11 Tcu 166/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal dne 17. února 2015 v neveřejném zasedání návrh
Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3
zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a
rozhodl t a k t o :
Návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky podle § 4a odst. 3 zákona č.
269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, ohledně
odsouzení občana České republiky, T. M. , rozsudkem Soudu v Bolzanu, Italská
republika, ze dne 5. 10. 2012, sp. zn. 4881/12, se zamítá.
Rozsudkem Soudu v Bolzanu, Italská republika, ze dne 5. 10. 2012, sp. zn.
4881/12, který nabyl právní moci dne 27. 10. 2012, byl T. M. uznán vinným
přečinem podle čl. 186 odst. 1 a 2 vládního nařízení č. 285 ze dne 30. 4. 1992
– zákona o dopravě a italského trestního zákona, a odsouzen k peněžitému
trestu ve výši 16.850 euro, se stanovením náhradního trestu ve výši 65 (šedesát
pět) dnů ohledně částky 16.250 euro, a dále k trestu zákazu řízení motorových
vozidel na 16 (šestnáct) měsíců a k trestu propadnutí věci – osobního
automobilu, s podmíněným odkladem jejich výkonu.
Podle skutkových zjištění cizozemského soudu se T. M. dopustil
trestné činnosti v podstatě tím, že řídil po požití alkoholických nápojů
vozidlo SPZ ....... ve stavu opilosti, kdy mu byla naměřena hladina alkoholu v
krvi 2,62 a 2,64 g/l.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci
Nejvyššímu soudu návrh na přijetí rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č.
269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon“). Tento svůj návrh podrobně odůvodnilo, a to zejména poukazem na
závažnost spáchaného trestného činu vyplývající ze stavu opilosti odsouzeného
při řízení motorového vozidla.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a dospěl k těmto závěrům:
Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona rozhodne Nejvyšší soud
na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR, že se na odsouzení občana České
republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení
soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle
právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem
trestu, který za něj byl uložen.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisu vyplývá, že T. M. je státním
občanem České republiky a byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž jeho
odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu
i podle příslušných právních předpisů České republiky. V posuzované věci jde o
naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Tím jsou splněny formální podmínky vyžadované
ustanovením § 4a odst. 3 zákona.
Kromě splnění výše uvedených formálních podmínek, zákon vyžaduje existenci
dalších dvou podmínek materiální povahy, které musí být naplněny kumulativně. I
když trestní zákoník na předmětný trestný čin uvedený v § 274 odst. 1 stanoví
trest odnětí svobody v maximální výši pouze jednoho roku, tak s ohledem na
konkrétní okolnosti jeho spáchání lze přisvědčit podanému návrhu v tom, že se
T. M. dopustil závažného činu ve smyslu první materiální podmínky
předpokládané v § 4a odst. 3 zákona. Společenská škodlivost jeho trestného
jednání je totiž výrazně zvyšována množstvím naměřené hladiny alkoholu v krvi v
době řízení osobního motorového vozidla, i když z obsahu předloženého spisového
materiálu žádné bližší podrobnosti nevyplývají.
Naproti tomu stejný závěr nebylo možno učinit ve vztahu k druhé materiální
podmínce tohoto ustanovení, jíž je kritérium druhu uloženého trestu. Pokud jde
o druh uloženého trestu, ze spisového materiálu vyplynulo, že odsouzenému nebyl
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná
svou ustálenou judikaturu, podle níž „…se za citelný trest odnětí svobody
odůvodňující zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů
považuje nepodmíněný trest …v trvání alespoň jednoho roku.“ a že „… se
rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona vydává pouze u uložených nepodmíněných
trestů odnětí svobody v rozsahu minimálně jeden rok …“ (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 11 Tcu 57/2010 a ze dne 23. 4.
2013, sp. zn. 11 Tcu 19/2013). Obdobný právní názor byl vysloven v řadě dalších
rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. v usnesení ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11
Tcu 12/2006, kdy ve vztahu k hierarchii druhů trestů Nejvyšší soud v této
souvislosti konstatoval, že „…uložený podmíněný trest odnětí svobody vzhledem
ke svému charakteru, zařazení v hierarchii sankcí v českém trestním právu a
vzhledem k jeho konkrétní výměře postup podle shora uvedeného ustanovení (tj.
tehdejšího ustanovení § 4 odst. 2 zákona – nyní jde o § 4a odst. 3 zákona)
neodůvodňuje.“ K tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu
83/2002, sp. zn. 11 Tcu 51/2005, sp. zn. 11 Tcu 69/2006.
Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal důvod ke změně této judikatury, když
T. M. ani nebyl uložen trest odnětí svobody. Je skutečností, že mu byly
uloženy celkem tři druhy trestů – peněžitý trest, trest zákazu činnosti a trest
propadnutí věci, ovšem z cizozemského rozsudku vyplývá, že v případě posléze
uvedených dvou trestů došlo k jejich podmíněnému odkladu.
Je třeba také připomenout dikci § 11 odst. 2 tr. zákoníku (s účinností od 27.
4. 2012), kdy pro účely trestního řízení se na pravomocné odsouzení soudem
jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České
republiky, a to za podmínky oboustranné trestnosti činu. Je tak zřejmé, že
českým orgánům činným v trestním řízení nic nebrání v tom, aby na výše označené
rozhodnutí italského soudu bez dalšího (jen při splnění podmínky oboustranné
trestnosti činu) nahlížely ex lege jako na odsouzení soudem České republiky,
přičemž z opisu evidence Rejstříku trestu vyžádaného Nejvyšším soudem ze dne
12. 11. 2014 vyplývá, že předmětné cizozemské odsouzení je evidováno ve
zvláštní části opisu, a tedy na základě toho je snadno zjistitelné pro orgány
činné v trestním řízení, které z něj mohou vyvodit příslušné právní důsledky.
V ustanovení § 4a odst. 3 zákona vyžadované další zvláštní podmínky (tj.
závažnost činu a druh uloženého trestu) pro to, aby se i pro jiné účely, než
pro účely trestního řízení (srov. např. § 6 zák. č. 455/1991 Sb., živnostenský
zákon), na toto odsouzení hledělo jako na odsouzení soudem České republiky,
však v posuzované věci z důvodů výše uvedených splněny nebyly. Proto Nejvyšší
soud návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík