11 Tcu 128/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 18. 12. 2019 v neveřejném zasedání návrh ministryně
spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, na
přezkoumání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To
139/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018, sp.
zn. Nt 410/2018, o přípustnosti vydání Ch. S. –K., nar. XY v XY, státního
příslušníka Čínské lidové republiky, k trestnímu stíhání do Čínské lidové
republiky, a rozhodl takto:
Podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve
věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministryně
spravedlnosti na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2018,
sp. zn. Nt 410/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16.
5. 2019, sp. zn. 14 To 139/2018, zamítá.
1. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 7. 8.
2018, sp. zn. Nt 410/2018, rozhodl, že vydání Ch. S. –K., nar. XY, státního
příslušníka Čínské lidové republiky (dále také jen „vydávaný“), k trestnímu
stíhání do Čínské lidové republiky (dále jen „ČLR“) pro spáchání trestného činu
podvodu podle článku 266 trestního zákoníku ČLR je přípustné, a to za
současného přijetí ujištění poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí ČLR,
která jsou v označeném usnesení explicitně vyjmenována [konkrétně šlo o
ujištění obsažená v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018,
č. j. (2018) B.T.Zi.No28, a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze
dne 7. 6. 2018, č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018].
2. Výrok usnesení městského soudu obsahuje také vymezení skutku, jímž
měl vydávaný, společně s dalšími osobami, o jejichž vydání příslušné orgány ČLR
rovněž požádaly Českou republiku, naplnit skutkovou podstatu uvedeného
trestného činu, který spočíval v podstatě v tom, že:
v době od července 2017 tyto osoby (tj. vydávaný společně s dalšími
ustanovenými osobami – pozn. Nejvyššího soudu) společným jednáním založily v
Praze organizovanou skupinu, jejíž členové se vydávali za policii ČLR,
prokurátory a ostatní představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů,
kontaktovali cestou internetové komunikace z nemovitosti na adrese XY státní
příslušníky ČLR žijící v Austrálii, přičemž pod různými záminkami vylákali od
kontaktovaných osob převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty
v ČLR, a to:
1. v době od 14. do 31. 8. 2017 od poškozené paní H. J., žijící v
Austrálii, celkovou částku 13,630,000 Yuanů a 515,000 australských dolarů
(přibližně 2,072,000 EUR celkem),
2. v době od 24. 11. do 1. 12. 2017 od poškozené paní L. Y., žijící v
Austrálii, celkovou částku 2,703,000 Yuanů (přibližně 344,000 EUR) a
3. dne 22. 12. 2017 od poškozené paní Ch. L., žijící v Austrálii,
celkovou částku 100,000 Yuanů (přibližně 13.000 EUR).
3. Z podnětu stížnosti vydávaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze
(dále jen „vrchní soud“), který svým usnesením ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14
To 139/2018, podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. zrušil napadené
usnesení městského soudu, avšak pouze v té části výroku, jíž daný soud rozhodl
o přijetí diplomatických záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR. Znovu pak
rozhodl o přípustnosti vydání Ch. S. –K., za současného přijetí diplomatických
záruk obsažených ve shora specifikovaných nótách Ministerstva zahraničí ČLR a
Velvyslanectví ČLR v České republice, jakož i o přijetí ujištění obsažených v
Dodatku 4 Žádosti o vydání ze dne 29. 1. 2018 a dodatku 2 nóty Velvyslanectví
ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019 o závazku týkajícího se
spravedlivého procesu a zákazu mučení, nebo nelidského či ponižujícího
zacházení v podobě výslovného prohlášení o „Právech podezřelých z trestné
činnosti po jejich vydání do Čínské lidové republiky“.
4. Dne 2. 9 2019 podala ministryně spravedlnosti podle § 95 odst. 5
zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) k Nejvyššímu soudu návrh
na přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu s
tím, aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k
opětovnému projednání, doplnění dokazování a k novému rozhodnutí, nebo aby po
zrušení označených usnesení sám rozhodl tak, že vydání Ch. S. –K. k trestnímu
stíhání do ČLR, je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., nepřípustné.
II. Návrh ministryně spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí
5. Svůj návrh ministryně spravedlnosti rozdělila na několik částí. V
první a druhé části po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení úvodem namítá,
že městský a vrchní soud nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní
skutečnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných
důvodů zakládajících domněnku, že vydávanému, bude-li vydán, hrozí v ČLR
nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto kontextu ministryně
spravedlnosti připomíná závazky České republiky vyplývající z mezinárodních
smluv o lidských právech a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“), a zdůrazňuje, že Česká republika je povinna v každém konkrétním
případě posoudit, zda hrozí reálné riziko, že vydávaná osoba bude v cílové zemi
podrobena mučení či nelidskému zacházení. Je přitom nutné vycházet z pokud
možno aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze získat ze zpráv
mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování lidských práv. Toto
riziko je dle ministryně spravedlnosti v projednávané věci založeno především
na základě celkové situace v ČLR, osobní situace vydávaného, jakož i na kvalitě
diplomatických záruk.
6. K celkové situaci v ČLR ministryně spravedlnosti uvádí, že soudy
nižších stupňů pochybily, když k této pouze uvedly své závěry učiněné z
listinných materiálů, aniž by obsah těchto materiálů adekvátně hodnotil
jednotlivě i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a tedy tyto řádně
odůvodnily. Poukazuje přitom na to, že se soudy nižších stupňů například
nikterak nevypořádaly s informací obsaženou v soudním spisu, z níž plyne, že v
ČLR, která dle zpráv ministerstev USA a Velké Británie čelí řadě lidskoprávních
problémů, jsou zaznamenávány případy nelidského a ponižujícího zacházení a v
některých případech i mučení. Ministryně spravedlnosti je přitom přesvědčena,
že i když městský soud a vrchní soud v odůvodnění svých usnesení odkazují na
několik zpráv nevládních organizací stran stavu lidských práv v ČLR, závěry,
které z těchto vyvozují, jsou vágní. Vydávaný je stíhán v dané trestní věci pro
majetkovou trestnou činnost, avšak soudy nižších stupňů se dle ministryně
spravedlnosti nijak blíže nezabývaly tím, jakým způsobem je vedeno trestní
stíhání v ČLR proti takovým osobám, ale pouze poukázaly na zprávu
zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu, podle které se zaznamenané
případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení, případně i mučení týkají
výslechů lidskoprávních aktivistů, či osob podezřelých z korupce nebo jiného
nežádoucího chování, které poškozuje „image“ Komunistické strany Číny. Postupu
soudů nižších stupňů dále ministryně spravedlnosti vytýká, že si tyto
nezabezpečily spolehlivé a objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu
příslušné judikatury ESLP. Za nepřiléhavou pak ministryně spravedlnosti
považuje Zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2019, na kterou soudy nižších
stupňů ve svých usneseních na podporu svých závěrů odkazují, neboť tato se
zabývá zacházením s jinou skupinou obviněných (obránci lidských práv, ženy a
dívky, postižení apod.) než je vydávaný, tedy nikoli obviněných z majetkové
trestné činnosti, jímž by se vydávaný v případě jeho vydání k trestnímu stíhání
stal. Trestná činnost vydávaného a dalších souvisejících osob je nadto
specifická v tom ohledu, že se při jejím páchání údajně měly vydávat za
představitele státních orgánů ČLR (policie, prokuratury a soudů), čímž
snižovaly důvěru v uvedené orgány moci veřejné. Dále ministryně spravedlnosti
soudům nižších stupňů vytýká, že v rozporu se svou povinností vůbec nezkoumaly
podmínky ve věznicích, v nichž by měl být vydávaný umístěn, ačkoliv
Velvyslanectví ČLR v České republice ve své nótě ze dne 3. 2. 2019, č.
034/2019, výslovně uvedlo, že vydávaný bude v případě vzetí do vazby umístěn ve
věznici Wuhan v provincii Hubei a v případě odsouzení k trestu odnětí svobody
ve věznici Hongshan ve Wuhanu. Podle ministryně spravedlnosti je tedy zřejmé,
že městský soud i vrchní soud svůj závěr, že v dané trestní věci nedojde k
porušení práv vydávaného, odůvodnily pouze vágně a nevypořádaly se s veškerými
podklady.
7. Stran osobní situace vydávaného ministryně spravedlnosti uvádí, že
městský ani vrchní soud se dostatečně nevypořádaly s námitkou ohledně jeho
tchajwanské národnosti. Ministryně spravedlnosti zdůrazňuje, že v jejím
důsledku je postavení vydávaného v trestním řízení vedeném čínskými orgány v
případě jeho vydání zásadně zhoršeno, jelikož vydání občanů Tchaj-wanu může být
využíváno čínskou vládou jako důkaz suverenity nad celým svým územím a ke
kritice Tchaj-wanu (Čínské republiky) a jeho soudů. Soudy nižších stupňů přitom
podle ministryně spravedlnosti nevyloučily, s ohledem na absenci přesvědčivého
odůvodnění podloženého relevantními informacemi, obavu o tom, že vydávaný bude
v případě vydání vystaven špatnému zacházení, a bude v horším postavení v
trestním řízení nebo při výkonu trestu, a to právě pro jeho národnost.
8. Ke kvalitě diplomatických záruk ministryně spravedlnosti uvádí, že
tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní
judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z uvedeného se
přitom podává, že při posuzování poskytnutých ujištění je třeba přihlížet k
řadě důležitých faktorů, zejména, zda jsou ujištění vyžadujícího státu
dostatečně konkrétní, kdo tato ujištění poskytl, zda je vyžadující stát těmito
zárukami vázán, zda se týkají sledovaného zacházení, zda může být plnění těchto
záruk objektivně ověřeno, zda s osobou bylo již dříve v přijímacím státě špatně
zacházeno a zda spolehlivost ujištění může být přezkoumána vnitrostátními soudy
navracejícího státu. Dále je nutné přihlédnout k existenci účinného systému
ochrany před mučením ze strany vyžadujícího státu, a zda je tento ochoten
spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy. Ve světle těchto
kritérií ministryně spravedlnosti spatřuje nedostatky v usneseních městského a
vrchního soudu, která se výše uvedenými kritérii, potažmo obecně důvěryhodností
záruk, adekvátně nezabývaly, a pouze nedostatečným způsobem odůvodnily svou
úvahu o tom, že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, což
dovodily ze skutečnosti, že ČLR je smluvní stranou řady mezinárodních
lidskoprávních smluv.
9. V poskytnutých ujištěních dále podle ministryně spravedlnosti
absentují některé záruky, které byly od čínských orgánů vyžádány dopisem
Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 11. 2018, č. j.
MSP-62/2018-MOT-T/66, jejichž poskytnutí muselo být následně opakovaně
urgováno. Zejména jde o ujištění, že vydávaný nebude mučen nebo podrobován
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, že v případě špatného
zacházení ze strany čínských orgánů bude mít možnost podat proti takovému
zacházení stížnost, která bude přezkoumána nezávislým orgánem, přičemž o této
skutečnosti budou čínské orgány informovat přímo Ministerstvo spravedlnosti
České republiky, a že vydávanému bude zaručeno právo na spravedlivý proces. K
tomu dále ministryně spravedlnosti dodává, že s ohledem na absenci zkušeností s
kontrolou dodržování záruk není ani známo, zda a popřípadě jak jsou
diplomatické záruky ČLR dodržovány. Z tohoto důvodu tak má zato, že městský a
vrchní soud měly k dané otázce přistupovat s větší obezřetností a důsledností.
10. Ve třetí části svého podání ministryně spravedlnosti upozorňuje, že
co se týče zajištění práva vydávaného na spravedlivý proces, poskytly čínské
orgány ve svých nótách toliko výčet práv podezřelých z trestných činů po jejich
vydání do ČLR, který vyplývá z její příslušné právní úpravy. Pouhý výčet
trestně procesních ustanovení týkajících se práv stíhaných osob ovšem podle
ministryně spravedlnosti tato práva v dané věci nikterak nezaručuje. Ze zpráv
vládních i nevládních organizací navíc vyplývá, že právo na spravedlivý proces
je v ČLR mnohdy ryze formálního charakteru a poskytnutá ujištění podle jejího
názoru proto nezakládají dostatečné záruky a nezajišťují vydávanému právo na
spravedlivý proces. K tomu ministryně spravedlnosti připomíná, že na č. l. 270
- 274 spisu je založena Informace o stavu lidských práv v ČLR z května 2018
vypracovaná Nejvyšším státním zastupitelstvím České republiky, z níž je zřejmé,
že v případě politicky citlivých kauz (a podle ministryně spravedlnosti je to i
případ projednávané trestní věci) je trestní řízení od počátku do konce pod
politickou kontrolou Komunistické strany Číny, a právo na spravedlivý proces
není dodržováno. Navíc za posledních deset let jsou evidovány stovky případů
zadržení občanů ČLR, ale i cizinců, a jejich výslechu bez formálního zahájení
trestního řízení. Ačkoli přitom může být právo na spravedlivý proces důvodem
nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, soudy nižších stupňů se
podle ministryně spravedlnosti existencí reálného nebezpečí jeho porušení v
případě vydávaného dostatečným způsobem nezabývaly.
11. Ve čtvrté a páté části svého návrhu se ministryně spravedlnosti
ohrazuje proti argumentaci městského soudu, který v odůvodnění svého usnesení
odkazuje na rozhodnutí soudů Španělského království, které pro identickou
trestnou činnost vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti. Dané rozhodnutí
však není obsaženo v soudním spise [soudy nižších stupňů zřejmě vycházely z
informace získané státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze
(dále jen „státní zástupkyně“) v průběhu předběžného šetření v rámci
Eurojustu], městský soud ani vrchní soud jej tedy neměly k dispozici a
nezabývaly se podrobněji jeho obsahem. Ministryně spravedlnosti k tomuto uvádí,
že Ministerstvo spravedlnosti České republiky jedno rozhodnutí Národního soudu
Španělského království týkající se dané problematiky získalo, avšak z jeho
obsahu je patrné, že španělský soud nezkoumal podmínky přípustnosti ve smyslu
článků 3 a 6 Úmluvy, ale spokojil se toliko s konstatováním, že důkazní břemeno
v extradičním řízení leží na vydávaném. Odkaz soudů nižších stupňů na blíže
nespecifikovaná rozhodnutí španělských soudů proto považuje za dubiózní, kdy
navíc platí, že mezi Španělským královstvím a ČLR je uzavřena dvoustranná
extradiční smlouva ze dne 14. 11. 2005, a proto postup českých a španělských
soudů v těchto případech nelze srovnávat. Dále ministryně spravedlnosti
upozornila na skutečnost, že ve spise (č. l. 558 a 724) je založena jednak
zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 18. 5. 2018, která
postup španělských soudů v uvedené věci kritizuje právě z důvodu, že tyto při
rozhodování o vydání nehodnotily nebezpečí špatného zacházení, nezákonné
detence nebo mučení, a dále rozsudek Okresního soudu v Rize ze dne 20. 9. 2017,
sp. zn. KPL30-200217/27, (s. l. 448 – 463), ze kterého se podává, že v obdobné
kauze (telefonní podvod spáchaný osobu tchajwanské národnosti) daný cizozemský
soud rozhodl o nevydání vyžádané osoby do ČLR. Uvedené skutečnosti však dle
ministryně soudy nižších stupňů dostatečně nereflektovaly a naopak se spokojily
pouze s neurčitou informací stran postupu španělských soudů. K tomu na závěr
ministryně spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že soudy jiných členských
států Evropské Unie, zejména Lotyšska, Slovinska a Švédska, naopak vydání osob
tchajwanské národnosti k trestnímu stíhání pro obdobnou trestnou činnost do ČLR
odmítly, a to mimo jiné s ohledem na nedostatečnost záruk týkajících se
přijatelných podmínek výkonu trestu (viz str. 12 návrhu státní zástupkyně na
rozhodnutí o přípustnosti vydání).
12. Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že
vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové
a migrační politiky ze dne 10. 7. 2019, č. j. OAM-292/LE-LE05-P07-2019, udělena
doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to na dobu 12 měsíců. I
přesto ale podává svůj návrh v dané trestní věci, a to navzdory skutečnosti, že
udělení mezinárodní ochrany vyžádanému má za následek podle § 91 odst. 1, písm.
b) z. m. j. s. nepřípustnost jeho vydání. Ochrana byla totiž vyžádanému udělena
pouze na dobu 12 měsíců a ministryně spravedlnosti má za to, že z precedenčních
důvodů by se k rozhodnutím soudů měl vyjádřit v daném případě i Nejvyšší soud.
13. Závěrem svého návrhu pak ministryně spravedlnosti shrnuje, že v
důsledku výše uvedeného nelze posouzení všech skutečností relevantních z
hlediska rozhodnutí o vydání vydávaného považovat za dostatečné. Tak je tomu
zvláště s ohledem na situaci, kdy dosavadní praxe v oblasti vydávání do ČLR je
téměř nulová, a soud se tedy nemohl spolehnout na již provedené posouzení.
Naopak jediný známý případ byl podle ministryně spravedlnosti v říjnu roku 2012
uzavřen se závěrem o nepřípustnosti vydání. Městský a vrchní soud tak shora
uvedenými usneseními založily určitý precedent pro budoucí posuzování
přípustnosti vydání do ČLR. Ministryně spravedlnosti proto považuje za
důležité, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k vytýkaným skutečnostem a v důsledku
nedostatečného odůvodnění má pochybnosti o správnosti napadeného rozhodnutí.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 7. 8. 2018, sp. zn. Nt 410/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 14 To 139/2018, a sám rozhodl tak, že vydání
Ch. S. –K. je nepřípustné podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s., případně aby
věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění dokazování a následnému
opětovnému projednání a rozhodnutí.
III. Související právní úprava a judikatura
14. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu
přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za
nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a rozhodovací praxi.
15. Podle § 90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího
státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle
práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody
nejméně 1 rok.
16. Z § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do
cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice
udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným
právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.
17. Podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do
cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není
trestným činem podléhajícím vydání.
18. Z § 91 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. plyne, že vydání osoby do cizího
státu je nepřípustné, pokud za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je
možné v cizím státu uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že
trest smrti nebude uložen nebo vykonán.
19. Podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do
cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími
pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních
svobodách.
20. Z § 91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do
cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž
vydání jde, byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu,
rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné
skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných
důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se
zbavením osobní svobody.
21. Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce
krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo
žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který
by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného
šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání
skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1 z. m. j. s.
22. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce
ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má
pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V
obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti
vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby
do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o
mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.)
nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno,
avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z
jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je
Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo
aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání
je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních
závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze
smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o
vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde
ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto
otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu
7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001,
uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález Ústavního soudu ze dne
3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
23. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4.
2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z
hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní
úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke
konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke
konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že
vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné.
Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této
oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání
osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov.
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo
ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
24. Podle § 95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o
tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu. Má-li
ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může
nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu předložena, podat
Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.
25. Z ustanovení § 97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího
státu povoluje ministr spravedlnosti. Může tak učinit pouze po právní moci
rozhodnutí, že vydání je přípustné.
26. Podle § 97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto,
že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání
nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského
zatýkacího rozkazu.
27. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout závěry příslušné
judikatury ESLP, Ústavního soudu, jakož i své vlastní, na niž poukazuje i
ministryně spravedlnosti. Z rozhodovací praxe ESLP se tak podává, že soudy jsou
povinny při rozhodování o přípustnosti vydání zkoumat především předvídatelné
důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní celkovou situaci (a),
osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na diplomatické záruky,
byly-li vyžadujícím státem poskytnuty (c) [viz rozsudek ESLP ve věci Othman
(Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod
187.] Ostatně na tato hlediska poukazuje ve svém návrhu i ministryně
spravedlnosti. Existují-li závažné důvody, pro které se lze domnívat, že
vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, potom je nutné
dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodu podle § 91 odst. 1 písm. o)
z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu článku 3 Úmluvy a nenapravitelnosti újmy,
která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy povinny [což ostatně vyplývá
z práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy a hlavy páté Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] pečlivě přezkoumat veškeré
relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi navrženými důkazy a řádně svá
rozhodnutí odůvodnit.
28. Stran uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3. 2016,
sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu zaručit, že
žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému
nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy (viz rozsudek
ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. července 1989 č.
14038/88, bod 91.). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě
hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy proti
mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (k
níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci Othman (Abu
Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, bodu 258.
a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv
nepřípustné i v případě, kdyby jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí
flagrantního odepření spravedlnosti, tedy pokud by v důsledku vydání
prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces,
zakotveného v článku 6 Úmluvy.
29. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20.
6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v
tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné
nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí
ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k
závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za
nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech dle
Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných
situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody
se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i
jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j.
2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak dle
Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního
procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na
spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze
dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).
30. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná
nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných
zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a
flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí
soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale
také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori
vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že
by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora
označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce
aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV.
ÚS 422/16). Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to,
jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a
zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní
okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v
průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se
soudním řízením, může dojít právě v dané věci (viz nálezy Ústavního soudu ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS
670/12).
31. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve
vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy, pak
vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musejí opírat o
informace a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně
patří informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo
uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty
International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheek
proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bod 136.). Těmito informacemi
mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a
jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva
zahraničních věci, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).
32. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to
sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové
faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy. Mezi
takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci
Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001 č. 45276/99), příslušnost k
minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005 č.
38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci Salah
Sheekh proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04) nebo předchozí jednání
dané osoby (rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000 č.
40035/98). Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státu zpravidla
nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován
individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci
Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a č.
11449/07 bod 216.).
33. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a
potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k
diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z
rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany
vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí
ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č.
35865/03, bod 69.). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto
nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které
potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných
základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi
proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148.). Mezi faktory, které je v
tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak
vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem
Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát
poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel
či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém
ochrany proti mučení, včetně toho zda je tento ochoten spolupracovat s
mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních
nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy
mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné [viz nález Ústavního soudu
ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu
Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 189.].
34. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě
zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž
povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§ 90 a § 91
z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu
článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Soudy proto musejí z úřední
povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou
stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami
vydávané osoby a nesmějí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí
35. Nejvyšší soud, po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a
požadavků v extradičním řízení, přistoupil k přezkoumání usnesení městského a
vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministryně spravedlnosti. K
tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministryně spravedlnosti na přezkoumání
rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický
mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší
soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a
neuplatňuje se zde tedy tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo
povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností
napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v
opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp.
zn. 11 Tcu 158/2004).
36. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti
považuje skutečnost, že se tyto údajně dostatečně nezabývaly zkoumáním všech
relevantních okolností, které mohou být překážkou vydání Ch. S. –K., zvláště
pak posouzením, zda zde nejsou dány závažné důvody zakládající domněnku, že
vydávanému hrozí v ČLR reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3
Úmluvy.
37. Městský soud při svém rozhodování o přípustnosti vydání Ch. S. –K.
do ČLR vyšel v prvé řadě z extradičních materiálů poskytnutých čínskou stranou
a dále opatřených státní zástupkyní v rámci předběžného šetření podle § 98 z.
m. j. s. (včetně shora uvedených nót a jejich příloh), jež však následně vrchní
soud neshledal jako dostatečné pro poskytnutí jednoznačného a spolehlivého
podkladu pro rozhodnutí o vydání. Z tohoto důvodu si proto vrchní soud vyžádal
další doplňující informace od čínské strany, které předložily jednak další
důkazní materiály, jednak vedle odkazu na již dříve poskytnuté záruky poskytly
dodatek, označený jako „Práva podezřelých z trestných činů podle zákonů po
jejich vydáním ČLR (viz bod 41. usnesení vrchního soudu).
38. Jde-li konkrétně o posouzení celkové situace v ČLR z hlediska
existence reálného rizika porušení článku 3 Úmluvy, městský soud uvedl, že
nezjistil žádné skutečnosti, pro které by mohl dospět k závěru, že trestní
řízení vůči vyžádanému Ch. S. –K. v ČLR nebude odpovídat zásadám plynoucím z
článků 3 a 6 Úmluvy, popřípadě že trest odnětí svobody případně uložený
vydávanému v ČLR nebude vykonán v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy (strana 5
jeho usnesení). Za stěžejní v tomto směru městský soud označil ujištění
(záruky) poskytnuté čínskými orgány, které považoval za dostatečný mechanismus
kontroly plnění poskytnutých a jím přijatých ujištění. Stran aktuální
lidskoprávní situace v ČLR pak uvedl „že nemá pochybnosti o tom, že nesporně v
individuálních případech k porušování vnitrostátních předpisů a mezinárodních
úmluv v rámci trestního řízení v ČLR dochází, avšak, jak vyplývá i z
předložených garancí státních orgánů ČLR, je z jejich strany bráněno výskytu a
opakování obdobných situací, přičemž k tomu přispívají i širší možnosti
kontroly a stížností ze strany různých institucí, a to v daném případě i našich
zastupitelských orgánů. Uvedené poznatky však zároveň odmítl vztáhnout vůči
vydávanému Ch. S. –K., když připomněl, že se nejedná o trestnou činnost s
politickým, vojenským, bezpečnostním, daňovým, zpravodajským či jiným obdobným
charakterem, ale že se jedná o obecně kriminální trestnou činnost ekonomické,
resp. majetkové povahy, v daném případě o zvlášť závažný zločin podvodu, který
je nekompromisně trestán a stíhán v zásadě na území všech států OSN a je v
zájmu i České republiky, aby pachatelé takové závažné trestné činnosti byli
příslušným způsobem postihováni“ (strana 5 jeho usnesení).
39. Obdobně vrchní soud zdůraznil, že poznatky o stavu lidských práv v
ČLR, které se podávají ze zpráv různých orgánů a organizací, nelze považovat na
natolik alarmující (k tomu vrchní soud zdůraznil, že hodnotící zprávy hovoří o
případech porušování, byť v některých směrech ne ojedinělých, nikoliv o masovém
či plošném porušování), že by vyžadovaly úplný zákaz vydávání osob do ČLR za
účelem trestního stíhání. Naopak podle vrchního soudu bylo na základě
předběžného šetření učiněného státní zástupkyní zjištěno, že řada členských
států Evropské unie má s ČLR uzavřenou dvoustrannou mezinárodní smlouvu o
vydávání, která se aplikuje i ve vztahu k osobám tchajwanské národnosti.
Uvedená skutečnost pak má svědčit o dostatečném stupni důvěry těchto zemí ve
vztahu k ČLR, a to alespoň co se týče obecné kriminality bez politického
kontextu.
40. Co se týče podmínek v čínských věznicích (a jak to ve vztahu k
případné vazbě vydávaného, tak i eventuálnímu výkonu nepodmíněného trestu
odnětí svobody), je třeba říci, že touto otázkou se zabýval vrchní soud v bodu
44. svého usnesení, kde s poukazem na závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu
shrnul, že „překážkou vyslovení přípustnosti vydání nemůže být ani skutečnost,
že ve vyžadujícím státě jsou podle zpráv, které měl soud k dispozici horší
materiální podmínky provozu věznic, pokud tím nedojde k omezení nebo popření
požadavků na dodržování základních práv odsouzené osoby vyjádřených v
mezinárodních smlouvách, které musí být i nadále respektovány.“
41. Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání usnesení městského soudu
a vrchního soudu je toho názoru, že provedené posouzení celkové situace v ČLR z
hlediska dodržování článku 3 Úmluvy lze v zásadě považovat za dostatečné. Oba
soudy si totiž dle zjištění Nejvyššího soudu vyžádaly informace o celkové
situaci v dané zemi z relevantních zdrojů ve smyslu rozsudku ESLP ve věci Salah
Sheek proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bodu 136., a lze proto
konstatovat, že při svém posouzení měly dostatečné množství relevantních
informací, které hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. In concreto soudy
nižších stupňů při posuzování přípustnosti vydání Ch. S. –K., vycházely
především ze zpráv příslušných ministerstev České republiky (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009), obsahujících
rovněž poznatky lidskoprávních organizací jako Amnesty International, Human
Rights Watch, anebo Výboru OSN proti mučení, přičemž jestliže na jejich základu
učinily závěr o celkově neutěšené situaci stran dodržování lidských práv v ČLR,
nelze tomuto ničeho vytknout. Nejvyšší soud proto nemůže souhlasit s tvrzením
ministryně spravedlnosti, podle níž si soudy nižších stupňů nezajistily
spolehlivé a objektivní informace o situaci v ČLR ve smyslu shora uvedené
judikatury ESLP a Nejvyššího soudu. Obdobně se Nejvyšší soud neztotožňuje ani s
námitkou ohledně vágnosti zjištěných poznatků, neboť ze zprávy zastupitelského
úřadu, stejně jako z dalších níže označených listinných důkazů, se podává, že
nejvýraznější excesy se týkají především korupční trestné činnosti a obhájců
lidských práv z řad aktivistů, popřípadě advokátů (viz č. l. 712a).
42. Vytknout je však třeba – a to zvláště odůvodnění městského soudu –
že krom zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky, vypracované ve
spolupráci se zastupitelským úřadem České republiky v Pekingu, prakticky
neoznačuje žádné další konkrétní zdroje, z nichž čerpal své poznatky o
lidskoprávní situaci v ČLR, ačkoliv ve veřejném zasedání dne 7. 8. 2018 provedl
důkaz čtením především těchto listin: sdělení Ministerstva vnitra České
republiky ze dne 2. 3. 2018, včetně přílohy – Výroční zprávy Human Rights Watch
2018 (č. l. 275-280), sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze
dne 6. 3. 2018, včetně přílohy – informace zastupitelského úřadu České
republiky v Pekingu (č. l. 266-267), sdělení Ministerstva zahraničních věcí
České republiky ze dne 22. 3. 2018, včetně přílohy (č. l. 268-269), Informace o
stavu lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května 2018, vypracovanou
odborem lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí
České republiky (č. l. 271-274), která obsahuje rovněž informace o závěrech
Výboru OSN proti mučení, či závěry zprávy Amnesty International za období
2017/2018. Ministryni spravedlnosti je proto třeba dát v tomto směru za pravdu,
avšak s tou výhradou, že (nahlíženo materiálně) uvedené důkazy byly v řízení
před soudy nižších stupňů provedeny, vydávaný i jeho obhájce se s nimi
seznámili a mohli se k nim rovněž vyjádřit (srov. č. l. 474). Uvedenou námitku
tedy Nejvyšší soud sice shledává důvodnou, avšak současně dodává, že absenci
označení konkrétních zdrojů v přezkoumávaných rozhodnutích soudů nižších stupňů
nelze považovat (s ohledem na jejich označení v protokolu o veřejném zasedání
na č. l. 473-478) za natolik stěžejní pochybení, pro které by bylo na místě
zrušit napadená rozhodnutí.
43. Vrchnímu soudu dále ministryně spravedlnosti oprávněně vytýká, že
tento v odůvodnění svého usnesení pouze obecně poukázal na existenci
bilaterálních smluv o vydávání, uzavřených mezi některými státy Evropské unie a
ČLR (přičemž vycházel z informací obsažených v návrhu státní zástupkyně), ale
nijak blíže nespecifikoval, mezi jakými konkrétními státy Evropské unie a ČLR
jsou tyto uzavřeny. I v tomto případě však platí, že ačkoliv usnesení vrchního
soudu uvedenou informaci skutečně neobsahuje a vychází z pouze obecného
konstatování o existenci takových smluv, dané údaje se nacházejí v návrhu
státní zástupkyně ze dne 17. 7 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943 (č. l. 100-117),
která tyto získala cestou Eurojustu. Nejvyšší soud se nadto ztotožňuje se
závěrem vrchního soudu, že uvedená skutečnost svědčí o určitém stupni důvěry
těchto států ve spravedlivý průběh trestního řízení v ČLR, přinejmenším ve
věcech nemajících politický podtext.
44. Otázkou posouzení situace v čínských věznicích se zabýval pouze
vrchní soud, a to velmi okrajově. Jak totiž upozorňuje ministryně
spravedlnosti, ačkoliv měl vrchní soud na základě informací obsažených v nótě
Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, informace
o tom, v jakých zařízeních bude vydávaný Ch. S. –K. umístěn (viz č. l.
605-609), přičemž důkaz touto listinou provedl v rámci veřejného zasedání dne
16. 5. 2019 (viz č. l. 688), konkrétními podmínkami panujícími v těchto
zařízeních se nijak blíže nezabýval.
45. Ministryně spravedlnosti v tomto směru poukázala na dvě rozhodnutí
ESLP týkající se zařízení, v nichž je omezena osobní svoboda. Prvé z nich se
týkalo podmínek v detenčním zařízení (stěžovatel měl být vyhoštěn), přičemž
ESLP dovodil, že podmínky detence mohou někdy představovat nelidské nebo
ponižující zacházení (rozsudek ESLP ve věci Dougoz proti Řecku ze dne 5. 3.
2001 č. 40907/98, bod 46.). Druhé rozhodnutí se pak dotýkalo i výkonu trestu
odnětí svobody, kdy ESLP uvedl, že v případě omezení osobní svobody je nutné
počítat s určitou úrovní ponížení a utrpení, která však nesmí překročit
minimální míru. Stát přitom musí zajistit, že jednotlivec je držen v
podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k lidské důstojnosti, včetně
toho, že (s přihlédnutím k praktickým požadavkům věznění) jeho zdraví je
adekvátně zajištěno.
46. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil z usnesení vrchního soudu, tento se
uvedenou otázkou prakticky vůbec nezabýval a toliko odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13 a usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1093/13. V označeném nálezu však Ústavní soud
uvedl, že: „je z celé řady řízení podrobně obeznámen se zprávami o
nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o jednotlivých závažných
případech porušování základních lidských práv a krutého zacházení s vězněnými
osobami na území Ruské federace [viz např. i rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application no. 47095/99), z nichž
cituje i zpráva Ministerstva zahraničních věcí]. Je však nutné souhlasit s
vyjádřením vrchního soudu, že horší materiální poměry ve věznicích nelze samy o
sobě bez dalšího považovat za překážku extradice. Excesy, k nimž příležitostně
dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz
praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou
ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako takové potírány.“ Promítne-li
Nejvyšší soud uvedený závěr Ústavního soudu do poměrů projednávané věci, je
třeba říci, že vrchní soud sice disponoval poznatky o velmi nízkých standardech
v čínských věznicích, včetně nevyhovujících hygienických a stravovacích
podmínek (viz Informaci o stavu lidských práv ve vybraných státech – ČLR z
května 2018 na č. l. 270-274, ale také Vyjádření Amnesty International k
lidskoprávní situaci v Číně, avšak již se nijak nezabýval tím, zda jsou tyto ze
strany vlády ČLR považovány za standard, anebo naopak excesy, jež se snaží
potírat, resp. napravit. Naopak se v tomto směru spokojil s obecnými ujištěními
obsaženými v dodatku č. 2 nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3.
2. 2019, č. 034/2019, který předkládá výčet zákonných práv osoby vydaných do
ČLR, a to i přesto, že návrh státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti
vydání ze dne 17. 7. 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943, obsahoval informaci o
tom, že v případě Slovinské republiky Eurojust eviduje případ, kdy bylo vydání
občana ČLR do daného státu slovinskými soudy připuštěno, avšak následně
slovinské ministerstvo spravedlnosti vydání dané osoby nepovolilo, a to z
důvodu shledání nedostatečnosti záruk týkajících se podmínek výkonu trestu
odnětí svobody jako jsou hygiena, teplota, volný pohyb, čerstvý vzduch či
samostatné lůžko, které byly ze strany orgánů ČLR poskytnuty.
47. Pokud jde o posouzení osobní situace vydávaného Ch. S. –K., z
hlediska konkrétní hrozby porušení článku 3 Úmluvy, vycházel městský soud v
souladu s rozhodovací praxí ESLP z informací poskytnutých samotným vydávaným
(srov. strana 3 jeho usnesení), a dále ze zprávy Ministerstva vnitra České
republiky, z níž zjistil, že zastupitelský úřad nemá informace o tom, že by
docházelo k porušování lidských práv při výkonu trestu občanů Tchaj-wanu,
nicméně uložení exemplárního trestu v takovém případě nelze vyloučit (č. l.
269). Proto dospěl k závěru, že v dané věci není dána obava, že by byl vydávaný
vystaven pronásledování z důvodu jeho původu, rasy, náboženství, pohlaví,
příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství či pro
jeho politické názory. Vrchní soud pak v bodu 36 svého usnesení uvedl, že „i
když ve zprávách z oblasti lidských práv ve vyžadujícím státě lze vyčíst
obecnou kritiku všech spekter činnosti státní moci, v těchto zprávách se
nepotvrzuje tvrzení o snaze o přísnější, resp. nezákonný postih příslušníků
jiných nároků a národností v oblasti trestního řízení. Naopak za dané situace
lze přístup čínských orgánů činných v trestním řízení, spočívající v tom, že
prověřují trestnou činnost, jejímiž oběťmi měly být její občané a následně
zahájí trestní stíhání domnělých pachatelů, označit jako logický“. Tvrzení o
možném exemplárním potrestání vydávaného Ch. S. –K., pro jeho tchajwanský původ
tedy není podloženo žádnými konkrétními poznatky, či zkušenostmi
zastupitelského úřadu, přičemž ani ze zpráv nevládních organizací žádné takové
zjištění nevyplývá.
48. Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace, jakož i po seznámení se
s příslušným spisovým materiálem, shledal, že nelze přitakat námitkám
ministryně spravedlnosti ohledně nedostatečného posouzení osobní situace
vydávaného Ch. S. –K. Je tomu tak proto, neboť soudy nižších stupňů měly pro
svá rozhodnutí dostatek podkladových informací (vydávaným tvrzené skutečnosti,
jakož i další informace zjištěné v rámci předběžného šetření státní zástupkyní
– viz výčet listinných důkazů uvedený výše), na jejichž základě podle
Nejvyššího soudu učinily správný závěr o tom, že vydávanému v ČLR žádné
konkrétní riziko stran porušení článku 3 Úmluvy s ohledem na jeho osobní
situaci nehrozí. Vydávaný sice je tchajwanského původu, avšak tuto skutečnost
samu o sobě – i s vědomím geopolitické situace a vztahu ČLR k Tchaj-wanu –
nelze bez dalších konkrétních zjištění ve vztahu k osobě vydávaného považovat
za onen prvek, který by měl odůvodňovat reálné nebezpečí, že vydávaný může být
vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému, anebo ponižujícímu zacházení
nebo trestání. Tvrdí-li ministryně spravedlnosti, že ČLR může vydání občanů
Tchaj-wanu využívat jako důkaz své svrchovanosti, je Nejvyšší soud toho názoru,
že z tohoto povšechného tvrzení nelze bez dalšího dovozovat reálnou hrozbu
porušení článku 3 Úmluvy v případě vydání Ch. S. –K. do ČLR.
49. Další otázkou, jíž se Nejvyšší soud na podkladu návrhu ministryně
spravedlnosti zabýval, je problematika záruk (ujištění) poskytnutých čínskou
stranou. Jestliže totiž má soud rozhodující o extradici na základě zpráv o
stavu dodržování lidských práv ve státu žádajícím o vydání, i poté co situaci
posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v
takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, včetně respektování článku 3 Úmluvy,
je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které takové pochybnosti
rozptýlí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto
směru evidentní, že s ohledem na celkovou lidskoprávní situaci v ČLR považovaly
poskytnutí takových záruk za nezbytné.
50. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že prvotní záruky týkající se
vydávaného poskytla čínská strana již v rámci žádosti Úřadu pro vyšetřování
trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky o
vydání Ch. S. –K. ze dne 29. ledna 2018 (č. l. 261-262). Následně čínská strana
poskytla další záruky týkající se vydávaného Ch. S. –K., a to v nótě
Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28
, a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018, č. j.
075/2018, ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018, a ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019.
51. Z usnesení městského soudu vyplývá, že tento přikládal poskytnutým zárukám
patřičný význam, když uvedl, že „právě výše uvedená ujištění orgánů ČLR,
zejména možnost konzulárních pracovníků ČR kontrolovat průběh trestního řízení
vyžadováním informací, možnost zúčastnit se soudního jednání, být informováni o
jeho výsledku a možnost navštěvovat vyžádaného ve věznici, byť z bezpečnostních
důvodů v přítomnosti třetí osoby, považuje městský soud za dostatečný
mechanismu kontroly plnění daných a městským soudem přijatých ujištění (…)“,
načež uzavřel, že dané záruky neshledal formálními, neboť jejich případné
nedodržení ze strany orgánů ČLR by znamenalo, že by v budoucnu extradičním
žádostem ze strany České republiky nebylo vyhověno.
52. Co se týče usnesení vrchního soudu, tento ve vztahu k poskytnutým zárukám
uvedl, že jejich formulace v usnesení městského soudu neodpovídala znění, v
němž byla čínskou stranou poskytnuta, přičemž městský soud dále opomenul do
výroku svého usnesení zahrnout záruky ohledně možných excesů v oblasti práva
vydávaného Ch. S. –K. na spravedlivý proces a dále rizik v oblasti zacházení s
vydávaným v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Z tohoto důvodu přistoupil ke zrušení a
novému rozhodnutí o části výroku usnesení městského soudu týkajícího se
přijatých záruk. Ve svém usnesení v návaznosti na uvedené vrchní soud poukázal
na závazky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy poskytnuté čínskou stranou v rámci
žádosti Úřadu pro vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti
Čínské lidové republiky o vydání Ch. S. –K. ze dne 29. ledna 2018 (dodatek č.
4) a nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019
(dodatek č. 2)., v podobě prohlášení o „Právech podezřelých z trestné činnosti
po jejich vydání do Čínské lidové republiky“, obsahující podrobnou právní
úpravu ochrany lidských práv podezřelých, obžalovaných a odsouzených, především
právo na vedení trestního řízení v souladu se zákony, právo na obhajobu, právo
na nezávislý a spravedlivý proces, ale i zákaz mučení nebo krutého, nelidského
nebo ponižujícího zacházení nebo trestu. Uvedenou záruku vrchní soud označil za
ujištění čínské strany o tom, že po vydání bude vůči Ch. S. –K. postupováno v
souladu s právy danými mu příslušnými zákony ČLR a zároveň konstatoval, že
významným způsobem snižuje riziko nežádoucího zacházení s vydávaným
spočívajícím v nelidském, krutém či ponižujícím zacházení po jeho vydání, ale i
při výkonu trestu odnětí svobody, bude-li mu uložen. Z těchto důvodů proto
přistoupil – oproti městskému soudu – k jejímu explicitnímu zakotvení ve výroku
svého usnesení. Za významnou záruku považoval vrchní soud (obdobně jako soud
městský) rovněž ujištění čínské strany o poskytování informací o postupu
soudního procesu týkajícího se vydávaného, možnosti monitorovat průběh
trestního řízení ve věci Ch. S. –K., a konzulárních návštěv ve vazbě, popřípadě
i ve věznici (body 41. – 42. usnesení vrchního soudu).
53. Stran poskytnutých záruk následně vrchní soud shrnul, že tyto považuje za
důležitý faktor pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to jednak proto, že je
shledal způsobilými zamezit případnému porušení základních práv a svobod
vydávaného, kdy tyto záruky byly explicitně poskytnuty ve vztahu k jeho osobě,
ale také proto, že jejich případné porušení by vážně „podkopalo“ důvěryhodnost
ČLR v extradičních věcech.
54. Ministryně spravedlnosti ohledně uvedených záruk namítá, že tyto nebyly
městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury ESLP,
jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud se přitom částečně
ztotožňuje s touto námitkou ministryně spravedlnosti, neboť z usnesení
městského soudu, ani vrchního soudu není zřejmé, zda tyto zkoumaly veškeré
konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že poskytnuté záruky
skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného Ch. S. –K. v
ČLR (rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06
bod 148.). ESLP přitom ve svém rozsudku ve věci Othman (Abu Qatada) proti
Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, v bodu 189. nastínil hned
několik faktorů, jimiž se soud rozhodující o vydání musí zabývat při posuzování
záruk, které mají rozptýlit jeho pochybnosti ohledně rizika porušení článku 3,
popřípadě i článku 6 Úmluvy.
55. Nejvyšší soud pak z obsahu usnesení městského soudu a vrchního soudu
zjistil, že tyto se zabývaly jednak kritériem konkrétnosti poskytnutých záruk,
kdy je zjevné, že tyto se vztahují přímo k osobě vydávaného Ch. S. –K. [viz
záruky poskytnuté v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018,
č. j. (2018) B. T. Zi. No. 28 a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice
ze dne 7. 6. 2018, č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018], a to
včetně záruk týkajících se respektování článků 3 a 6 Úmluvy (viz žádost Úřadu
pro vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové
republiky o vydání Ch. S. –K. ze dne 29. 1. 2018 a nóta Velvyslanectví ČLR v
České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019, včetně prohlášení).
Neztotožňuje se přitom s tvrzením ministryně spravedlnosti, která uvádí, že
záruky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, nebyly ze strany ČLR vůbec poskytnuty a
další záruky nepovažuje za konkrétní. Z obsahu uvedených listin je totiž dle
Nejvyššího soudu zjevné, že tyto byly poskytnuty přímo ve vztahu k vydávanému
Ch. S. –K., případně ve vztahu k více osobám, o jejich vydání ČLR v souvislosti
s údajnou trestnou činností vydávaného Českou republiku požádala a obsahují
garance vztahující se k článku 3 a 6 Úmluvy. Na druhou stranu je Nejvyšší soud
nucen konstatovat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda uvedené
záruky byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy (byť je tato skutečnost evidentní
a Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že si jí soudy nižších stupňů byly vědomy).
56. V této souvislosti přitom není bez významu skutečnost, že ČLR není
členským státem Rady Evropy, a jako taková tedy není vázána Úmluvou, ani
Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestání (vyhlášená pod č. 9/1996 Sb.), popřípadě dalšími mezinárodními
úmluvami o ochraně lidských práv a svobod, které vznikly a vznikají na půdě
Rady Evropy. Na druhou stranu je třeba říci, že ČLR je členským státem OSN a
jako taková rovněž ratifikovala Úmluvu proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (4. 10. 1988) (vyhlášená pod
č. 143/1988 Sb.), byť s výhradou vztahující se k jejím článkům 20 a 30 odst. 1
(srov. United Nations Treaty Collection. Dostupné z:
<https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-9&chapter
=4&clang=_en>). Přitom právě článek 20 uvedené mezinárodní úmluvy zakotvuje možnost Výboru
proti mučení vyzvat smluvní stát ke spolupráci za účelem posouzení informace o
systematickém uplatňování mučení na jeho území. Oproti členským státům Rady
Evropy, ale rovněž státům, které ratifikovaly Úmluvu proti mučení a jinému
krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání bez výhrad ve
vztahu k jejímu článku 20, je proto třeba říci, že z hlediska mezinárodního
práva ČLR není vybavena funkčními mechanismy (jako jsou v poměrech Rady Evropy
Evropský soud pro lidská práva či v rámci OSN Výbor proti mučení), které
umožňují kontrolovat dodržování deklarovaných práv a svobod. Oproti těmto
státům je tedy postavení ČLR z hlediska určitého minimálního standardu ochrany
lidských práv stěží srovnatelné.
57. Z tohoto důvodu podle Nejvyššího soudu nabývají zvláště na významu další
záruky poskytnuté čínskou stranou, které se týkají kontroly dodržování
základních práv vydávaného Ch. S. –K. v průběhu trestního řízení, ale i v rámci
případného výkonu trestu odnětí svobody, včetně možnosti návštěv vydávaného
konzulárním úředníkem Velvyslanectví České republiky v ČLR, popřípadě jiného
konzulárního úřadu České republiky akreditovaného v ČLR. Nejvyšší soud se proto
neztotožňuje s postojem ministryně spravedlnosti, podle níž soudy nižších
stupňů dostatečným způsobem neodůvodnily svou úvahu o tom, že s vydávaným
nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť v situaci absence
mezinárodních kontrolních mechanismů lze kontrolu zacházení s vydávaným
zajistit jedině shora předestřeným způsobem, který soudy nižších stupňů silně
akcentovaly ve svých usneseních.
58. Mezi další faktory, jimž je třeba se při posuzování poskytnutých záruk
věnovat je skutečnost, zda byly tyto poskytnuty oprávněnými osobami. Ministryně
spravedlnosti je přesvědčena, že soudy nižších stupňů této otázce nevěnovaly
dostatečnou pozornost, avšak Nejvyšší soud se s tímto tvrzením ministryně
neztotožňuje, neboť z odůvodnění usnesení vrchního soudu je naopak zjevné, že
této otázce se věnoval podrobně. Jeho závěr přitom lze shrnout tak, že ačkoliv
jednotlivé záruky poskytlo Velvyslanectví ČLR v České republice (s výjimkou
první nóty), neměl vrchní soud pochyb o tom, že tak bylo učiněno z pověření
Ministerstva zahraničních věcí ČLR a příslušné orgány ČLR proto budou těmito
zárukami vázány.
59. Konečně namítá-li ministryně spravedlnosti absenci zkušeností s
dodržováním poskytnutých záruk ze strany ČLR, považuje Nejvyšší soud za
adekvátní k tomu konstatovat, že dle shora uvedené rozhodovací praxe ESLP je
to, zda poskytnuté záruky v minulosti vyžadující stát dodržel, jedním z
faktorů, které je třeba při rozhodování o extradici zvažovat. V projednávané
věci má přitom Nejvyšší soud za to, že faktory ve prospěch přijetí poskytnutých
záruk převažují, a současně tyto záruky jsou s to eliminovat případnou hrozbu
reálného rizika (s ohledem na celkovou situaci v ČLR), že v průběhu trestního
stíhání vydávaného bude docházet k porušování jeho práva na spravedlivý proces
ve smyslu článku 6 Úmluvy, popřípadě že by tento mohl být vystaven mučení a
jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve smyslu
článku 3 Úmluvy.
60. V souvislosti s námitkou vztahující se k problematice záruk ministryně
spravedlnosti zdůrazňuje skutečnost, že v dané věci nebyla nastolena dostatečná
jistota ohledně otázky, zda bude vydávanému zajištěno právo na spravedlivý
proces. Nóty čínských orgánů obsahující toliko prostý výčet práv podezřelých z
trestných činů po jejich vydání do ČLR totiž podle názoru ministryně
spravedlnosti nepředstavují v tomto ohledu dostatečnou záruku. Proti těmto
ujištěním přitom stojí informace uvedené ve zprávách vládních i nevládních
organizací, z nichž vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v ČLR mnohdy
ryze formálního charakteru, a také relevantní poznatky o způsobu vedení
trestního řízení v případě politicky citlivých kauz. Podle názoru ministryně
spravedlnosti je přitom povinností soudů získané aktuální poznatky o situaci v
ČLR posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních
svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces, a to od výše již
zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté
garance, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to též z
hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze eliminovat případnou
hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí svobody v ČLR by mohl být v
rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Pokud by tak soudy neučinily,
nevytvořily by si potřebný prostor pro úvahu, zda v ČLR vůbec existuje takové
reálné riziko, zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance natolik
dostatečné, že je jimi odstraněno (viz rozhodnutí ESLP ve věci Murat Gasayev
proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06).
61. Nejvyšší soud nad rámec skutečností uvedených již výše k diplomatickým
zárukám zjistil, že městský soud se ve svém usnesení zabýval významem
poskytnutých záruk také ve vztahu k závazkům vyplývajícím pro Českou republiku
z článku 6 Úmluvy, načež ve svých úvahách s ohledem na přípustnost vydání Ch.
S. –K. konstatoval, že zjištěná rizika byla dostatečně snížena či eliminována
poskytnutými ujištěními, která jsou způsobilá zajistit odpovídající garance pro
to, aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly po vydání Ch. S. –K.
v souladu s normami, které budou respektovat alespoň minimální standard
dodržení zásad spravedlivého procesu. Tento závěr byl dále aprobován vrchním
soudem, který se taktéž zabýval obsahem norem trestního práva ČLR, o jehož
dodržování orgány tohoto státu poskytly ujištění, a zároveň vycházel ze
skutečnosti, že záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího státu je třeba
považovat za mezinárodněprávně závazné, jelikož je nezbytné ve vztahu k těmto
ujištěním s ohledem na neexistenci důkazů o opaku předpokládat dobrou víru
orgánů poskytujících ve vztahu k vydávanému tyto záruky.
62. Jak uvádí sama ministryně spravedlnosti ve svém návrhu (a jak se podává i
ze shora předestřené judikatury ESLP a Ústavního soudu), právo na spravedlivý
proces podle článku 6 Úmluvy může být důvodem nepřípustnosti vydání jen v
mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě vydání
bude vyžadujícím státem vydávané osobě zcela odepřena spravedlnost způsobem,
který popírá samotné základy práva na spravedlivý proces. Pro konstatování
tohoto důvodu nepřípustnosti vydání s ohledem na mezinárodní závazky České
republiky je proto zapotřebí, aby pro toto riziko vypovídaly konkrétní závažné
skutečnosti. Pro vyslovení závěru o nepřípustnosti vydání s ohledem na riziko
porušení článku 6 Úmluvy tedy nelze označit za dostatečný zjištěný stav, kdy v
některých oblastech mohou nastat natolik závažné situace, že by vydání
kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv
přípustné, avšak zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jde spíše o výjimečné
situace, nikoliv o běžný projev výkonu soudní moci v daném státě.
63. V řešeném případě přitom soudy z četných materiálů existenci reálného
rizika s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu v souladu s výše
uvedeným nezjistily, a to ani z důkazů, které předložil sám vydávaný. Soudy
přitom neopomenuly zohlednit, a nijak nezpochybnily existenci komplikovaných
vztahů mezi ČLR a Tchaj-wanem. Žádný z individuálních materiálů ovšem
samostatně, ani při jejich posouzení ve vzájemné souvislosti s ostatními
materiály, neposkytoval oporu pro závěr o plošném odepření práva na spravedlivý
proces značné části všech trestně stíhaných, popřípadě skupině obviněných ze
spáchání majetkové trestné činnosti, všech občanů tchajwanské národnosti bez
ohledu na jejich politickou aktivitu či pasivitu, nebo osob buddhistického
náboženského vyznání. V dané věci se tedy nepodařilo ve smyslu výše uvedeného
prokázat reálného nebezpečí odepření práva na spravedlivý proces, a to ani v
důsledku individuálních okolností vydávaného, ani v důsledku skutečnosti, že by
v ČLR ve významném procentu případů obdobných situaci vydávaného docházelo k
nežádoucímu následku. V dané věci tedy nebyly shledány dobré důvody se
domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i
vydávaného.
64. Za situace, kdy lze konstatovat obecně vyšší riziko porušení práva na
spravedlivý proces s ohledem na celkovou situaci v ČLR, avšak současně byla ze
strany této poskytnuta ujištění, která byla shledána dostatečnými, přičemž v
daném případě absentují individuální okolnosti, které by svědčily o zvýšeném
riziku ve vztahu k osobě vydávaného, se Nejvyšší soud přiklání k názorům soudu
nižších instancí, tedy že je v daném případě možné, aby bylo učiněno zadost
mezinárodním závazkům České republiky stran zajištění práva na spravedlivý
proces prostřednictvím kontroly dalšího procesu vedeného s vydávaným, nikoli
vyslovením nepřípustnosti jeho vydání. Případné vydání doplněné o kontrolu
dalšího postupu orgánů ČLR s ohledem na dodržení poskytnutých záruk je také
vhodnější s ohledem na řádné vyšetření podezření trestné činnosti vydávaného.
65. Na uvedeném ničeno nemění ani ministryní odkazovaná Informace o stavu
lidských práv v ČLR z května 2018 vypracovaná Ministerstvem zahraničních věcí
České republiky. Z této vyplývá, že v některých případech politicky citlivých
kauz je trestní řízení od počátku do konce pod politickou kontrolou
Komunistické strany Číny. Tato obecná hypotéza o možnosti odepření práva na
spravedlivý proces s ohledem na povahu kauzy je nedostatečná s ohledem na
absenci politického charakteru trestného činu spáchaného vydávaným, či přímo
politických aktivit vázaných k jeho osobě. Je na místě také doplnit skutečnost,
že předmětný případ má nad rámec potenciálního vnitrostátního politického
významu také přesah do roviny politické na poli mezinárodním. V případě
nedodržení záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR by v budoucnu extradičním
žádostem přinejmenším ze strany České republiky nebylo vyhověno, přičemž tato
skutečnost by také poškodila reputaci a postavení ČLR na diplomatické úrovni.
Právě na tomto poli přitom vyvíjí ČLR v současné době zvýšenou aktivitu
směřující nejen k uzavírání dohod o vydávání se státy vyšší socioekonomické
úrovně, ale také činí kroky v četných individuálních skutkově identických
případech, v nichž usiluje o vydání svých občanů dalšími členskými státy
Evropské unie.
66. Nejvyšší soud k tomuto uzavírá, že pro posouzení přípustnosti vydání k
trestnímu stíhání do jiného státu tedy není podstatné ani tak to, zda vůbec
dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod, ale zda je s
ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k
takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení
osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci.
Pouhá skutečnost, že v některých případech dochází k porušení práva na
spravedlivý proces, pokud toto právo není obviněným osobám systematicky
odepíráno, sama o sobě nemůže být důvodem pro výrok o nepřípustnosti vydání.
Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných
zjištění v dané věci. Takové skutečnosti však v případě vydávaného Ch. S. –K.
Nejvyšší soud v souladu se zjištěními soudů nižších instancí neshledal, a ani
je ve svém návrhu neuvedla ministryně spravedlnosti.
67. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministryně spravedlnosti
ohrazující se proti odkazu městského soudu na rozhodnutí španělských soudů,
kterými měl být podpořen závěr o přípustnosti vydání, a dle kterého Španělské
království nedávno vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti pro identickou
trestnou činnost. Ten je ministryní napadán v důsledku skutečnosti, že se
městský soud blíže nezabýval obsahem tohoto cizozemského rozhodnutí, konkrétně
zda byly v tomto řešeny veškeré podstatné otázky ve vztahu k přípustnosti
vydání. Dále navíc ministryně spravedlnosti upozornila, že z informací
obsažených ve spise vyplývá, že postup španělských soudů byl kritizován Úřadem
Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, a to právě pro nedostatky v jeho
odůvodnění.
68. Ve vztahu k této námitce, je nutno především v souladu s výše uvedeným
zrekapitulovat, že přípustností vydání do ČLR se zabýval městský soud na
základě individuálního posouzení konkrétních okolností případu, přičemž spis
obsahoval dostatečné množství informací opodstatňujících jeho závěr o
přípustnosti vydání. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu dále vyplývá, že
soud svůj závěr o přípustnosti vydání v odůvodnění svého rozhodnutí na
odůvodnění odkazovaného cizozemského rozhodnutí, ani na toto nikterak
neodkazuje jako na celek, či na dílčí úvahy v něm obsažené. Prosté poukázání na
existenci cizozemského rozhodnutí přitom dle Nejvyššího soudu nemůže zakládat
pochybení, jelikož z logiky věci vyplývá, že zmínka o existenci tohoto
rozhodnutí sloužila městskému soudu pro pouhé dokreslení skutečnosti, že v
členských státech Evropské Unie neexistuje konsensus o tom, že by v ČLR nebyla
absolutně dodržována lidská práva, a tento stav by byl důvodem pro možnost
konstatování paušální nepřípustnosti vydávání občanů Tchajwanu do ČLR.
Neexistence jednotného mezinárodního stanoviska ohledně dostatečnosti úrovně
dodržování lidských práv a svobod v ČLR přitom potvrzuje také skutečnost, na
níž ve svém návrhu odkazuje ministryně spravedlnosti, že Španělské království
má s ČLR uzavřenou Smlouvu o vydávání ze dne 14. 11. 2015.
69. Na výše uvedeném ničeho nemění ani další v této části návrhu ministryní
namítaná skutečnost, že městský soud o rozsudku Okresního soudu v Rize ze dne
20. 9. 2019, sp. zn. KPL-30-200217/27, jímž bylo rozhodnuto o nepřípustnosti
vydání osoby tchajwanské národnosti do ČLR v obdobné kauze, uvedl, že tento
nemůže mít na jeho rozhodnutí vliv. Obě tyto skutečnosti obecně bez nutnosti
bližšího rozboru jejich odůvodnění posloužily k podpoře stejného závěru, tedy
že je v otázce vydávání osob do ČLR aplikováno individuální posouzení se
zřetelem ke konkrétním okolnostem zjištěním vztahujícím se ke konkrétní osobě.
Soud tedy skutečně v rámci řízení o přípustnosti vydání do ciziny není vázán
závěry soudů jiných členských států.
70. Závěrem ministryně upozorňuje, že vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2019, č. j.
OAM-292/LE-LE05-P07-2019, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, na dobu 12 měsíců ode dne 15. 7. 2019, kterým toto
rozhodnutí nabylo právní moci. Je však toho názoru, že s ohledem na dočasnost
udělené doplňkové ochrany je žádoucí, aby Nejvyšší soud jasně stanovil, jak
přesně by soudy měly postupovat a naložit s ujištěními, která čínská strana
poskytla. Jak přitom poukázala ministryně ve svém návrhu, k otázce vztahu
azylového a extradičního řízení se jednoznačně vyjádřil Ústavní soud, a to ve
stanovisku svého pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13, jehož
předmětem je vztah řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeného Ministerstvem
vnitra a soudního řízení o přípustnosti vydání. V uvedeném skutečně Ústavní
soud zaujal stanovisko, že udělení mezinárodní ochrany vydávané osobě v průběhu
vedení soudního řízení přípustnosti vydání má za následek nepřípustnost vydání,
avšak zároveň zde vyslovil, že se jedná o dvě samostatná řízení, v nichž má
soud pouze povinnost ve vztahu k správnímu řízení zjistit, zda osoba, o jejíž
vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany a s jakým výsledkem bylo
toto řízení skončeno. Obecné soudy mohou následně pravomocně rozhodnout, že
vydání je přípustné, a to bez ohledu na současně probíhající, neskončené řízení
o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu. Zároveň přitom pravomocné soudní
rozhodnutí o přípustnosti vydání nebrání Ministerstvu vnitra následně
rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany i z důvodů, které soud neuznal za
postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání.
71. V důsledku výše uvedeného, tedy že soud nemá povinnost vyčkat skončení
řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může rozhodnout i
v jeho průběhu, došlo v daném případě k tomu, že správní orgán rozhodnul o
žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud rozhodnul o přípustnosti
vydání. Tato situace je přitom s ohledem na citované stanovisko Ústavního soudu
zcela v souladu se zákonem, a v postupu soudů neshledal Nejvyšší soud žádných
nedostatků. Skutečnost, že k udělení mezinárodní ochrany došlo po nabytí právní
moci rozhodnutí soudů tedy nemůže být důvodem pro jejich zrušení v rámci
následného přezkumu Nejvyšším soudem, jelikož tyto postupovaly při jejich
vydání plně v souladu s relevantními ustanoveními z. m. j. s., nedopustily se
žádného procesního pochybení, a v daném věci nevzešla potřeba napravit jejich
nezákonnost.
72. Nejvyšší soud konečně konstatuje, že je mu z jeho úřední činnosti známo,
že vydávaný Ch. S. –K. napadl usnesení městského soudu a vrchního soudu ústavní
stížností, jíž se domáhá jednak jejich zrušení a dále odkladu vykonatelnosti
daných rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud zjistil, usnesením ze dne 25. 7. 2019, sp.
zn. II. ÚS 2299/19 Ústavní soud vyhověl návrhu vydávaného a podle § 79 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil
vykonatelnost daných rozhodnutí. Lze také připomenout, že nálezem Ústavního
soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3219/19, bylo zrušeno ponechání
vydávaného v předběžné vazbě a posléze byl propuštěn na svobodu.
V. Závěrečné shrnutí
73. Nejvyšší soud proto uzavírá, že i přes ministryní spravedlnosti vnesené
námitky vůči závěrům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze stran
přípustnosti vydání osoby Ch. S. –K. k trestnímu stíhání do ČLR, byť byly
zčásti shledány důvodnými, nebyla v napadených rozhodnutích obou nižších soudů,
včetně jim předcházejícího postupu, v kontextu shora citovaných zpráv o stavu
lidských práv na území ČLR, jakož i přiléhavé judikatury ESLP, Ústavního soudu
a Nejvyššího soudu, shledána taková pochybení, která by byla důvodem pro jejich
zrušení, kterak se toho ministryně spravedlnosti domáhá, resp. k učinění závěru
o nepřípustnosti takovéhoto vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s.
74. Na pozadí nyní projednávané trestní věci přitom bylo nutné vážit mezi dvěma
závazky, jimiž je Česká republika na poli mezinárodního práva vázána, a to
jednak mezi závazkem České republiky vyplývajícím z extradiční smlouvy (tedy na
vydávání vyžádané osoby k trestnímu stíhání) a dále závazkem plynoucím z
Úmluvy, jakožto mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, tedy povinností nevydat vyžádanou osobu do země, kde nejsou tyto práva
a svobody dostatečně respektovány.
75. Nejvyšší soud se na základě provedeného přezkumu napadených usnesení
městského a vrchního soudu proto přiklonil k závěru, že záruky poskytnuté
orgány ČLR jsou dostatečně konkrétní a poskytují odpovídající garance pro to,
aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly během trestního řízení
vedeného proti osobě Ch. S. –K. v souladu s normami mezinárodního práva. To
především znamená, že budou respektovat jeho základní práva a svobody, které
zaručí konání spravedlivého procesu, jakož i lidsky slušné podmínky pro
případný výkon vazby či trestu odnětí svobody. Za tímto účelem budou moci
pracovníci diplomatického úřadu vydávaného navštěvovat a hovořit s ním. Z
těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh ministryně spravedlnosti
zamítá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu