11 Tcu 123/2019

11 Tcu 123/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal dne 18. 12. 2019 v neveřejném zasedání návrh ministryně

spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní

justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, na

přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, č. j. Nt

403/2018-659, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019,

č. j. 14 To 138/2018-794, o přípustnosti vydání vyžádaného W. H. Ch.,

narozeného XY v XY, XY, Čínská lidová republika, státního příslušníka Čínské

lidové republiky, trvale bytem XY, Čínská lidová republika, k trestnímu stíhání

do Čínské lidové republiky, a rozhodl takto:

Podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve

věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministryně

spravedlnosti na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018,

č. j. Nt 403/2018-659, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16.

5. 2019, č. j. 14 To 138/2018-794, zamítá.

1. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 14.

8. 2018, č. j. Nt 403/2018-659, rozhodl, že vydání vyžádaného W. H. Ch.,

narozeného XY v XY, Tchaj-wan, Čínská lidová republika, státního příslušníka

Čínské lidové republiky (dále také jen „vydávaný“), k trestnímu stíhání do

Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) pro spáchání trestného činu podvodu

podle článku 266 trestního práva ČLR je přípustné, a to za současného přijetí

ujištění poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí ČLR, která jsou v

označeném usnesení explicitně vyjmenována [konkrétně šlo o ujištění obsažená

v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018)

B.T.Zi.No28, a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018

č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018].

2. Výrok usnesení městského soudu obsahuje také vymezení skutku, jímž

měl vydávaný, společně s dalšími osobami, o jejichž vydání příslušné orgány ČLR

rovněž požádaly Českou republiku, naplnit skutkovou podstatu uvedeného

trestného činu, který spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že:

v době od července 2017 tyto osoby (t. j. vydávaný W. H. Ch.) společně

s dalšími ustanovenými osobami – pozn. Nejvyššího soudu) společným jednáním

založily v XY organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za policisty

ČLR, prokurátory a ostatní představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů,

kontaktovali cestou internetové komunikace z nemovitosti na adrese XY státní

příslušníky ČLR žijící v Austrálii, přičemž pod různými záminkami vylákali od

kontaktovaných osob převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty

v ČLR, a to

1) od 14. do 31. 8. 2017 od poškozené paní H. J., žijící v Austrálii,

celkovou částku ve výši 13.630.000 Yuanů a 515.000 australských dolarů (tj.

přibližně celkem 2.072.000 EUR),

2) od 24. 11. do 1. 12. 2017 od poškozené paní L. Y., žijící v

Austrálii, celkovou částku ve výši 2.703.000 Yuanů (tj. přibližně 344.000 EUR) a

3) 22. 12. 2017 od poškozené paní Ch. L., žijící v Austrálii, celkovou

částku ve výši 100.000 Yuanů (tj. přibližně 13.000 EUR).

3. Z podnětu stížnosti vydávaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze

(dále jen „vrchní soud“), který svým v záhlaví označeným usnesením podle § 149

odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu zrušil napadené usnesení městského soudu,

avšak pouze v té části výroku, jíž daný soud rozhodl o přijetí diplomatických

záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR. Nově pak rozhodl o přijetí

diplomatických záruk obsažených ve shora specifikovaných nótách Ministerstva

zahraničí ČLR a Velvyslanectví ČLR v České republice, jakož i o přijetí

ujištění obsažených v Dodatku 4 Žádosti o vydání ze dne 29. 1. 2018 a dodatku 2

nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, o

závazku týkajícího se spravedlivého procesu a zákazu mučení, nebo nelidského či

ponižujícího zacházení v podobě výslovného prohlášení o „Právech podezřelých z

trestné činnosti po jejich vydání do Čínské lidové republiky“.

4. Dne 26. 8. 2019 obdržel Nejvyšší soud návrh ministryně spravedlnosti

podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve

věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) na

přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu s tím,

aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k

opětovnému projednání, doplnění dokazování a k novému rozhodnutí, nebo aby po

zrušení označených usnesení sám rozhodl tak, že vydání W. H. Ch. k trestnímu

stíhání do ČLR je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustné.

II. Návrh ministryně spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí

5. Svůj návrh ministryně spravedlnosti rozdělila na několik částí. V

první a druhé části po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení úvodem namítá,

že městský a vrchní soud nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní

skutečnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných

důvodů zakládajících domněnku, že vydávanému, bude-li vydán, hrozí v ČLR

nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto kontextu ministryně

spravedlnosti připomíná závazky České republiky vyplývající z mezinárodních

smluv o lidských právech a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále

jen „ESLP“), a zdůrazňuje, že Česká republika je povinna v každém konkrétním

případě posoudit, zda hrozí reálné riziko, že vyžádaná, resp. vydávaná osoba

bude v cílové zemi podrobena mučení či nelidskému zacházení. Je přitom nutné

vycházet z pokud možno aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze

získat ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování

lidských práv. Toto riziko je dle ministryně spravedlnosti v projednávané věci

založeno především na základě celkové situace v ČLR, osobní situace vydávaného,

jakož i na kvalitě diplomatických záruk.

6. K celkové situaci v ČLR ministryně spravedlnosti uvádí, že soudy

nižších stupňů pochybily, když k této pouze uvedly své závěry učiněné z

listinných materiálů, aniž by obsah těchto materiálů adekvátně hodnotily

jednotlivě i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a tedy tyto řádně

odůvodnily. Poukazuje přitom na to, že se soudy nižších stupňů například

nikterak nevypořádaly s informací obsaženou v soudním spisu, z níž plyne, že v

ČLR, která dle zpráv ministerstev USA a Velké Británie čelí řadě lidskoprávních

problémů, jsou zaznamenávány případy nelidského a ponižujícího zacházení a v

některých případech i mučení. Ministryně spravedlnosti je přitom přesvědčena,

že i když městský soud a vrchní soud v odůvodnění svých usnesení odkazují na

několik zpráv nevládních organizací stran stavu lidských práv v ČLR, závěry,

které z těchto vyvozují, jsou vágní. Vydávaný je stíhán v dané trestní věci pro

majetkovou trestnou činnost, avšak soudy nižších stupňů se dle ministryně

spravedlnosti nikterak blíže nezabývaly tím, jakým způsobem je vedeno trestní

stíhání v ČLR proti takovým osobám, když pouze poukázaly na zprávu

zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu, podle které se zaznamenané

případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení, případně i mučení týkají

výslechů lidskoprávních aktivistů, či osob podezřelých z korupce nebo jiného

nežádoucího chování, které poškozuje veřejný dojem (tzv. image) Komunistické

strany Číny. Trestná činnost vydávaného a dalších souvisejících osob je přitom

specifická v tom ohledu, že se při jejím páchání údajně měly vydávat za

představitele státních orgánů ČLR (policie, prokuratury a soudů), čímž

snižovaly důvěru v uvedené orgány moci veřejné. Postupu soudů nižších stupňů

dále ministryně spravedlnosti vytýká, že si tyto nezabezpečily spolehlivé a

objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu příslušné judikatury ESLP. Dále

ministryně spravedlnosti soudům nižších stupňů vytýká, že v rozporu se svojí

povinností nikterak nezkoumaly podmínky ve věznicích, v nichž by měl být

vydávaný umístěn, ačkoliv Velvyslanectví ČLR v České republice ve své nótě ze

dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, výslovně uvedlo, že vydávaný bude v případě vzetí

do vazby umístěn ve věznici Wuhan v provincii Hubei a v případě odsouzení k

trestu odnětí svobody ve věznici Hongshan ve Wuhanu. Podle ministryně

spravedlnosti je tedy zřejmé, že městský soud i vrchní soud svůj závěr, že v

dané trestní věci nedojde k porušení práv vydávaného, odůvodnily pouze vágně,

aniž by se vypořádaly s veškerými podklady.

7. Stran osobní situace vydávaného ministryně spravedlnosti uvádí, že

městský ani vrchní soud se dostatečně nevypořádaly s námitkou ohledně jeho

tchajwanské národnosti. Ministryně spravedlnosti zdůrazňuje, že v jejím

důsledku je postavení vydávaného v trestním řízení vedeném čínskými orgány v

případě jeho vydání zásadně zhoršeno, jelikož vydání občanů Tchaj-wanu může být

využíváno čínskou vládou jako důkaz suverenity nad celým svým územím a ke

kritice Tchaj-wanu (Čínské republiky) a jeho soudů. Soudy nižších stupňů přitom

podle ministryně spravedlnosti, s ohledem na absenci přesvědčivého odůvodnění

podloženého relevantními informacemi, nevyloučily obavu spojenou s tím, že

vydávaný bude v případě svého vydání vystaven špatnému zacházení, a bude v

horším postavení v trestním řízení nebo při výkonu trestu, a to právě pro jeho

národnost.

8. Ke kvalitě diplomatických záruk ministryně spravedlnosti uvádí, že

tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní

judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z uvedeného se

přitom podává, že při posuzování poskytnutých ujištění je třeba přihlížet k

řadě důležitých faktorů, zejména zda jsou ujištění vyžadujícího státu

dostatečně konkrétní, kdo tato ujištění poskytl, zda je vyžadující stát těmito

zárukami vázán, zda se týkají sledovaného zacházení, zda může být plnění těchto

záruk objektivně ověřeno, zda s osobou bylo již dříve v přijímacím státě špatně

zacházeno a zda spolehlivost ujištění může být přezkoumána vnitrostátními soudy

navracejícího státu. Dále je nutné přihlédnout k existenci účinného systému

ochrany před mučením ze strany vyžadujícího státu, a zda je tento ochoten

spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy. Ve světle těchto

kritérií ministryně spravedlnosti spatřuje nedostatky v usneseních městského a

vrchního soudu, které se výše uvedenými kritérii, potažmo obecně důvěryhodností

záruk, adekvátně nezabývaly a pouze nedostatečným způsobem odůvodnily svoji

úvahu o tom, že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy,

což dovodily ze skutečnosti, že ČLR je smluvní stranou řady mezinárodních

lidskoprávních smluv.

9. V poskytnutých ujištěních dále podle ministryně spravedlnosti

absentují některé záruky, které byly od čínských orgánů vyžádány dopisem

Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 11. 2018, č. j.

MSP-62/2018-MOT-T/66, jejichž poskytnutí muselo být následně opakovaně

urgováno. Zejména jde o ujištění, že vydávaný nebude mučen nebo podrobován

nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, že v případě špatného

zacházení ze strany čínských orgánů bude mít možnost podat proti takovému

zacházení stížnost, která bude přezkoumána nezávislým orgánem, přičemž o této

skutečnosti budou čínské orgány informovat přímo Ministerstvo spravedlnosti

České republiky, a že vydávanému bude zaručeno právo na spravedlivý proces. K

tomu dále ministryně spravedlnosti doplňuje, že s ohledem na absenci zkušeností

s kontrolou dodržování záruk ani není známo, zda a popřípadě jakým způsobem

jsou diplomatické záruky ze strany ČLR dodržovány. Z tohoto důvodu má proto za

to, že městský stejně jako vrchní soud měly k dané otázce přistupovat s větší

obezřetností a důsledností.

10. Ve třetí části svého podání ministryně spravedlnosti upozorňuje, že

stran zajištění práva vydávaného na spravedlivý proces poskytly čínské orgány

ve svých nótách toliko výčet práv podezřelých z trestných činů po jejich vydání

do ČLR, který vyplývá z její příslušné právní úpravy. Pouhý výčet

trestněprávních ustanovení procesního charakteru týkajících se práv stíhaných

osob ovšem podle ministryně spravedlnosti tato práva v dané věci nikterak

nezaručuje. Ze zpráv vládních i nevládních organizací navíc vyplývá, že právo

na spravedlivý proces je v ČLR mnohdy ryze formálního charakteru a poskytnutá

ujištění podle jejího názoru proto nezakládají dostatečné záruky a nezajišťují

vydávanému právo na spravedlivý proces. K tomu ministryně spravedlnosti

připomíná, že na č. l. 251-254 spisu je založena Informace o stavu lidských

práv v ČLR z května roku 2018 vypracovaná Ministerstvem zahraničních věcí České

republiky, ze které je zřejmé, že v případě politicky citlivých kauz (a podle

ministryně spravedlnosti je to i případ nyní projednávané trestní věci) je

trestní řízení od počátku do konce pod politickou kontrolou Komunistické strany

Číny. Za posledních deset let jsou navíc evidovány stovky případů zadržení

občanů ČLR, jakož i cizinců, kteří byli vyslýcháni bez formálního zahájení

trestního řízení. Ačkoli přitom může být právo na spravedlivý proces důvodem

nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, oba soudy nižších stupňů se

podle ministryně spravedlnosti existencí reálného nebezpečí jeho porušení v

případě vydávaného dostatečným způsobem nezabývaly.

11. Ve čtvrté a páté části svého návrhu se ministryně spravedlnosti

ohrazuje proti argumentaci městského soudu, který v odůvodnění svého usnesení

odkazuje na rozhodnutí soudů Španělského království, které pro identickou

trestnou činnost vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti. Dané rozhodnutí

však není obsaženo v soudním spise, když soudy nižších stupňů zřejmě vycházely

z informace získané státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze

(dále jen „státní zástupkyně“) v průběhu předběžného šetření v rámci Eurojustu,

tzn. že městský soud ani vrchní soud jej tedy neměly k dispozici a nezabývaly

se tak podrobněji jeho obsahem. Ministryně spravedlnosti k tomuto uvádí, že

Ministerstvo spravedlnosti České republiky jedno rozhodnutí Národního soudu

Španělského království týkající se dané problematiky získalo, přičemž z jeho

obsahu je patrné, že španělský soud podmínky přípustnosti ve smyslu článků 3 a

6 Úmluvy nezkoumal, když se spokojil toliko s konstatováním, že důkazní břemeno

v extradičním řízení leží na vydávaném. Odkaz soudů nižších stupňů na blíže

nespecifikovaná rozhodnutí španělských soudů proto ministryně spravedlnosti

považuje za dubiózní, když navíc platí, že mezi Španělským královstvím a ČLR je

uzavřena dvoustranná extradiční smlouva ze dne 14. 11. 2005, pročež postup

českých a španělských soudů v těchto případech nelze srovnávat. Dále ministryně

spravedlnosti upozornila na skutečnost, že ve spise (č. l. 631) je založena

zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 18. 5. 2018, která

postup španělských soudů v uvedené věci kritizuje právě z důvodu, že tyto při

rozhodování o vydání nehodnotily nebezpečí špatného zacházení, nezákonné

detence nebo mučení. Rovněž je ve spise založen rozsudek Okresního soudu v Rize

ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. KPL30-200217/27, předložený obhajobou, ze kterého

se podává, že v obdobné kauze (telefonní podvod spáchaný osobou tchajwanské

národnosti) příslušný cizozemský soud rozhodl o nevydání vyžádané osoby do ČLR.

Uvedené skutečnosti však dle ministryně soudy nižších stupňů dostatečně

nereflektovaly a naopak se spokojily pouze s neurčitou informací stran postupu

španělských soudů. K tomu na závěr ministryně spravedlnosti poukazuje na

skutečnost, že soudy jiných členských států Evropské Unie, zejména Lotyšska,

Slovinska a Švédska, naopak vydání osob tchajwanské národnosti k trestnímu

stíhání pro obdobnou trestnou činnost do ČLR odmítly, a to mimo jiné s ohledem

na nedostatečnost záruk týkajících se přijatelných podmínek výkonu trestu (viz

s. 12 návrhu státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání).

12. Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že

vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové

a migrační politiky ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. OAM-291/LE-LE05-P07-2019, e. č.

L011359, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to na dobu 12

měsíců. I přesto tuto skutečnost, kdy následkem udělení mezinárodní ochrany

vydávanému je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustnost jeho

vydání, však v dané trestní věci podává svůj návrh, neboť ochrana byla

vydávanému udělena pouze na dobu 12 měsíců, přičemž ministryně spravedlnosti má

za to, že z precedenčních důvodů by se k dotčeným rozhodnutím obou nižších

soudů měl v daném případě vyjádřit i Nejvyšší soud.

13. Závěrem svého návrhu pak ministryně spravedlnosti shrnuje, že v

důsledku výše uvedeného nelze posouzení všech skutečností relevantních z

hlediska rozhodnutí o vydání vydávaného považovat za dostatečné. Tak je tomu

zvláště s ohledem na situaci, kdy dosavadní praxe v oblasti vydávání do ČLR je

téměř nulová, pročež se tak soud nemohl spolehnout na již provedené posouzení.

Naopak jediný známý případ byl podle ministryně spravedlnosti v říjnu roku 2012

uzavřen se závěrem o nepřípustnosti vydání. Městský a vrchní soud tak shora

uvedenými usneseními založily určitý precedent pro budoucí posuzování

přípustnosti vydání do ČLR. Ministryně spravedlnosti proto považuje za

důležité, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k vytýkaným skutečnostem, když má sama

v důsledku nedostatečného odůvodnění pochybnosti o správnosti napadeného

rozhodnutí. Z těchto důvodů tak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, č. j. Nt 403/2018-659, ve spojení s

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 14 To 138/2018-794,

a sám rozhodl tak, že vydání W. H. Ch. je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j.

s. nepřípustné, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění

dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.

III. Související právní úprava a judikatura

14. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu

přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za

nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a dosavadní rozhodovací praxi

ESLP, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

15. Podle § 90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího

státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle

práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody

nejméně jeden rok.

16. Z § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice

udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným

právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.

17. Podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není

trestným činem podléhajícím vydání.

18. Z § 91 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. plyne, že vydání osoby do cizího

státu je nepřípustné, pokud za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je

možné v cizím státu uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že

trest smrti nebude uložen nebo vykonán.

19. Podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími

pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách.

20. Z § 91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž

vydání jde, byla v cizím státě vystavena pronásledování z důvodu svého původu,

rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné

skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných

důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se

zbavením osobní svobody.

21. Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce

krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo

žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který

by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného

šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání

skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1 z. m. j. s.

22. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce

ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má

pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V

obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti

vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby

do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o

mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.)

nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno.

Současně se avšak musí zabývat též splněním právních podmínek vyplývajících z

jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je

Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo

aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání

je tedy třeba posuzovat mimo jiné z hlediska dodržení jiných

mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České

republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních

svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a

v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí

soudy vyřešit i tuto otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2.

2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp.

zn. 11 Tcu 26/2001, uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález

Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

23. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4.

2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z

hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní

úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke

konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke

konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že

vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné.

Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této

oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání

osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov.

též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo

ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).

24. Podle § 95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o

tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu

spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí

soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu

předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.

25. Z § 97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího státu

povoluje ministr spravedlnosti, přičemž tak může učinit pouze po právní moci

rozhodnutí, že je vydání přípustné.

26. Podle § 97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto,

že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání

nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského

zatýkacího rozkazu.

27. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout závěry příslušné

judikatury ESLP, Ústavního soudu, jakož i své vlastní, na niž poukazuje i

ministryně spravedlnosti ve svém návrhu. Z rozhodovací praxe ESLP se tak

podává, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti vydání povinny zkoumat

především předvídatelné důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní

celkovou situaci (a), osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na

diplomatické záruky, pakliže byly vyžadujícím státem poskytnuty (c) [viz

rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17.

ledna 2012 č. 8139/09, bod 187.]. Existují-li závažné důvody, pro které se lze

domnívat, že vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, je

potom nutné dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodu uvedeného v § 91

odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu článku 3 Úmluvy a

nenapravitelnosti újmy, která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy

povinny, což ostatně vyplývá z práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6

Úmluvy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),

pečlivě přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi

navrženými důkazy a řádně svá rozhodnutí odůvodnit.

28. Stran výše uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3.

2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu

zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému

nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy

(viz rozsudek ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7.

července 1989 č. 14038/88, bod 91). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby

v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy

proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo

trestání (k níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci

Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č.

8139/09, bodu 258. a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany

základních práv nepřípustné i v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo

reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku

vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý

proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy.

29. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení

Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20.

6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v

tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné

nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí

ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k

závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za

nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech dle

Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných

situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody

se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i

jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j.

2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak dle

Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního

procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na

spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze

dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).

30. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná

nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných

zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a

flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musí

soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale

také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori

vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že

by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora

označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce

aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV.

ÚS 422/16). Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to,

jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a

zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní

okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v

průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se

soudním řízením, může dojít právě v dané věci (viz nálezy Ústavního soudu ze

dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS

670/12).

31. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve

vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy, pak

vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musí opírat o informace

a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně patří

informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo

uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty

International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheek

proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bod 136). Těmito informacemi

mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a

jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva

zahraničních věcí, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).

32. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to

sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové

faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy. Mezi

takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci

Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001 č. 45276/99), příslušnost k

minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005 č.

38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci Salah

Sheekh proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04) nebo předchozí jednání

dané osoby [rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000 č.

40035/98]. Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státě zpravidla

nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován

individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci

Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a č.

11449/07 bod 216).

33. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a

potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k

diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z

rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany

vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí

ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č.

35865/03, bod 69). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto

nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které

potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných

základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi

proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148). Mezi faktory, které je v

tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak

vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem

Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát

poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel

či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém

ochrany proti mučení, včetně toho, zda je tento ochoten spolupracovat s

mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních

nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy

mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné (viz nález Ústavního soudu

ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu

Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 189).

34. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě

zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž

povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§ 90 a § 91

z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu

článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Soudy proto musí z úřední

povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou

stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami

vydávané osoby a nesmí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí

35. Poté, co připomenul obecné zásady, postupy a požadavky na extradiční

řízení, přistoupil Nejvyšší soud k přezkoumání napadených usnesení městského a

vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministryně spravedlnosti. K

tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministryně spravedlnosti na přezkoumání

rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický

mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší

soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, tzn. že

se zde neuplatňuje tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností

přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného

rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném

prostředku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu

158/2004].

36. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti

považuje skutečnost, že se tyto údajně dostatečně nezabývaly zkoumáním všech

relevantních okolností, které mohou být překážkou vydání W. H. Ch., zvláště pak

posouzením, zda zde nejsou dány závažné důvody zakládající domněnku, že

vydávanému hrozí v ČLR reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3

Úmluvy.

37. Městský soud při svém rozhodování o přípustnosti vydání W. H. Ch. do

ČLR vyšel v prvé řadě z extradičních materiálů poskytnutých čínskou stranou a

dále opatřených státní zástupkyní v rámci předběžného šetření podle § 98 z. m.

j. s. (včetně shora uvedených nót a jejich příloh), jež však následně vrchní

soud neshledal jako dostatečné pro poskytnutí jednoznačného a spolehlivého

podkladu pro rozhodnutí o vydání. Z tohoto důvodu si proto vrchní soud vyžádal

další doplňující informace od čínské strany týkající se jednak výslechů

poškozených L. Y. a Ch. L., včetně jejich překladů do českého jazyka, jakož i

záznamy o výslechu dalších poškozených (viz bod 20. usnesení vrchního soudu).

38. Jde-li konkrétně o posouzení celkové situace v ČLR z hlediska

existence reálného rizika porušení článku 3 Úmluvy, uvedl městský soud, že

nezjistil žádné skutečnosti, pro které by mohl dospět k závěru, že trestní

řízení vůči vydávanému v ČLR nebude odpovídat zásadám plynoucím z článků 3 a 6

Úmluvy, popřípadě že trest odnětí svobody, případně uložený vydávanému v ČLR,

nebude vykonán v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy (bod 9. usnesení). Za

stěžejní v tomto směru městský soud označil ujištění (záruky) poskytnuté

čínskými orgány, které považoval za dostatečný mechanismus kontroly plnění

poskytnutých a jím přijatých ujištění. K námitkám obhajoby stran aktuální

lidskoprávní situace v ČLR pak uvedl (bod 12. jeho usnesení), že z četných práv

o dodržování lidských práv v ČLR, které provedl v rámci veřejného zasedání,

vyšlo najevo, že tato „je dlouhodobě kritizována za dodržování lidských práv v

evropském pojetí, tj. zejména na základě výkladu ESLP. Zastupitelský úřad ČR v

Pekingu potvrzuje případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení a v

některých případech i mučení. Tyto případy nejčastěji souvisí s výslechy

lidskoprávních aktivistů či osob podezřelých z korupce nebo jiného nežádoucího

chování poškozujícího image KSČ.“ Tyto poznatky však zároveň odmítl vztáhnout

vůči vydávanému, když připomněl, že tento je stíhán pro obecnou trestnou

činnost majetkového charakteru. Zároveň však městský soud dodal, že „ [p]okud

podle zastupitelského úřadu v Pekingu existuje reálná možnost, že osoby vydané

do ČLR mohou být podrobeny nelidskému zacházení a že Čína nebude plně dodržovat

diplomatická ujištění, že vydané osoby nebudou podrobeny zacházení v souladu s

článkem 3 Úmluvy (…) pak má městský soud za to, že tyto obavy lze rozptýlit

ujištěními (…), která přijal.“

39. Obdobně vrchní soud zdůraznil, že poznatky o stavu lidských práv v

ČLR, které se podávají ze zpráv různých orgánů a organizací, nelze považovat na

natolik alarmující, že by vyžadovaly úplný zákaz vydávání osob do ČLR za účelem

trestního stíhání. K tomu vrchní soud zdůraznil, že hodnotící zprávy hovoří o

případech porušování, byť v některých směrech ne ojedinělých, nikoliv o masovém

či plošném porušování. Na základě předběžného šetření učiněného státní

zástupkyní bylo podle vrchního soudu naopak zjištěno, že řada členských států

Evropské unie má s ČLR uzavřenou dvoustrannou mezinárodní smlouvu o vydávání,

která se aplikuje i ve vztahu k osobám tchajwanské národnosti. Uvedená

skutečnost pak má svědčit o dostatečném stupni důvěry těchto zemí ve vztahu k

ČLR, a to alespoň ve vztahu k případům obecné kriminality bez politického

kontextu.

40. Stran podmínek v čínských věznicích (a to jak ve vztahu k případné

vazbě vydávaného, tak i eventuálnímu výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody), je třeba konstatovat, že k těmto vrchní soud připomenul závěry

judikatury Ústavního soudu, z níž se podává, že „důvodem nepřípustnosti vydání

nemůže být ani skutečnost, že ve vyžadujícím státě jsou podle zpráv, kterými

byl proveden důkaz, špatné materiální podmínky provozu věznic, pokud tím

nedojde k popření požadavků na dodržování základních práv odsouzené osoby

vyjádřených v mezinárodních smlouvách, které musí být respektovány.“

41. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že po

přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu je toho názoru, že

provedené posouzení celkové situace v ČLR z hlediska dodržování článku 3 Úmluvy

lze zásadně považovat za dostatečné. Oba soudy si totiž dle zjištění Nejvyššího

soudu vyžádaly informace o celkové situaci v dané zemi z relevantních zdrojů ve

smyslu shora citovaného rozsudku ESLP ve věci Salah Sheek proti Nizozemí ze dne

11. 1. 2007 č. 1948/04, bodu 136., a lze proto uzavřít, že při svém posouzení

měly dostatečné množství relevantních informací, které hodnotily jednotlivě i v

jejich souhrnu. In concreto soudy nižších stupňů při posuzování přípustnosti

vydání W. H. Ch. vycházely především ze zpráv příslušných ministerstev České

republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu

43/2009), obsahujících rovněž poznatky lidskoprávních organizací, anebo Výboru

OSN proti mučení. Pakliže na jejich základě následně učinily závěr o celkově

neutěšené situaci stran dodržování lidských práv v ČLR, nelze tomuto ničeho

vytknout. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit s tvrzením ministryně

spravedlnosti, podle níž si soudy nižších stupňů nezajistily spolehlivé a

objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu shora uvedené judikatury ESLP a

Nejvyššího soudu. Obdobně se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s námitkou ohledně

vágnosti zjištěných poznatků, neboť ze zprávy zastupitelského úřadu, stejně

jako z dalších níže označených listinných důkazů, se podává, že nejvýraznější

excesy se týkají hlavně korupční trestné činnosti a obhájců lidských práv z řad

aktivistů, ne případu vydávaného.

42. Vytknout je však třeba, a to zvláště odůvodnění usnesení městského

soudu, že vyjma zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky,

vypracované ve spolupráci se zastupitelským úřadem České republiky v Pekingu,

prakticky neoznačuje žádné další konkrétní zdroje, z nichž soud čerpal své

poznatky o lidskoprávní situaci v ČLR, ačkoliv ve veřejném zasedání konaném dne

14. 8. 2018 provedl důkaz čtením především těchto listin: sdělení Ministerstva

vnitra České republiky ze dne 2. 3. 2018, včetně přílohy – Výroční zprávy Human

Rights Watch 2018 (č. l. 240-245), sdělení Ministerstva zahraničních věcí České

republiky ze dne 6. 3. 2018, včetně přílohy – informace zastupitelského úřadu

České republiky v Pekingu (č. l. 247), sdělení Ministerstva zahraničních věcí

České republiky ze dne 22. 3. 2018, včetně přílohy (č. l. 248-249). Informace o

stavu lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května 2018, vypracované

odborem lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí

České republiky (č. l. 250-254), která obsahuje rovněž informace o závěrech

Výboru OSN proti mučení, či závěrů zprávy Amnesty International za období

2017/2018. Ministryni spravedlnosti je proto třeba dát v tomto směru za pravdu,

avšak s tou výhradou, že (nahlíženo materiálně) uvedené důkazy byly v řízení

před soudy nižších stupňů provedeny, vydávaný, jakož i jeho obhájce, se s nimi

seznámili a mohli se k nim rovněž vyjádřit (srov. č. l. 650). Uvedenou námitku

tedy Nejvyšší soud sice shledává důvodnou, když avšak současně dodává, že

absenci označení konkrétních zdrojů v přezkoumávaných rozhodnutích soudů

nižších stupňů nelze považovat (s ohledem na jejich označení v protokolu o

veřejném zasedání na č. l. 650) za natolik stěžejní pochybení, pro které by

bylo na místě obě napadená rozhodnutí zrušit.

43. Vrchnímu soudu dále ministryně spravedlnosti oprávněně vytýká, že

tento v odůvodnění svého usnesení pouze obecně poukázal na existenci

bilaterálních smluv o vydávání, uzavřených mezi některými státy Evropské unie a

ČLR (přičemž vycházel z informací obsažených v návrhu státní zástupkyně), aniž

by však blíže specifikoval, mezi jakými konkrétními státy Evropské unie a ČLR

jsou tyto uzavřeny. I zde ale platí, že ačkoliv usnesení vrchního soudu

uvedenou informaci skutečně neobsahuje a vychází pouze z obecného konstatování

o existenci daných smluv, předmětné údaje se nacházejí v návrhu státní

zástupkyně ze dne 17. 7. 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943 (č. l. 181-183), která

je získala cestou Eurojustu. Nejvyšší soud se nadto ztotožňuje se závěrem

vrchního soudu, že uvedená skutečnost svědčí o určitém stupni důvěry těchto

států ve spravedlivý průběh trestního řízení vedeného v ČLR, přinejmenším ve

věcech nemajících politický podtext.

44. Jako argumentačně slabé se pak Nejvyššímu soudu jeví posouzení

situace v čínských věznicích, jíž se velmi okrajově zabýval vrchní soud. Jak

totiž upozorňuje ministryně spravedlnosti, ačkoliv měl vrchní soud na základě

informací obsažených v nótě Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2.

2019, č. 034/2019, informace o tom, v jakých zařízeních bude vydávaný umístěn,

přičemž důkaz touto listinou provedl v rámci veřejného zasedání, konkrétními

podmínkami panujícími v těchto zařízeních se nikterak blíže nezabýval.

45. Ministryně spravedlnosti v tomto směru poukázala na dvě rozhodnutí

ESLP týkající se zařízení, v nichž je omezena osobní svoboda. Prvé z nich se

týkalo podmínek v detenčním zařízení (stěžovatel měl být vyhoštěn), přičemž

ESLP dovodil, že podmínky detence mohou někdy představovat nelidské nebo

ponižující zacházení (rozsudek ESLP ve věci Dougoz proti Řecku ze dne 5. 3.

2001 č. 40907/98, bod 46). Druhé rozhodnutí se pak dotýkalo mimo jiné i výkonu

trestu odnětí svobody, kdy ESLP uvedl, že v případě omezení osobní svobody je

nutné počítat s určitou úrovní ponížení a utrpení, která však nesmí překročit

minimální míru. Stát přitom musí zajistit, že jednotlivec je držen v

podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k lidské důstojnosti, včetně

toho, že (s přihlédnutím k praktickým požadavkům věznění) jeho zdraví je

adekvátně zajištěno.

46. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil z usnesení vrchního soudu, tento

toliko odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS

1354/13 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1093/13.

V označeném nálezu však Ústavní soud uvedl, že: „je z celé řady řízení podrobně

obeznámen se zprávami o nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o

jednotlivých závažných případech porušování základních lidských práv a krutého

zacházení s vězněnými osobami na území Ruské federace (viz např. i rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application

no. 47095/99), z nichž cituje i zpráva Ministerstva zahraničních věcí). Je však

nutné souhlasit s vyjádřením vrchního soudu, že horší materiální poměry ve

věznicích nelze samy o sobě bez dalšího považovat za překážku extradice.

Excesy, k nimž příležitostně dochází a jež jsou mezinárodní veřejností

oprávněně kritizovány, nemají ráz praxe schvalované či tolerované oficiální

veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako

takové potírány.“ Promítne-li Nejvyšší soud uvedený závěr Ústavního soudu do

poměrů v nyní projednávané věci, je třeba konstatovat, že vrchní soud sice

disponoval poznatky o velmi nízkých standardech v čínských věznicích, včetně

nevyhovujících hygienických a stravovacích podmínek (viz Informace o stavu

lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května 2018 na č. l. 251), nicméně

se již nezabýval tím, zda jsou tyto ze strany vlády ČLR považovány za standard,

anebo naopak excesy, jež se státní orgány snaží potírat, resp. napravit. Naopak

se v tomto směru spokojil s obecnými ujištěními obsaženými v dodatku č. 2 nóty

Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, který

předkládá výčet zákonných práv osob vydaných do ČLR, a to i přesto, že návrh

státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání ze dne 17. 7. 2018,

č. j. 1 KZM 1303/2018-943, obsahoval informaci o tom, že v případě Slovinské

republiky Eurojust eviduje případ, kdy bylo vydání občana ČLR do daného státu

slovinskými soudy připuštěno, avšak následně slovinské ministerstvo

spravedlnosti vydání dané osoby nepovolilo, a to z důvodu shledání

nedostatečnosti záruk, které byly ze strany orgánů ČLR poskytnuty, a jež se

týkaly podmínek výkonu trestu odnětí svobody jako jsou hygiena, teplota, volný

pohyb, čerstvý vzduch či samostatné lůžko.

47. Podle Nejvyššího soudu však nelze na základu shora uvedeného dospět

k jednoznačnému závěru, že z nízkých standardů panujících v čínských věznicích,

včetně nevyhovujících materiálních, zejména hygienických a stravovacích

podmínek, bylo možné a priori dovozovat plošné popření požadavků na dodržování

základních práv odsouzené osoby, jež jsou vyjádřeny ve shora citovaných

mezinárodních smlouvách. S ohledem na obsah výše uvedené zprávy o stavu

lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května 2018 je zřejmé, že v

podmínkách čínského vězeňského systému fakticky dochází k určitým excesům,

které nejsou z pohledu mezinárodní veřejnosti žádoucí a tolerovatelné, nicméně

na podkladě těchto zpráv nelze učinit přesvědčivý závěr o tom, že by se mělo

jednat o plošně rozšířený a odpovědnými subjekty oficiální veřejné moci

tolerovaný, popř. přímo podporovaný systém. Na podkladě obsahu příslušného

spisového materiálu tak podle Nejvyššího soudu nelze dospět k důvodné domněnce,

že by v důsledku doposud zjištěných excesů v oblasti základních práv a svobod

na území ČLR, mělo k takovémuto excesu dojít i v případě osoby vydávaného, a to

v průběhu omezení jeho osobní svobody ve věznici Wuhan v provincii Hubei (v

případě jeho vzetí do vazby) či ve věznici Hongshan ve Wuhanu (v případě jeho

odsouzení k trestu odnětí svobody) v souvislosti s trestním řízením vedeným pro

skutek, jenž je předmětem tohoto extradičního řízení.

48. Pokud jde o posouzení osobní situace vydávaného W. H. Ch. z hlediska

konkrétní hrozby porušení článku 3 Úmluvy, vycházel městský soud v souladu s

rozhodovací praxí ESLP z informací poskytnutých samotným vydávaným (srov. bod

9. jeho usnesení), a dále ze zprávy Ministerstva vnitra České republiky, z níž

zjistil, že zastupitelský úřad nemá informace o tom, že by docházelo k

porušování lidských práv při výkonu trestu občanů Tchaj-wanu, nicméně uložení

exemplárního trestu nelze v takovém případě vyloučit. Za tohoto stavu městský

soud shledal, že v dané věci není založena obava, že by byl vydávaný vystaven

pronásledování z důvodu jeho původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k

určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství či pro jeho politické

názory. S uvedeným závěrem se přitom ztotožnil i vrchní soud, který uvedl, že

tvrzení o možném exemplárním potrestání vydávaného pro jeho tchajwanský původ

není podloženo žádnými konkrétními poznatky, či zkušenostmi zastupitelského

úřadu, přičemž ani ze zpráv nevládních organizací žádné takové zjištění

nevyplývá (viz bod 27. jeho usnesení).

49. Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace, jakož i po

seznámení se s příslušným spisovým materiálem, shledal, že v daném případě

nelze přitakat námitkám ministryně spravedlnosti ohledně nedostatečného

posouzení osobní situace vydávaného. K tomuto závěru jej vede skutečnost, že

soudy nižších stupňů měly pro svá rozhodnutí dostatek podkladových informací

(tj. vydávaným tvrzené skutečnosti, jakož i další informace zjištěné v rámci

předběžného šetření státní zástupkyní – viz výčet listinných důkazů uvedený

výše), na jejichž základě podle Nejvyššího soudu učinily správný závěr o tom,

že vydávanému v ČLR žádné konkrétní riziko stran porušení článku 3 Úmluvy s

ohledem na jeho osobní situaci nehrozí. Vydávaný je sice tchajwanského původu,

avšak tuto skutečnost nelze samu o sobě, a to i s vědomím geopolitické situace

a vztahu ČLR k Tchaj-wanu, tedy bez dalších konkrétních zjištění ve vztahu k

osobě vydávaného, považovat za onen prvek, který by měl odůvodňovat reálné

nebezpečí, že vydávaný může být vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému,

anebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tvrdí-li ministryně spravedlnosti,

že ČLR může vydání občanů Tchaj-wanu využívat jako důkaz své svrchovanosti, je

Nejvyšší soud toho názoru, že z tohoto povšechného tvrzení nelze bez dalšího

dovozovat reálnou hrozbu porušení článku 3 Úmluvy v případě vydání W. H. Ch. do

ČLR.

50. V nyní posuzované věci nelze samozřejmě odhlédnout od konkrétních

okolností, za kterých měla být trestná činnost, ve vztahu k níž je vedeno

řízení o přípustnosti vydání vydávaného a dalších osob, páchána, když z

materiálů poskytnutých čínskou stranou plyne, že pachatelé pod různými

záminkami podvodně vylákali od jimi kontaktovaných osob čínské národnosti

žijících v Austrálii vysoké finanční částky, jež byly poškozenými převedeny na

bankovní účty v ČLR, přičemž se při páchání této činnosti pachatelé vydávali za

představitele státních orgánů ČLR, mimo jiné za policisty a prokurátory. V

obecné rovině lze sice připustit, že tímto způsobem mohla být jednáním

pachatelů ohrožena, popř. narušena důvěra běžných občanů v justiční a další

státní orgány ČLR, což by mohlo zavdávat důvod usuzovat na určité politicky

motivované pozadí trestního řízení vedeného pro tento čin v ČLR. Takovýto závěr

je však dle Nejvyššího soudu za současného stavu věci třeba považovat za ryze

spekulativní povahy, neboť jej nepodporují nejen žádné konkrétní skutečnosti

obsažené v příslušném spisovém materiálu, ale ani povaha či okolnosti kroků,

jež byly za účelem vydání vydávaného k trestnímu řízení vedenému v ČLR v této

věci doposud realizovány příslušnými čínskými orgány. V daném případě tak dle

Nejvyššího soudu nelze odhlédnout od skutečného (a nikoli jen domnělého)

charakteru trestné činnosti, pro kterou je extradiční řízení vedeno, když z

obsahu předložených materiálů je zcela zřejmé, že se jednalo o obecnou trestnou

činnost majetkového charakteru páchanou osobami nikoli v primární snaze

poškodit pověst státních orgánů ČLR, nýbrž za pomoci účelově smyšlené legendy,

jejíž součástí bylo mimo jiné i vydávání se za představitele vlivných čínských

státních orgánů (a tím posílit pravděpodobnost splnění zamýšleného cíle, tedy

dosažení vlastního obohacení na úkor poškozených subjektů), vylákat značné

finanční prostředky od cizích osob. S ohledem na výše uvedené je tak Nejvyšší

soud toho názoru, že toliko hypotetické, resp. ryze spekulativní tvrzení o

možnosti dovození politického charakteru trestné činnosti vydávaného a dalších

osob, pro kterou je extradiční řízení vedeno, není bez dalšího způsobilé k

detekci reálného nebezpečí, že vydávaný může být v případě svého vydání do ČLR

vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému, anebo ponižujícímu zacházení

nebo trestání, tedy reálné hrozby porušení článku 3 Úmluvy.

51. Další otázkou, jíž se Nejvyšší soud na podkladě návrhu ministryně

spravedlnosti zabýval, je problematika záruk (ujištění) poskytnutých čínskou

stranou. Má-li totiž soud rozhodující o extradici na základě zpráv o stavu

dodržování lidských práv ve státě žádajícím o vydání, a to i poté, co situaci

posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v

takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, včetně respektování článku 3 Úmluvy,

je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které takové pochybnosti

rozptýlí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto

směru evidentní, že s ohledem na celkovou lidskoprávní situaci v ČLR považovaly

poskytnutí takových záruk za nezbytné.

52. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že prvotní záruky týkající

se vydávaného poskytla čínská strana již v rámci žádosti Úřadu pro vyšetřování

trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky o

vydání W. H. Ch. ze dne 29. ledna 2018 (č. l. 276-277). Následně čínská strana

poskytla další záruky týkající se vydávaného W. H. Ch., a to v nótě

Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28,

a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018 č. j.

075/2018, ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018, a ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019.

53. Z usnesení městského soudu se podává, že přikládal poskytnutým

zárukám patřičný význam, když vyslovení přípustnosti vydání podmínil, vzhledem

k hodnotícím zprávám o stavu lidských práv a úrovni justičního systému a

vězeňství ČLR, právě jejich přijetím. Tyto záruky přitom neshledal formálními,

poněvadž jejich případné nedodržení ze strany orgánů ČLR by znamenalo, že by v

budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České republiky vyhověno.

54. Vrchní soud pak ve vztahu k poskytnutým zárukám ve svém rozhodnutí

uvedl, že městský soud tyto neformuloval zcela přesně, a proto je korigoval v

tom směru, aby odpovídaly znění, v němž byla čínskou stranou poskytnuta.

Současně však rozhodl i o přijetí dalších shora uvedených ujištění, o nichž

městský soud nerozhodl, a proto vrchní soud přistoupil ke zrušení části výroku

usnesení městského soudu týkajícího se přijatých záruk a k novému rozhodnutí. V

bodu 45. a násl. svého usnesení pak vrchní soud poukázal na dílčí závazky

čínské strany týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, jež byly poskytnuty v průběhu

extradičního řízení, a to včetně prohlášení o „Právech podezřelých z trestné

činnosti po jejich vydání do Čínské lidové republiky“. Uvedené přitom obsahuje

podrobnou právní úpravu ochrany lidských práv podezřelých, obžalovaných a

odsouzených, především právo na vedení trestního řízení v souladu se zákony,

právo na obhajobu, právo na nezávislý a spravedlivý proces, jakož i zákaz

mučení nebo krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Právě

tuto záruku vrchní soud označil za ujištění čínské strany o tom, že po vydání

bude vůči vydávanému postupováno v souladu s právy danými mu příslušnými zákony

ČLR, přičemž současně konstatoval, že dané ujištění významným způsobem snižuje

riziko nežádoucího zacházení s vydávaným spočívajícím v nelidském, krutém či

ponižujícím zacházení po jeho vydání, stejně jako při výkonu trestu odnětí

svobody, pokud mu bude uložen. Z těchto důvodů proto vrchní soud přistoupil k

zakotvení uvedené záruky ve výroku svého usnesení. Pouze na okraj lze dodat, že

za významnou záruku považoval vrchní soud rovněž ujištění čínské strany o

poskytování informací o postupu soudního procesu týkajícího se vydávaného,

možnosti monitorovat průběh trestního řízení ve věci vydávaného, a konzulárních

návštěv ve vazbě, popřípadě i ve věznici (body 46. a 47. usnesení).

55. Stran poskytnutých záruk následně vrchní soud shrnul, že tyto

považuje za důležitý faktor pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to jednak

proto, že je shledal způsobilými zamezit případnému porušení základních práv a

svobod vydávaného, kdy tyto záruky byly explicitně poskytnuty ve vztahu k jeho

osobě, ale také proto, že jejich případné porušení by vážně ohrozilo

důvěryhodnost ČLR v extradičních věcech.

56. Ministryně spravedlnosti ohledně uvedených záruk namítá, že tyto

nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury

ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud se přitom

částečně ztotožňuje s touto námitkou ministryně spravedlnosti, neboť z usnesení

městského soudu, ani vrchního soudu není zřejmé, zda tyto zkoumaly veškeré

konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že poskytnuté záruky

skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v ČLR

(rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod

148). ESLP přitom ve svém rozsudku ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému

království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, v bodě 189. nastínil hned několik

faktorů, jimiž se soud rozhodující o vydání musí při posuzování záruk, které

mají rozptýlit jeho pochybnosti ohledně rizika porušení článku 3, popřípadě i

článku 6 Úmluvy, zabývat.

57. Nejvyšší soud pak z obsahu usnesení městského soudu a vrchního soudu

zjistil, že tyto se zabývaly jednak kritériem konkrétnosti poskytnutých záruk,

kdy je zjevné, že tyto se vztahují přímo k osobě vydávaného (viz záruky

poskytnuté v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j.

(2018) B.T.Zi.No.28 a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7.

6. 2018 č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018), a to včetně

záruk týkajících se respektování článků 3 a 6 Úmluvy (viz žádost Úřadu pro

vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové

republiky o vydání W. H. Ch. ze dne 29. ledna 2018 a nóta Velvyslanectví ČLR v

České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, včetně prohlášení obsaženého na

č. l. 713-714). Nejvyšší soud se však neztotožňuje s tvrzením ministryně

spravedlnosti, která uvádí, že záruky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, nebyly

ze strany ČLR vůbec poskytnuty a další záruky nepovažuje za konkrétní. Z obsahu

uvedených listin je dle Nejvyššího soudu zjevné, že tyto byly poskytnuty přímo

ve vztahu k vydávanému, případně ve vztahu k více osobám, o jejichž vydání ČLR

v souvislosti s údajnou trestnou činností vydávaného Českou republiku požádala,

a že obsahují garance vztahující se k článku 3 a 6 Úmluvy. Na druhou stranu je

Nejvyšší soud nucen konstatovat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda

uvedené záruky byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy (byť je tato skutečnost

evidentní a Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že si jí soudy nižších stupňů byly

vědomy).

58. V této souvislosti není bez významu skutečnost, že ČLR není členským

státem Rady Evropy, a jako taková tedy není vázána Úmluvou, ani Evropskou

úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání

(vyhlášená pod č. 9/1996 Sb.), popřípadě dalšími mezinárodními úmluvami o

ochraně lidských práv a svobod, které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že ČLR je členským státem OSN a jako

taková rovněž ratifikovala Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či

ponižujícímu zacházení nebo trestání (4. 10. 1988) [vyhlášená pod č. 143/1988

Sb.], byť s výhradou vztahující se k jejím článkům 20 a 30 odst. 1 (srov.

UnitedNationsTreatyCollection. Dostupné z:

<https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-9&chapter

=4&clang=_en>). Přitom právě článek 20 uvedené mezinárodní úmluvy zakotvuje

možnost Výboru proti mučení vyzvat smluvní stát ke spolupráci za účelem

posouzení informace o systematickém uplatňování mučení na jeho území. Oproti

členským státům Rady Evropy, jakož i státům, které ratifikovaly Úmluvu proti

mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání bez

výhrad ve vztahu k jejímu článku 20, je proto třeba konstatovat, že z hlediska

mezinárodního práva ČLR není vybavena funkčními mechanismy (jako jsou v

poměrech Rady Evropy Evropský soud pro lidská práva či v rámci OSN Výbor proti

mučení), které umožňují kontrolovat dodržování deklarovaných práv a svobod.

Oproti těmto státům je tedy postavení ČLR z hlediska určitého minimálního

standardu ochrany lidských práv stěží srovnatelné.

59. Právě z výše uvedeného důvodu podle Nejvyššího soudu nabývají

zvláště na významu další záruky poskytnuté čínskou stranou, které se týkají

kontroly dodržování základních práv vydávaného v průběhu trestního řízení,

jakož i v rámci případného výkonu trestu odnětí svobody, včetně možnosti

návštěv vydávaného konzulárním úředníkem Velvyslanectví České republiky v ČLR,

popřípadě jiného konzulárního úřadu České republiky akreditovaného v ČLR.

Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s postojem ministryně spravedlnosti, podle

níž soudy nižších stupňů dostatečným způsobem neodůvodnily svoji úvahu o tom,

že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť v situaci,

kdy absentují mezinárodní kontrolní mechanismy, lze kontrolu zacházení s

vydávaným zajistit jedině shora předestřeným způsobem, který soudy nižších

stupňů plně akcentovaly ve svých usneseních.

60. Mezi další faktory, jimž je třeba se při posuzování poskytnutých

záruk věnovat, je skutečnost, zda byly tyto poskytnuty oprávněnými osobami.

Ministryně spravedlnosti je přesvědčena, že soudy nižších stupňů této otázce

nevěnovaly dostatečnou pozornost, avšak Nejvyšší soud se s tímto tvrzením

ministryně neztotožňuje, neboť z odůvodnění usnesení vrchního soudu je naopak

zjevné, že této otázce se věnoval podrobně. Jeho závěr přitom lze shrnout tak,

že ačkoliv jednotlivé záruky poskytlo Velvyslanectví ČLR v České republice (s

výjimkou první nóty), neměl vrchní soud pochyb o tom, že tak bylo učiněno z

pověření Ministerstva zahraničních věcí ČLR a příslušné orgány ČLR proto budou

těmito zárukami vázány.

61. Konečně namítá-li ministryně spravedlnosti absenci zkušeností s

dodržováním poskytnutých záruk ze strany ČLR, považuje Nejvyšší soud za

adekvátní k tomu konstatovat, že dle shora uvedené rozhodovací praxe ESLP je

to, zda poskytnuté záruky v minulosti vyžadující stát dodržel, jedním z

faktorů, které je třeba při rozhodování o extradici zvažovat. V projednávané

věci má přitom Nejvyšší soud za to, že faktory ve prospěch přijetí poskytnutých

záruk převažují, přičemž tyto záruky jsou současně s to eliminovat případnou

hrozbu reálného rizika (s ohledem na celkovou situaci v ČLR), že v průběhu

trestního stíhání vydávaného bude docházet k porušování jeho práva na

spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, popřípadě že by tento mohl být

vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo

trestání ve smyslu článku 3 Úmluvy.

62. V souvislosti s námitkou vztahující se k problematice záruk

ministryně spravedlnosti zdůrazňuje skutečnost, že v dané věci nebyla nastolena

dostatečná jistota ohledně otázky, zda bude vydávanému zajištěno právo na

spravedlivý proces. Nóty čínských orgánů obsahující toliko prostý výčet práv

osob podezřelých z trestných činů po jejich vydání do ČLR totiž podle názoru

ministryně spravedlnosti nepředstavují v tomto ohledu dostatečnou záruku. Proti

těmto ujištěním přitom stojí informace uvedené ve zprávách vládních i

nevládních organizací, z nichž vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v ČLR

mnohdy ryze formálního charakteru, a také relevantní poznatky o způsobu vedení

trestního řízení v případě politicky citlivých kauz. Podle názoru ministryně

spravedlnosti je přitom povinností soudů získané aktuální poznatky o situaci v

ČLR posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních

svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces, a to od výše již

zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté

garance, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to mimo

jiné i z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze eliminovat

případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí svobody v ČLR by

mohl být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Pokud by tak soudy

neučinily, nevytvořily by si potřebný prostor pro úvahu, zda v ČLR vůbec takové

reálné riziko existuje, a zda jsou s ohledem na jeho závažnost poskytnuté

garance natolik dostatečné, že je jimi toto riziko odstraněno (viz rozhodnutí

ESLP ve věci Murat Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06).

63. Nejvyšší soud nad rámec skutečností uvedených k diplomatickým

zárukám v bodech 51. a násl. tohoto rozhodnutí zjistil, že se městský soud ve

svém usnesení zabýval významem poskytnutých záruk také ve vztahu k závazkům

vyplývajícím pro Českou republiku z článku 6 Úmluvy, načež konstatoval, že

zjištěná rizika byla dostatečně snížena či eliminována poskytnutými ujištěními,

která jsou způsobilá zajistit odpovídající garance pro to, aby čínské orgány

činné v trestním řízení postupovaly po vydání W. H. Ch. v souladu s normami,

které budou respektovat alespoň minimální standard dodržení zásad spravedlivého

procesu. Tento závěr byl dále aprobován vrchním soudem, který se taktéž

podrobně zabýval obsahem norem trestního práva ČLR, o jehož dodržování orgány

tohoto státu poskytly ujištění (viz bod 45. a násl. jeho usnesení).

64. Jak uvádí sama ministryně spravedlnosti ve svém návrhu (a jak se

podává i ze shora předestřené judikatury ESLP a Ústavního soudu), právo na

spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy může být důvodem nepřípustnosti vydání

jen v mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě

vydání bude vyžadujícím státem vydávané osobě zcela odepřena spravedlnost

způsobem, který popírá samotné základy práva na spravedlivý proces. Pro

konstatování tohoto důvodu nepřípustnosti vydání s ohledem na mezinárodní

závazky České republiky je proto zapotřebí, aby pro toto riziko vypovídaly

konkrétní závažné skutečnosti. Pro vyslovení závěru o nepřípustnosti vydání s

ohledem na riziko porušení článku 6 Úmluvy tedy nelze označit za dostatečný

takový zjištěný stav, kdy v některých oblastech mohou nastat natolik závažné

situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu

shora označených práv přípustné, avšak zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že

jde spíše o výjimečné situace, nikoliv o běžný projev výkonu soudní moci v

daném státě.

65. V nyní posuzovaném případě přitom oba nižší soudy z četných

materiálů, které měly k dispozici, existenci reálného rizika s ohledem na

konkrétní okolnosti daného případu v souladu s výše uvedenými konstatováními

nezjistily, a to ani z důkazů, které předložil sám vydávaný. Soudy přitom

neopomenuly zohlednit existenci komplikovaných vztahů mezi ČLR a Tchaj-wanem,

jíž nikterak nezpochybnily. Žádný z individuálních materiálů ovšem samostatně,

ani při jejich posouzení ve vzájemné souvislosti s ostatními materiály,

neposkytoval oporu pro závěr o plošném odepření práva na spravedlivý proces

značné části všech trestně stíhaných, popřípadě skupině obviněných ze spáchání

majetkové trestné činnosti, občanů tchajwanské národnosti bez ohledu na jejich

politickou aktivitu či pasivitu, nebo např. osob buddhistického náboženského

vyznání. V dané věci se tedy ve smyslu výše uvedeného nepodařilo prokázat

reálného nebezpečí odepření práva na spravedlivý proces, a to ani v důsledku

individuálních okolností vydávaného, ani v důsledku skutečnosti, že by v ČLR ve

významném procentu případů obdobných současné situaci vydávaného docházelo k

nežádoucímu následku. Ve věci vydávaného tak nebyly shledány dobré důvody se

domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i

osobu vydávaného.

66. Za situace, kdy lze na jedné straně konstatovat obecně vyšší riziko

porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na celkovou situaci v ČLR, avšak

na druhé straně byla ze strany tohoto státu poskytnuta ujištění, která byla

shledána dostatečnými, přičemž v daném případě absentují individuální

okolnosti, které by svědčily o zvýšeném riziku ve vztahu k osobě vydávaného, se

Nejvyšší soud přiklání k závěrům soudů nižších instancí, tedy že je v daném

případě možné, aby bylo učiněno zadost mezinárodním závazkům České republiky

stran zajištění práva na spravedlivý proces prostřednictvím kontroly dalšího

procesu vedeného s vydávaným, nikoli vyslovením nepřípustnosti jeho vydání.

Případné vydání, doplněné o kontrolu dalšího postupu orgánů ČLR stran dodržení

poskytnutých záruk, je také vhodnější s ohledem na řádné vyšetření podezření

trestné činnosti vydávaného.

67. Na výše uvedeném ničeno nemění ani ministryní odkazovaná Informace o

stavu lidských práv v ČLR z května 2018, vypracovaná Ministerstvem zahraničních

věcí České republiky. Z této vyplývá, že v některých případech politicky

citlivých kauz je trestní řízení od počátku do konce pod politickou kontrolou

Komunistické strany Číny. Tato obecná hypotéza o možnosti odepření práva na

spravedlivý proces s ohledem na povahu kauzy je však s přihlédnutím k absenci

politického charakteru trestného činu spáchaného vydávaným, či přímo

politických aktivit vázaných k jeho osobě, nedostatečná. Je na místě také

doplnit skutečnost, že předmětný případ má nad rámec potenciálního

vnitrostátního politického významu také přesah do roviny politické na poli

mezinárodním. V případě nedodržení záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR by v

budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České republiky vyhověno,

přičemž tato skutečnost by také poškodila reputaci a postavení ČLR na

diplomatické úrovni. Právě na tomto poli přitom vyvíjí ČLR v současné době

zvýšenou aktivitu směřující nejen k uzavírání dohod o vydávání se státy vyšší

socioekonomické úrovně, ale také činí kroky v četných individuálních skutkově

identických případech, v nichž usiluje o vydání svých občanů dalšími členskými

státy Evropské unie.

68. Nejvyšší soud za tohoto stavu uzavírá, že pro posouzení přípustnosti

vydání k trestnímu stíhání do jiného státu tedy není podstatné ani tak to, zda

vůbec dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod, ale zda

je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k

takovému excesu, ať již v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení

osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané (tj.

nyní projednávané) věci. Pouhá skutečnost, že v některých případech dochází k

porušení práva na spravedlivý proces, pokud toto právo není obviněným osobám

systematicky odepíráno, sama o sobě nemůže být důvodem pro výrok o

nepřípustnosti vydání. Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela

konkrétních závažných zjištění v dané věci. Takové skutečnosti však v případě

vydávaného W. H. Ch. Nejvyšší soud v souladu se zjištěními soudů nižších

instancí neshledal, přičemž je ani ve svém návrhu neuvedla ministryně

spravedlnosti.

69. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministryně spravedlnosti

týkající se odkazu městského soudu na rozhodnutí španělských soudů, kterými měl

být podpořen závěr o přípustnosti vydání, a dle kterého Španělské království v

nedávné době vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti pro identickou trestnou

činnost. Daný odkaz je ministryní napadán v důsledku skutečnosti, že se městský

soud blíže nezabýval obsahem tohoto cizozemského rozhodnutí, konkrétně tím, zda

byly v tomto rozhodnutí řešeny veškeré podstatné otázky ve vztahu k

přípustnosti vydání. Ministryně spravedlnosti současně upozornila, že z

informací obsažených ve spise vyplývá, že postup španělských soudů byl

kritizován Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, a to právě pro

nedostatky v jeho odůvodnění.

70. K uvedené námitce považuje Nejvyšší soud předně za nezbytné

připomenout, že přípustností vydání do ČLR se zabýval městský soud na základě

individuálního posouzení konkrétních okolností případu, přičemž spisový

materiál obsahoval dostatečné množství informací opodstatňujících jeho závěr o

přípustnosti vydání. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu dále vyplývá, že

soud svůj závěr o přípustnosti vydání neopírá o odůvodnění odkazovaného

cizozemského rozhodnutí, ani na toto cizozemské rozhodnutí nikterak neodkazuje

jako na celek, popřípadě na dílčí úvahy v něm obsažené. Prosté poukázání na

existenci cizozemského rozhodnutí přitom dle Nejvyššího soud nemůže zakládat

jakékoli pochybení, jelikož z logiky věci vyplývá, že zmínka o existenci tohoto

rozhodnutí sloužila městskému soudu toliko pro pouhé dokreslení skutečnosti, že

v členských státech Evropské Unie neexistuje konsensus o tom, že by v ČLR

nebyla absolutně dodržována lidská práva, a tento stav by byl důvodem pro

možnost konstatování paušální nepřípustnosti vydávání občanů Tchaj-wanu do ČLR.

Neexistence jednotného mezinárodního stanoviska ohledně dostatečnosti úrovně

dodržování lidských práv a svobod v ČLR přitom potvrzuje také skutečnost, na

níž ve svém návrhu odkazuje sama ministryně spravedlnosti, že Španělské

království má s ČLR uzavřenou Smlouvu o vydávání ze dne 14. 11. 2015.

71. Na výše uvedeném ničeho nemění ani další v této části návrhu

ministryní namítaná skutečnost, že městský soud ve vztahu k rozsudku Okresního

soudu v Rize ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. KPL-30-200217/27, jímž bylo rozhodnuto

o nepřípustnosti vydání osoby tchajwanské národnosti do ČLR v obdobné kauze,

uvedl, že tento nemůže mít na jeho rozhodnutí vliv. Obě tyto skutečnosti

obecně, tedy bez nutnosti bližšího rozboru jejich odůvodnění, posloužily k

podpoře stejného závěru, tedy že je v otázce vydávání osob do ČLR aplikováno

individuální posouzení se zřetelem ke konkrétním okolnostem a zjištěním, jež se

vztahují ke konkrétní vyžádané osobě. Za tohoto stavu tak nelze než přisvědčit

výše uvedenému závěru, že soud není v rámci řízení o přípustnosti vydání do

ciziny vázán závěry soudů jiných členských států.

72. Závěrem ministryně upozorňuje, že vydávanému byla rozhodnutím

Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2019,

sp. zn. OAM-291/LE-LE05-P07-2019, e. č. L011359, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, na dobu 12 měsíců ode dne 15. 7.

2019, kterým toto rozhodnutí nabylo právní moci. Je však toho názoru, že s

ohledem na dočasnost udělené doplňkové ochrany je žádoucí, aby Nejvyšší soud

jasně stanovil, jak přesně by soudy měly postupovat a naložit s ujištěními,

která čínská strana poskytla. Jak přitom poukázala ministryně ve svém návrhu, k

otázce vztahu azylového a extradičního řízení se jednoznačně vyjádřil Ústavní

soud, a to ve stanovisku svého pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st.

37/13, jehož předmětem je vztah řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeného

Ministerstvem vnitra a soudního řízení o přípustnosti vydání. V uvedeném

skutečně Ústavní soud zaujal stanovisko, že udělení mezinárodní ochrany

vydávané osobě v průběhu vedení soudního řízení o přípustnosti vydání má za

následek nepřípustnost vydání, avšak zde zároveň vyslovil, že se jedná o dvě

samostatná řízení, v nichž má soud pouze povinnost ve vztahu k správnímu řízení

zjistit, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany

a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Obecné soudy mohou následně

pravomocně rozhodnout, že vydání je přípustné, a to bez ohledu na současně

probíhající, neskončené řízení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu.

Zároveň přitom pravomocné soudní rozhodnutí o přípustnosti vydání nebrání

Ministerstvu vnitra následně rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany i z

důvodů, které soud neuznal za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání.

73. V důsledku výše uvedeného, tedy že soud nemá povinnost vyčkat

skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může

rozhodnout i v jeho průběhu, došlo v daném případě k tomu, že správní orgán

rozhodl o žádosti o udělení mezinárodní ochrany teprve poté, co soud rozhodl o

přípustnosti vydání. Tato situace je přitom s ohledem na citované stanovisko

Ústavního soudu zcela v souladu se zákonem, a proto v postupu obou nižších

soudů Nejvyšší soud neshledal žádných nedostatků. Skutečnost, že k udělení

mezinárodní ochrany došlo, poté, co rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání W.

H. Ch. nabyla právní moci, tedy nemůže být důvodem pro jejich zrušení v rámci

následného přezkumu Nejvyšším soudem, jelikož tyto soudy postupovaly při jejich

vydání plně v souladu s relevantními ustanoveními z. m. j. s., nedopustily se

žádného procesního pochybení, pročež v dané věci nevzešla potřeba napravit

jakoukoli nezákonnost.

74. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že je mu z jeho úřední činnosti

známo, že vydávaný napadl usnesení městského soudu a vrchního soudu ústavní

stížností, jíž se domáhá jednak jejich zrušení a dále odkladu vykonatelnosti

daných rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud zjistil, usnesením ze dne 12. 8. 2019, sp.

zn. II. ÚS 2299/19, Ústavní soud vyhověl návrhu vydávaného a podle § 79 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

odložil vykonatelnost daných rozhodnutí.

IV. Závěrečné shrnutí

75. Nejvyšší soud uzavírá, že i přes ministryní spravedlnosti vnesené

námitky vůči závěrům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stran

přípustnosti vydání W. H. Ch. k trestnímu stíhání do ČLR, byť byly zčásti

shledány důvodnými, nebyla v napadených rozhodnutích obou nižších soudů, včetně

jim předcházejícího postupu, v kontextu shora citovaných zpráv o stavu lidských

práv na území ČLR, jakož i přiléhavé judikatury ESLP, Ústavního soudu a

Nejvyššího soudu, shledána taková pochybení, která by byla důvodem pro jejich

zrušení, kterak se toho ministryně spravedlnosti domáhá, resp. k učinění závěru

o nepřípustnosti takovéhoto vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s.

76. Na pozadí nyní projednávané trestní věci přitom bylo nutné vážit

mezi dvěma závazky, jimiž je Česká republika na poli mezinárodního práva

vázána, a to jednak mezi závazkem České republiky vyplývajícím z extradiční

smlouvy (tedy na vydávání vyžádané osoby k trestnímu stíhání) a dále závazkem

plynoucím z Úmluvy, jakožto mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a

základních svobod, tedy povinností nevydat vyžádanou osobu do země, kde nejsou

tyto práva a svobody dostatečně respektovány.

77. Nejvyšší soud se na základě provedeného přezkumu napadených usnesení

městského a vrchního soudu proto přiklonil k závěru, že záruky poskytnuté

orgány ČLR jsou dostatečně konkrétní a poskytují odpovídající garance pro to,

aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly během trestního řízení

vedeného proti vydávanému v souladu s normami mezinárodního práva. To především

znamená, že budou respektovat jeho základní práva a svobody, která zaručí

konání spravedlivého procesu, jakož i lidsky slušné podmínky pro případný výkon

vazby či trestu odnětí svobody. Za tímto účelem budou moci pracovníci

diplomatického úřadu vydávaného navštěvovat a hovořit s ním. Z těchto důvodů

Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh ministryně spravedlnosti zamítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval:

JUDr. Petr Škvain, Ph.D.