnat s obsahem poskytnuté garance ze strany Úřadu hlavního prokurátora v
Sanliurfa, Turecká republika, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých
ujištění, a to též z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze
eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí
svobody v Turecké republice by mohl být v rozporu se zásadami spravedlivého
procesu, popřípadě že by vydávaný mohl být vystaven mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy neučinily,
nevytvořily si potřebný prostor pro úvahu, zda v Turecké republice vůbec
existuje takové reálné riziko, zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté
garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009, č. j. 48514/06, ve věci Murat
Gasayev proti Španělsku).
Lze jen podotknout, že tureckou stranou předložené záruky jsou velice obecné,
nepříliš adresné a je tedy otázkou, zda v této podobě jsou dostatečné, když se
v nich v zásadě jen odkazuje na zákony Turecké republiky a její mezinárodní
závazky. Soudy se patrně spokojily s obsahem garance poskytnuté Úřadem hlavního
prokurátora v Sanliurfa, jež je součástí žádosti o vydání v této věci, i když
se jejich dostatečností výslovně vůbec nezabývaly, a nevyžádaly ani dodatečné
záruky, které mohou spočívat např. v tom že vydávaný nebude v Turecké republice
vystaven mučení nebo jinému krutému či nelidskému zacházení, v ujištění, že
žádost o vydání nebyla podána za účelem stíhat nebo potrestat danou osobu z
důvodu její rasy, náboženství, národnosti nebo politických názorů, dále, že v
průběhu výkonu trestu bude vyžádané osobě umožněno písemně kontaktovat
Zastupitelský úřad České republiky v Turecké republice a zástupci tohoto
zastupitelského úřadu bude umožněn osobní kontakt s vydávaným, stejně jako
ujištění, že Zastupitelský úřad České republiky v Turecké republice bude v
průběhu výkonu trestu informován o stížnostech jím podaných v průběhu výkonu
trestu odnětí svobody. V neposlední řadě, že vydávaný bude ve výkonu trestu
odnětí svobody umístěn za podmínek, které budou odpovídat platným právním
předpisům Turecké republiky upravujícím výkon tohoto trestu, a pakliže v
průběhu řízení uváděl konkrétní skutečnosti ohledně podmínek ve Věznici v A., v
níž byl již dříve vězněn, a kde měl být podroben mučení a nelidskému zacházení
a kdy vyslovil obavy ze zhoršení jeho postavení či nutnosti podrobení se
zvláštnímu režimu ve výkonu trestu odnětí svobody v rámci odplaty ze strany
pracovníků vězeňské služby potrestaných v souvislosti s jeho útěkem z této
věznice. Krajský soud v Brně si tak měl prostřednictvím dodatkových informací
vyžádat od příslušných orgánů Turecké republiky (zřejmě Úřadu hlavního
prokurátora v Sanliurfa) informace k prošetření těchto tvrzení vydávaného a v
případě, že by se po provedeném šetření toto tvrzení ukázalo jako pravdivé,
požádat turecké orgány o případné doplnění či upřesnění poskytnutých ujištění v
tom směru, že bude mu zajištěna a poskytnuta potřebná ochrana. Pokud se soudy
blíže nezabývaly dostatečností těchto ujištění a možnostmi kontroly jejich
naplňování, zcela opomněly stěžejní princip zakotvený v judikatuře ESLP, kterým
je nutnost vždy zkoumat, zda poskytují dostačenou záruku, že vydávaný bude v
praxi chráněn před nebezpečím zacházení v rozporu s Úmluvou. Pokud bude znovu
rozhodnuto o tom, že je přípustné vydání H. E. k výkonu trestu odnětí svobody
do Turecké republiky, pak bude namístě ve výroku rozhodnutí konkretizovat tato
ujištění přinejmenším tak, aby bylo zřejmé, kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem
atd. je poskytl (k tomu srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012). Lze připomenout, že takovéto garance považuje
pro účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této
otázky dotkl v již uvedeném rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009, č. 48514/06, ve věci
Gasayev proti Španělsku.
Soudům je třeba vytknout, že se blíže zabývaly tvrzeními vydávaného, že byl v
Turecku pronásledován, neboť je křesťan, kurdské národnosti, pracoval pro
organizaci PKK (kurdskou stranu pracujících) a podporoval ji, a bez dalšího
shledaly, že nebyl ve své vlasti obětí pronásledování kvůli své národnosti a
pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o
azylu, a že by mu takové riziko nebezpečí pronásledování hrozilo. Argumentace
soudů, které v tomto směru převzaly závěry zprávy Odboru azylové a migrační
politiky Ministerstva vnitra, že důvodem imigrace vydávaného byla snaha
uniknout výkonu trestu odnětí svobody za jeho kriminální činnost a dosažení
ekonomického profitu v České republice za současného zneužití postoje České
republiky k žadatelům o azyl, nikoli snaha uniknout politickému pronásledování
pro politické náboženské přesvědčení, tak zatím není zcela namístě. Je přitom
samozřejmě plně v kompetenci soudů, v jakém rozsahu provedou dokazování k
objasnění splnění podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného do
ciziny. V posuzované věci je ale zřejmé, že se soudy věcí z výše naznačených
pohledů dostatečně nezabývaly a své rozhodnutí založily především na samotném
obsahu zaslaných extradičních materiálů (včetně poskytnuté garance) s
přihlédnutím k povaze trestné činnosti, pro kterou byl vydávaný odsouzen,
popřípadě na zjištění, že z rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany Ministerstva
vnitra České republiky ze dne 25. 5. 2011, č. j. OAM-39/ZA-06-P08-2010 (č. l.
74-83 spisu) vyplývá, že mu nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany na
území České republiky podle § 12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o
azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb., O Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, když ze zprávy Odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra ze dne 28. 7. 2014, č. j. MV-102681-2/AM-2014 (č. l. 235
spisu), vyplývá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany H. E. bylo pravomocně
ukončeno dne 25. 4. 2012 rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 28
Az 20/2011-101. Lze dodat, že pokud ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že
vydávaný se v České republice dopustil trestné činnosti, přičemž Nejvyšší soud
vyžádáním trestního spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 1 T 22/2014,
ohledně aktuálního stavu tohoto řízení zjistil, že Okresním státním
zastupitelstvím v Jihlavě byla dne 25. 2. 2014 u Okresního soudu v Jihlavě
podána na H. E. obžaloba, sp. zn. ZT 198/2013, pro zločin vydírání podle § 175
odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, toto trestní řízení dosud nebylo
ukončeno.
Pokud jde o námitky ministra spravedlnosti, že oba soudy vycházely z neúplných
extradičních materiálů, v posuzovaném případě je podle Nejvyššího soudu z
odůvodnění obou napadených usnesení zřejmé, že soudy odkázaly zejména na žádost
Státního zastupitelství v Sanliurfa, Turecká republika, sp. zn. 2012/5642
Karar, ze dne 25. 3. 2014, o vydání odsouzeného H. E., vydanou na základě
zatýkacího rozkazu Státního zastupitelství v Sanliurfa, Turecká republika, sp.
zn. 2006/512 Karar, ze dne 15. 11. 2012, na podkladě odsuzujícího rozsudku 5.
trestního soudu první instance v Sanliurfa ze dne 22. 11. 2006, sp. zn.
2006/347 Esas (spis), sp. zn. 2006/512 Karar (rozhodnutí), které byly se
žádostí předloženy. Ačkoliv z obsahu předložených extradičních materiálů
vyplynulo, že rozhodnutí prvoinstančního soudu bylo přezkoumáno a schváleno
rozhodnutím Nejvyššího soudu 13. trestní komory ze dne 17. 9. 2012, pod číslem
šetření 2011/14634, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, toto rozhodnutí
Nejvyššího soudu tureckou stranou předloženo nebylo. Pokud soudy i přes toto
zjištění předložené extradiční materiály shledaly jako postačující a
poskytující dostatečný podklad pro objektivní rozhodnutí o přípustnosti vydání,
aniž by ve smyslu ustanovení § 98 z. m. j. s. od turecké strany vyžádaly jejich
doplnění citovaným rozhodnutím odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal
předmětnou námitku navrhovatele důvodnou.
Z výše citované žádosti o vydání ze dne 25. 3. 2014, č. j. 2012/5642, Úřadu
hlavního prokurátora v Sanliurfa, Turecká republika dále plyne, že vydávaný byl
odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let a 3 měsíců, přičemž podle
§ 108/l-c zákona o trestním provedení č. 5275, z celkové doby uloženého trestu
odnětí svobody mu zbývá po započtení doby strávené ve vazbě vykonat trest
odnětí svobody v délce trvání 4 roky a 283 dní. Tyto skutečnosti však soudy
nevzaly v potaz, když ohledně vymezení délky zbytku trestu odnětí svobody
krajský soud uvedl, že vydání H. E. je přípustné pro „…odsouzení k trestu
odnětí svobody v trvání 6 let a 3 měsíců… a pro výkon zbývajícího trestu odnětí
svobody v trvání 4 roků, 7 měsíců a 6 dní“. Zůstává tak nejasné, pro výkon
jakého zbytku trestu odnětí svobody se H. E. vlastně vydává (v žádosti je
uvedeno 4 roky a 283 dní) a soudy této nejasnosti nevěnovaly žádnou pozornost.
Navíc krajským soudem použitá dikce může být zavádějící i v tom smyslu, jak na
to navrhovatel upozornil. Skutečnou délku zbytku trestu, o jehož vykonání jde,
měly soudy ověřit, a provést v tomto směru další šetření. Podle Nejvyššího
soudu tak není postaveno najisto, kolik z uloženého trestu odnětí svobody má
vydávaný ještě vykonat, když z obsahu spisového materiálu se podává, že se ve
vazbě nacházel toliko od 15. 3. 2006 do 18. 4. 2006, nicméně údaj o tom, v
jakém časovém období vykonával uložený trest (mimo pobyt ve vazbě) z
předložených materiálů zřejmý není. Bude tedy úkolem soudů, aby se podle § 98
z. m. j. s., resp. čl. 13 Evropské úmluvy o vydávání obrátily na příslušné
turecké orgány se žádostí o objasnění a upřesnění těchto skutečností.
Opodstatněné Nejvyšší soud shledal též námitky ministra spravedlnosti, že z
dostupných extradičních materiálů rovněž nelze dovodit, že vydávanému bylo
zaručeno právo na spravedlivý proces, resp. právo na obhajobu. Z obsahu
spisového materiálu se toliko podává, že dne 22. 11. 2006 byl vynesen
odsuzující rozsudek 5. trestního soudu první instance v Sanliurfa, jímž byl H.
E. odsouzen za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle §
142/1.b. 1, § 37/1, § 58/1 a § 53/1-a-b-c-d-e trestního zákoníku Turecké
republiky č. 5237, pro skutek v žádosti o vydání blíže popsaný k trestu odnětí
svobody v trvání 6 roků a 3 měsíců, a tento byl téhož dne doručen obhájci
vydávaného advokátu Mehmedu Goz - Sdružení právníků v Sanliurfa. Pokud je v
citovaném rozsudku dále uvedeno, že vydávaný svého práva na podání opravného
prostředku nevyužil a prvoinstanční rozsudek tak byl Nejvyšším soudem 13.
trestní komory ze dne 17. 9. 2012 potvrzen (jak již bylo shora konstatováno
uvedený rozsudek není součástí extradičních materiálů), z dostupných materiálů
nicméně nevyplývá a nebylo tak vyvráceno tvrzení vydávaného, že se řízení před
soudem neúčastnil ani nebyl o svém odsouzení vyrozuměn, když z pouhé
skutečnosti, že rozsudek soudu první instance byl doručen jeho obhájci nelze
dovodit, že vydávaný byl s jeho obsahem seznámen ani není postaveno najisto, že
svého práva na podání odvolání vědomě nevyužil. Soudy tudíž pochybily, pokud za
této situace nevyžádaly od turecké strany dodatečné informace a ujištění, že
právo vydávaného na spravedlivý proces bylo v průběhu celého trestního řízení
zajištěno.
Ze všech těchto důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán
Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015, jakož i jemu předcházející
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2015, sp. zn. 1 Nt 202/2014, a s
ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v
Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Krajský soud v Brně odstraní výše vytýkaná pochybení a poté při
respektování právního názoru Nejvyššího soudu opětovně rozhodne o podaném
návrhu státního zástupce, tedy o tom, zda k požadovanému vydání H. E. k výkonu
zbytku trestu odnětí svobody a v jaké výši do Turecké republiky jsou splněny
všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí
o přípustnosti jeho vydání. V dalším řízení si soud opatří výše již naznačené
podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání výše
jmenovaného, popřípadě s ohledem na ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. provede i
další potřebné dokazování, provedené důkazy zhodnotí v intencích ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř., a poté znovu rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání
H. E.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 2 To 62/2015,
bylo rozhodnuto, že se H. E. nadále ponechává v předběžné vazbě, do které byl
vzat usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2014, č. j. 1 Nt
202/2014-84, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6.
2014, sp. zn. 2 To 64/2014, podle ustanovení § 94 odst. 1 z. m. j. s., přičemž
změna tohoto procesního postavení vydávaného nebyla tímto rozhodnutím
Nejvyššího soudu nijak dotčena. Vydávaný H. E. tedy i nadále zůstává v
předběžné vazbě. S ohledem na zjištění, že vazba vydávané osoby trvá v této
věci již delší dobu tak Nejvyšší soud důrazně upozorňuje Krajský soud v Brně na
nutnost postupovat v dalším řízení s maximálním urychlením a bez jakýchkoli
neodůvodněných průtahů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 4. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu