11 Tdo 1049/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání

obviněného M. Š., nar. XY ve XY, Rakouská republika, státního příslušníka

Srbské republiky, trvale bytem XY, Rakouská republika, proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 To 133/2020, v trestní

věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 172/2019, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 91 T 172/2019,

byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného

nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.

zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1a), přečinem

nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (v bodě 1b)

a zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2

písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem obecného ohrožení podle § 272

odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 2). Za toto jednání byl obviněný podle § 325 odst.

3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr.

zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území

České republiky ve výměře 8 (osmi) roků. Zároveň mu byl podle § 73 odst. 1 tr.

zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech

motorových vozidel na dobu 8 (osmi) roků. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných

na str. 11 rozsudku. Podle § 100 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo

ochranné opatření – zabrání věci blíže specifikovaných na str. 12 rozsudku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě

škody poškozeným, tak jak je blíže uvedeno na str. 12 rozsudku.

2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:

1)

a)

obvinění M. Š., D. M. R., M. J., C. A. a R. S. společně

ačkoliv byl obžalovaný M. J. dne 1. 3. 2018 odsouzen rozhodnutím rakouského

trestního soudu Landesgericht für Strafsachen Wien, spisové značky 144 HV

93/2017b, které nabylo právní moci dne 1. 3. 2018, pro jednání spočívající v

prodeji nejméně 300 gramů marihuany, v nejméně pěti útocích, odděleně stíhanému

N. H. za cenu mezi 5,- a 7,- Eur, ve XY, v období od září 2016 do března

2017, ve kterém bylo spatřováno trestní jednání nedovoleného nakládání s

omamnými prostředky podle § 27 odstavec 1 pol. 1, osmý případ, odstavec 3 SMG,

kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným

odkladem na 3 roky, tak obžalovaní na základě vlastních zkušeností a kontaktů

minimálně obžalovaného R. na osoby pohybující se v prostředí, kde se vyskytuje

omamná látka konopí, společně po vzájemné domluvě o bezpečném nákupu marihuany

na území České republiky a jejím úspěšném vývozu zpět do Rakouska,

byl obžalovaný R. již dne 18. 3. 2019 dopředu domluvit nákup marihuany na

území kolem XY, následně nejpozději dne 19. 3. 2019 M. Š. na své černé osobní

motorové vozidlo zn. VW Phaeton, umístil odcizené registrační značky XY, aby

bylo ztíženo zjištění jejich totožnosti, a obžalovaný R. pro případ většího

nákupu drogy měl při sobě finanční hotovost ve výši 9.760 Eur, kdy se osádka

vozidla pro jistotu bezpečného nákupu omamné látky navíc ozbrojila plynovou

samonabíjecí pistolí s nápisem Luger 0,8, cal. 8mmK, nalezenou ve vozidle na

podlaze pod levým předním sedákem, plynovou samonabíjecí pistolí s nápisem

Zoraki M906- TD, nalezenou ve vozidle v odkládacím prostoru za pravým předním

sedákem, plynovou samonabíjecí pistolí s nápisem Colt Double Eagle Combat

Commander, nalezenou ve vozidle v odkládací přihrádce před pravým předním

sedákem, na kterém byla zajištěna DNA R. S., červenou kovovou baseballovou

pálkou s černou koženkovou rukojetí o celkové délce 63 cm a o průměru v

nejširší části 5 cm, nalezenou ve vozidle v zadním úložném prostoru, černou

umělohmotnou tonfou o délce 58 cm, kdy se jedná o tzv. obušek s příčnou

rukojetí pro bezpečnostní složky, nalezenou ve vozidle v zadním úložném

prostoru, nožem v pouzdře, nalezeným ve vozidle ve schránce levých zadních

dveří, nožem s černou rukojetí, nalezeným ve vozidle v odkládací přihrádce před

pravým předním sedákem, na kterém byla zajištěna DNA R. S.,

b)

kdy pro jistotu se dále, ačkoliv k tomu neměli žádné oprávnění či povolení, v

blíže nezjištěné době před 19. 3. 2019, na blíže nezjištěném místě v Rakousku,

obvinění Š. a S. společně ozbrojili i funkčním samopalem - vojenskou útočnou

puškou jugoslávské výroby model M70AB2 ráže 7.62 x 39, výrobní číslo XY, kdy se

jedná o sovětské útočné pušky takzvaného automatu kalašnikova, na kterém bylo

původní nadpažbí, podpažbí a pistolová rukojeť' nahrazeno takzvaným „quad-rial“

systémem americké firmy Leapers UTG se čtyřmi lištami umožňující snadné

upevnění různých doplňků s nápisem MTU011 Made in USA, podpažbí bylo označeno

nápisem AFG-1 Made in USA, pistolová rukojeť byla označena nápisem CAA Made in

ISRAEL a UPG PAT-PEND, přičemž zbraň je schopna střelby jednotlivými ranami i

dávkami, a dále igelitovou taškou se dvěma kovovými a jedním plastovým

zásobníkem, typově ·příslušnými k popsané vojenské útočné pušce, 6 kusy

kompletních vojenských cvičných nábojů ráže 7.62 x 39 a celkem 33 kusů

kompletních ostrých vojenských nábojů ráže 7.62 x 3 9, kdy výše popsaný samopal

vyhodil, během pronásledování vozidla VW Phaeton Policií ČR v XY, z auta

pravým zadním okénkem Candas Aydin poté, co mu jej podal R. S., na dálnici D2,

v místě pod mostem dálnice D1, kde byl následně zajištěn společně se stopami

DNA R. S., a kdy igelitová taška s tištěnou adresou www.XY a s otiskem palce

levé ruky M. Š., s 3 ks zásobníků, na kterých byla také zajištěna stopa DNA R.

S., a sáčkem s náboji, byla nalezena na podlaze vozidla za levým předním

sedákem, přičemž

c)

D. M. R., si navíc v blíže nezjištěný okamžik před jízdou ze dne 19. 3. 2019,

ve XY, opatřil bílou sypkou látku o hmotnosti 0,591 gramů, obsahující omamnou

látku kokain (methylester benzoylekgoninu), kterou si vzal k sobě do vozidla na

cestu, a s kterou v 18:49 hodin překročil hranice České republiky, kdy tuto

látku vydal Policii ČR při svém zadržení, přičemž si byl vědom, že se jedná o

kokain (methylester benzoylekgoninu), který je uveden jako omamná látka v

příloze nařízení vlády č. 463(2013 Sb., o seznamech návykových látek, které

provádí § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách,

a)

za těchto okolností obžalovaní společně zakoupili dne 19. 3. 2019, na jednom ze

tří míst po trase, kde se na delší čas zastavili, konkrétně v XY, kde se

zdržovali od 19:14 hodin do 19:24 hodin, v XY, kde se zdržovali od 19:39 hodin

do 19:46 hodin, nebo ve XY, kde se zdržovali od 19:55 hodin do 20:15 hodin, 2

ks plastových sáčků o rozměrech 28 x 42,5 cm se zipovými uzávěry, obsahující

sušenou zelenou rostlinnou hmotou o celkové váze 1.000,93 g, kdy bylo odborným

zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví chemie zjištěno, že rostlinný

materiál v jednom sáčku obsahuje průměrně 8,04 % chemické sloučeniny delta-9-

tetrahydrokanabinol (delta-9-THC) a v druhém sáčku obsahuje průměrně 7,79 %

chemické sloučeniny delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9-THC), což představuje,

přepočteno na celkovou hmotnost rostlinného materiálu v obou sáčcích cca 79,22

g delta-9-tetrahydrokanabinol (delta-9- THC), přičemž bezprostředně poté, co

marihuanu zakoupili, ji uložili do zadního úložného prostoru vozidla, kde byla

ve vozidle nalezena a zajištěna, přičemž si všichni byli vědomi, že se jedná o

konopí, které je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3

přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 463 (2013 Sb., a ve kterém se jako přirozená

složka objevuje delta-9-tetrahydrokanabinol, který je uveden mezi

psychotropními látkami v seznamu č. 5 přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013

Sb., které provádí § 44c odstavec 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových

látkách,

2)

M. Š. sám

dne 19. 3. 2019, od cca 18:30 hodin do cca 22:45 hodin, na trase z XY, přes

XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a po ulicích města XY až po sjezd z dálnice D1

na 196 kilometru na dálnici D2 v prostoru 0,1 kilometru dálnice D2, poté co za

jízdy a před jízdou vykouřil marihuanu, neboť na pravém předním sedáku ve

vozidle, byly zajištěny plastový sáček se zipovým uzávěrem o rozměrech 18 x 12

cm se sušinou konopí o hmotnosti 1,81 g a plastový sáček s papírovou etiketou a

se zipovým uzávěrem o rozměrech 8 x 5,5 cm se sušinou konopí o hmotnosti 0,95

g, na kterých byla zajištěna DNA M. Š., řídil černý VW Phaeton, na kterém byly

umístěny rakouské registrační značky XY, odcizené neustanovenou osobou z 8. na 9. 2. 2019 ve XY z vozidla Audi A6, po kterých bylo vyhlášeno mezinárodní

pátrání, kdy provedenou orientační zkouškou na. přítomnost OPL soupravou

DrugWipe 5S byl u něj v potu zjištěn záchyt cannabis, kdy analýzou odebrané

krve ze dne 20. 3. 2019 z 00:50 hodin, bylo metodou plynové chromatografie u

něj v krvi zjištěno 15,4 ng/ml THC, kdy takto ovlivněn THC a ve snaze zamezit

kontrole vozidla a odhalení drog a zbraní (viz. bod 1)

poté co, v cca 22:25 hodin, při projíždění ulicí XY, v místě za ulicí XY,

po podjetí železničního viaduktu, neuposlechl výzvy k zastavení dané z vozidla

Policie České republiky použitím zvukového výstražného signálu - zapnutím

modrých světel a sklopením stínítka s červeným nápisem STOP, s posádkou ve

služebním stejnokroji Policie ČR, po přímém projetí křižovatky ulice Koliště -

Cejl, začal s vozidlem VW ujíždět, kdy po trase za křižovatkou s ulicí XY

prudce zrychlil, kdy do následující křižovatky ulic Koliště x Milady Horákové

vjel na červenou, kterou ovšem neprojel, kdy v další jízdě mu zabránila na

ulici XY projíždějící tramvaj, na tomto místě se vozidlo policisté pokusili

zadržet, což se nezdařilo, neboť po projetí blokující tramvaje se s vozidlem VW

prudce rozjel v přímém směru, na další křižovatce Lidická - Koliště, ve snaze

mu zabránit v další jízdě, proti němu zastavilo vozidlo Policie ČR v barevném

provedení s aktivovaným světelným a zvukovým výstražným systémem, z toho důvodu

M. Š. před křižovatkou s ul. XY s vozidlem vjel na ulici XY do protisměru,

takto projel křižovatku a jel rovně po ulici XY, kdy do svého směru jízdy se

vrátil až před křižovatkou Koliště - Kounicova, kterou v přímém směru projel na

červenou, následně pokračoval v jízdě přes XY po ulici XY, kde na

křižovatce s ulicí XY při jízdě přímo nerespektoval značku „Dej přednost v

jízdě“, odbočil vlevo na ulici XY, zde ohrozil posádku ve stojícím vozidle v

pravém jízdním pruhu, s aktivovanými výstražnými světly, do křižovatky s ulicí

XY vjel na červenou, odbočil vlevo a takto na ulici XY ohrozil posádku

vozidla, které v tuto chvíli projíždělo přímo ve směru k Červenému kostelu,

následně pokračoval v jízdě po ulici XY ve směru k Červenému kostelu, zde před

další křižovatkou ohrozil řidiče a cestující tramvaje č.

12, která byla z

důvodu čelního najíždění vozidla VW nucena zastavit za hranicí křižovatky na

kraji ulice XY, ve směru od Červeného kostela, kdy v prvním voze tramvaje se v

tu dobu nacházelo nejméně 15 osob, ve druhém nejméně 5 osob, s vozidlem VW vjel

do protisměru, takto tramvaj objel z levé strany, v protisměru vjel do ulice

XY, z levé strany objel Červený kostel, za kterým odbočil doprava na ulici XY,

kterou projel v protisměru a na další křižovatce odbočil vlevo na ulici XY,

zde před úrovní křižovatky s ulicí XY čelně v rychlosti najížděl na vozidlo

Policie ČR v barevném provedení s aktivovaným světelným a zvukovým výstražným

systémem, které se vozidlo VW snažilo zadržet, kdy takto na životě ohrozil

posádku vozidla Obvodního oddělení Brno - Žabovřesky ve složení Z. H. a T. U., kdy k čelnímu střetu vozidel nedošlo, jen díky tomu, že T. U. strhnul

služební vozidlo nejprve doprava a pak doleva, čímž vozidlo VW policejní vůz

jen těsně ve vysoké rychlosti minulo, následně pokračoval v jízdě po ulici XY,

na které řídil vozidlo průměrnou rychlostí 96,68 kilometrů v hodině, až na

křižovatku s ulicí XY, zde na červenou odbočil doprava a pokračoval v jízdě v

přímém směru směrem dolů, přitom přejel křižovatku Kotlářská - Kounicova na

červenou, dále jel směrem po ulici XY, přičemž v úseku křižovatek Veveří -

Kotlářská a Pionýrská - Drobného se pohyboval průměrnou rychlostí 105,2

kilometrů za hodinu, následně pokračoval v divoké jízdě vzhůru ulicí XY, XY

po křižovatku s ulicí XY, zde se pohyboval průměrnou rychlostí 115,2 kilometrů

za hodinu, na uvedené křižovatce odbočil doprava na červenou, přitom současně

ohrozil posádky 3 vozidel, které zde čekaly na světelný signál volno,

pokračoval dolů po tramvajových kolejích ulicemi XY, XY, a zde odbočil doleva

na ulici XY, kdy na této trase se pohyboval průměrnou rychlostí 109,6 kilometrů

za hodinu, následně projel ulicí XY, při projíždění křižovatky s ulicí XY

nerespektoval značku „Dej přednost v jízdě“, v přímém směru projel po ulici

XY kolem Úrazové nemocnice, na ulici XY odbočil doprava a projel na červenou

křižovatku s ulicí XY, v přímém směru projel XY a odbočil doprava na ulici

XY, zde na první odbočce zatočil vlevo na ulici XY, kdy za křižovatkou s

ulicí XY vjel na ulici XY do protisměru, takto projel celou ulicí XY, na

konci odbočil doprava do protisměru na ulici XY a dále rovněž v protisměru na

ulicí XY, z ulice XY odbočil doprava, již ve správném směru jízdy, na ulici

XY, poté odbočil vlevo na ulici XY, kdy jen shodou okolností v této vysoce

navštěvované lokalitě centra XY v tuto dobu nikoho nesrazil, následně poblíž

křižovatky s ulicí XY prorazil zátaras ze tří policejních vozidel značky

Škoda Octavie v barevném provedení Policie ČR s aktivovaným světelným a

zvukovým výstražným znamením, tedy postupně takto narazil do levé přední části

vozidla r. z. XY s posádkou řidič T. U. a spolujezdec Z. H., najel přitom

na chodník, pokračoval v jízdě vlevo, kde levou přední částí vozidla narazil do

levé přední části vozidla r. z. XY s posádkou řidič F. H., spolujezdec

M.

S., pokračoval v jízdě, na ulici XY v prostoru křižovatky s ulicí XY, kde

přední části vozidla VW narazil do vozidla r. z. XY s posádkou řidič M. F. spolujezdec V. N.,

při tomto současně ohrozil na rohu ulice XY - XY u budovy Národní banky 2

procházející osoby, na protější straně, v okolí tramvajové zastávky MHD XY

ohrozil dalších sedm osob, které po kolizi s vozidly Policie ČR a prudkém vjetí

do ulice XY ze strachu prchly na travnatou plochu za zastávkou, následně

pokračoval bez zastavení v divoké jízdě s již poškozeným vozidlem VW, ze

kterého se valil černý dým, ulicemi XY, XY, XY, zde na křižovatce odbočil

vlevo směrem k viaduktu vlakové dráhy, vjel do protisměru a po tramvajovém pásu

vozovky projel pod viaduktem, nerespektoval značku „Dej přednost v jízdě“, za

viaduktem odbočil doprava a již ve správném směru jízdy pokračoval po ulici XY,

XY, křižovatku s ulicí XY projel na červenou a pokračoval v přímém směru po

ulici XY, XY zde na křižovatce s ulicí XY projel opět na červenou, přitom

ohrozil dvě vozidla stojící v přímém směru na hranici křižovatky, dále za

křižovatkou ohrozil další vozidlo stojící v přímém pruhu, při tom porazil

několik vodorovných přenosných směrových značek, následně v místě křižovatky

ulice XY objel kamion s návěsem z pravé strany, při tom porazil přenosné

dopravní značky, které tímto odmrštil do pronásledujících vozidel policie Škoda

Octavia r. z. XY, XY, XY, pokračoval na dálnici D2 směrem na XY, do pásu

dálnice vedoucího od XY na XY a pokračoval uvedeným pásem v protisměru, kde

u odbočky na dálnici D1 směr XY narazil levou boční částí vozidla VW do pravé

boční části vozidla Policie ČR r. z. XY s posádkou řidič V. Š. a

spolujezdec K. S., poté narazil přední částí vozidla VW do vozidla Policie ČR

r. z. XY s posádkou řidič M. T. a spolujezdec T. M., toto vozidlo

nárazem odmrštil směrem dopředu a doleva do ocelového deformačního tlumiče

nárazu dálnice, kdy poté policejní vozidlo narazilo do dálničních svodidel,

následně pokračoval v jízdě až ke sjezdu z dálnice D1, opět v protisměru, kdy

ohrozil minimálně jedno čelně jedoucí vozidlo, kde proti němu byl ze strany

posádky vozidla Policie ČR použit donucovací prostředek střelba zbraní, jinak

by vjel na rušnou dálnici D1 v protisměru, čímž by ohrozil další vozidla, tedy

v době kolem 22:40 hodin zastavil na pravé straně sjezdu z dálnice u svodidla,

tedy ve vysoké rychlosti jel minimálně 8x ulicemi XY v protisměru, minimálně

8x vjel do křižovatky v rychlosti na červenou, minimálně 3x nerespektoval

značku „Dej přednost v jízdě“, po cestě ohrozil minimálně 8 civilních vozidel,

najížděl čelně na tramvaj s nejméně 21 osobami a ohrozil své 4 spolucestující

ve vozidle, a takto jednal přesto, že si musel být vědom toho, že najetím

motorovým vozidlem v rychlosti do lidských osob, či při střetu s jiným vozidlem

v rychlosti, by nárazem mohlo dojít k poškození životně důležitých orgánů

lidského těla, či dokonce ke smrti osob, kdy jen shodou okolností k žádnému

takovému následku nedošlo, přičemž jednáním M. Š. došlo ke škodě na šesti

služebních vozidlech Policie České republiky; poškozenému Krajskému ředitelství

policie Jihomoravského kraje, Kounicova 24, Brno, vznikla škoda v celkové výši

376 588 Kč, na dopravním značení kdy poškozeným Brněnským komunikacím, se

sídlem Renneská .třída 787/1a, Brno - Štýřice, vznikla škoda ve výši 1.162 Kč,

společnosti ZLINMARK DZ, s .r. o., IČ 042 627 01, se sídlem Hviezdoslavova 55a,

Brno, škoda ve výši 21.626 Kč, společnosti GEFAB CS, spol. s. r. o., IČ 416 029

01, sídlem Švédská 5/324, Brno, škoda ve výši 3.755 Kč a Ředitelství silnic a

dálnic ČR, IČ 659 933 90, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, škoda za poškozená

svodidla ve výši 27.140 Kč, ošetřením příslušníka Policie ČR – M. F. vznikla

škoda Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 9,

Drahobejlova 1404/4, IČ 471 149 75, škoda ve výši 1.605Kč.

4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění M. Š., M.

J. a R. S., jednak v neprospěch obviněného M. Š. státní zástupce Městského

státního zastupitelství v Brně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně

usnesením ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 To 133/2020 tak, že podle § 256 tr. ř.

odvolání státního zástupce a obviněných M. Š., M. J. a R. S. jako

nedůvodná zamítl.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

5. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 To

133/2020, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, napadl obviněný M. Š.

prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle

§ 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí spočívají na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo rozhodnuto o

zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně,

aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí,

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).

6. Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný v podrobnostech

zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Ve vlastním

dovolání, jímž napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí, předně namítá, že

rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož správnost byla následně potvrzena

odvolacím soudem, je založeno na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním

rozporu s provedeným dokazováním, přičemž při hodnocení zjištěných skutečností

postupovaly oba soudy způsobem porušujícím dovolatelova práva garantovaná v

Listině základních práv a svobod.

7. Namítá, že soud prvního stupně učinil svůj závěr o vině přečinem nedovolené

výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §

283 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku

zejména na základě rozdílných výpovědí obviněných, přestože na základě

provedeného dokazování musí zjistit skutečnosti rozhodné pro závěr o vině tak,

aby bylo nade vši pochybnost zřejmé, že se jednání obsaženého v obžalobě

obvinění skutečně dopustili. K rozdílnosti své výpovědi stran vědomosti o

umístění marihuany v kufru vozu, obviněný uvedl, že toto osvětlil při veřejném

zasedání o jeho odvolání. Soudy se rovněž nevypořádaly s jeho námitkami, že

pokud by obvinění do České republiky jeli s úmyslem nakoupit zde drogy -

marihuanu, a tuto následně vyvézt zpět do Rakouské republiky, neučinili by při

své cestě zastávky nejdříve v obci XY, následně v XY a XY a se zakoupenou

drogou pak nejeli do XY s vědomím, že na vozidle jsou instalovány kradené

státní poznávací značky, a vystavovali se tak nebezpečí zastavení a kontroly

policií. Ani tvrzení obviněných R. S. a D. M. R. o tom, že jeli do XY

oslavit narozeniny připadající na den 20. 3., nepostrádají racionální základ a

je tedy otázkou, proč za situace, kdy obvinění jeli do XY dne 19. 3. 2019, se

soud prvního stupně s tímto jejich tvrzením neztotožnil. Jde-li o časový průběh

návštěvy XY, je diskutabilní, zda soud prvního stupně mohl s jistotou pouze na

základě dat z telefonu iPhone konstatovat, že obvinění R. S. a D. M. R.

neměli dostatek času k tomu, aby z nákupního centra Vaňkovka odešli zakoupit

drogy. Skutkový závěr soudu prvního stupně, že obvinění přijeli do České

republiky s úmyslem zakoupit marihuanu a tuto následně vyvézt do Rakouské

republiky tak dovolatel shledal nesprávným.

8. Pokud jde o zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a),

odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nebyly podle jeho názoru

naplněny všechny znaky daného trestného činu. Ačkoliv u předmětného trestného

činu (a to již u základní skutkové podstaty) se vyžaduje zjištění subjektivní

stránky v podobě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, soud

prvního stupně konstatuje, že „z hlediska subjektivní stránky jednal s ohledem

na způsob provedení činu i charakter trestné činnosti v úmyslu přinejmenším

eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. S odkazem na

Komentář k trestnímu zákoníku - 2. vydání z roku 2012 a usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1365/2018, konstatuje, že jestliže

soud dojde k závěru o zaviněném jednání obviněného, musí na základě provedeného

dokazování jednoznačně popsat vnitřní vztah pachatele k trestnému činu, tedy

vyslovit kategorický závěr o tom, zdali bylo jednání obviněného úmyslné či

nedbalostní, pak kvalifikace jeho jednání jako zločin násilí proti úřední osobě

není přiléhavá. Tím, že se k jeho odvolací námitce ohledně nenaplnění znaku

skutkové podstaty stran subjektivní stránky odvolací soud nikterak nevyjádřil,

zatížil řízení vadou spočívající v porušení práva na spravedlivý proces (k tomu

srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS

1464/l3).

9. Oba soudy rovněž nevymezily, v čem (v jakém jeho dílčím jednání) spatřují

naplnění té které kvalifikované skutkové podstaty trestného činu násilí proti

úřední osobě a rozhodnutí tak v této části zůstala kusými a nepřezkoumatelnými.

K tomu uvedl, že sice předmětný vůz řídil, přičemž došlo ke třem situacím, při

kterých hrozil střet, příp. došlo ke střetu mezi jím řízeným vozidlem a

policejními vozidly, první na ulici XY, druhá u budovy Krajského soudu v XY

na ulici XY a třetí kolize na dálnici, nikdy však nebylo jeho úmyslem, aby k

těmto došlo. Ani z provedeného dokazování nevyplývá závěr, že chtěl na

zasahující policisty působit – najíždět či je dokonce zranit. V případě střetu

na ulici XY není zřejmé, o jakém videozáznamu z kamery za dovolatelem jedoucího

policejního vozidla soud prvního stupně v rozsudku hovoří, v hlavním líčení

žádný takový důkaz proveden nebyl a ani v daném rozsudku se blíže

nespecifikuje, o jaký důkaz by mělo jít. Střet u budovy Krajského soudu v XY

na ulici XY je velmi dobře zaznamenán videozáznamy z kamer umístěných v okolí,

tak z kamer umístěných v policejních vozidlech. Z těchto záznamů je patrno, že

se snažil kolizi s policejními vozidly vyhnout, zabránil mu v tom však náraz do

betonové lavičky vedle budovy České národní banky, v jehož důsledku došlo k

odrazu jeho vozidla do policejních vozidel. I v případě kolize na dálnici,

která je rovněž dobře zdokumentována, je zřejmé, že policejní vozidlo, které se

dostalo před jím řízené vozidlo, nemohl až do okamžiku střetu vidět. Neměl tedy

ani prostor, aby se dané kolizi s policejním vozidlem vyhnul. Z daného jednání

tak nelze dovozovat jeho úmysl směřující ke střetu s policejním vozidlem. S

poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III ÚS 3136/09,

sp. zn. II. ÚS 4266/16 má za to, že postupem soudu prvního stupně došlo ke

zjištění skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedeným

dokazováním. Soud prvního stupně (přičemž odvolací soud jeho hodnocení bez

dalšího jako správné aproboval) se tím dopustil nesprávného právního posouzení,

neboť pro kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu násilí proti úřední

osobě nebyly naplněny všechny znaky dané skutkové podstaty.

10. Namítá, že pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu

obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, toto mělo být správně

posouzeno jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1,

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když posouzení, zda má být jízda obviněného

kvalifikována podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku či podle § 274 odst. 1, odst. 2

písm. a) tr. zákoníku závisí na posouzení intenzity nebezpečnosti jednání

obviněného, jednak na počtu bezprostředně ohrožených osob či v hodnotě majetku,

který byl ohrožen.

11. K tomu uvedl, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by z jeho

strany na uvedených místech došlo k bezprostřednímu ohrožení alespoň 7 osob, a

to takovým způsobem, že toto ohrožení by bylo bezprostředním a konkrétním

nebezpečím smrti nebo těžkého ublížení na zdraví uvedených osob (R 3/1963).

Současně pak takové ohrožení je nutno dovodit u konkrétních (byť nutně

nepojmenovaných) osob, které bude možno identifikovat provedeným dokazováním.

Pokud ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se k otázce vymezení

ohrožených osob uvádí, že měl ohrozit a) řidiče a cestující tramvaje č. 12 u

budovy tzv. XY, b) ohrozit posádky třech vozidel, které čekaly na světelný

signál volno na křižovatce Provazníkova x Merhautova, c) u budovy České národní

banky dvě procházející osoby, d) sedm osob v okolí zastávky MHD - XY, e) na

křižovatce Hněvkovského x Sokolovská tři vozidla, f) u sjezdu z dálnice D1

jedno čelně jedoucí auto, nejenže z ní nevyplývá, v jaké míře měly být tyto

osoby ohroženy, tedy že by mělo jít o ohrožení na životě či ohrožení

spočívající v nebezpečí těžkého ublížení na zdraví, ale tento závěr není zřejmý

ani z jeho odůvodnění. Taktéž odmítl závěr soudů, že vydal cizí majetek v

nebezpečí škody velkého rozsahu.

12. Pokud byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst.

3 písm. a) tr. zákoníku, popírá, že by to byl on, kdo opatřil zbraň a zakázané

střelivo a vnesl je do automobilu či o nich s ohledem na dané okolnosti věděl.

Soud prvního stupně svůj závěr o jeho vině předmětným přečinem odůvodnil tak,

že na igelitové tašce, ve které se nacházelo střelivo, byl nalezen otisk palce

ruky obviněného R. S. K tomu obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu

a Ústavního soudu namítá, že jde-li o daktyloskopickou stopu zjištěnou na

igelitové tašce, ve které se nacházelo zakázané střelivo, jedná se o jedinou

nepřímou stopu, která jej s nalezeným střelivem spojuje, navíc igelitových

tašek vozí více. Vytýká, že soudy založily úvahu o jeho vině na jediném

nepřímém důkazu, který není žádným dalším důkazem doplňován a netvoří tak

ucelený řetězec přímých důkazů. Taktéž postrádá zákonnou oporu závěr soudu, že

jako vlastník vozidla, ve kterém se nacházela zbraň a střelivo kategorie A,

musel vědět, co se v něm nachází a že zjednodušeně řečeno, odpovídá za veškeré

věci ve vozidle se nacházející. Nesouhlasí, pokud soud prvního stupně s

poukazem na rozměry a nezanedbatelnou hmotnost samopalu, který se nacházel v

prostoru zadních sedadel, dovozuje, že tento nemohl uniknout pozornosti jeho

ani osádky vozidla. Ani fakt, že byl vlastníkem vozidla nelze považovat za

další důkaz spojující ho se zbraní či střelivem. Ve vztahu k trestnému činu

nedovoleného ozbrojování tak absentují konkrétní okolnosti a argumenty, z nichž

je naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu dovozováno. I v tomto

případě došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými

důkazy.

13. Obviněný vyslovil nesouhlas i se závěrem soudu prvního stupně, který

nepovažoval za polehčující okolnost jeho lítost, která údajně nebyla skutečná.

Ani v tomto případě se odvolací soud k této skutečnosti nevyjádřil, ač jím byla

namítána již v podaném odvolání. V tomto směru obviněný naopak zdůraznil, že z

jeho vyjádření v hlavním líčení je lítost a sebereflexe, kterou prodělal za

dobu více než ročního pobytu ve vazbě zcela zřejmá.

14. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud

zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2020, č. j. 8 To 133/2020

-1608, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 91 T

172/2019-1428, a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

15. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u

Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolacím

námitkám obviněného uvedla, že uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní

obhajoby i z jeho odvolání. Přitom z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno,

že díky sofistikovaným technickým prostředkům bylo zjištěno, že obvinění

přicestovali do České republiky za účelem koupě marihuany za výrazně nižší

cenu. Poté, co byli v XY monitorováni příslušníky Policie České republiky,

došlo ke spáchání dalších trestných činů, zejména zločinu obecného ohrožení,

kdy při útěku obviněných, dovolatel M. Š. jednoznačně ohrozil větší počet osob

svým chováním za volantem motorového vozidla. Právní kvalifikaci jednání

obviněného tak státní zástupkyně shledala zcela přiléhavou. Připomněla, že

dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem není všeobecný přezkum

napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o

existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost

přezkumu vyhrazeného řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci

ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami obviněného se náležitě a

dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické

a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Přezkumné řízení ve druhém

stupni proběhlo řádně, a proto Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu

přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném

opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto

jako zjevně neopodstatněné. Obviněný ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž

povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly

důkazní řízení, především způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, přičemž

tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Svými námitkami

se tak domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, které vykládá jinak

než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k

nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu

posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové

neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Podle státní zástupkyně jsou

skutkové závěry soudu podepřeny výsledky provedeného dokazování a nalézací soud

vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva

trestního, přičemž shodné stanovisko vyjádřil i soud odvolací. Napadené

rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit

cestou dovolání. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané

dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z

jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že

dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],

bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst.

1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2

tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1

tr. ř.

17. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení

§ 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným

uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení

zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je

totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může

doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

19. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1

písm. g), l) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek

zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže

nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace

neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto

skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového

zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není

oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost

nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí

Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních

námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,

hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost

provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr

obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně

spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve

zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního

přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i

v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a

úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani

přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,

tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně

relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu

trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006,

a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

IV.

Důvodnost dovolání

20. S ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady

pod uplatněný dovolací důvod zčásti nelze podřadit. Obviněný námitkami, jimiž

napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování,

hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje

námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní

hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový

stav věci. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění

obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu

právního posouzení skutků v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za

vinu, nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z

důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.

21. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že

jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr.

ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto

zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního

řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález

Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).

23. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického

extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými

důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní

předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento

nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková

zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené

důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich

hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem

obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či

hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména

pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však

nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s

jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je

patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS

84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03,

a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v

něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu

dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine

vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov.

rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp.

zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše

uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného

dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených

případů extrémního nesouladu nejedná, přičemž obviněný jej ani nenamítá.

24. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje

obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí

Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že

právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.

Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž

se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s

ústavními principy.

25. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné

důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech

okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním

řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v

rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na

úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude

okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva

na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění

rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.

(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS

1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá

rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění

rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř., popř. § 134 odst. 2 tr. ř. vždy

náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá

skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených

důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.

26. Ve vztahu k pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými

a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 283 odst.

1 tr. zákoníku pod bodem 1a) výroku rozsudku se tak toliko na polemice se

skutkovými zjištěními zakládají námitky, že soud prvního stupně učinil svůj

závěr na základě rozdílných výpovědí obviněných, které nesprávně vyhodnotil,

ani nebylo vyvráceno tvrzení obviněných R. S. a D. M. R., že do České

republiky jeli za účelem oslavy jeho narozenin, nikoli z důvodu výhodné koupě

marihuany. K tomu nutno uvést, že soud prvního stupně, s jehož závěry se

ztotožnil i soud odvolací při zjišťování skutkového děje vycházel z výpovědi

obviněného D. M. R., který jednoznačně uvedl, že marihuana byla zakoupena od

neznámého člověka v jedné vesnici asi 20 km před XY a uvedené drogy uložil do

kufru vozu obviněný M. Š. Ten ve své výpovědi učiněné ve vazebním zasedání

dne 22. 3. 2019 (č. l. 238 – 243 tr. spisu) připustil, že „v kufru auta byla

tráva“, tedy již od počátku věděl o drogách v kufru. Pakliže v dalším řízení se

toto snažil zpochybnit tvrzením, že vypovídal pod psychickým nátlakem, že v

případě přiznání nebude vzat do vazby, soudy tuto jeho obhajobu důvodně

shledaly za ryze účelovou. Naopak lze konstatovat, že jeho výslech před soudcem

Městského soudu v Brně probíhal standardním způsobem, kdy sám spontánně

vypovídal a odpovídal na doplňující otázky. V žádném případě mu nebylo nic

předestíráno ani podsouváno. Není tedy pochyb o tom, že tento výslech

obviněného, jemuž byl přítomen jeho tehdejší obhájce, proběhl v souladu s

trestním řádem, obviněný protokol jako správný podepsal, s jeho obsahem

vyslovil souhlas, ani on a ani obhájce nežádali žádných jeho změn či doplnění a

ani k jeho průběhu nevznesli žádnou výhradu. Další jeho výpovědi, v nichž

trestnou činnost popíral, ve shodě se závěry soudu prvního stupně shledal za

účelové i odvolací soud.

27. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž námitky směřující vůči naplnění

subjektivní stránky tohoto přečinu s tím, že z provedeného dokazování nevyplývá

úmysl obviněných koupit v České republice marihuanu a tuto následně vyvézt do

Rakouské republiky, opírající se o tvrzení, že pokud se před cestou do XY

zastavili nejdříve v obci XY, následně XY a XY nelze z této skutečnosti

jejich úmysl nakoupit zde marihuanu dovodit. Skutkové povahy jsou též námitky,

že pokud jde o časový průběh návštěvy XY, soudy svůj závěr, že obvinění R.

S. a D. M. R. neměli dostatek času k tomu, aby z nákupního centra Vaňkovka

odešli zakoupit drogy, učinily toliko na základě dat z telefonu iPhone a další.

I zde totiž obviněný brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli

právnímu hodnocení, které soudy zaujaly. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze

znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování a jeho zhodnocení zejména

ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku, kde se věnoval všem

okolnostem, které mu umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných

pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného

přečinu, přičemž nedospěl k žádnému poznatku, který by měl byť jen zpochybňovat

otázku povědomí obviněného o skutečném cíli návštěvy obviněných v České

republice. V tomto ohledu soud prvního stupně přiléhavě poukázal, že díky

sofistikovaným technickým prostředkům bylo zjištěno, že skupina obviněných

opustila obchodní centrum Vaňkovka ve 22.02 hod. a v čase 22.07 hod. se

objevuje v blízkosti hlavního vlakového nádraží v prostoru ulic XY a XY.

Stěžejní důkazy o pohybu mobilního telefonu byly zjištěny na základě znaleckého

posudku z oboru kriminalistiky, odvětví analýzy dat a zkoumání nosičů. Z těchto

skutečnosti nalézací soud vyvodil závěr, že na jakoukoliv koupi marihuany v XY

způsobem, jakým prezentují obvinění, nebyl časový prostor a primárním důvodem

cesty byl výhodný nákup marihuany za výrazně nižší cenu v České republice, jak

na to poukazoval obviněný R. S. již ve vazebním zasedání.

28. Toliko na polemice se skutkovými zjištěními se zakládají ve vztahu k

přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku v

bodě ad 1b./ výroku rozsudku rovněž námitky obviněného, že se samopalem v jeho

vozidle nemá nic společného, neví, že se ve vozidle nacházel ani kdo jej za

jízdy během honičky s policisty vyhodil z auta, nemá ani vysvětlení, proč se ve

vozidle nacházely také ostré náboje do samopalu, které byly v igelitové tašce

nacházející se v prostoru pro cestující, přičemž odmítá argumentaci soudů, že

jako vlastník vozu odpovídá za to, co se v jeho prostoru nachází. Namítá-li

dále, že soudy založily úvahu o jeho vině na jediném nepřímém důkazu,

daktyloskopické stopě, který není doplněn žádným dalším důkazem a netvoří tak

ucelený řetězec přímých důkazů, vymezuje výhrady, které s ohledem na výše

uvedené požadavky na hmotněprávní argumentaci uplatněnou pod dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou založit přezkumnou povinnost

dovolacího soudu, neboť se jedná o námitky výhradně skutkové povahy. V

posuzovaném případě se nicméně o takovou situaci nejednalo, neboť soud prvního

stupně podrobně na č. l. 29 až 31 odůvodnění rozsudku rozebral další důkazy

navazující na důkaz daktyloskopickou stopou. Nepravdivými shledal tvrzení

obviněných, že o samopalu nevěděli, když jak na zbrani samotné, tak uvnitř

igelitové tašky, v níž bylo uloženo střelivo a zásobníky, byla nalezena DNA R.

S. Své závěry o umístění střeliva nalézací soud opřel zejména o protokol o

ohledání místa činu (č. l. 344 tr. spisu) a obsáhlou fotodokumentaci na čl. l.

346 – 348 tr. spisu. Ohledně umístění samopalu v různých částech interiéru

vozidla a igelitové tašky se zásobníky a k prověření, zda a do jaké míry s

ohledem na rozměr zbraně mohla osádka vozidla přehlédnout její umístění v

interiéru vozidla, byl proveden vyšetřovací pokus, jehož závěry vyplývají z

protokolu ze dne 13. 9. 2019 včetně fotodokumentace (č. l. 358, 363 - 372 tr.

spisu). Rovněž skutečnost, že se zbraní obviněný R. S. manipuloval, předával

ji směrem doprava k oknu, kde seděl obviněný C. A., který ji po otevření okna

vyhodil jen několik desítek metrů před definitivním zastavením auta, nemohla

podle soudů vzhledem na rozměry a nezanedbatelnou hmotnost této hromadně účinné

zbraně proběhnout skrytě ani uniknout pozornosti osádky. Z videozáznamů

pořízených z policejních vozidel během pronásledování ujíždějícího vozidla

obviněného na začátku dálnice D2 bylo též bezpečně zjištěno místo, kde došlo k

odhození samopalu, k jehož nálezu se vyjádřil i příslušník Policie České

republiky P. M. Přesná specifikace samopalu pak byla zjištěna odborným

vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky a výslechem jeho

zpracovatele v hlavním líčení.

29. V tomto ohledu za správné Nejvyšší soud označil úvahy prvostupňového soudu,

že jestliže přechováváním se obecně rozumí jakýkoliv způsob držení nebo nošení

zbraně nebo jejích hlavních částí, přičemž postačuje, že pachatel má střelnou

zbraň ve své moci, nemusí ji mít bezprostředně u sebe, přičemž v daném případě

byla zbraň umístěna přímo v interiéru vozidla v těsném dosahu pachatelů, včetně

použitelného střeliva do ní, zjevně se tak obviněný M. Š. jako řidič a

majitel vozidla minimálně konkludentním způsobem spolupodílel na přechovávání

bez povolení střelné zbraně hromadně účinné a střeliva kategorie A podle zákona

o střelivech na území České republiky. V této souvislosti i podle Nejvyššího

soudu není bez významu skutečnost, že se ve vozidle mimo zmiňovaný samopal,

nacházely další zbraně, a to na podlaze pod sedadlem řidiče plynová pistole

„Luber 08“, před sedadlem spolujezdce v úložném prostoru plynová pistole Colt

Double Eagle 9 mm a černý nůž, v levých zadních dveřích v úložném prostoru

další černý nůž v pouzdře, za sedadlem řidiče v kapse igelitová taška, v níž

byly 3 kusy zásobníků do samopalu s uloženými nábojnicemi, v kapse zadní části

sedadla spolujezdce byla zajištěna třetí plynová pistole s označením Zoraki

M906-TD. Byly tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu.

30. Za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., nicméně nedůvodnou, shledal Nejvyšší soud námitku dovolatele

zpochybňující naplnění znaků zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325

odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem

dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, opírající

se o tvrzení, že ve vztahu k subjektivní stránce předmětného trestného činu

soudy neučinily jednoznačný závěr, zda jeho jednání bylo úmyslné či

nedbalostní, resp. zda obviněný jednal v přímém úmyslu.

31. Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2

písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu

působit na výkon pravomoci úřední osoby spáchá takový čin se zbraní, způsobí

takovým činem větší škodu a těžkou újmu na zdraví.

32. Zpochybňuje-li obviněný u předmětného trestného činu naplnění subjektivní

stránky, tak lze připomenout, že byl uznán vinným nejen jeho základní skutkovou

podstatou podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku vyžadující zavinění ve formě úmyslu

přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak dovolatel správně namítá,

ale rovněž i skutkovými podstatami kvalifikovanými podle § 325 odst. 2 písm.

a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve

vztahu k zavinění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst.

2 písm. a) – tj. spáchání tohoto činu se zbraní, je s ohledem na její povahu

třeba úmyslu podle § 15 tr. zákoníku; k naplnění kvalifikované skutkové

podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 2 písm. c) tr.

zákoníku, tj. ohledně způsobení větší škody postačuje ve smyslu ustanovení § 17

písm. a) tr. zákoníku i zavinění z nedbalosti, a pokud jde o zavinění ve vztahu

k odst. 3 písm. a), tj. způsobní těžké újmy na zdraví může být dána jak z

nedbalosti ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku, tak i úmyslně podle § 15 tr.

zákoníku (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 325 Komentář. 2. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3125-3130).

33. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky základní skutkové podstaty tohoto

činu, podle Nejvyššího soudu bylo ve skutečnosti oběma soudy v jednání

obviněného shledáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm.

a) tr. zákoníku, což jednoznačně vyplývá ze zjištěných okolností a průběhu jeho

spáchání. Lze připustit, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku použil

nepatřičnou, nesprávně vyjádřenou a širokou formulaci, že „z hlediska

subjektivní stránky jednal s ohledem na způsob provedení činu i charakter

trestné činnosti v úmyslu přinejmenším eventuálním ve smyslu § 15 odst. 1 písm.

b) tr. zákoníku“. Tato formulace však s ohledem na výše již podrobně rozvedená

skutková zjištění, není v rozporu se závěrem o existenci přímého úmyslu, byť

oba soudy tuto skutečnost formulačně nevhodně vyjádřily. Z provedeného

dokazování a z něj učiněných skutkových závěrů soudů vyplývá, že obviněný si

byl vědom toho, že v průběhu „automobilové honičky“ mu bylo ze strany řady

vozidel Policie České republiky dáváno znamení k zastavení houkáním, sirénami a

užitím výstražného světelného znamení s rozsvíceným nápisem STOP, na což

záměrně nereagoval, ale naopak chtěl výkonu činnosti vůči němu zakročujících

policistů zabránit zejména tak, že opakovaně velkou rychlostí najížděl na

policejní auta a policisty. Ze všech okolností a zákroků řady policejních

hlídek si musel tak být vědom toho, že policisté vůči němu vykonávají pravomoc

v mezích zákona a že chtějí jeho ujíždějící vozidlo zkontrolovat a zastavit.

Rozhodně tedy neměl důvod se domnívat, jak tvrdí, že ho zastavuje nějaký cizí

muž, nikoli policie, a že je jeho auto snad přepadeno. Je třeba zdůraznit, že v

průběhu této riskantní jízdy záměrně opakovaně prudce najížděl do vozidel

Policie České republiky, když svým vozidlem napadl na různých, ve výroku

rozsudku blíže popsaných, místech zasahující policisty, přičemž své vozidlo

použil jako zbraň. Je evidentní, že obviněný chtěl tímto jednáním přimět

příslušníky policie, aby upustili od zákroků vůči jím řízenému vozidlu.

34. Pokud obviněný v daném prostoru použil auto takovým způsobem, že nebyl

ochoten respektovat pokyny policie, podvolit se jejich zákroku a jel takovým

způsobem, že hrozila čelní srážka s policejními auty, pak z hlediska naplnění

kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu byl nepochybně srozuměn i

s tím, že v důsledku havárie může způsobit posádce protijedoucího vozidla nejen

prosté ublížení na zdraví, eventuálně větší škodu na vozidle, ale že může dojít

k natolik závažným zraněním, které vyřadí poškozené z běžného způsobu života na

dobu delší než 6 týdnů, tedy že způsobí zranění, která by bylo možno již

považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž

si byl vědom, že může svou bezohlednou a riskantní jízdou na policejních

vozidlech způsobit větší škodu, přičemž celková škoda na poškozených vozidlech

přesáhla částku 376.000 Kč, tedy mnohonásobně převýšila hranici větší škody ve

smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku (str. 40 – 41 rozsudku soudu prvního stupně).

Ani odvolací soud v těchto závěrech nalézacího soudu neshledal pochybení

(strana 8 usnesení odvolacího soudu).

35. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného, když naopak má za

to, že soudy na existenci zákonem vyžadované subjektivní stránky usuzovaly ze

všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněného, tak i

jednání ostatních osob, které se na incidentu zúčastnily. Z obsahu

přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že okolnosti subjektivního charakteru soudy

dovozovaly z objektivních skutečností, a podle zásad logického myšlení

usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k okolnostem činu a jím způsobenému

následku [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze

dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sb. rozh.

tr.)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976

Sb. rozh. tr.), obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)].

36. Z hlediska obecných znaků, o které u této právní kvalifikace jde, lze pro

úplnost zmínit, že všechny byly naplněny, neboť šlo o násilí podle základní

skutkové podstaty vyjádřené v § 325 odst. 1 tr. zákoníku, jímž se rozumí mimo

jiné i jednání směřující proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické

síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na

zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz

95/65 (uveřejněné pod č. 22/1966-I. Sb. rozh. tr.)]. Násilí musí být použito v

souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby, přičemž pachatel musí jednat s

úmyslem ovlivnit výkon její pravomoci nebo musí jít ze strany pachatele o

odplatu za to, jak svou pravomoc vykonávala nebo vykonává. Vozidlo obviněného

zde bylo zbraní, o niž mimo jiné jde také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň

k útoku, k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z

jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok

proti tělu důraznějším (§ 118 tr. zákoníku). Užití zbraně k útoku nebo k

překonání nebo k zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale

i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě [např. najíždění

autem – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 1933, sp. zn. Zm IV

403/33 (uveřejněné pod č. 4782/1933 Vážný), rozhodnutí Okresního soudu v

Šumperku ze dne 17. 7. 1975, sp. zn. 1 T 135/75 (uveřejněné pod č. 36/1976-I.

Sb. rozh. tr.), aj.]. Uvedeným činem pak byla též způsobena větší škoda, jíž se

podle výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30.

9. 2020 pro určení hranic výše škody rozuměla škoda dosahující částky nejméně

50.000,- Kč. Těžkou újmou na zdraví se pak rozumí jen vážná porucha zdraví nebo

jiné vážné onemocnění, které jsou blíže specifikovány v ustanovení § 122 odst.

2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Soudy proto učinily správný závěr, že obviněný

naplnil všechny zákonné znaky zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325

odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

37. K námitce vztahující se k nedostatečnému popisu skutku opírající se o

tvrzení, že oba soudy nevymezily v čem (v jakém dílčím jeho jednání) je

spatřováno naplnění té které kvalifikované skutkové podstaty přisouzeného

zločinu násilí proti úřední osobě, nutno konstatovat, že ve skutkové větě

výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byly popsány všechny znaky

skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm.

a), odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný

uznán vinným, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním

případě vytvářejí formální znaky tohoto trestného činu. Lze tedy dovodit jak

příslušný objekt trestného činu, tak i objektivní stránku (jednání, následek a

příčinný vztah mezi nimi), tak i stránku subjektivní. Soud prvního stupně

učinil ve vztahu k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty posuzovaného

trestného činu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně ohledně osoby

obviněného popsal ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2). V této části se

tedy námitky obviněného, byť v rámci uplatněného dovolacího důvodu relevantně

uplatněné, jeví neopodstatněné.

38. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí obou

soudů (kupř., že se odvolací soud nevypořádal s konkrétními námitkami

dovolatele, zejména se nevyjádřil stran subjektivní stránky, že v případě

střetu na ulici XY není z rozsudku prvostupňového soudu zřejmé, o jakém

videozáznamu z kamery za ním jedoucího policejního vozidla soud prvního stupně

v bodě 58. rozsudku hovoří ani blíže nespecifikuje, o jaký důkaz by mělo jít),

jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti

odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s

rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou

relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost

samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení § 125 odst. 1

tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná že podle § 265a odst. 4 tr. ř., je

dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu naopak

soudy reagovaly v dotčených rozhodnutích na všechny podstatné výhrady, když

není vadou napadených rozhodnutí, pokud nereagovaly jednotlivě na každou dílčí

výtku. V tomto ohledu nutno zdůraznit, že není porušením práva na spravedlivý

proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a

vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený

argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora

správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu

ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) či usnesení

Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4.

2014 sp. zn. I. ÚS 162/13 a ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 750/14].

Přezkoumávaná rozhodnutí Nejvyšší soud shledal za dostatečně, logicky

odůvodněná a argumentačně podložená, a tedy věcně správná, byť třeba podrobně

na každou jednotlivou námitku obviněného nereagují.

39. Jen pro úplnost lze odkázat na úřední záznam Policie České republiky,

Městského ředitelství policie Brno ze dne 25. 6. 2019, podrobně popisující

průběh jízdy vozidla VW Phaeton řízeného obviněným, jenž byl konkrétně v

oblasti ulice XY zdokumentován na videozáznamu kamery MP K 106 – 1 v čase

22:30:17. (č. l. 377 – 378 tr. spisu), a jehož obsah plně koresponduje i s

výpovědí člena posádky policejního vozidla T. U. Z protokolu o hlavním líčení

ze dne 16. 1. 2020 dále vyplývá, že soud prvního stupně podle § 213 odst. 1 tr.

ř. provedl věcný důkaz přehráním videozáznamů ze statických kamer z křižovatek,

obsažených na 4 DVD, zachycující mj. křižovatku ulic Veveří a Žerotínovo

náměstí. Rovněž byly stranám předloženy k nahlédnutí listiny, které jsou

obsahem spisu mj. předmětné videozáznamy a věcné důkazy k těmto se vztahující,

přičemž žádná ze stran nevznesla požadavek na jejich přečtení ve smyslu § 213

odst. 2 tr. ř. (č. l. 1367 – 1369 tr. spisu).

40. Toliko na skutkovém podkladě spočívá námitka obviněného, jíž vyslovil

nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu obecného ohrožení

podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, když má za to, že toto je třeba kvalifikovat

jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2

písm. a) tr. zákoníku, neboť tuto obecně hmotněprávní námitku opřel o tvrzení,

že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by z jeho strany na uvedených

místech došlo k bezprostřednímu ohrožení alespoň sedmi osob, a to takovým

způsobem, že toto ohrožení by bylo bezprostředním a konkrétním nebezpečím smrti

nebo těžkého ublížení na zdraví uvedených osob ani nejsou dány podmínky pro

závěr, že vydal cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu.

41. Nejvyšší soud nicméně ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se

nenaplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272

odst. 1 tr. zákoníku považuje pro úplnost za vhodné uvést následující.

42. Zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten,

kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo

těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím,

že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny

nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného

podobného nebezpečného jednání (alinea první), nebo kdo takové obecné nebezpečí

zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění (alinea druhá). Z dikce

ustanovení § 272 odst. 1 tr. zákoníku je patrno, že obsahuje dvě aliney, které

vymezují dvě samostatné základní skutkové podstaty. V případě první pachatel

sám aktivním jednáním vyvolá situaci, kdy vydá lidi v nebezpečí smrti nebo

těžké újmy na zdraví či cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Alinea

druhá citovaného ustanovení předpokládá, že pachatel obecné ohrožení sám

nezpůsobil, protože v době uskutečnění protiprávního jednání již toto nebezpečí

existovalo, anebo sice zmíněné jednání pachatele předcházelo vzniku obecného

nebezpečí, jestliže zde alespoň existuje příčinná souvislost mezi protiprávním

jednáním a nebezpečným následkem. V předmětné věci byl obviněný uznán vinným

první alineou § 272 odst. 1 tr. zákoníku, která postihuje takové jednání

pachatele, který sám obecné ohrožení způsobil mimo jiné například tím, že

zapříčinil požár nebo vytvořil podmínky pro srážku vlaku, havárii vozidel apod.

Po subjektivní stránce je třeba úmyslu, který směřuje k způsobení obecně

nebezpečného následku, aniž by pachatel musel vědět, jakým konkrétním způsobem

vznikne vlastní obecné ohrožení (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §

140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2774-2775).

43. V předmětné věci soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný úmyslně

způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy

na zdraví tím, že se dopustil jiného podobného nebezpečného jednání, když

takovým jednáním se rozumí jednání srovnatelné zapříčiněním požáru, povodně,

výbuchu plynu, výbuchu výbušnin nebo podobně nebezpečných látek. Konkrétně za

jiný způsob podobného nebezpečného jednání považovaly soudy nižších stupňů

způsob jízdy vozidlem ze strany obviněného, který během jízdy, kdy se snažil

zabránit provedení kontroly ze strany Policie České republiky, ve vysoké

rychlosti jel minimálně 8x ulicemi XY v protisměru, minimálně 8x vjel do

křižovatky v rychlosti na červenou, minimálně 3x nerespektoval značku „Dej

přednost v jízdě“, po cestě ohrozil minimálně 8 civilních vozidel, najížděl

čelně na tramvaj s nejméně 21 osobami a ohrozil své 4 spolucestující ve vozidle.

44. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že judikatura Nejvyššího soudu se

ustálila na závěru, že o zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr.

zákoníku jde zpravidla za situace, kdy pachatel řídí vozidlo vysoce riskantním

a hazardním způsobem, který se vyznačuje hrubým nerespektováním dopravních

předpisů (včetně výrazného překročení dovolené rychlosti) a který již nabyl

prvků živelnosti, přičemž pachatel protiprávním činem ohrozí další účastníky

silničního provozu na jejich životě nebo zdraví (blíže viz rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 468/2016, obdobně viz

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016,

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016).

45. Podstatou dovolací argumentace obviněného je tvrzení, že z provedeného

dokazování nelze dovodit, že by z jeho strany na uvedených místech došlo k

ohrožení alespoň sedmi osob a ani jeho způsob jízdy nebyl takový, aby obecné

nebezpečí vydání lidí smrti nebo těžké újmy na zdraví bylo bezprostřední,

přičemž takové ohrožení je nutno dovodit u konkrétních (byť nepojmenovaných

osob) ani nejsou dány podmínky pro závěr, že vydal cizí majetek v nebezpečí

škody velkého rozsahu.

46. Lze konstatovat, že obecné nebezpečí představuje takový stav, při němž

nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou

povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na

zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Obecné

nebezpečí vzniká, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity hrozí

bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto, když

jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný

následek může sice vzniknout, avšak jen za splnění dalších podmínek, které jsou

ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí – i když k

porušení nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu

událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech,

vymykající se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. č. I/1966, č. 12/1988

Sb. rozh. tr.). Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je nutno posuzovat

vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem

provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména

účinností prostředků, které pachatel použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní

zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2770

s.). Za vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků

trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob.

Otázka, zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo

zdraví, bude záviset na různých okolnostech, zejména povaze místa, kde k

ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo (srov. č. 39/1982 Sb. rozh. tr.).

47. V posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez

pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání popsaného ve skutkové

větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v podstatě tak, že řídil dne

19. 3. 2019 vozidlo VW Phaeton ulicemi XY takovým způsobem, že způsobil

obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví

velmi nebezpečným způsobem jízdy. Musel si být vědom toho, že v průběhu

automobilové honičky mu bylo ze strany řady vozidel Policie České republiky

dáváno znamení k zastavení houkáním, sirénami a užitím výstražného světelného

znamení s rozsvíceným nápisem STOP, na což záměrně nereagoval, jel dál ve snaze

policejním hlídkám ujet, přičemž jen dílem náhody nedošlo k usmrcení či vážnému

zranění jiné osoby ať již chodců kdekoliv po trase jízdy, kdyby havaroval v

rychlosti s vozidlem, či návštěvníků mnoha barů v centru XY, kde se se svým

vozidlem v rychlosti, mnohdy v protisměru, úzkými uličkami proplétal či dalších

motorizovaných účastníků silničního provozu, kteří v domnění, že jedou po

hlavní cestě či na zelenou v křižovatce, ani neměli tušení, že se na ně někdo s

vozidlem rychle řítí, nedodržujíce dopravní předpisy. Současně v průběhu této

divoké jízdy opakovaně prudce najížděl do vozidel Policie České republiky, tedy

svým vozidlem napadl na různých místech zasahující policisty, kdy své vozidlo

použil jako zbraň. Musel si tak být vědom toho, že najetím motorovým vozidlem v

rychlosti do lidských osob, či při střetu s jiným vozidlem v rychlosti, by

nárazem mohlo dojít k poškození životně důležitých orgánů lidského těla, či

dokonce ke smrti osob, kdy jen shodou okolností k žádnému takovému následku

nedošlo.

48. Při hodnocení způsobu jízdy obviněného také nelze pominout skutečnost, že

tento byl prokazatelně pod vlivem marihuany, když jak z výpovědí zakročujících

policistů vyplývá, že obviněný jevil známky požití drog, když i ze závěrů

znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie bylo v krevním

séru obviněného prokázáno množství 15, 4 ng/ml THC, což již představuje

hranici, nad kterou žádný ani průměrně disponovaný řidič není schopen bezpečně

ovládat jakékoliv motorové vozidlo.

49. Ač se obviněný snaží svoji zběsilou jízdu bagatelizovat, nelze přehlédnut,

že soud prvního stupně měl k dispozici záznamy jízdy obviněného a velice

podrobné výpovědi svědků – policistů, kteří shodně popsali způsob jízdy

obviněného jako vysoce nebezpečný a hazardérský. Na základě provedených důkazů

proto nelze než jednoznačně odmítnout verzi obviněného o tom, že svou jízdou

nikoho úmyslně neohrožoval. Takto uplatněná obhajoba nemá v provedených

důkazech oporu, naopak jimi byla zcela vyvrácena.

50. Zcela irelevantní je pak námitka obviněného, že dokazováním nebylo určeno,

které konkrétní osoby byly jeho jednáním ohroženy. Jak již bylo uvedeno výše,

není nutné, aby ohrožené osoby byly individuálně určené. Ze skutkové věty

výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že nebezpečnou jízdou

obviněného byl ohrožen jednak větší počet lidí cestujících v tramvaji, jednak

byli ohroženi ostatní účastníci silničního provozu. V odůvodnění rozhodnutí

soudů prvního a druhého stupně jsou rozvedeny konkrétní dopravní situace, které

obviněný svou hazardní jízdou způsobil, a je zde také upřesněn počet obviněným

ohrožených vozidel.

51. Lze tedy uzavřít, že obviněný svým způsobem jízdy vydal bezprostředně větší

počet lidí v nebezpečí smrti nebo jiné těžké újmy na zdraví. Navíc nepochybně

obviněný ohrozil i své spolujezdce, když ve vozidle s ním jely další čtyři

osoby. Sluší se poznamenat, že zákonný znak trestného činu obecného ohrožení

podle § 272 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel „vydá lidi v nebezpečí

smrti nebo těžké újmy na zdraví“, lze naplnit nejen tím, že větší počet osob

(nejméně sedm – viz č. 39/1982 Sb. rozh. tr.) je konkrétně a bezprostředně

ohrožen ve stejném okamžiku, nýbrž i tehdy, jsou-li takto ohroženy v krátkém

časovém intervalu postupně, jediným souvislým nedělitelným jednáním pachatele.

Taková situace může spočívat právě v tom, že pachatel jako řidič osobního

motorového vozidla během pronásledování policejními vozidly jede v centru města

extrémně nepřiměřenou vysokou rychlostí, touto rychlostí projede na červenou

světelnou křižovatku, nerespektuje chodce na přechodech, předjíždí vozidla z

různých stran, a to i v odstavném pruhu, přičemž v souhrnu těchto okolností

vytvoří stav živelnosti a záměrně jej udržuje (srov. přiměřeně rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1094/2013).

52. Nejvyšší soud nenabyl pochybnosti o tom, že po objektivní stránce byl

skutkový děj beze zbytku objasněn. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých

rozhodnutí jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů

rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze

účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší

soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.

53. Pochybnosti nevznikají ani o existenci subjektivní stránky posuzovaného

trestného činu. Konstantní judikatura vykládá pojem obecného nebezpečí též jako

jízdu ve vysokých rychlostech, ať již přímo ve městě nebo i mimo ně, i za

běžného provozu, což navozuje situaci, která se svou povahou, rozsahem a

intenzitou rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu, apod., tedy že při ní

hrozí bezprostředně lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Toho si

obviněný vzhledem ke všem okolnostem jeho jízdy musel být vědom, přesto však na

to nebral žádný ohled a jediným jeho cílem bylo ujet zasahující policejní

hlídce. Není přitom pochyb o tom, že pokud se pachatel rozhodne ujet

pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, rozhodne

se zcela vědomě a úmyslně porušovat pravidla silničního provozu, jejichž účelem

je zabránit právě tomu, aby v silničním provozu docházelo k nebezpečným

situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i

dalších lidí, nebo majetek osob (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.

8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016). Svým jednáním tak naplnil rovněž subjektivní

stránku přisouzeného trestného činu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého ve

smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což vyplývá i z rozhodnutí

nalézacího a odvolacího soudu, na která je v tomto směru možno beze zbytku

odkázat.

54. Současně předmětné jednání obviněného nelze kvalifikovat jen podle § 274

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak se domáhá, neboť jak správně

konstatoval odvolací soud, zatímco ustanovení § 272 tr. zákoníku chrání zájem

na ochraně života nebo zdraví lidí nebo na ochraně cizího majetku v nejširší

rovině, ustanovení § 274 tr. zákoníku poskytuje ochranu života a zdraví lidí a

majetku pouze před ohroženími určitého druhu, zejména pokud pochází z činností

konaných pod vlivem návykové látky a je tedy k trestnému činu obecného ohrožení

podle § 272 tr. zákoníku ustanovením subsidiárním. Tím není zpochybněno, že

obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem návykových látek ve stavu, kdy nebyl

schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, nicméně následným dlouhotrvajícím

způsobem jízdy a ohrožováním velkého počtu lidí a majetku naplnil znaky zločinu

obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku.

55. Na základě shora specifikovaných skutečností je tak možno učinit závěr, že

obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě

výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové

podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu

násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c),

odst. 3 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle §

21 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů nelze námitkám obviněného přisvědčit.

56. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání

nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To,

že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se

neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle

názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s

hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze

jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost

hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s

výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a

důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.

Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním

po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkové podstaty trestných činů,

jimiž byl uznán vinným. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů

nižších stupňů. Řízení není zatíženo vadami, které by měly vliv na správnost či

zákonnost vydaných rozhodnutí, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní

posouzení předmětných skutků. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou

stupňů nebylo porušeno ani právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36

odst. 1 Listiny.

57. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani obviněným namítaný extrémní

nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením

skutku, který, jak již bylo výše konstatováno, představuje určitý průlom do

zásad dovolacího řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do

skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.

58. Směřuje-li obviněný své dovolání i do rozsudku odvolacího soudu, kterým

bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, zjevně touto svou námitkou

chtěl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž

z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě,

je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod

dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním

dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je

vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný

opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm.

a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny

procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání

odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,

ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při

odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa

druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z

jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale

řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou

ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

59. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v § 265a

odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku

(odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal

takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a

u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj.

byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod

dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou

této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je

skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého

stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával

napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném

opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou

zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř. Protože dovolací námitky obviněného M. Š. uplatněné pod dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dílem nespadaly pod daný dovolací důvod,

dílem byly zjevně neopodstatněné, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.

60. Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. napadl všechny výroky napadeného rozhodnutí, tedy i výroky o

uložených trestech a výrok o náhradě škody, tak v tomto ohledu neuplatnil žádné

konkrétní námitky. V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu

nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové

námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov.

usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7.

2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).

61. Pokud jde o výrok o uloženém trestu odnětí svobody, lze uvést, že v

úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá

v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští

nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním

zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

62. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č.

22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu

s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit

jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon

nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na

trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v

nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení

kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v

důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze

v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti

druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v

důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností,

jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní

sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně

vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní

posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např.

pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného

trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým

východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného M. Š. směřující proti

uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit,

neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Pochybení pak

nebylo shledáno ani ohledně uložení trestu vyhoštění z území České republiky

podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2

písm. a) tr. zákoníku, vyslovení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 73 odst. 1

tr. zákoníku, jakož i uložení ochranného opatření – zabrání věci podle § 100

odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a rozhodnutí o náhradě škody poškozeným.

63. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného

M. Š. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je shledal

neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst.

1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 12. 2020

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu