11 Tcu 154/2019

11 Tcu 154/2019-979

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 návrh

ministryně spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb., o

mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších

předpisů, na přezkoumání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018,

sp. zn. Nt 409/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne

17. 6. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, o přípustnosti vydání vyžádaného Ch.

H.-L., narozeného XY v XY, XY, Čínská lidová republika, státního příslušníka

Čínské lidové republiky, trvale bytem Čínská lidová republika, XY, k trestnímu

stíhání do Čínské lidové republiky, a rozhodl takto:

Podle § 95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve

věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, se návrh ministryně

spravedlnosti ze dne 2. 10. 2019, č. j. MSP-64/2018-MOT-T/29, na zrušení

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. Nt 409/2018, ve

spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 14 To

160/2018, zamítá.

1. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 9.

10. 2018, sp. zn. Nt 409/2018, rozhodl, že vydání vyžádaného XY, narozeného XY

v XY, XY, Čínská lidová republika, státního příslušníka Čínské lidové

republiky (dále také jen „vydávaný“), k trestnímu stíhání do Čínské lidové

republiky (dále jen „ČLR“) pro spáchání trestného činu podvodu podle článku 266

trestního práva ČLR je přípustné, a to za současného přijetí ujištění

poskytnutých Ministerstvem zahraničních věcí ČLR, která jsou v označeném

usnesení explicitně vyjmenována (konkrétně šlo o ujištění obsažená v nótě

Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28,

a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7. 6. 2018, č. j.

075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018).

2. Výrok usnesení městského soudu obsahuje také vymezení skutku, jímž

měl vydávaný, společně s dalšími osobami, o jejichž vydání příslušné orgány ČLR

rovněž požádaly Českou republiku, naplnit skutkovou podstatu uvedeného

trestného činu, který spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že vydávaný XY

společně s dalšími ustanovenými osobami:

společným jednáním od července 2017 založili v XY organizovanou

skupinu, jejíž členové se vydávali za policisty ČLR, prokurátory a ostatní

představitele státních orgánů ČLR a jiných subjektů, kontaktovali cestou

internetové a telefonické komunikace z nemovitosti na adrese XY, XY státní

příslušníky ČLR žijící v Austrálii, přičemž pod různými záminkami vylákali od

kontaktovaných osob převedení různě vysokých finančních částek na bankovní účty

v ČLR, a to

1) od 14. do 31. 8. 2017 od poškozené paní H. J., žijící v Austrálii,

celkovou částku ve výši 13 630 000 Yuanů a 515 000 australských dolarů (tj.

přibližně 2 072 000 EUR celkem),

2) od 24. 11. do 1. 12. 2017 od poškozené paní L. Y., žijící v

Austrálii, celkovou částku ve výši 2 703 000 Yuanů (tj. přibližně 344 000 EUR) a

3) 22. 12. 2017 od poškozené paní Ch. L., žijící v Austrálii, celkovou

částku ve výši 100 000 Yuanů (tj. přibližně 13 000 EUR).

3. Z podnětu stížnosti vyžádaného se věcí zabýval Vrchní soud v Praze

(dále jen „vrchní soud“), který svým usnesením ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 14

To 160/2018, podle § 149 odst. 3 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení

městského soudu, avšak pouze v té části výroku, jíž daný soud rozhodl o přijetí

diplomatických záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR. Nově pak rozhodl o

přijetí diplomatických záruk obsažených ve shora specifikovaných nótách

Ministerstva zahraničí ČLR a Velvyslanectví ČLR v České republice, jakož i o

přijetí ujištění obsažených v Dodatku 4 Žádosti o vydání ze dne 29. 1. 2018 a

dodatku 2 nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č.

034/2019 o závazku týkajícího se spravedlivého procesu a zákazu mučení, nebo

nelidského či ponižujícího zacházení v podobě výslovného prohlášení o „Právech

podezřelých z trestné činnosti po jejich vydání do Čínské lidové republiky“.

4. Dne 4. 10. 2019 podala ministryně spravedlnosti podle § 95 odst. 5

zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m. j. s.“) Nejvyššímu soudu návrh na

přezkoumání shora označených usnesení městského soudu a vrchního soudu s tím,

aby tato rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k

opětovnému projednání, doplnění dokazování a k novému rozhodnutí, nebo aby po

zrušení označených usnesení sám rozhodl tak, že vydání vyžádaného Ch. H.-L. k

trestnímu stíhání do ČLR je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustné.

II. Návrh ministryně spravedlnosti na přezkum uvedených rozhodnutí

5. Svůj návrh ministryně spravedlnosti rozdělila na několik částí. V

první a druhé části po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení úvodem namítá,

že městský a vrchní soud nedostatečně zkoumaly všechny právně relevantní

skutečnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, včetně existence závažných

důvodů zakládajících domněnku, že vyžádanému Ch. H.-L., bude-li vydán, hrozí v

ČLR nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto kontextu ministryně

spravedlnosti připomíná závazky České republiky vyplývající z mezinárodních

smluv o lidských právech a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále

jen „ESLP“), a zdůrazňuje, že Česká republika je povinna v každém konkrétním

případě posoudit, zda hrozí reálné riziko, že vyžádaná, resp. vydávaná osoba

bude v cílové zemi podrobena mučení či nelidskému zacházení. Je přitom nutné

vycházet z pokud možno aktuálních informací o situaci v daném státě, které lze

získat ze zpráv mezivládních a nevládních organizací o stavu dodržování

lidských práv. Toto riziko je dle ministryně spravedlnosti v projednávané věci

založeno především na základě celkové situace v ČLR, osobní situace vydávaného,

jakož i na kvalitě diplomatických záruk.

6. K celkové situaci v ČLR ministryně spravedlnosti uvádí, že soudy

nižších stupňů pochybily, když k této pouze uvedly své závěry učiněné z

listinných materiálů, aniž by obsah těchto materiálů adekvátně hodnotily

jednotlivě i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a tedy tyto řádně

odůvodnily. Poukazuje přitom na to, že se soudy nižších stupňů například

nikterak nevypořádaly s informací obsaženou v soudním spisu, z níž plyne, že v

ČLR, která dle zpráv ministerstev USA a Velké Británie čelí řadě lidskoprávních

problémů, jsou zaznamenávány případy nelidského a ponižujícího zacházení a v

některých případech i mučení. Ministryně spravedlnosti je přitom přesvědčena,

že i když městský soud a vrchní soud v odůvodnění svých usnesení odkazují na

několik zpráv nevládních organizací stran stavu lidských práv v ČLR, závěry,

které z těchto vyvozují, jsou vágní. Vydávaný je stíhán v dané trestní věci pro

majetkovou trestnou činnost, avšak soudy nižších stupňů se dle ministryně

spravedlnosti nikterak blíže nezabývaly tím, jakým způsobem je vedeno trestní

stíhání v ČLR proti takovým osobám, když pouze poukázaly na zprávu

zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu, podle které se zaznamenané

případy nelidského zacházení, ponižujícího zacházení, případně i mučení týkají

výslechů lidskoprávních aktivistů, či osob podezřelých z korupce nebo jiného

nežádoucího chování, které poškozuje veřejný dojem (tzv. image) Komunistické

strany Číny. Postupu soudů nižších stupňů dále ministryně spravedlnosti vytýká,

že si tyto nezabezpečily spolehlivé a objektivní informace o situaci v ČLR ve

smyslu příslušné judikatury ESLP. Za nepřiléhavou pak ministryně spravedlnosti

považuje Zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2019, na kterou soudy nižších

stupňů ve svých usneseních na podporu svých závěrů odkazují, neboť tato se

zabývá zacházením s jinou skupinou obviněných (obránci lidských práv, ženy a

dívky, postižení apod.) než je vydávaný, tedy nikoli obviněných z majetkové

trestné činnosti, jímž by se vydávaný v případě jeho vydání k trestnímu stíhání

stal. Trestná činnost vydávaného a dalších souvisejících osob je nadto

specifická v tom ohledu, že se při jejím páchání údajně měly vydávat za

představitele státních orgánů ČLR (policie, prokuratury a soudů), čímž

snižovaly důvěru v uvedené orgány moci veřejné. Dále ministryně spravedlnosti

soudům nižších stupňů vytýká, že v rozporu se svojí povinností nikterak

nezkoumaly podmínky ve věznicích, v nichž by měl být vydávaný umístěn, ačkoliv

Velvyslanectví ČLR v České republice ve své nótě ze dne 3. 2. 2019, č.

034/2019, výslovně uvedlo, že vydávaný bude v případě vzetí do vazby umístěn ve

věznici Wuhan v provincii Hubei a v případě odsouzení k trestu odnětí svobody

ve věznici Hongshan ve Wuhanu. Podle ministryně spravedlnosti je tedy zřejmé,

že městský soud i vrchní soud svůj závěr, že v dané trestní věci nedojde k

porušení práv vydávaného, odůvodnily pouze vágně, aniž by se vypořádaly s

veškerými podklady.

7. Stran osobní situace vydávaného ministryně spravedlnosti uvádí, že

městský ani vrchní soud se dostatečně nevypořádaly s námitkou ohledně jeho

tchajwanské národnosti. Ministryně spravedlnosti zdůrazňuje, že v jejím

důsledku je postavení vydávaného v trestním řízení vedeném čínskými orgány v

případě jeho vydání zásadně zhoršeno, jelikož vydání občanů Tchaj-wanu může být

využíváno čínskou vládou jako důkaz suverenity nad celým svým územím a ke

kritice Tchaj-wanu (Čínské republiky) a jeho soudů. Soudy nižších stupňů přitom

podle ministryně spravedlnosti, s ohledem na absenci přesvědčivého odůvodnění

podloženého relevantními informacemi, nevyloučily obavu spojenou s tím, že

vydávaný bude v případě svého vydání vystaven špatnému zacházení, a bude v

horším postavení v trestním řízení nebo při výkonu trestu, a to právě pro jeho

národnost.

8. Ke kvalitě diplomatických záruk ministryně spravedlnosti uvádí, že

tyto nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní

judikatury ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z uvedeného se

přitom podává, že při posuzování poskytnutých ujištění je třeba přihlížet k

řadě důležitých faktorů, zejména zda jsou ujištění vyžadujícího státu

dostatečně konkrétní, kdo tato ujištění poskytl, zda je vyžadující stát těmito

zárukami vázán, zda se týkají sledovaného zacházení, zda může být plnění těchto

záruk objektivně ověřeno, zda s osobou bylo již dříve v přijímacím státě špatně

zacházeno a zda spolehlivost ujištění může být přezkoumána vnitrostátními soudy

navracejícího státu. Dále je nutné přihlédnout k existenci účinného systému

ochrany před mučením ze strany vyžadujícího státu, a zda je tento ochoten

spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy. Ve světle těchto

kritérií ministryně spravedlnosti spatřuje nedostatky v usneseních městského a

vrchního soudu, které se výše uvedenými kritérii, potažmo obecně důvěryhodností

záruk, adekvátně nezabývaly a pouze nedostatečným způsobem odůvodnily svoji

úvahu o tom, že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, což

dovodily ze skutečnosti, že ČLR je smluvní stranou řady mezinárodních

lidskoprávních smluv.

9. V poskytnutých ujištěních dále podle ministryně spravedlnosti

absentují některé záruky, které byly od čínských orgánů vyžádány dopisem

Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 2. 11. 2018, č. j.

MSP-62/2018-MOT-T/66, jejichž poskytnutí muselo být následně opakovaně

urgováno. Zejména jde o ujištění, že vydávaný nebude mučen nebo podrobován

nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, že v případě špatného

zacházení ze strany čínských orgánů bude mít možnost podat proti takovému

zacházení stížnost, která bude přezkoumána nezávislým orgánem, přičemž o této

skutečnosti budou čínské orgány informovat přímo Ministerstvo spravedlnosti

České republiky, a že vydávanému bude zaručeno právo na spravedlivý proces. K

tomu dále ministryně spravedlnosti doplňuje, že s ohledem na absenci zkušeností

s kontrolou dodržování záruk ani není známo, zda a popřípadě jakým způsobem

jsou diplomatické záruky ze strany ČLR dodržovány. Z tohoto důvodu má proto za

to, že městský stejně jako vrchní soud měly k dané otázce přistupovat s větší

obezřetností a důsledností.

10. Ve třetí části svého podání ministryně spravedlnosti upozorňuje, že

stran zajištění práva vydávaného na spravedlivý proces poskytly čínské orgány

ve svých nótách toliko výčet práv podezřelých z trestných činů po jejich vydání

do ČLR, který vyplývá z její příslušné právní úpravy. Pouhý výčet

trestněprávních ustanovení procesního charakteru týkajících se práv stíhaných

osob ovšem podle ministryně spravedlnosti tato práva v dané věci nikterak

nezaručuje. Ze zpráv vládních i nevládních organizací navíc vyplývá, že právo

na spravedlivý proces je v ČLR mnohdy ryze formálního charakteru a poskytnutá

ujištění podle jejího názoru proto nezakládají dostatečné záruky a nezajišťují

vydávanému právo na spravedlivý proces. K tomu ministryně spravedlnosti

připomíná, že na č. l. 213 - 217 spisu je založena Informace o stavu lidských

práv v ČLR z května roku 2018 vypracovaná Ministerstvem zahraničních věcí České

republiky, ze které je zřejmé, že v případě politicky citlivých kauz (a podle

ministryně spravedlnosti je to i případ nyní projednávané trestní věci) je

trestní řízení od počátku do konce pod politickou kontrolou Komunistické strany

Číny. Za posledních deset let jsou navíc evidovány stovky případů zadržení

občanů ČLR, jakož i cizinců, kteří byli vyslýcháni bez formálního zahájení

trestního řízení. Ačkoli přitom může být právo na spravedlivý proces důvodem

nepřípustnosti vydání jen v mimořádných případech, oba soudy nižších stupňů se

podle ministryně spravedlnosti existencí reálného nebezpečí jeho porušení v

případě vydávaného dostatečným způsobem nezabývaly.

11. Ve čtvrté a páté části svého návrhu se ministryně spravedlnosti

ohrazuje proti argumentaci městského soudu, který v odůvodnění svého usnesení

odkazuje na rozhodnutí soudů Španělského království, které pro identickou

trestnou činnost vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti. Dané rozhodnutí

však není obsaženo v soudním spise, když soudy nižších stupňů zřejmě vycházely

z informace získané státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze

(dále jen „státní zástupkyně“) v průběhu předběžného šetření v rámci

Eurojustu), tzn. že městský soud ani vrchní soud jej tedy neměly k dispozici a

nezabývaly se tak podrobněji jeho obsahem. Ministryně spravedlnosti k tomuto

uvádí, že Ministerstvo spravedlnosti České republiky jedno rozhodnutí Národního

soudu Španělského království týkající se dané problematiky získalo, přičemž z

jeho obsahu je patrné, že španělský soud podmínky přípustnosti ve smyslu článků

3 a 6 Úmluvy nezkoumal, když se spokojil toliko s konstatováním, že důkazní

břemeno v extradičním řízení leží na vydávaném. Odkaz soudů nižších stupňů na

blíže nespecifikovaná rozhodnutí španělských soudů proto ministryně

spravedlnosti považuje za dubiózní, když navíc platí, že mezi Španělským

královstvím a ČLR je uzavřena dvoustranná extradiční smlouva ze dne 14. 11.

2005, pročež postup českých a španělských soudů v těchto případech nelze

srovnávat. Dále ministryně spravedlnosti upozornila na skutečnost, že je ve

spise na straně 541 založena jednak zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro

lidská práva ze dne 18. 5. 2018, která postup španělských soudů v uvedené věci

kritizuje právě z důvodu, že tyto při rozhodování o vydání nehodnotily

nebezpečí špatného zacházení, nezákonné detence nebo mučení, a dále je na

straně 557 až 559 spisu založen rozsudek Okresního soudu v Rize ze dne 20. 9.

2017, sp. zn. KPL30-200217/27, předložený obhajobou, ze kterého se podává, že v

obdobné kauze (telefonní podvod spáchaný osobou tchajwanské národnosti)

příslušný cizozemský soud rozhodl o nevydání vyžádané osoby do ČLR. Uvedené

skutečnosti však dle ministryně soudy nižších stupňů dostatečně nereflektovaly

a naopak se spokojily pouze s neurčitou informací stran postupu španělských

soudů. K tomu na závěr ministryně spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že

soudy jiných členských států Evropské Unie, zejména Lotyšska, Slovinska a

Švédska, naopak vydání osob tchajwanské národnosti k trestnímu stíhání pro

obdobnou trestnou činnost do ČLR odmítly, a to mimo jiné s ohledem na

nedostatečnost záruk týkajících se přijatelných podmínek výkonu trestu (viz s.

12 návrhu státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání).

12. Ministryně spravedlnosti dále uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že

vydávanému byla rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové

a migrační politiky ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. OAM-328/LE-LE05-P07-2019,

udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a to na dobu 12 měsíců. I

přesto tuto skutečnost, kdy následkem udělení mezinárodní ochrany vyžádanému je

podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. nepřípustnost jeho vydání, však v dané

trestní věci podává svůj návrh, neboť ochrana byla vyžádanému udělena pouze na

dobu 12 měsíců, přičemž ministryně spravedlnosti má za to, že z precedenčních

důvodů by se k dotčeným rozhodnutím obou nižších soudů měl v daném případě

vyjádřit i Nejvyšší soud.

13. Závěrem svého návrhu pak ministryně spravedlnosti shrnuje, že v

důsledku výše uvedeného nelze posouzení všech skutečností relevantních z

hlediska rozhodnutí o vydání vydávaného považovat za dostatečné. Tak je tomu

zvláště s ohledem na situaci, kdy dosavadní praxe v oblasti vydávání do ČLR je

téměř nulová, pročež se tak soud nemohl spolehnout na již provedené posouzení.

Naopak jediný známý případ byl podle ministryně spravedlnosti v říjnu roku 2012

uzavřen se závěrem o nepřípustnosti vydání. Městský a vrchní soud tak shora

uvedenými usneseními založily určitý precedent pro budoucí posuzování

přípustnosti vydání do ČLR. Ministryně spravedlnosti proto považuje za

důležité, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k vytýkaným skutečnostem, když má sama

v důsledku nedostatečného odůvodnění pochybnosti o správnosti napadeného

rozhodnutí. Z těchto důvodů tak navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. Nt 409/2018, ve spojení s

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 14 To 160/2018, a

sám rozhodl tak, že vydání Ch. H.-L. je podle § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j.

s. nepřípustné, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění

dokazování a následnému opětovnému projednání a rozhodnutí.

III. Související právní úprava a judikatura

14. Ještě předtím, než Nejvyšší soud na základě podaného návrhu

přistoupí k přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu, považuje za

nezbytné připomenout relevantní právní úpravu a dosavadní rozhodovací praxi.

15. Podle § 90 odst. 1 z. m. j. s. platí, že vydání osoby do cizího

státu je přípustné, jestliže skutek, pro který se o vydání žádá, by byl podle

práva České republiky trestným činem s horní hranicí trestu odnětí svobody

nejméně jeden rok.

16. Z § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice

udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným

právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.

17. Podle § 91 odst. 1 písm. e) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud skutek, pro který se o vydání žádá, není

trestným činem podléhajícím vydání.

18. Z § 91 odst. 1 písm. h) z. m. j. s. plyne, že vydání osoby do cizího

státu je nepřípustné, pokud za trestný čin, pro který se o vydání žádá, je

možné v cizím státu uložit trest smrti a cizí stát neposkytne ujištění, že

trest smrti nebude uložen nebo vykonán.

19. Podle § 91 odst. 1 písm. o) z. m. j. s. platí, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími

pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních

svobodách.

20. Z § 91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s. se podává, že vydání osoby do

cizího státu je nepřípustné, pokud je důvodná obava, že by osoba, o jejíž

vydání jde, byla v cizím státě vystavena pronásledování z důvodu svého původu,

rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné

skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných

důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu

nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se

zbavením osobní svobody.

21. Podle § 92 odst. 1 a násl. z. m. j. s. platí, že státní zástupce

krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti zaslalo

žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který

by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného

šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání

skutečnosti uvedené v § 91 odst. 1 z. m. j. s.

22. Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce

ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má

pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§ 95 odst. 1 z. m. j. s.). V

obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti

vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby

do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících ze zákona č. 104/2013 Sb., o

mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst. 1 z. m. j. s.)

nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno.

Současně se avšak musí zabývat též splněním právních podmínek vyplývajících z

jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je

Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo

aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání

je tedy třeba posuzovat mimo jiné z hlediska dodržení jiných

mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České

republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních

svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a

v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí

soudy vyřešit i tuto otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2.

2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp.

zn. 11 Tcu 26/2001, uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., jakož i nález

Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

23. Jak přitom Nejvyšší soud zdůraznil ve svém usnesení ze dne 17. 4.

2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012 „rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z

hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní

úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke

konkrétnímu trestněprávně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke

konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že

vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné.

Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této

oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání

osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu“ (k tomu srov.

též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo

ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).

24. Podle § 95 odst. 5 z. m. j. s. platí, že po právní moci rozhodnutí o

tom, zda je vydání přípustné, předseda senátu předloží věc ministerstvu

spravedlnosti. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí

soudu, může nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy byla věc ministerstvu

předložena, podat Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání takového rozhodnutí.

25. Z § 97 odst. 1 z. m. j. s. se podává, že vydání do cizího státu

povoluje ministr spravedlnosti, přičemž tak může učinit pouze po právní moci

rozhodnutí, že je vydání přípustné.

26. Podle § 97 odst. 2 z. m. j. s., i když bylo pravomocně rozhodnuto,

že vydání je přípustné, může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání

nepovolí. Vydání nepovolí, jestliže rozhodl o přednosti vykonání evropského

zatýkacího rozkazu.

27. Dále považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout závěry příslušné

judikatury ESLP, Ústavního soudu, jakož i své vlastní, na niž poukazuje i

ministryně spravedlnosti ve svém návrhu. Z rozhodovací praxe ESLP se tak

podává, že soudy jsou při rozhodování o přípustnosti vydání povinny zkoumat

především předvídatelné důsledky vydání osoby do země původu s ohledem na tamní

celkovou situaci (a), osobní situaci vydávané osoby (b), jakož i s ohledem na

diplomatické záruky, pakliže byly vyžadujícím státem poskytnuty (c) (viz

rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17.

ledna 2012 č. 8139/09, bod 187.). Existují-li závažné důvody, pro které se lze

domnívat, že vydávanému hrozí reálné nebezpečí ve shora uvedeném smyslu, je

potom nutné dospět k závěru, že vydání je nepřípustné z důvodu uvedeného v § 91

odst. 1 písm. o) z. m. j. s. Přitom vzhledem k významu článku 3 Úmluvy a

nenapravitelnosti újmy, která může osobě vydávaného vzniknout, jsou soudy

povinny, což ostatně vyplývá z práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6

Úmluvy a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),

pečlivě přezkoumat veškeré relevantní skutečnosti, vypořádat se se všemi

navrženými důkazy a řádně svá rozhodnutí odůvodnit.

28. Stran výše uvedeného Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 22. 3.

2016, sp. zn. IV. ÚS 422/16, připomněl, že je povinností dožádaného státu

zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému

nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy

(viz rozsudek ESLP ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7.

července 1989 č. 14038/88, bod 91). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby

v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají ostatně také z Úmluvy

proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo

trestání (k níž se Nejvyšší soud vyslovuje níže). Z rozsudku ESLP ve věci

Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č.

8139/09, bodu 258. a násl. dále vyplývá, že vydání osoby je z hlediska ochrany

základních práv nepřípustné i v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo

reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku

vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý

proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy.

29. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává (srov. usnesení

Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 2726/15, anebo ze dne 20.

6. 2017, sp. zn. II. ÚS 3271/16), že vznese-li vydávaný námitku spočívající v

tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné

nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí

ji soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k

závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být vydání prohlášeno za

nepřípustné. Pod pojmem „reálného nebezpečí“ je v těchto případech dle

Ústavního soudu nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných

situaci vydávaného dojde k nežádoucímu následku, takže vydávaný má dobré důvody

se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i

jeho (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j.

2 Azs 71/2006-82). K „flagrantnímu odepření spravedlnosti“ by naopak dle

Ústavního soudu mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního

procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva na

spravedlivý proces zakotveného v článku 6 Úmluvy (viz nález Ústavního soudu ze

dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13).

30. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že samotná

nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných

zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a

flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musí

soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale

také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori

vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že

by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora

označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce

aplikované pravidlo (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV.

ÚS 422/16). Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to,

jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a

zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní

okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v

průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se

soudním řízením, může dojít právě v dané věci (viz nálezy Ústavního soudu ze

dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14, či ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS

670/12).

31. Z judikatury ESLP, týkající se posouzení celkové situace ve

vyžadujícím státě z hlediska reálného nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy, pak

vyplývá, že soudy rozhodující o přípustnosti vydání se musí opírat o informace

a důkazy, které považují za spolehlivé a objektivní, přičemž mezi ně patří

informace od smluvních i nesmluvních států Úmluvy, zprávy orgánů OSN nebo

uznávaných mezinárodních nevládních organizací jako je např. Amnesty

International, nebo vládních zdrojů (srov. rozsudek ESLP ve věci Salah Sheek

proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bod 136). Těmito informacemi

mohou být rovněž zprávy Rady Evropy, Evropského výboru pro prevenci mučení a

jiného krutého a nelidského zacházení či trestání, anebo zprávy ministerstva

zahraničních věci, ministerstva vnitra, či zastupitelského úřadu (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009).

32. Ve vztahu k posouzení osobní situace vydávaného pak platí, že je to

sám vydávaný, kdo musí v naprosté většině případů doložit zvláštní rizikové

faktory, které by odůvodňovaly reálné nebezpečí porušení článku 3 Úmluvy. Mezi

takové faktory patří například příslušnost k opozici (rozhodnutí ESLP ve věci

Hilal proti Spojenému království ze dne 6. 3. 2001 č. 45276/99), příslušnost k

minulému režimu (rozhodnutí ESLP ve věci N. proti Finsku ze dne 26. 7. 2005 č.

38885/02), příslušnost k pronásledované menšině (rozhodnutí ESLP ve věci Salah

Sheekh proti Nizozemsku ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04) nebo předchozí jednání

dané osoby (rozhodnutí ESLP ve věci Jabari proti Turecku ze dne 11. 7. 2000 č.

40035/98). Platí tedy, že obecně špatná situace v dožadujícím státě zpravidla

nepostačuje k porušení článku 3 Úmluvy, ale že každý případ musí být posuzován

individuálně s ohledem na jeho veškerá specifika (srov. rozhodnutí ESLP ve věci

Sufi a Elmi proti Spojenému království ze dne 28. 6. 2011 č. 8319/07 a č.

11449/07 bod 216).

33. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a

potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k

diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1017/14). Z

rozhodovací praxe ESLP je zřejmé, že příslušné záruky poskytnuté ze strany

vyžadujícího státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné (rozhodnutí

ESLP ve věci Al-Moayad proti Spojenému království ze dne 20. 2. 2007 č.

35865/03, bod 69). Samotné předložení těchto záruk však neznamená, že zde toto

nebezpečí neexistuje, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které

potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných

základních práv vydávaného v cílovém státě (viz rozsudek ESLP ve věci Saadi

proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod 148). Mezi faktory, které je v

tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost, nebo naopak

vágnost, poskytnutých záruk, dále to, zda byly poskytnuty smluvním státem

Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda bude daný stát

poskytnutými zárukami vázán, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel

či zda lze jejich dodržování kontrolovat, zda je v daném státě efektivní systém

ochrany proti mučení, včetně toho, zda je tento ochoten spolupracovat s

mezinárodními kontrolními mechanismy (včetně mezinárodních lidskoprávních

nevládních organizací) a zda je daný stát ochoten vyšetřovat údajné případy

mučení a případně potrestat osoby za něj odpovědné (viz nález Ústavního soudu

ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek ESLP ve věci Othman (Abu

Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, bod 189).

34. Z judikatury Ústavního soudu se konečně podává i požadavek, že kromě

zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy ve vydávacím řízení rovněž

povinnost zvážit, zda neexistují překážky, které by vydání bránily (§ 90 a § 91

z. m. j. s.). I zde se totiž uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu

článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Soudy proto musí z úřední

povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou

stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami

vydávané osoby a nesmí opomenout svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov.

nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).

IV. Vlastní posouzení návrhu a přezkum napadených rozhodnutí

35. Nejvyšší soud, po shora uvedeném připomenutí obecných zásad, postupů

a požadavků v extradičním řízení, přistoupil k přezkoumání napadených usnesení

městského a vrchního soudu, a to ve světle konkrétních námitek ministryně

spravedlnosti. K tomu je třeba zdůraznit, že návrh ministryně spravedlnosti na

přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje

specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je

Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku,

tedy se zde neuplatňuje tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo

povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností

napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v

opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp.

zn. 11 Tcu 158/2004).

36. Za stěžejní pochybení soudů nižších stupňů ministryně spravedlnosti

považuje skutečnost, že se tyto údajně dostatečně nezabývaly zkoumáním všech

relevantních okolností, které mohou být překážkou vydání Ch. H.-L., zvláště

pak posouzením, zda zde nejsou dány závažné důvody zakládající domněnku, že

vydávanému hrozí v ČLR reálné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu článku 3

Úmluvy.

37. Městský soud při svém rozhodování o přípustnosti vydání Ch. H.-L.

do ČLR vyšel v prvé řadě z extradičních materiálů poskytnutých čínskou stranou

a dále opatřených státní zástupkyní v rámci předběžného šetření podle § 98 z.

m. j. s. (včetně shora uvedených diplomatických nót), jež však následně vrchní

soud shledal jako dostatečné pro poskytnutí jednoznačného a spolehlivého

podkladu pro rozhodnutí o vydání. Z tohoto důvodu si proto vrchní soud vyžádal

další doplňující informace od čínské strany týkající se jednak výslechů

poškozených L. Y. a Ch. L., včetně jejich překladů do českého jazyka, jakož

i záznamy o výslechu dalších poškozených, překlad ustanovení § 50 čínského

zákona o extradici a dokazování také doplnil Stanoviskem Českého helsinského

výboru ze dne 21. 1. 2019, Prohlášením Tchajpejské hospodářské a kulturní

kanceláře v Praze ze dne 11. 6. 2019, zprávou ministerstva zahraničních věcí

USA za rok 2018 a Stanoviskem Amnesty International České republiky, z. s. k

dodržování lidských práv v ČLR ze dne 8. 10. 2018 (viz bod 23. a 24. usnesení

vrchního soudu, č. l. 897 - 898).

38. Jde-li konkrétně o posouzení celkové situace v ČLR z hlediska

existence reálného rizika porušení článku 3 Úmluvy, uvedl městský soud, že

nezjistil žádné skutečnosti, pro které by mohl dospět k závěru, že trestní

řízení vůči vyžádanému Ch. H.-L. v ČLR nebude odpovídat zásadám plynoucím z

článků 3 a 6 Úmluvy, popřípadě že trest odnětí svobody, případně uložený

vydávanému v ČLR, nebude vykonán v souladu s požadavky článku 3 Úmluvy. Za

stěžejní v tomto směru městský soud označil ujištění (záruky) poskytnuté

čínskými orgány, které považoval za dostatečný mechanismus kontroly plnění

poskytnutých a jím přijatých ujištění. K námitkám obhajoby stran aktuální

lidskoprávní situace v ČLR pak uvedl (strana 6 jeho usnesení), že z četných

práv o dodržování lidských práv v ČLR, které provedl v rámci veřejného

zasedání, vyšlo najevo, že tato „je dlouhodobě kritizována za dodržování

lidských práv v evropském pojetí, tj. zejména na základě výkladu Evropského

soudu pro lidská práva, zejména je poukazováno na problém vězeňství, špatné

hygienické podmínky, přeplněnost věznic, šikanu ze strany dozorců i vězňů

navzájem. Zastupitelský úřad ČR v Pekingu potvrzuje případy nelidského

zacházení, ponižujícího zacházení a v některých případech i mučení. Tyto

případy nejčastěji souvisí s výslechy lidsko-právních aktivistů či osob

podezřelých z korupce nebo jiného nežádoucího chování poškozujícího image KSČ.“

Uvedené poznatky však zároveň odmítl vztáhnout vůči vydávanému Ch. H.-L., když

připomněl, že tento je stíhán pro obecnou trestnou činnost majetkového

charakteru. Zároveň však městský soud dodal, že obavy o tom, že „podle

zastupitelského úřadu v Pekingu existuje reálná možnost, že osoby vydané do ČLR

mohou být podrobeny nelidskému zacházení, či že nebudou podrobeny zacházení v

souladu s článkem 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, lze rozptýlit

ujištěními (…), která přijal.“

39. Obdobně vrchní soud zdůraznil, že poznatky o stavu lidských práv v

ČLR, které se podávají ze zpráv různých orgánů a organizací, nelze považovat na

natolik alarmující, že by vyžadovaly úplný zákaz vydávání osob do ČLR za účelem

trestního stíhání. K tomu vrchní soud zdůraznil, že hodnotící zprávy hovoří o

případech porušování, byť v některých směrech ne ojedinělých, nikoliv o masovém

či plošném porušování. Na základě předběžného šetření učiněného státní

zástupkyní bylo podle vrchního soudu naopak zjištěno, že řada členských států

Evropské unie má s ČLR uzavřenou dvoustrannou mezinárodní smlouvu o vydávání,

která se aplikuje i ve vztahu k osobám tchajwanské národnosti. Uvedená

skutečnost pak má svědčit o dostatečném stupni důvěry těchto zemí ve vztahu k

ČLR, a to alespoň ve vztahu k případům obecné kriminality bez politického

kontextu.

40. Stran podmínek v čínských věznicích (a to jak ve vztahu k případné

vazbě vydávaného, tak i eventuálnímu výkonu nepodmíněného trestu odnětí

svobody), je třeba konstatovat, že touto otázkou se vrchní soud zabýval toliko

v bodě 49. svého usnesení, kde s poukazem na závěry rozhodovací praxe Ústavního

soudu shrnul, že „důvodem nepřípustnosti vydání nemůže být ani skutečnost, že

ve vyžadujícím státě jsou podle zpráv, kterými byl proveden důkaz, špatné

materiální podmínky provozu věznic, pokud tím nedojde k popření požadavků na

dodržování základních práv odsouzené osoby vyjádřených v mezinárodních

smlouvách, které musí být respektovány.“

41. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, že po

přezkoumání usnesení městského soudu a vrchního soudu je toho názoru, že

provedené posouzení celkové situace v ČLR z hlediska dodržování článku 3 Úmluvy

lze v zásadě považovat za dostatečné. Oba soudy si totiž dle zjištění

Nejvyššího soudu vyžádaly informace o celkové situaci v dané zemi z

relevantních zdrojů ve smyslu shora citovaného rozsudku ESLP ve věci Salah

Sheek proti Nizozemí ze dne 11. 1. 2007 č. 1948/04, bodu 136., pročež lze uzavřít, že při svém

posouzení měly dostatečné množství relevantních informací, které hodnotily

jednotlivě i v jejich souhrnu. In concreto soudy nižších stupňů při posuzování

přípustnosti vydání Ch. H.-L. vycházely především ze zpráv příslušných

ministerstev České republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009,

sp. zn. 11 Tcu 43/2009), obsahujících rovněž poznatky lidskoprávních organizací

jako Amnesty International, Human Rights Watch, anebo Výboru OSN proti mučení.

Pakliže na jejich základě následně učinily závěr o celkově neutěšené situaci

stran dodržování lidských práv v ČLR, nelze tomuto ničeho vytknout. Nejvyšší

soud proto nemůže souhlasit s tvrzením ministryně spravedlnosti, podle níž si

soudy nižších stupňů nezajistily spolehlivé a objektivní informace o situaci v

ČLR ve smyslu shora uvedené judikatury ESLP a Nejvyššího soudu. Obdobně se

Nejvyšší soud neztotožňuje ani s námitkou ohledně vágnosti zjištěných poznatků,

neboť ze zprávy zastupitelského úřadu, stejně jako z dalších níže označených

listinných důkazů, se podává, že nejvýraznější excesy se týkají především

korupční trestné činnosti a obhájců lidských práv z řad aktivistů, popřípadě

advokátů, což však není případ vydávaného Ch. H.-L.

42. Vytknout je však třeba, a to zvláště odůvodnění dotčeného rozhodnutí

městského soudu, že vyjma zprávy Ministerstva zahraničních věcí České

republiky, vypracované ve spolupráci se zastupitelským úřadem České republiky v

Pekingu, prakticky neoznačuje žádné další konkrétní zdroje, z nichž soud čerpal

své poznatky o lidskoprávní situaci v ČLR, ačkoliv ve veřejném zasedání konaném

dne 27. 9. 2018 provedl důkaz čtením především těchto listin: sdělení

Ministerstva vnitra České republiky ze dne 2. 3. 2018, včetně přílohy – Výroční

zprávy Human Rights Watch 2018 (č. l. 203 - 208), sdělení Ministerstva

zahraničních věcí České republiky ze dne 6. 3. 2018, včetně přílohy – informace

zastupitelského úřadu České republiky v Pekingu (č. l. 209 - 210), sdělení

Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 22. 3. 2018, včetně

přílohy (č. l. 211 - 212), Informace o stavu lidských práv ve vybraných státech

– ČLR z května 2018, vypracované odborem lidských práv a transformační politiky

Ministerstva zahraničních věcí České republiky (č. l. 213 - 217), která

obsahuje rovněž informace o závěrech Výboru OSN proti mučení, či závěrů zprávy

Amnesty International za období 2017/2018. Ministryni spravedlnosti je proto

třeba dát v tomto směru za pravdu, avšak s tou výhradou, že (nahlíženo

materiálně) uvedené důkazy byly v řízení před soudy nižších stupňů provedeny,

vydávaný, jakož i jeho obhájce, se s nimi seznámili a mohli se k nim rovněž

vyjádřit. Uvedenou námitku tedy Nejvyšší soud sice shledává důvodnou, avšak

současně dodává, že absenci označení konkrétních zdrojů v přezkoumávaných

rozhodnutích soudů nižších stupňů nelze považovat (s ohledem na jejich označení

v protokolu o veřejném zasedání na č. l. 593) za natolik stěžejní pochybení,

pro které by bylo na místě obě napadená rozhodnutí zrušit.

43. Vrchnímu soudu dále ministryně spravedlnosti oprávněně vytýká, že

tento v odůvodnění svého usnesení pouze obecně poukázal na existenci

bilaterálních smluv o vydávání, uzavřených mezi některými státy Evropské unie a

ČLR (přičemž vycházel z informací obsažených v návrhu státní zástupkyně), aniž

by však blíže specifikoval, mezi jakými konkrétními státy Evropské unie a ČLR

jsou tyto uzavřeny. I v tomto případě však platí, že ačkoliv usnesení vrchního

soudu uvedenou informaci skutečně neobsahuje a vychází pouze z obecného

konstatování o existenci takovýchto smluv, dané údaje se nacházejí v návrhu

státní zástupkyně ze dne 17. 7. 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943 (č. l. 134 a

násl.), která je získala cestou Eurojustu. Nejvyšší soud se nadto ztotožňuje se

závěrem vrchního soudu, že uvedená skutečnost svědčí o určitém stupni důvěry

těchto států ve spravedlivý průběh trestního řízení vedeného v ČLR,

přinejmenším ve věcech nemajících politický podtext.

44. Jako nedostatečné se naopak Nejvyššímu soudu jeví posouzení situace

v čínských věznicích, kdy se touto otázkou pouze velmi okrajově zabýval vrchní

soud. Jak totiž upozorňuje ministryně spravedlnosti, ačkoliv měl vrchní soud na

základě informací obsažených v nótě Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne

3. 2. 2019, č. 034/2019, informace o tom, v jakých zařízeních bude vydávaný

Ch. H.-L. umístěn, přičemž důkaz touto listinou provedl v rámci veřejného

zasedání dne 17. 6. 2019, konkrétními podmínkami panujícími v těchto zařízeních

se nikterak blíže nezabýval, byť na ně vydávaný v rámci své stížnosti proti

usnesení městského soudu poukazoval (srov. bod 4. odůvodnění usnesení vrchního

soudu).

45. Ministryně spravedlnosti v tomto směru poukázala na dvě rozhodnutí

ESLP týkající se zařízení, v nichž je omezena osobní svoboda. Prvé z nich se

týkalo podmínek v detenčním zařízení (stěžovatel měl být vyhoštěn), přičemž

ESLP dovodil, že podmínky detence mohou někdy představovat nelidské nebo

ponižující zacházení (rozsudek ESLP ve věci Dougoz proti Řecku ze dne 5. 3.

2001 č. 40907/98, bod 46). Druhé rozhodnutí se pak dotýkalo mimo jiné i výkonu

trestu odnětí svobody, kdy ESLP uvedl, že v případě omezení osobní svobody je

nutné počítat s určitou úrovní ponížení a utrpení, která však nesmí překročit

minimální míru. Stát přitom musí zajistit, že jednotlivec je držen v

podmínkách, které jsou slučitelné s respektem k lidské důstojnosti, včetně

toho, že (s přihlédnutím k praktickým požadavkům věznění) jeho zdraví je

adekvátně zajištěno.

46. Jak přitom Nejvyšší soud zjistil z usnesení vrchního soudu, tento se

uvedenou otázkou prakticky vůbec nezabýval a toliko odkázal na nález Ústavního

soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13 a usnesení Ústavního soudu ze

dne 21. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1093/13. V označeném nálezu však Ústavní soud

uvedl, že: „je z celé řady řízení podrobně obeznámen se zprávami o

nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o jednotlivých závažných

případech porušování základních lidských práv a krutého zacházení s vězněnými

osobami na území Ruské federace (viz např. i rozhodnutí Evropského soudu pro

lidská práva ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application no. 47095/99), z nichž

cituje i zpráva Ministerstva zahraničních věcí). Je však nutné souhlasit s

vyjádřením vrchního soudu, že horší materiální poměry ve věznicích nelze samy o

sobě bez dalšího považovat za překážku extradice. Excesy, k nimž příležitostně

dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz

praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou

ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako takové potírány.“ Promítne-li

Nejvyšší soud uvedený závěr Ústavního soudu do poměrů nyní projednávané věci,

je třeba konstatovat, že vrchní soud sice disponoval poznatky o velmi nízkých

standardech v čínských věznicích, včetně nevyhovujících hygienických a

stravovacích podmínek (viz Informace o stavu lidských práv ve vybraných státech

– ČLR z května 2018 na č. l. 229, jakož i Vyjádření Amnesty International k

lidskoprávní situaci v Číně na č. l. 712a – příloha č. 2), nicméně se již

nikterak nezabýval tím, zda jsou tyto ze strany vlády ČLR považovány za

standard, anebo naopak excesy, jež se státní orgány snaží potírat, resp.

napravit. Naopak se v tomto směru spokojil s obecnými ujištěními obsaženými v

dodatku č. 2 nóty Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 3. 2. 2019, č.

034/2019, který předkládá výčet zákonných práv osob vydaných do ČLR, a to i

přesto, že návrh státní zástupkyně na rozhodnutí o přípustnosti vydání ze dne

17. 7. 2018, č. j. 1 KZM 1303/2018-943, obsahoval informaci o tom, že v případě

Slovinské republiky Eurojust eviduje případ, kdy bylo vydání občana ČLR do

daného státu slovinskými soudy připuštěno, avšak následně slovinské

ministerstvo spravedlnosti vydání dané osoby nepovolilo, a to z důvodu shledání

nedostatečnosti záruk které byly ze strany orgánů ČLR poskytnuty, a jež se

týkaly podmínek výkonu trestu odnětí svobody jako jsou hygiena, teplota, volný

pohyb, čerstvý vzduch či samostatné lůžko (č. l. 145).

47. S přihlédnutím k výše uvedenému, jakož i obsahu příslušného

spisového materiálu dle Nejvyššího soudu nelze (stejně jako ve skutkově

identickém případě, o němž Nejvyšší soud rozhodl ve svém usnesení ze dne 20.

11. 2019, sp. zn. 11 Tcu 105/2019) dospět k jednoznačnému závěru, že z nízkých

standardů panujících v čínských věznicích, včetně nevyhovujících materiálních,

zejména hygienických a stravovacích podmínek, bylo možné a priori dovozovat

plošné popření požadavků na dodržování základních práv odsouzené osoby, jež

jsou vyjádřeny ve shora citovaných mezinárodních smlouvách. S ohledem na obsah

výše uvedené zprávy o stavu lidských práv ve vybraných státech – ČLR z května

2018 či vyjádření Amnesty International k lidskoprávní situaci v Číně je

zřejmé, že v podmínkách čínského vězeňského systému fakticky dochází k určitým

excesům, které nejsou z pohledu mezinárodní veřejnosti žádoucí a tolerovatelné,

nicméně na podkladě těchto zpráv nelze učinit přesvědčivý závěr o tom, že by se

mělo jednat o plošně rozšířený a odpovědnými subjekty oficiální veřejné moci

tolerovaný, popř. přímo podporovaný systém. Na podkladě obsahu příslušného

spisového materiálu tak dle Nejvyššího soudu nelze dospět k důvodné domněnce,

že by v důsledku doposud zjištěných excesů v oblasti základních práv a svobod

na území ČLR, mělo k takovémuto excesu dojít i v případě vydávaného, a to v

průběhu omezení jeho osobní svobody ve věznici Wuhan v provincii Hubei (v

případě jeho vzetí do vazby) či ve věznici Hongshan ve Wuhanu (v případě jeho

odsouzení k trestu odnětí svobody) v souvislosti s trestním řízením vedeným pro

skutek, jenž je předmětem tohoto extradičního řízení.

48. Pokud jde o posouzení osobní situace vydávaného z hlediska konkrétní

hrozby porušení článku 3 Úmluvy, vycházel městský soud v souladu s rozhodovací

praxí ESLP z informací poskytnutých samotným vydávaným, a dále ze zprávy

Ministerstva vnitra České republiky, z níž zjistil, že zastupitelský úřad nemá

informace o tom, že by docházelo k porušování lidských práv při výkonu trestu

občanů Tchaj-wanu, nicméně uložení exemplárního trestu nelze v takovém případě

vyloučit (č. l. 209 a následující). Za tohoto stavu dospěl městský soud k

závěru, že v dané věci není dána obava, že by byl vydávaný vystaven

pronásledování z důvodu jeho původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k

určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství či pro jeho politické

názory. Vrchní soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, že tvrzení o možném

exemplárním potrestání vydávaného pro jeho tchajwanský původ není podloženo

žádnými konkrétními poznatky, či zkušenostmi zastupitelského úřadu, přičemž ani

ze zpráv nevládních organizací žádné takové zjištění nevyplývá. Dále vrchní

soud připomněl, že politický podtext dané věci podle jeho názoru nelze

spatřovat ve skutečnosti, že se vydávaný měl údajně vydávat během trestné

činnosti za příslušníka orgánů ČLR činných v trestním řízení, což dle čínských

orgánů ovlivňuje veřejnou důvěru v čínské soudní orgány a podstatné skutečnosti

v daném případě tedy nejsou s to doložit existenci důvodné obavy, která by

zakládala překážku vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. p) z. m. j. s.

49. Nejvyšší soud na základě výše uvedené argumentace, jakož i po

seznámení se s příslušným spisovým materiálem, shledal, že v daném případě

nelze přitakat námitkám ministryně spravedlnosti ohledně nedostatečného

posouzení osobní situace vydávaného. K tomuto závěru jej vede skutečnost, že

soudy nižších stupňů měly pro svá rozhodnutí dostatek podkladových informací

(tj. vydávaným tvrzené skutečnosti, jakož i další informace zjištěné v rámci

předběžného šetření státní zástupkyní – viz výčet listinných důkazů uvedený

výše), na jejichž základě podle Nejvyššího soudu učinily správný závěr o tom,

že vydávanému v ČLR žádné konkrétní riziko stran porušení článku 3 Úmluvy s

ohledem na jeho osobní situaci nehrozí. Vydávaný je sice tchajwanského původu,

avšak tuto skutečnost nelze samu o sobě, a to i s vědomím geopolitické situace

a vztahu ČLR k Tchaj-wanu, tedy bez dalších konkrétních zjištění ve vztahu k

osobě vydávaného, považovat za onen prvek, který by měl odůvodňovat reálné

nebezpečí, že vydávaný může být vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému,

anebo ponižujícímu zacházení nebo trestání. Tvrdí-li ministryně spravedlnosti,

že ČLR může vydání občanů Tchaj-wanu využívat jako důkaz své svrchovanosti, je

Nejvyšší soud toho názoru, že z tohoto povšechného tvrzení nelze bez dalšího

dovozovat reálnou hrozbu porušení článku 3 Úmluvy v případě vydání Ch. H.-L.

do ČLR.

50. V nyní posuzované věci nelze samozřejmě odhlédnout od konkrétních

okolností, za kterých měla být trestná činnost, ve vztahu k níž je vedeno

řízení o přípustnosti vydání Ch. H.-L. a dalších osob, páchána, když z

materiálů poskytnutých čínskou stranou plyne, že pachatelé pod různými

záminkami podvodně vylákali od jimi kontaktovaných osob čínské národnosti

žijících v Austrálii vysoké finanční částky, jež byly poškozenými převedeny na

bankovní účty v ČLR, přičemž se při páchání této činnosti pachatelé vydávali za

představitele státních orgánů ČLR, mimo jiné za policisty a prokurátory. V

obecné rovině lze sice připustit, že tímto způsobem mohla být jednáním

pachatelů ohrožena, popř. narušena důvěra běžných občanů v justiční a další

státní orgány ČLR, což by mohlo zavdávat důvod usuzovat na určité politicky

motivované pozadí trestního řízení vedeného pro tento čin v ČLR. Takovýto závěr

je však dle Nejvyššího soudu za současného stavu věci třeba považovat za ryze

spekulativní povahy, neboť jej nepodporují nejen žádné konkrétní skutečnosti

obsažené v příslušném spisovém materiálu, ale ani povaha či okolnosti kroků,

jež byly za účelem vydání osoby Ch. H.-L. k trestnímu řízení vedenému v ČLR v

této věci doposud realizovány příslušnými čínskými orgány. V daném případě tak

dle Nejvyššího soudu nelze odhlédnout od skutečného (a nikoli jen domnělého)

charakteru trestné činnosti, pro kterou je extradiční řízení vedeno, když z

obsahu předložených materiálů je zcela zřejmé, že se jednalo o obecnou trestnou

činnost majetkového charakteru páchanou osobami nikoli v primární snaze

poškodit pověst státních orgánů ČLR, nýbrž za pomoci účelově smyšlené legendy,

jejíž součástí bylo mimo jiné i vydávání se za představitele vlivných čínských

státních orgánů (a tím posílit pravděpodobnost splnění zamýšleného cíle, tedy

dosažení vlastního obohacení na úkor poškozených subjektů), vylákat značné

finanční prostředky od cizích osob. S ohledem na výše uvedené je tak Nejvyšší

soud toho názoru, že toliko hypotetické, resp. ryze spekulativní tvrzení o

možnosti dovození politického charakteru trestné činnosti vydávaného a dalších

osob, pro kterou je extradiční řízení vedeno, není bez dalšího způsobilé k

detekci reálného nebezpečí, že vydávaný může být v případě svého vydání do ČLR

vystaven mučení či jinému krutému, nelidskému, anebo ponižujícímu zacházení

nebo trestání, tedy reálné hrozby porušení článku 3 Úmluvy.

51. Další otázkou, jíž se Nejvyšší soud na podkladě návrhu ministryně

spravedlnosti zabýval, je problematika záruk (ujištění) poskytnutých čínskou

stranou. Má-li totiž soud rozhodující o extradici na základě zpráv o stavu

dodržování lidských práv ve státě žádajícím o vydání, a to i poté, co situaci

posoudí ve vztahu ke konkrétní osobě, nadále pochybnosti o tom, zda by řízení v

takovém státě odpovídalo zásadám Úmluvy, včetně respektování článku 3 Úmluvy,

je namístě vyžádání záruk ze strany dotčeného státu, které takové pochybnosti

rozptýlí. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů je v tomto

směru evidentní, že s ohledem na celkovou lidskoprávní situaci v ČLR považovaly

poskytnutí takových záruk za nezbytné.

52. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že prvotní záruky týkající

se vydávaného poskytla čínská strana již v rámci žádosti Úřadu pro vyšetřování

trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové republiky o

vydání Ch. H.-L. ze dne 29. ledna 2018. Následně čínská strana poskytla další

záruky týkající se vydávaného, a to v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR

ze dne 7. 2. 2018, č. j. (2018) B.T.Zi.No28, a v nótách Velvyslanectví ČLR v

České republice ze dne 7. 6. 2018 č. j. 075/2018, ze dne 22. 7. 2018, č. j.

102/2018, a ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019.

53. Z usnesení městského soudu vyplývá, že tento přikládal poskytnutým

zárukám patřičný význam, když na straně 6 citovaného usnesení uvedl, že „bude

ve věznici umožněna návštěva konzulárních úředníků Velvyslanectví ČR nebo

jiného konzulárního úřadu ČR akreditovaného v ČLR s vyžádaným, na žádost budou

orgány ČR informovány o soudním procesu týkajícího se vyžádaného a zástupce

zastupitelského úřadu se bude moci účastnit veřejného soudního jednání, či že

bude na žádost orgánů ČR poskytnut konečný rozsudek“, načež uzavřel, že dané

záruky neshledal formálními, neboť jejich případné nedodržení ze strany orgánů

ČLR by znamenalo, že by v budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České

republiky vyhověno.

54. Vrchní soud pak ve vztahu k poskytnutým zárukám ve svém rozhodnutí

uvedl, že jejich formulace v usnesení městského soudu neodpovídala znění, v

němž byla čínskou stranou poskytnuta, přičemž městský soud dále opomenul do

výroku svého usnesení zahrnout záruky ohledně možných excesů v oblasti práva

vydávaného na spravedlivý proces a dále rizik v oblasti zacházení s vydávaným v

rozporu s článkem 3 Úmluvy (bod 59. a 60. usnesení vrchního soudu). Z tohoto

důvodu vrchní soud přistoupil ke zrušení části výroku usnesení městského soudu

týkajícího se přijatých záruk a novému rozhodnutí. V návaznosti na výše uvedené

vrchní soud poukázal na závazky týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, jež byly

poskytnuty čínskou stranou v nótách Ministerstva zahraničních věcí ČLR a

Velvyslanectví Čínské lidové republiky v ČR, jež obsahují záruky, které vrchní

soud označil za ujištění čínské strany o tom, že po vydání bude vůči vydávanému

postupováno v souladu s právy danými mu příslušnými zákony ČLR, přičemž

současně konstatoval, že dané ujištění významným způsobem snižuje riziko

nežádoucího zacházení s vydávaným spočívajícím v nelidském, krutém či

ponižujícím zacházení po jeho vydání, stejně jako při výkonu trestu odnětí

svobody, bude-li mu uložen. Z těchto důvodů proto přistoupil, oproti městskému

soudu, k jejímu explicitnímu zakotvení ve výroku svého usnesení. Za významnou

záruku považoval vrchní soud (obdobně jako soud městský) rovněž ujištění čínské

strany o poskytování informací o postupu soudního procesu týkajícího se

vydávaného, možnosti monitorovat průběh trestního řízení ve věci Ch. H.-L., a

konzulárních návštěv ve vazbě, popřípadě i ve věznici (bod 62. odůvodnění

usnesení vrchního soudu).

55. Stran poskytnutých záruk následně vrchní soud shrnul, že tyto

považuje za důležitý faktor pro rozhodnutí o přípustnosti vydání, a to jednak

proto, že je shledal způsobilými zamezit případnému porušení základních práv a

svobod vydávaného, kdy tyto záruky byly explicitně poskytnuty ve vztahu k jeho

osobě, ale také proto, že jejich případné porušení by vážně ohrozilo

důvěryhodnost ČLR v extradičních věcech.

56. Ministryně spravedlnosti ohledně uvedených záruk namítá, že tyto

nebyly městským ani vrchním soudem hodnoceny ve světle relevantní judikatury

ESLP, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Nejvyšší soud se přitom

částečně ztotožňuje s touto námitkou ministryně spravedlnosti, neboť z usnesení

městského soudu, ani vrchního soudu není zřejmé, zda tyto zkoumaly veškeré

konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že poskytnuté záruky

skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v ČLR

(rozsudek ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008 č. 37201/06 bod

148). ESLP přitom ve svém rozsudku ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému

království ze dne 17. 1. 2012 č. 8139/09, v bodě 189 nastínil hned několik

faktorů, jimiž se soud rozhodující o vydání musí při posuzování záruk, které

mají rozptýlit jeho pochybnosti ohledně rizika porušení článku 3, popřípadě i

článku 6 Úmluvy, zabývat.

57. Nejvyšší soud pak z obsahu usnesení městského soudu a vrchního soudu

zjistil, že tyto se zabývaly jednak kritériem konkrétnosti poskytnutých záruk,

kdy je zjevné, že tyto se vztahují přímo k osobě vydávaného (viz záruky

poskytnuté v nótě Ministerstva zahraničních věcí ČLR ze dne 7. 2. 2018, č. j.

(2018) B.T.Zi.No.28 a v nótách Velvyslanectví ČLR v České republice ze dne 7.

6. 2018 č. j. 075/2018, a ze dne 22. 7. 2018, č. j. 102/2018), a to včetně

záruk týkajících se respektování článků 3 a 6 Úmluvy (viz žádost Úřadu pro

vyšetřování trestných činů Ministerstva veřejné bezpečnosti Čínské lidové

republiky o vydání Ch. H.-L. ze dne 29. ledna 2018 a nóta Velvyslanectví ČLR v

České republice ze dne 3. 2. 2019, č. 034/2019). Nejvyšší soud se však

neztotožňuje s tvrzením ministryně spravedlnosti, která uvádí, že záruky

týkající se článků 3 a 6 Úmluvy, nebyly ze strany ČLR vůbec poskytnuty a další

záruky nepovažuje za konkrétní. Z obsahu uvedených listin je totiž dle

Nejvyššího soudu zjevné, že tyto byly poskytnuty přímo ve vztahu k vydávanému

Ch. H.-L., případně ve vztahu k více osobám, o jejichž vydání ČLR v souvislosti

s údajnou trestnou činností vydávaného Českou republiku požádala, a že obsahují

garance vztahující se k článku 3 a 6 Úmluvy. Na druhou stranu je Nejvyšší soud

nucen konstatovat, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda uvedené

záruky byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy (byť je tato skutečnost evidentní

a Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že si jí soudy nižších stupňů byly vědomy).

58. V této souvislosti přitom není bez významu skutečnost, že ČLR není

členským státem Rady Evropy, a jako taková tedy není vázána Úmluvou, ani

Evropskou úmluvou o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení

nebo trestání (vyhlášená pod č. 9/1996 Sb.), popřípadě dalšími mezinárodními

úmluvami o ochraně lidských práv a svobod, které vznikly a vznikají na půdě

Rady Evropy. Na druhou stranu je třeba připomenout, že ČLR je členským státem

OSN a jako taková rovněž ratifikovala Úmluvu proti mučení a jinému krutému,

nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (4. 10. 1988) (vyhlášená pod

č. 143/1988 Sb.), byť s výhradou vztahující se k jejím článkům 20 a 30 odst.

1 (srov. United

NationsTreatyCollection. Dostupné z:

<https://treaties.un.org/Pages/ViewDetails.aspx?src=TREATY&mtdsg_no=IV-9&chapter

=4&clang=_en>). Přitom právě článek 20 uvedené mezinárodní úmluvy zakotvuje

možnost Výboru proti mučení vyzvat smluvní stát ke spolupráci za účelem

posouzení informace o systematickém uplatňování mučení na jeho území. Oproti

členským státům Rady Evropy, jakož i státům, které ratifikovaly Úmluvu proti

mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání bez

výhrad ve vztahu k jejímu článku 20, je proto třeba konstatovat, že z hlediska

mezinárodního práva ČLR není vybavena funkčními mechanismy (jako jsou v

poměrech Rady Evropy Evropský soud pro lidská práva či v rámci OSN Výbor proti

mučení), které umožňují kontrolovat dodržování deklarovaných práv a svobod.

Oproti těmto státům je tedy postavení ČLR z hlediska určitého minimálního

standardu ochrany lidských práv stěží srovnatelné.

59. Právě z výše uvedeného důvodu tak podle Nejvyššího soudu nabývají

zvláště na významu další záruky poskytnuté čínskou stranou, které se týkají

kontroly dodržování základních práv vydávaného v průběhu trestního řízení,

jakož i v rámci případného výkonu trestu odnětí svobody, včetně možnosti

návštěv vydávaného konzulárním úředníkem Velvyslanectví České republiky v ČLR,

popřípadě jiného konzulárního úřadu České republiky akreditovaného v ČLR.

Nejvyšší soud se proto neztotožňuje s postojem ministryně spravedlnosti, podle

níž soudy nižších stupňů dostatečným způsobem neodůvodnily svoji úvahu o tom,

že s vydávaným nebude zacházeno v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť v situaci,

kdy absentují mezinárodní kontrolní mechanismy, lze kontrolu zacházení s

vydávaným zajistit jedině shora předestřeným způsobem, který soudy nižších

stupňů plně akcentovaly ve svých usneseních.

60. Mezi další faktory, jimž je třeba se při posuzování poskytnutých

záruk věnovat, je skutečnost, zda byly tyto poskytnuty oprávněnými osobami.

Ministryně spravedlnosti je přesvědčena, že soudy nižších stupňů této otázce

nevěnovaly dostatečnou pozornost, avšak Nejvyšší soud se s tímto tvrzením

ministryně neztotožňuje, neboť z odůvodnění usnesení vrchního soudu (bod 64 a

66) je naopak zjevné, že této otázce se věnoval podrobně. Jeho závěr přitom lze

shrnout tak, že ačkoliv jednotlivé záruky poskytlo Velvyslanectví ČLR v České

republice (s výjimkou první nóty), neměl vrchní soud pochyb o tom, že tak bylo

učiněno z pověření Ministerstva zahraničních věcí ČLR a příslušné orgány ČLR

proto budou těmito zárukami vázány.

61. Konečně namítá-li ministryně spravedlnosti absenci zkušeností s

dodržováním poskytnutých záruk ze strany ČLR, považuje Nejvyšší soud za

adekvátní k tomu konstatovat, že dle shora uvedené rozhodovací praxe ESLP je

to, zda poskytnuté záruky v minulosti vyžadující stát dodržel, jedním z

faktorů, které je třeba při rozhodování o extradici zvažovat. V projednávané

věci má přitom Nejvyšší soud za to, že faktory ve prospěch přijetí poskytnutých

záruk převažují, přičemž tyto záruky jsou současně s to eliminovat případnou

hrozbu reálného rizika (s ohledem na celkovou situaci v ČLR), že v průběhu

trestního stíhání vydávaného bude docházet k porušování jeho práva na

spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, popřípadě že by tento mohl být

vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo

trestání ve smyslu článku 3 Úmluvy.

62. V souvislosti s námitkou vztahující se k problematice záruk

ministryně spravedlnosti zdůrazňuje skutečnost, že v dané věci nebyla nastolena

dostatečná jistota ohledně otázky, zda bude vydávanému zajištěno právo na

spravedlivý proces. Nóty čínských orgánů obsahující toliko prostý výčet práv

osob podezřelých z trestných činů po jejich vydání do ČLR totiž podle názoru

ministryně spravedlnosti nepředstavují v tomto ohledu dostatečnou záruku. Proti

těmto ujištěním přitom stojí informace uvedené ve zprávách vládních i

nevládních organizací, z nichž vyplývá, že právo na spravedlivý proces je v ČLR

mnohdy ryze formálního charakteru, a také relevantní poznatky o způsobu vedení

trestního řízení v případě politicky citlivých kauz. Podle názoru ministryně

spravedlnosti je přitom povinností soudů získané aktuální poznatky o situaci v

ČLR posoudit z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních

svobod a zaručení práva vydávaného na spravedlivý proces, a to od výše již

zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté

garance, a teprve poté posoudit i relevanci poskytnutých ujištění, a to mimo

jiné i z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak lze eliminovat

případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že výkon trestu odnětí svobody v ČLR by

mohl být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Pokud by tak soudy

neučinily, nevytvořily by si potřebný prostor pro úvahu, zda v ČLR vůbec takové

reálné riziko existuje, a zda jsou s ohledem na jeho závažnost poskytnuté

garance natolik dostatečné, že je jimi toto riziko odstraněno (viz rozhodnutí

ESLP ve věci Murat Gasayev proti Španělsku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06).

63. Nejvyšší soud nad rámec skutečností uvedených k diplomatickým

zárukám v bodech 51 až 61 tohoto rozhodnutí zjistil, že se městský soud ve

svém usnesení zabýval významem poskytnutých záruk také ve vztahu k závazkům

vyplývajícím pro Českou republiku z článku 6 Úmluvy, načež ve svých úvahách s

ohledem na přípustnost vydání Ch. H.-L. konstatoval, že zjištěná rizika byla

dostatečně snížena či eliminována poskytnutými ujištěními, která jsou způsobilá

zajistit odpovídající garance pro to, aby čínské orgány činné v trestním řízení

postupovaly po vydání Ch. H.-L. v souladu s normami, které budou respektovat

alespoň minimální standard dodržení zásad spravedlivého procesu. Tento závěr

byl dále aprobován vrchním soudem, který se taktéž zabýval obsahem norem

trestního práva ČLR, o jehož dodržování orgány tohoto státu poskytly ujištění,

a zároveň vycházel ze skutečnosti, že záruky poskytnuté ze strany vyžadujícího

státu je třeba považovat za mezinárodněprávně závazné, jelikož je ve vztahu k

těmto ujištěním s ohledem na neexistenci důkazů o opaku nezbytné předpokládat

dobrou víru orgánů, jež ve vztahu k vydávanému tyto záruky poskytují.

64. Jak uvádí sama ministryně spravedlnosti ve svém návrhu (a jak se

podává i ze shora předestřené judikatury ESLP a Ústavního soudu), právo na

spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy může být důvodem nepřípustnosti vydání

jen v mimořádných případech, kdy je prokázáno reálné nebezpečí, že v případě

vydání bude vyžadujícím státem vydávané osobě zcela odepřena spravedlnost

způsobem, který popírá samotné základy práva na spravedlivý proces. Pro

konstatování tohoto důvodu nepřípustnosti vydání s ohledem na mezinárodní

závazky České republiky je proto zapotřebí, aby pro toto riziko vypovídaly

konkrétní závažné skutečnosti. Pro vyslovení závěru o nepřípustnosti vydání s

ohledem na riziko porušení článku 6 Úmluvy tedy nelze označit za dostatečný

takový zjištěný stav, kdy v některých oblastech mohou nastat natolik závažné

situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu

shora označených práv přípustné, avšak zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že

jde spíše o výjimečné situace, nikoliv o běžný projev výkonu soudní moci v

daném státě.

65. V nyní posuzovaném případě přitom oba nižší soudy z četných

materiálů, které měly k dispozici, existenci reálného rizika s ohledem na

konkrétní okolnosti daného případu v souladu s výše uvedenými konstatováními

nezjistily, a to ani z důkazů, které předložil sám vydávaný. Soudy přitom

neopomenuly zohlednit existenci komplikovaných vztahů mezi ČLR a Tchaj-wanem,

jíž nikterak nezpochybnily. Žádný z individuálních materiálů ovšem samostatně,

ani při jejich posouzení ve vzájemné souvislosti s ostatními materiály,

neposkytoval oporu pro závěr o plošném odepření práva na spravedlivý proces

značné části všech trestně stíhaných, popřípadě skupině obviněných ze spáchání

majetkové trestné činnosti, občanů tchajwanské národnosti bez ohledu na jejich

politickou aktivitu či pasivitu, nebo osob buddhistického náboženského vyznání.

V dané věci se tedy ve smyslu výše uvedeného nepodařilo prokázat reálného

nebezpečí odepření práva na spravedlivý proces, a to ani v důsledku

individuálních okolností vydávaného, ani v důsledku skutečnosti, že by v ČLR ve

významném procentu případů obdobných současné situaci vydávaného docházelo k

nežádoucímu následku. V dané věci tedy nebyly shledány dobré důvody se

domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i

osobu vydávaného Ch. H.-L.

66. Za situace, kdy lze na jedné straně konstatovat obecně vyšší riziko

porušení práva na spravedlivý proces s ohledem na celkovou situaci v ČLR, avšak

na druhé straně byla ze strany tohoto státu poskytnuta ujištění, která byla

shledána dostatečnými, přičemž v daném případě absentují individuální

okolnosti, které by svědčily o zvýšeném riziku ve vztahu k osobě vydávaného

Ch. H.-L., se Nejvyšší soud přiklání k závěrům soudů nižších instancí, tedy že

je v daném případě možné, aby bylo učiněno zadost mezinárodním závazkům České

republiky stran zajištění práva na spravedlivý proces prostřednictvím kontroly

dalšího procesu vedeného s vydávaným, nikoli vyslovením nepřípustnosti jeho

vydání. Případné vydání, doplněné o kontrolu dalšího postupu orgánů ČLR stran

dodržení poskytnutých záruk, je také vhodnější s ohledem na řádné vyšetření

podezření trestné činnosti vydávaného.

67. Na výše uvedeném ničeno nemění ani ministryní odkazovaná Informace o

stavu lidských práv v ČLR z května 2018, vypracovaná Ministerstvem zahraničních

věcí České republiky. Z této vyplývá, že v některých případech politicky

citlivých kauz je trestní řízení od počátku do konce pod politickou kontrolou

Komunistické strany Číny. Tato obecná hypotéza o možnosti odepření práva na

spravedlivý proces s ohledem na povahu kauzy je však s přihlédnutím k absenci

politického charakteru trestného činu spáchaného vydávaným Ch. H.-L., či přímo

politických aktivit vázaných k jeho osobě, nedostatečná. Je na místě také

doplnit skutečnost, že předmětný případ má nad rámec potenciálního

vnitrostátního politického významu také přesah do roviny politické na poli

mezinárodním. V případě nedodržení záruk poskytnutých ze strany orgánů ČLR by v

budoucnu extradičním žádostem nebylo ze strany České republiky vyhověno,

přičemž tato skutečnost by také poškodila reputaci a postavení ČLR na

diplomatické úrovni. Právě na tomto poli přitom vyvíjí ČLR v současné době

zvýšenou aktivitu směřující nejen k uzavírání dohod o vydávání se státy vyšší

socioekonomické úrovně, ale také činí kroky v četných individuálních skutkově

identických případech, v nichž usiluje o vydání svých občanů dalšími členskými

státy Evropské unie.

68. Nejvyšší soud za tohoto stavu (stejně jako ve skutkově identickém

případě, o němž Nejvyšší soud rozhodl ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp.

zn. 11 Tcu 105/2019) uzavírá, že pro posouzení přípustnosti vydání k trestnímu

stíhání do jiného státu tedy není podstatné ani tak to, zda vůbec dochází v

určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod, ale zda je s ohledem na

konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu,

ať již v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v

souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané (tj. nyní projednávané)

věci. Pouhá skutečnost, že v některých případech dochází k porušení práva na

spravedlivý proces, pokud toto právo není obviněným osobám systematicky

odepíráno, sama o sobě nemůže být důvodem pro výrok o nepřípustnosti vydání.

Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných

zjištění v dané věci. Takové skutečnosti však v případě vydávaného Ch. H.-L.

Nejvyšší soud v souladu se zjištěními soudů nižších instancí neshledal, přičemž

je ani ve svém návrhu neuvedla ministryně spravedlnosti.

69. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ministryně spravedlnosti

ohrazující se proti odkazu městského soudu na rozhodnutí španělských soudů,

kterými měl být podpořen závěr o přípustnosti vydání, a dle kterého Španělské

království v nedávné době vydalo do ČLR osoby tchajwanské národnosti pro

identickou trestnou činnost. Daný odkaz je ministryní napadán v důsledku

skutečnosti, že se městský soud blíže nezabýval obsahem tohoto cizozemského

rozhodnutí, konkrétně tím, zda byly v tomto rozhodnutí řešeny veškeré podstatné

otázky ve vztahu k přípustnosti vydání. Ministryně spravedlnosti současně

upozornila, že z informací obsažených ve spise vyplývá, že postup španělských

soudů byl kritizován Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, a to právě

pro nedostatky v jeho odůvodnění.

70. Ve vztahu k této námitce, je v souladu s výše uvedeným nutno

zrekapitulovat, že přípustností vydání do ČLR se zabýval městský soud na

základě individuálního posouzení konkrétních okolností případu, přičemž spisový

materiál obsahoval dostatečné množství informací opodstatňujících jeho závěr o

přípustnosti vydání. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu dále vyplývá, že

soud svůj závěr o přípustnosti vydání neopírá o odůvodnění odkazovaného

cizozemského rozhodnutí, ani na toto cizozemské rozhodnutí nikterak neodkazuje

jako na celek, popřípadě na dílčí úvahy v něm obsažené. Prosté poukázání na

existenci cizozemského rozhodnutí přitom dle Nejvyššího soud nemůže zakládat

jakékoli pochybení, jelikož z logiky věci vyplývá, že zmínka o existenci tohoto

rozhodnutí sloužila městskému soudu toliko pro pouhé dokreslení skutečnosti, že

v členských státech Evropské Unie neexistuje konsensus o tom, že by v ČLR

nebyla absolutně dodržována lidská práva, a tento stav by byl důvodem pro

možnost konstatování paušální nepřípustnosti vydávání občanů Tchajwanu do ČLR.

Neexistence jednotného mezinárodního stanoviska ohledně dostatečnosti úrovně

dodržování lidských práv a svobod v ČLR přitom potvrzuje také skutečnost, na

níž ve svém návrhu odkazuje sama ministryně spravedlnosti, že Španělské

království má s ČLR uzavřenou Smlouvu o vydávání ze dne 14. 11. 2015.

71. Na výše uvedeném ničeho nemění ani další v této části návrhu

ministryní namítaná skutečnost, že městský soud ve vztahu k rozsudku Okresního

soudu v Rize ze dne 20. 9. 2019, sp. zn. KPL-30-200217/27, jímž bylo rozhodnuto

o nepřípustnosti vydání osoby tchajwanské národnosti do ČLR v obdobné kauze,

uvedl, že tento nemůže mít na jeho rozhodnutí vliv. Obě tyto skutečnosti

obecně, tedy bez nutnosti bližšího rozboru jejich odůvodnění, posloužily k

podpoře stejného závěru, tedy že je v otázce vydávání osob do ČLR aplikováno

individuální posouzení se zřetelem ke konkrétním okolnostem a zjištěním, jež se

vztahují ke konkrétní vyžádané osobě. Za tohoto stavu tak nelze než přisvědčit

výše uvedenému závěru, že soud není v rámci řízení o přípustnosti vydání do

ciziny vázán závěry soudů jiných členských států.

72. Závěrem ministryně upozorňuje, že vydávanému byla rozhodnutím

Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 10. 7. 2019,

sp. zn. OAM-328/LE-LE05-P07-2019, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona

č. 325/1999 Sb., o azylu, na dobu 12 měsíců. Je však toho názoru, že s ohledem

na dočasnost udělené doplňkové ochrany je žádoucí, aby Nejvyšší soud jasně

stanovil, jak přesně by soudy měly postupovat a naložit s ujištěními, která

čínská strana poskytla. Jak přitom poukázala ministryně ve svém návrhu, k

otázce vztahu azylového a extradičního řízení se jednoznačně vyjádřil Ústavní

soud, a to ve stanovisku svého pléna ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st.

37/13, jehož předmětem je vztah řízení o udělení mezinárodní ochrany vedeného

Ministerstvem vnitra a soudního řízení o přípustnosti vydání. V uvedeném

skutečně Ústavní soud zaujal stanovisko, že udělení mezinárodní ochrany

vydávané osobě v průběhu vedení soudního řízení o přípustnosti vydání má za

následek nepřípustnost vydání, avšak zde zároveň vyslovil, že se jedná o dvě

samostatná řízení, v nichž má soud pouze povinnost ve vztahu k správnímu řízení

zjistit, zda osoba, o jejíž vydání jde, požádala o udělení mezinárodní ochrany

a s jakým výsledkem bylo toto řízení skončeno. Obecné soudy mohou následně

pravomocně rozhodnout, že vydání je přípustné, a to bez ohledu na současně

probíhající, neskončené řízení o mezinárodní ochraně podle zákona o azylu.

Zároveň přitom pravomocné soudní rozhodnutí o přípustnosti vydání nebrání

Ministerstvu vnitra následně rozhodnout o udělení mezinárodní ochrany i z

důvodů, které soud neuznal za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání.

73. V důsledku výše uvedeného, tedy že soud nemá povinnost vyčkat

skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a o přípustnosti vydání může

rozhodnout i v jeho průběhu, došlo v daném případě k tomu, že správní orgán

rozhodl o žádosti o udělení mezinárodní ochrany až poté, co soud rozhodl o

přípustnosti vydání. Tato situace je přitom s ohledem na citované stanovisko

Ústavního soudu zcela v souladu se zákonem, pročež v postupu obou nižších soudů

Nejvyšší soud neshledal žádných nedostatků. Skutečnost, že k udělení

mezinárodní ochrany došlo, poté, co rozhodnutí soudů o přípustnosti vydání Ch.

H.-L. nabyla právní moci, tedy nemůže být důvodem pro jejich zrušení v rámci

následného přezkumu Nejvyšším soudem, jelikož tyto soudy postupovaly při jejich

vydání plně v souladu s relevantními ustanoveními z. m. j. s., nedopustily se

žádného procesního pochybení, pročež v dané věci nevzešla potřeba napravit

jakoukoli nezákonnost.

74. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že je mu z jeho úřední činnosti

známo, že vydávaný napadl usnesení městského soudu a vrchního soudu ústavní

stížností, jíž se domáhá jednak jejich zrušení a dále odkladu vykonatelnosti

daných rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud zjistil, usnesením ze dne 24. 7. 2019, sp.

zn. II. ÚS 2299/19, Ústavní soud vyhověl návrhu vydávaného a podle § 79 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

odložil vykonatelnost daných rozhodnutí.

IV. Závěrečné shrnutí

75. Nejvyšší soud proto uzavírá, že i přes ministryní spravedlnosti

vnesené námitky vůči závěrům Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze

stran přípustnosti vydání osoby Ch. H.-L. k trestnímu stíhání do ČLR, byť

byly zčásti shledány důvodnými, nebyla v napadených rozhodnutích obou nižších

soudů, včetně jim předcházejícího postupu, v kontextu shora citovaných zpráv o

stavu lidských práv na území ČLR, jakož i přiléhavé judikatury ESLP, Ústavního

soudu a Nejvyššího soudu, shledána (stejně jako ve skutkově identickém případě,

o němž Nejvyšší soud rozhodl ve svém usnesení ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 11

Tcu 105/2019) taková pochybení, která by byla důvodem pro jejich zrušení,

kterak se toho ministryně spravedlnosti domáhá, resp. k učinění závěru o

nepřípustnosti takovéhoto vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) z. m. j. s.

76. Na pozadí nyní projednávané trestní věci přitom bylo nutné vážit

mezi dvěma závazky, jimiž je Česká republika na poli mezinárodního práva

vázána, a to jednak mezi závazkem České republiky vyplývajícím z extradiční

smlouvy (tedy na vydávání vyžádané osoby k trestnímu stíhání) a dále závazkem

plynoucím z Úmluvy, jakožto mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a

základních svobod, tedy povinností nevydat vyžádanou osobu do země, kde nejsou

tyto práva a svobody dostatečně respektovány.

77. Nejvyšší soud se na základě provedeného přezkumu napadených usnesení

městského a vrchního soudu proto přiklonil k závěru, že záruky poskytnuté

orgány ČLR jsou dostatečně konkrétní a poskytují odpovídající garance pro to,

aby čínské orgány činné v trestním řízení postupovaly během trestního řízení

vedeného proti vydávanému v souladu s normami mezinárodního práva. To především

znamená, že budou respektovat jeho základní práva a svobody, které zaručí

konání spravedlivého procesu, jakož i lidsky slušné podmínky pro případný výkon

vazby či trestu odnětí svobody. Za tímto účelem budou moci pracovníci

diplomatického úřadu vydávaného navštěvovat a hovořit s ním. Z těchto důvodů

Nejvyšší soud rozhodl tak, že se návrh ministryně spravedlnosti zamítá.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 12. 2019

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu

Vypracoval:

JUDr. Tomáš Durdík

soudce