11 Tdo 1008/2014-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014, o
dovolání obviněného M. R., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.
března 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 56 T 6/2010, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. R. odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, byl
obviněný M. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, 5 písm. a) tr. zákoníku v stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se měl dopustit podle skutkových zjištění tím, že dne 21. července 2005
jako zástupce společnosti KANEMA, a.s., se sídlem Žitenice 76, okres
Litoměřice, IČ: 251 05 141, účelově uzavřel, od samého počátku s úmyslem
zneužití, se společností AEGON Pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci
322/26, IČ: 271 82 461, smlouvu o spolupráci, na základě které měl vyhledávat
klienty (pojistníky) a zprostředkovávat s jejich souhlasem smlouvy, aby dosáhl
vyplacení provizí prostřednictvím automatizovaného počítačového systému
společnosti AEGON Pojišťovna, a.s.,
· přičemž na základě takto uzavřeného smluvního vztahu předložil ve
dnech od 1. 8. 2005 do 1. 12. 2005 společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., pojistné
smlouvy minimálně ve čtyřiceti šesti případech, přičemž pojištění tyto smlouvy
buď vůbec neviděli a nepodepsali je (smlouvy č. ..... ze dne ...... s J. T.,
č. .................. ze dne ...... s E. S., jakož i smlouvy v dalších v
rozsudku přesně popsaných případech) nebo je podepsali, aniž by věděli, že jde
o smlouvy na životní pojištění, sjednané dílčí pojistné částky neuhradili
(smlouvy č. .............. ze dne ................. s A. B.,
č. .................. ze dne ..... se Z. F., jakož i smlouvy v dalších v
rozsudku přesně popsaných případech) nebo uhradili jednu (smlouva
č. ............ ze dne ............ se S. S.), výjimečně dvě a v ojedinělých
případech tři sjednané dílčí pojistné částky (smlouva č. .............. ze dne
................. s P. H.), neboť jim obviněný sdělil, že jde o pojištění
schopnosti splácet úvěr, u některých smluv uhradil první splátku za pojištěné
sám, a to z toho důvodu, aby mu byla vyplacena provize za uzavření smlouvy
pojistné smlouvy od společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., a tímto jednáním uvedl
zástupce společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., v omyl od samého počátku v úmyslu
se obohatit ke škodě na cizím majetku tím, že předložil neplatné pojistné
smlouvy a na základě takto předložených smluv mu byla neoprávněně vyplacena
provize ve výši 4.611.780,- Kč.
· a v dalších pěti případech (smlouva č. ...... ze dne ...... s P. N.,
smlouva č. ......... ze dne ....... s L. A. a další smlouvy přesně popsané v
rozsudku), v úmyslu se obohatit uvedením pojišťovny AEGON Pojišťovna, a.s., v
omyl a vylákat provize za uzavřené smlouvy, která by v případě jejího uznání
činila celkem 2.569.188,- Kč, ve dnech 1. 12. 2005 a 12. 12. 2005 předložil
smlouvy, které již nebyly pojišťovnou AEGON Pojišťovna, a.s., akceptovány a
byly ve dvouměsíční výpovědní lhůtě po jejich uzavření vypovězeny, na žádnou z
těchto smluv nebyly hrazeny měsíční splátky, přičemž obviněný svým jednáním
způsobil společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., škodu v celkové výši 4.611.780,-
Kč a pokusil se způsobit další škodu ve celkové výši 2.569.188,- Kč, tedy v
souhrnu škodu ve výši 7.180.968,- Kč.
Za spáchání uvedeného zvlášť závažného zločinu byl obviněný odsouzen podle §
209 odst. 5 trestního zákoníku a § 45 odst. 1 trestního zákoníku ke společnému
trestu za pokračování v trestném činu, a to k trestu odnětí svobody v trvání 6
(šesti) let a podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku byl pro výkon trestu
zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu sjednávání bankovních a nebankovních úvěrů,
hypoték a dalších produktů finančního trhu a dále spočívající v zákazu
pojišťování osob a majetku, a to na dobu 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu
byl obviněný zavázán povinností nahradit poškozené AEGON Pojišťovna, a.s.,
škodu ve výši 4.611.780,- Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T
6/2010, podal obviněný odvolání, které zaměřil do výroku o vině i trestu při
akcentu toho, že se nejedná o zločin podvodu, když má za to, že je zde absence
jak objektivní, tak subjektivní stránky. Uvedené odvolání Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl.
Pro úplnost je třeba zmínit, že Vrchní soud v Praze se věcí již jednou zabýval,
když z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v
Praze podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil původní
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, ve
zprošťující části a věc v rozsahu zrušení mu vrátil podle § 259 odst. 1 tr.
řádu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolání obviněného
proti témuž rozsudku (odsuzující část) podle § 256 tr. řádu zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého
obhájce Mgr. Ladislava Malečka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněného skutková zjištění nalézacích soudů jsou v extrémním
nesouladu s důkazy provedenými v tomto řízení. Namítá, že obecné soudy
nezjistily skutkový stav věci, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti podle § 2
odst. 5 tr. řádu a jednotlivé důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. řádu. Tím bylo podle obviněného porušeno i právo na spravedlivý
proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný uznává, že skutek popsaný v odsuzujícím rozsudku se stal, namítá, že
není trestným činem. Společnost KANEMA, a.s., byla zprostředkovatelem
pojistných smluv s pojišťovnou AEGON Pojišťovna, a.s., a to na základě smlouvy
o spolupráci. Na základě této smlouvy byly uzavírány jednotlivé smlouvy mezi
pojistníky, jak je uvedeno v bodě 1 až 51 rozsudku. Tyto smlouvy na základě
doporučení společnosti KANEMA, a.s., uzavírala AEGON Pojišťovna, a.s., s
jednotlivými pojistníky sama. Podle obviněného byl modus operandi takový, že
vždy podepsal smlouvu nejdříve pojistník, pak se smlouva odeslala do AEGON
Pojišťovny, a.s., kde příslušný pracovník, v tomto případě pracovníci AEGON
Pojišťovny, a.s., Ing. K. P. nebo P. D. schválili příslušnou pojistnou smlouvu.
Po schválení byly teprve rozeslány jednotlivým klientům příslušné pojistné
smlouvy a splátkový kalendář. Podle názoru obviněného pojistné smlouvy tedy
uzavírali pracovníci AEGON Pojišťovny, a.s., a teprve po zaplacení první
splátky pojistného obdržela společnost KANEMA, a.s., provizi dle provozního
řádu AEGON Pojišťovny, a.s. Dle obviněného vycházely uvedené postupy z
obchodních podmínek mezi obviněným a společností KANEMA, a.s., a jedná se proto
o obchodní spor mezi obviněným a AEGON Pojišťovnou, a.s. Podrobně poukazuje na
uzavírání pojistných smluv prostřednictvím zaměstnanců svědka K. a zaměstnanců
svědka Ch., přičemž přenáší odpovědnost za spáchaná jednání na tyto svědky.
V závěru dovolání obviněný zdůrazňuje, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné
znaky závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, protože
pojistné smlouvy uzavírala sama AEGON Pojišťovna, a.s., on samotný nemohl
nikoho uvést v omyl a vylákat provize, nadto pojišťovna si sama měla pojistné
smlouvy kontrolovat. Obviněný dále tvrdí, že nemůže nést odpovědnost za to, že
pojištěné osoby následně pojistné neplatily a pojistné smlouvy byly vypovězeny,
přičemž se takové skutky mají dle něj řešit podle občansko-právních norem.
Dodává, že se snažil provizi společnosti AEGON Pojišťovna, a.s., vrátit, avšak
v případě, kdy provize nebyla od svědka J. K. vrácena, nemohl ani obviněný tuto
provizi vrátit.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 56 T 6/2010-1314, ve spojení
s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 6 To 5/2014, a
vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dále
obviněný s ohledem na předpokládanou důvodnost podaného dovolání navrhl, aby
Nejvyšší soud bez zbytečného odkladu rozhodl o přerušení výkonu trestu.
K dovolání se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního
zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí
předchozího řízení a obsahu dovolání uvedl k námitce obviněného o extrémním
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, že taková
situace nenastala. Obecné soudy provedly ve věci dokazování v rozsahu
předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. řádu a provedené důkazy vyhodnotily způsobem
uvedeným v § 2 odst. 6 tr. řádu. Skutkové závěry obecných soudů popsané ve
výroku o vině Městského soudu v Praze odpovídají dokazování ve věci provedenému
a zjištěný skutkový stav odpovídá použité právní kvalifikaci.
K právní námitce spadající pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, že jednání obviněného nenaplňuje zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, když nikoho
neuvedl v omyl a nevylákal provize, pojistné smlouvy uzavírala sama pojišťovna,
která si mohla a měla vše řádně zkontrolovat, státní zástupce uvedl, že takové
tvrzení provedenému dokazování neodpovídá. Podle státního zástupce z dokazování
je nesporné, že podvodný úmysl obviněného již při samotném uzavření smlouvy s
poškozenou AEGON pojišťovnou, a.s., je zřejmý, obviněný smlouvu uzavíral s tím,
že ji zneužije ke svému osobnímu obohacení. Vybral si na českém trhu začínající
pojišťovací společnost, u které bylo ještě možno předpokládat organizační
potíže a problémy s nastavením ochranných mechanizmů. Státní zástupce
upozorňuje na skutečnost, že smlouvu o spolupráci s poškozenou společností
uzavřel dne 21. 7. 2005, přičemž již dne 10. 2. 2005 bylo proti jeho osobě
zahájeno trestní stíhání pro podvodné jednání zcela totožného charakteru vůči
společnosti Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. Drtivá většina pojistných smluv
v projednávané věci byla uzavírána na dlouhou dobu, v podstatě až do
důchodového věku pojištěných, a s maximální výší dosažitelné splátky, ačkoli
obviněnému muselo být jasné, že takové částky pojištěné osoby nejsou schopni ze
svých příjmů hradit a už vůbec nejsou schopni se věrohodně zavázat k hrazení
takových splátek na delší dobu. Nastavení výše splátek a délky splácení svědčí
o podvodném úmyslu obviněného, když je zřejmá snaha o co nejvyšší splátky s
nejvyšší provizí, a to bez ohledu na ekonomickou nereálnost takového plnění. Podvodný úmysl podporuje i to, že v několika případech hradil první splátku za
pojištěné osoby sám obviněný, další splátky pojištění ve smyslu uzavřených
smluv již nikdo nehradil. Kontakty na údajné zájemce o životní pojištění
obviněný získával prostřednictvím inzerátů nabízejících půjčky finanční
hotovosti, nikoli tedy životní pojištění, kdy půjčky finanční hotovosti zcela
nedůvodně podmiňoval právě tvrzením jakéhosi pojištění k půjčce. Podle státního
zástupce je obecně známou skutečností, že finanční hotovost si často půjčují
osoby s finančními problémy, obviněný tak nemohl předpokládat, že jím
zprostředkovaní „zájemci“ o životní pojištění budou schopni splátky pojištění
ve sjednané výši hradit. Skutečnou podstatu uzavřených smluv a zejména
dlouhodobost závazku přitom obviněný „zájemcům“ o půjčky tajil, a pokud
„zájemci“ půjčky odmítli předkládané smlouvy podepsat, byly pojistné smlouvy
uzavírány bez vědomí pojištěných, pouze za využití jejich osobních údajů. Námitku obviněného v tom směru, že nemohl poškozenou pojišťovnu uvést v omyl,
když příslušné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si měla jednotlivé
smlouvy pořádně zkontrolovat, shledává státní zástupce nelogickou a
nepřiléhavou.
Pojistné smlouvy jsou pojišťovnami běžně uzavírány na základě
kontaktů získaných od dealerů pojišťoven, kdy s ohledem na vzájemné smluvní
vztahy a vzájemnou ekonomickou prospěšnost takových vztahů je pojišťovnami
předpokládaná solidnost dealerů a snaha dealerů hájit ekonomické zájmy a
majetek pojišťoven. Není možné přenést odpovědnost obviněného za podvodné
jednání na poškozenou pojišťovnu, předmětem trestního řízení není jednání
poškozené pojišťovny, ale podvodné jednání obviněného. Státní zástupce shrnuje,
že obviněný svým jednáním uváděl v omyl jak „zájemce“ o životní pojištění, tak
zejména poškozenou AEGON Pojišťovnu, a.s., které jako zájemce o životní
pojištění dodával osoby, které o dlouhodobé životní pojištění žádný zájem
neměly, často o uzavření pojistné smlouvy s využitím osobních údajů ani
nevěděly a většinou ani fakticky nebyly schopné pojistné ve sjednané výši
hradit.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem státní zástupce dovolání obviněného
shledává zjevně neopodstatněným a navrhuje podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu dovolání odmítnout. Vzhledem k uvedenému stanovisku také neshledává důvod
k tomu, aby předseda senátu Nejvyššího soudu vyhověl žádosti obviněného a
rozhodl o přerušení výkonu trestu odnětí svobody vykonávaného obviněným.
Současně souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumal obsahové a formální náležitosti,
resp. přípustnost podaného dovolání podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, dále zda
bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání
podat. Shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky, aby podané dovolání
projednal.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo nutno
posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují uplatněný, zákonem stanovený
dovolací důvod, jehož existence je současně podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jenom z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud (dále jen „dovolací soud“) dále posoudit
otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání
ve smyslu § 265b tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že
nepostačuje formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b písm. a) až
l) tr. řádu s odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném
dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněným
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného
rozhodnutí.
Obviněný uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu.
Dovolací soud po posouzení uplatněných námitek však dospěl k závěru, že jsou
zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, a tedy ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že
předmětem přezkumu mohou být jen otázky dotýkající se právního posouzení věci.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit
správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů ve smyslu
§ 2 odst. 5, 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních nikoli hmotně právních. Dovolací soud je tak zásadně
povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (eventuálně
modifikovaných soudem odvolacím) a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
II. ÚS 760/02, II. ÚS 282/03, IV. ÚS 499/03).
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně zaručeného práva na spravedlivý
proces lze o zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uvažovat
jen výjimečně v případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04 IV. ÚS 565/02, IV. ÚS
219/03). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže
skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě
byla učiněna, dále v případě zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,
nebo kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, jakož i v případech opomenutí a nehodnocení
stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
1572/2011, 11 Tdo 130/2012, 3 Tdo 91/2011).
Námitky obviněného týkající se způsobu dokazování a hodnocení provedených
důkazů, tj. námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, zejména postrádá konkrétní argumentaci, ostatně, jak sám
obviněný v dovolání uvádí, „je toho názoru, že se skutek stal“. Tuto námitku
Nejvyšší soud pod rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu nepodřadil a ani podřadit nemohl. K učiněným skutkovým zjištěním je potom
nutné uvést, že tato co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné
věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru
přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.
Nejvyšší soud neshledal tudíž ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním
posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání
odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Pokud by tedy byly obsahem dovolání pouze takovéto námitky, nezbylo by
dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm.
b) tr. řádu jako námitky podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr.
řádu.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné podřadit
právní námitku obviněného, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, když obviněný
nikoho neuvedl v omyl a nevylákal provize, pojistné smlouvy uzavírala sama
pojišťovna, která si mohla a měla vše řádně zkontrolovat. Jinými slovy
vyjádřeno, obviněný v dovolání namítá, že byl uznán vinným trestným činem,
jehož znaky nemohly být projednávanými skutky naplněny. Konkrétně namítá, že v
jeho trestní věci nedošlo k naplnění objektivní stránky (konkrétně znaku
uvedení někoho v omyl) a subjektivní stránky (konkrétně úmyslu) trestných činů.
Nejprve je vhodné v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí
tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Ve vztahu k objektivní stránce trestného činu podvodu Nejvyšší soud připomíná
následující (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010, a další):
Objektivní stránka trestného činu podvodu je charakterizovaná především
podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije
omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za
omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu,
a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat.
Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného
obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým
předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není
podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky.
Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že
využije něčího omylu. V tomto případě se sice pachatel sám nepřičiní o vyvolání
omylu jiné osoby, nicméně po poznání omylu jiného se cíleně snaží dosáhnout
obohacení sebe či další osoby, a to v příčinném vztahu k existujícímu omylu
jiného. Podobně je tomu i při zamlčení podstatných skutečností (srov. Šámal,
P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1472). Pachatel „zamlčí
podstatné skutečnosti“ (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 517/2012, a
další), když neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které
jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř.
jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly
druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv.
majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by
nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro
tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny
(srov. přiměř. rozhodnutí č. 47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je
zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat,
že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené
podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném
případě jednala.
Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ke zmíněnému
formálnímu znaku, naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá
existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí
všech podstatných skutečností v důsledku jejich zamlčení pachatelem) a jí
učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí
na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné
osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby:
pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě
pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (srov. rozhodnutí
pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). V soudní praxi se formy podvodného jednání
liší v závislosti na tom, jaký způsob kriminální aktivity pachatel zvolí a jak
postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení jím zamýšleného
trestněprávně významného následku.
Objektem tohoto trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo
781/2012, a další) je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se
poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením
pachatele nebo jiného.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný, je dále třeba uvést, že podle § 15 tr.
zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem
uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem
[úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom
postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V předmětné věci, jak plyne zejména z odůvodnění rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 56 T 6/2010, obviněný „jednal s některými
svědky o možnosti poskytnutí úvěru, přičemž vždy se mělo jednat o kratší dobu
splácení poskytnutých finančních prostředků, téměř nikdo ze svědků neměl zájem
o pojistnou smlouvu, a pokud skutečně pojistnou smlouvu podepsali, činili tak
pod příslibem obžalovaného, že jim poskytne požadovaný úvěr a že jakmile úvěr
splatí, pojistná smlouva se zruší. Přinejmenším většina svědků nebyla
obeznámena s tím, že jde o dlouhodobou smlouvu na životní pojištění“. Obviněný
„neváhal zneužít osobních dat některých zájemců“, jež „mu při osobním jednání s
obžalovaným tato data v dobré víře poskytli“, přičemž „na naprostou většinu
předmětných pojistných smluv byly připojeny padělané podpisy pojistníků“.
Popsané aktivity obžalovaného jednoznačně směřovaly k vylákání provizí od AEGON
Pojišťovny, a.s., když tyto provize ve výši 4.611.780,- Kč byly pojišťovnou
obviněnému i vyplaceny. Nalézací soud provedl důkaz listinným důkazem, smlouvou
o spolupráci uzavřenou dne 21. 7. 2005 mezi AEGON Pojišťovnou, a.s., a
společností KANEMA, a.s., zastoupenou obviněným, dále smlouvou o obchodním
zastoupení, uzavřenou mezi stejnými subjekty téhož dne, přičemž přílohou této
smlouvy jsou provizorní pravidla AEGON Pojišťovny, a.s. Z uvedených smluv soud
dovodil závěr, dle něhož „k vyplácení provizí dochází pouze na základě smlouvy
o obchodním zastoupení a za předpokladu, že dojde ke sjednání pojistné smlouvy,
tato bude akceptována pojišťovnou a bylo uhrazeno první pojistné.“
Jak plyne ze skutkových zjištění, jakož i ze skutkových závěrů nalézacího
soudu, obviněný uvedl AEGON Pojišťovnu, a.s., do omylu tím, že jí na základě
uvedených smluv o spolupráci a o obchodním zastoupení předložil „pojistné
smlouvy minimálně ve čtyřiceti šesti případech, přičemž pojištění tyto smlouvy
buď vůbec neviděli a nepodepsali je, nebo je podepsali, aniž by věděli, že jde
o smlouvy na životní pojištění, sjednané dílčí pojistné částky nehradili nebo
hradili jednu, výjimečně dvě a v ojedinělých případech tři sjednané dílčí
pojistné částky, neboť jim obžalovaný sdělil, že jde o pojištění schopnosti
splácet úvěr, u některých smluv uhradil první splátku na pojištění sám, a to z
toho důvodu, aby mu byla vyplacena provize za uzavření pojistné smlouvy od
společnosti AEGON Pojišťovna, a.s.“ Kromě objektivní stránky předmětného
trestného činu soudy adekvátně posoudily jednání obviněného jako jednání
úmyslné a stejně tak správně posoudily výši způsobené škody ve smyslu § 138
odst. 1 tr. zákoníku. Nalézací soud neopomněl námitku obviněného, obsaženou i v
dovolání, dle níž pojistné smlouvy uzavírala sama pojišťovna, která si mohla a
měla vše řádně zkontrolovat. Uvedl, že svědkyně P., takto zaměstnankyně AEGON
Pojišťovny, a.s., „měla na obžalovaného dohlížet a včas zabránit tomu aby k
takové trestné činnosti nedošlo“, a vyslovil přesvědčení, že „podvodného
jednání ze strany obžalovaného si musela být přinejmenším vědoma… Trestní
řízení ale tímto směrem vedeno nebylo a i kdyby se tato svědkyně prokazatelně
na trestné činnosti obžalovaného podílela, rozhodně by to obžalovaného nijak
nevyviňovalo“.
S takto popsaným a takto odůvodněným právním posouzením předmětného jednání
obviněného ze strany nalézacího soudu, jehož závěry soud odvolací potvrdil, se
Nejvyšší soud ztotožňuje. Jak bylo již uvedeno, poškozenou osobou u trestného
činu podvodu může být i osoba právnická. I případné protiprávní jednání jejího
zaměstnance, jež by mohlo eventuálně být součástí objektivní stránky skutkového
děje, jež byl posouzen jako trestný čin podvodu, nic nemění na právním
posouzení trestnosti jednání pachatele, jenž ke škodě cizího majetku (v dané
věci AEGON Pojišťovny, a.s.,) sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl (v dané
věci AEGON Pojišťovnu, a.s.) a způsobí tak v posuzované věci ve smyslu § 209
odst. 1, 5 písm. a ) tr. zákoníku na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Se zřetelem k důvodům rozvedeným v předchozích odstavcích dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně není založeno na
dovolatelem vytýkaných pochybeních. Proto mu nepřisvědčil v názoru, že v
důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně
právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu bylo nutné jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku
rozsudku nalézacího soudu posoudit nikoli jako trestný čin podvodu § 209 odst.
1, 5 písm. a ) tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že předmětné dovolání nebylo v jeho relevantně uplatněné části
shledáno jakkoli opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a)
tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět obviněného k přerušení výkonu
uloženého výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud (předseda senátu)
neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr.
ř. K podání návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody dovoláním
napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem,
je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu
prvního stupně. V nyní projednávané věci však předseda senátu soudu Městského
soudu v Praze při předložení dovolání obviněného takový návrh nepodal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman